pátek 31. července 2009

Querétaro


Vstávat je 7:45, honem, jedeme do Querétara! Sbohem La Riojo, nashledanou DF, hodně štěstí Aleši. Taxíkem jsme se dopravili na Terminal del Norte. Škoda, že jsme nestihli vyzkoušet WV brouka jako taxíka, ale ještě není všemu konec. Na nádraží jsem koupila lístek na bus, který odjížděl za 10 minut (stihli jsme totiž dřívější než jsme chtěli o 20min) a navíc ten lístek z tohoto nádraží stojí polovic (110pesos) než úplně ten samý z letiště. Podělili jsme se ještě o mobil – já mám mobil a Aleš SIMkartu, takže jsme zase oba bez telefonu :-) Od teď budeme válčit každý zvlášť, ale to nejtěžší máme za sebou, a bylo super, že jsme na to nebyli sami.
Autobusy Primera Plus jsou luxusní, hodně luxusní. Studentagency je slabý odvar. Při nástupu jsem dostala svačinu, každé zavazadlo dostalo lísteček, od kterého já dostala útržek, sedadla byla neuvěřitelně měkká, a toho místa na nohy! Sedla jsem si k okýnku, dvojsedačku pro sebe, poslouchala vážnou hudbu a pozorovala, jak se mění krajina.


Trvalo dlouho, než jsme se ze severního nádraží dostali k severnímu okraji města s množstvím továren, které produkují tu šedou pokličku, která je nad městem a díky horám na jihu není lehké ji rozfoukat. Pak jsme dlouho jeli příměstími, které se postupně stanou částmi DF. Potěšily mě první hory, pole s kamennými zídkami, lány kukuřice, kvetoucí opuncie… A když jsme po třech hodinách dojeli do Querétara, nemohla jsem uvěřit, jak krásné předměstí jsem uviděla. Luxusní čisté vilky jakoby mě vítaly s úsměvem. Pod námi se rozprostřelo město s aquaduktem, jsem doma. Krása, žádná černá čepice nad městem, zato sluníčko pěkně pálí.
Taxi mě stálo sotva polovinu než v DF. Taxikář chvilku bloudil při hledání ulice, ale našli jsme ji, zato najít dům bylo těžší. Líbil se mi jeden oranžový bez čísla, ale paní, která v něm bydlela tvrdila, že to není Juan N. Frís 81 a Gabrielu Herrera nezná.


Vedle byl nenápadný domek na prodej, byly z něj vidět akorát černé plechové dveře, také bez čísla. Ale v něm jsem našla víc štěstí. Tento nenápadný domeček, který nikdo nechce koupit, se nazývá domov.
Gabriela - mexická máma je moc milá a trpělivá. Je rozvedená, má dvě „děti“ Gaby (19) a Roberto (15) a teď je v domácnosti. Ještě je tu Američanka z Kalifornie, která tu byla na pětitýdenním kurzu španělštiny a odjíždí v neděli. Až odjede, dostanu její pokoj. Gabriela mě provedla domem: za zdí/vraty je dvorek/patio, v přízemí je obývák, kuchyně a další dvorek s komorou na praní prádla. V prvním patře jsou tři pokojíky: můj budoucí pokoj s oknem do malého dvorku, malý pokojík ve kterém budu do neděle/pondělí bydlet s oknem na velký dvorek, pokoj Gaby, která je teď na prázdninách v Americe, moje koupelna a poslední dveře vedou do ložnice Gabriely, odkud vedou další schody nahoru, kde má pokoj Roberto. Dům je pěkný, ale nijak výjimečný. Alešův dům je asi o něco pěknější, ale v mém vládne dobrosrdečnost Gabriely. :-)
Po prohlídce jsme si spolu sedly v kuchyni a povídaly si. Konečně jsem se rozmluvila španělsky. Gabriela mě čas od času opraví, když nerozumím, nebo nevím slovíčko, rozumí anglicky a pomůže. Tak za týden, až se rozmluvím, budu umět zhruba stejně jako ta Američanka po pětitýdenním kurzu.


Gabriela byla překvapená, že se v Česku mluví česky, myslela si, že čeština nemůže existovat :-), a když jsem jí řekla pár slov v češtině, prohlásila, že je to jazyk podobný francouzštině. Během hovoru se otočila a začala připravovat oběd. V posledních dvou dnech se dostavila řídká stolice. Pravděpodobně měla zpoždění, protože se pokrátila s mou cestovní zácpou. Uvidíme jak zareaguje trávicí ústrojí na domácí stravu, ale doufám, že už dostalo lekci a bude to v pořádku. A následovalo konečně normální jídlo. Jak jsem se dočetla, tacos a jiné placky se jí většinou odpoledne a večer, ale na oběd se jí rýže s masem. Takže jsem měla rýži, řízek a smaženou zeleninu. A ne, nepálilo to, ještě jsem si k tomu dala trochu pálivou salsu. A bylo to dobrý, na tomhle jídle už tu přežiji. :-)




Odpoledne mě Gabriela vzala do kampusu, kde jsem se potkala s Veronikou (zařizuje předměty) a Marcelou (zařizuje ubytování) z mezinárodního oddělení. Vše se zdá v pořádku, první schůzku máme ve středu, kde si zapíšeme předměty. Veronika už mi ukázala, že 4 předměty z 5, které jsem si chtěla zapsat, jsou v pořádku. Design interiérů neotevřeli, takže to vypadá, že budu mít atelier, urbanismus, grafický design a španělštinu, ještě musím zkontrolovat jak mi to kreditově vyjde u nás. Ale jsem nadšená, že budu mít grafický design. Kampus je velký a nádherný. Nechápu proč se Aleš s Evčou chtějí trápit v DF, kde je kampus nic moc, když tady je tak parádní! Nové budovy, spousta trávníků, stromů, stolečků venku, sportovních areálů… A bazén, na ten se těším, protože je tu opravdu vedro. Kampus snů, kam se hrabou Dejvice, pardon.
Po návratu a la casa přišla Gabrielina kamarádka na siestu, tak jsme si daly kafíčko na dvorečku a na večer jsem se vrhla na Skype, konečně klid na telefonování.

čtvrtek 30. července 2009

Šťastný den


Dnes (čtvrtek) jsme si zaplatili další nocleh a jeli se podívat za Evou, mou spolužačkou, další členkou výpravy z ČVUT. Pozastavovali jsme se nad tím, kam se ztratili ostatní, se kterými nejsme vůbec v kontaktu. Alespoň že my 4 architekti držíme při sobě. Eva bydlí u své sestřenice, která se vdala za Mexičana a pracuje tu. Dnes jsem dokonce dostala chuť na snídani a zatoužila po pekárně. Ta mě natolik nadchla, že jsem zatoužila bydlet u pekárny, protože tu mají spoustu dobytek z řad pečiva. Někomu se zdá, že je to moc sladké všechno, ale mě to nevadí.
Evču jsme pozdravili jen krátce a vypravili se na další dohodnutou schůzku ohledně Alešova bydlení. Dnes byl obzvláště parný den a ulice Uxmal je dlouhá, ušli jsme cca 400 domů, než jsme došli ke správnému číslu popisnému. A tento dům nabízel velice svérázné ubytování. Byty mají prádelnu na střeše, tzn. každý byt má takovou komůrku na pračku a sušárnu. Někdo to ale dokáže pronajímat jako pokoj s koupelnou. Pokojík 2x3m s mini okénkem a koupelna 1x1,5m za 2000pesos, ufff, děkujeme pěkně.
Vrátili jsme se k Evě, kde v útrobách domu bylo příjemně chladno. Já se rozhodla, že zítra pojedu do Querétara, že už mám DF dost. Na nějaký výlet to nevypadá (Lucka je ve Verakruzu na pláži), tak co tady.
Odpoledne jsme se vydali na další inzerát. Potkali jsme se s moc příjemnou paní, přijela autem se dvěma dětmi, takže jsme se oba museli vejít na pření sedadlo, ale domek nebyl od srazu daleko. Pronajímala luxusní byt, nebo pokojík v domku na bázi hostelu, kde už bydlí asi 6 lidí ze všech koutů světa. Multikulturní prostředí, prostorný a světlý pokoj, 3000pesos a všechny služby v ceně. Bereme! Na třetí pokus Aleš bydlí! A jak! Paráda :-) Na cestě mezi centrem a školou, jak chtěl.
Došli jsme to oslavit jídlem do místní restaurace, a to bylo jiné jídlo, než jsme měli doposud! Mňami, a k tomu usměvavý číšník jako bonus.
A k dnešnímu plánu už nám chybělo jen se zastavit u mého kontaktu z letadla. Paní, vedle které jsme seděly v letadle, nám dala webové adresy na stránky svoje a svého manžela architekta. Psali jsme mu mejl, jestli se můžeme zastavit v jeho atelieru, ale neodepsal. Napsala jsem pohlednici s panoramatem Prahy a rozhodla se, že bych ji raději doručila osobně, než poštou. Našli jsme domeček, zazvonili a z okna vykoukla seňora Sánchez. Zprvu mě nepoznala, ale pak nás vzala dovnitř a ukázala nám svůj ateliér, ve kterém restauruje obrazy. Byla moc milá, překvapena, že jsme její pozvání vzali vážně a opravdu nezůstalo jen u slov v letadle. Neváhala, zvedla telefon a zavolala svému muži, že nás k němu posílá. Atelier má o ulici dál. A tak jsme se během prvního týdne hned dostali na prohlídku atelieru Sanchez Arquitectos.
Fascinuje mě vnitřní uspořádání domů tady (není to o moc rozdílné od Japonska – malé parcely je třeba využít). Přízemí domů slouží jako garáže a dům začíná až v 1. patře. Vnitřními atrii se nešetří, je potřeba domy ochlazovat a prosvětlovat. Seňor Sánchez se nás ujal, po pár slovech na úvod nás provedl po atelieru, ukázal nám každého zaměstnance a kolegu, modely i plány, které zrovna ležely navrchu. Poté jsme si opět sedli a ukázali mu svá portfolia – moje a Aleše. Při popisu svých projektů ve španělštině jsem se tak trápila, že jsem raději přepla na angličtinu, ale Aleš to zvládnul. Sánchez nechodil dlouho kolem horké kaše a pár slov o nějaké brigádě také padlo. Aleš to bude mít mnohem snazší, protože je v DF a má asi 3 dny volno – školu si nacpal do dvou dnů. Mě povídal o městečku u Querétara, kde teď staví a mají tam známého architekta. Na závěr nás odvezl autem na zastávku metra, protože se opět rozpršelo.
Zašli jsme si naposledy do Starbucksu, abychom si vychutnal triumfální kávu a abychom zjistili, že už na internetu nemusíme nic moc řešit. Máme kde bydlet, kam jít do školy a třeba i práci. Já zavolala Gabriele do Querétara, v kolik můžu zítra přijet a nezbývalo mi nic víc, než se rozloučit s centrem DF, kterého už mám tak akorát. Těším se, až se pohnu a usadim.

středa 29. července 2009

Benátky v Mexico City


Ve středu jsme podnikli výlet do Xochimilca – na jižní okraj města, kde se nachází pozůstatky z vysušeného jezera. Toto chudší předměstí je obdobou Benátek. Jde o soustavu uměle vytvořených ostrůvků z vrstev rákosu a rašeliny, které drží pohromadě kořeny stromů. Původně sloužily hlavně k pěstování květin a plodin. Postupem času přirostly ke dnu a lidé si na nich postavili svá obydlí.

Čekala jsem spleť zapáchajících kanálů, ale celé místo mě příjemně překvapilo, voda vůbec nezaváněla. V celém DF je to s instalačními rozvody všelijaké. Kanalizace existuje, ale jistá nezanedbatelná část je bez ní. Jinak to není ani s vodovodem. Tam, kde vodovod nemají, musí mít nádrž, kterou je třeba doplňovat. Tyto nádrže jsou na vodu, nebo na plyn a nachází se většinou na střechách domů.


Nenápadné cedule nás dovedli ke stanovišti lodiček. Ve dvou jsme měli celou dvacetimístnou „gondolu“ i s „gondoliérem“ pro sebe za 350 pesos (+ cena piva a dýžko). Na kanále jsme potkali podobné dva turisty, kteří zřejmě neuměli moc španělsky, a tak je to samé stálo 890 pesos. Lodičky byly vesele barevné žluto-červené se zdobeným znakem na čele, který nesl jméno milé daného gondoliéra, avšak v dobách před-turistických.

Během plavby jsme potkávali plovoucí obchodníky a mariachi – zpěváky. Ze suvenýrů jsme si nevybrali, ale nechali jsme se zazpívat a zahrát. Aleš dokonce statečně ochutnal místní masitou kukuřici s chili. Byla dobrá a chili syté. Já dnes vsadila na bezpečnou stravu, avšak musela jsem si počkat do odpoledne.


Po plavbě jsme se prošli čtvrtí Xochimilco a zamířili zpět do centra. Prošli jsme pár ulic přilehlých k Zócalu (hlavní náměstí) z opačné strany, než které důvěrně známe z trasy La Rioja – Starbucks. Ulice jsou zaplněny prodavači nejrůznějšího zboží. Od suvenýrů, přes psací potřeby, pochoutky, přes CDčka, programy do počítače (nechtěla bych vidět kvalitu místních antivirových programů, které jsou zaručeně „lo mechor“ nejlepší)…

Po procházce nastala ta chvíle, kdy jsme konečně našli Macdonald a dali si navykací pauzu, zato se najedli tak, jak jsme zvyklí. Po vytrávení v hotelu jsme se vypravili do našeho útočiště, abych vám mohla tyto řádky poslat :-)

Bezpečnost


Pierre nám ukázal zhruba kam bychom neměli chodit, ve kterých částech je to opravdu nebezpečné. Vzhledem k tomu, že nám také doporučil nenechávat si cenné věci (laptop, pas, peníze) v hotelu, čili tyto věci máme pořád na zádech, se dost bojím a tato ostražitost mě nenechá v klidu. Líbila se mi povedená formulace Aleše, že v jedné ulici prodávají hračky a hned tu další zbraně. Není to totiž daleko od pravdy, ale zbraně jsme tu viděli zatím akorát na rameni seňor oficial – policistů. Mimochodem, mají tu pěkné policistky, které na křižovatkách řídí dopravu, a není jich málo.
Místní specialitkou je sequestro expresso - instantní únos. Jedná se o únos v jedenáct večer, kdy vás donutí vybrat peníze z bankomatu do výše nastaveného limitu, a po půlnoci ještě jednou. Pak vás pustí.

úterý 28. července 2009

Friha Kahlo


Úterý jsme zahájili prodlužením hotelu o další noc, což znamenalo přesvědčit recepční, že jsme ty tři noci platili při příjezdu, ale povedlo se. Poté jsme se vydali zpět do Coyoacánu na náměstí, na kterém nás s Pierrem zastihl déšť.

V 11 jsme měli schůzku na prohlídku domečku, který je k pronájmu. Problém je, že se pronajímá celý dům a ne jen jeden pokoj. Domeček byl velice členitý, ale světlý, v přízemí nás překvapil jeden pokojík v naprosto příšerném stavu, naproti tomu celý zbytek domu byl moderně vybaven. Potkali jsme se tam ještě s jedním Kolumbijcem, který také hledá bydlení.




Dopoledne jsem strávili procházkou po Coyacánu a návštěvou muzea Fridy Kahlo v La Casa Azul, kde bydlela Frida s Diegem Rivierou. Moc pěkný domek s dvorkem/zahradou, to by bylo bydlení...








Po cestě jsme prošli tržnicí, koupili noviny s nabídkou bytů a když už jsme se cítili i zdravotně dobře (jíme sotva polovic než doma), dostali jsme hlad. Dala jsem si quesadillas a překvapilo mě, že v Praze vypadali úplně jinak :-) Nicméně po obědě jsme opět ucítili pohyby v útrobách. Po další procházce jsme se přesunuli do oblíbeného Starbucksu a vsadili na dovozový džus, ovoce a croissant – byl výborný!

pondělí 27. července 2009

Úpal

Našim útočištěm se stala kavárna Starbucks, který se nachází jen pár bloků od hotelu La Rioja. Proč? Mají tu bezdrátové připojení k internetu za cenu jednoho kafe, nebo buchty. Dobře se tu tráví čas, člověk se cítí rozhodně bezpečněji a pohodlněji. V pondělí ráno jsme posnídali u internetu, protože Aleš hledá bydlení. Zašli jsme si koupit SIM kartu do mobilu do „mobilové čtvrti“, která trochu zavání černým trhem. Zezačátku to vypadalo naprosto legálně, až do chvíle, kdy jsme zjistili, že si SIM kartu nemůžeme registrovat, protože nejsme z Mexika. To pani prodavačka sáhla pod pult a vyndala už zaregistrovanou kartu, z čehož plyne, že nemáme ponětí na čí jméno voláme. Dneska mi od noci nebylo úplně dobře, tak jsem si šla raději lehnout a celý den jsem prospala v hotelu. Po vyloučení prasečí chřipky a střevních problémů jsem důvod zvýšené teploty identifikovala jako úpal z předchozího dne, kdy jsem se docela pěkně spálila. Chybami se člověk učí, od teď se budu mazat a koupím si klobouček. Střevní potíže zatím stále nemám, ale cítím, že se v trávicím ústrojí mele něco neobvyklého. Zdejší voda se nemá pít, proto kupujeme balenou, ale nevyhneme se jen krátce převařenému kafi a jídlu, na které nejsme zvyklí. Večer jsem si dala Paralen a vše už bylo v pořádku.

neděle 26. července 2009

Pierre tour – Pierrova prohlídka města


V neděli ráno na nás v lobby hotelu čekal Pierre, který nás provedl svým rodným městem.

Měli jsme štěstí, že byla poslední neděle v měsíci, kdy se ulice uzavřou dopravě a Mexičani si je vyrazí užít na kolech a kolečkových bruslích. Ulicí La Reforma jsme se vydali k parku Chapultepec. Reforma je hlavní třída DF s butiky a vysokými administrativními budovami. V parku jsme poseděli u brčálově zeleného rybníčku, jehož hladina byla z poloviny pokryta lodičkami a šlapadly, a pozorovali jsme domorodce, jak si užívají nedělní výlet s rodinou. Park byl plný stánků s nepřeberným počtem rozličného zboží a jídla, líbilo se mi množství kulturních aktivit, které se Mexičani snaží vzdělat, nebo zeštíhlit místní obyvatelstvo.


Chvilku jsme pozorovali baletní vystoupení, poté představení klauna. Pierre nám vysvětlil, že chudší lid vydělá cca 80-100 pesos za den (tj. 120-150Kč) a pro ně je tento park a den určen, proto je zde vše levné. Takový táta od rodiny musí vydělávat několik týdnů, aby mohl svou rodinu vzít do DF a užít si den v Chapultepecu. Po siestě v parku následoval přesun hromadnou dopravou.

Má první zkušenost s metrem byla vesměs kladná. Kromě těžkého vzduchu, vedra a zjištění, že metro jezdí na pneumatikách mě překvapili akorát prodavači CD a dalších drobností (lízátek, lepidel, omalovánek, žvýkaček atd.), kteří prochází vagónem a vykřikují cenu a druh zboží, prodavači CD mají v batohu reproduktory a pouští ukázky ze svého zboží. Na každý vagón mají 1 úsek mezi zastávkami, na zastávce se přesunou o vagón dopředu a na uši cestujících zaútočí jiný žánr. Ještě se mi nestalo, aby se potkali dva prodavači CD v jednom vagónu.


Z metra jsme přesedli na metrobus – lepší autobus (jako naše „housenky“ – kloubové autobusy, jen o něco delší). Pěkné a pohodlné, zato na zážitky chudé :-) Zato malé zelené minibusy, které jezdí jeden za druhým a mají stále otevřené dveře, skýtají příslib zážitků nevšedních, avšak zážitek nebyl nijak nepříjemný.

Dojeli jsme do čtvrti San Angel. Původně to byla vesnice za městem, dnes však dávno pohlcena velkoměstem, ale přesto si zachovala ráz vesnice, vnitřní kouzlo. Vyrazilo mi dech, jak se tvář DF změnila doslova od ulice k ulici. Dláždění kočičími hlavami znesnadňuje chůzi po ulicích a turista neví kam s očima, aby nezakopl a přitom mu neušel žádná kouzelný pohled na typicky mexické domky. Ulice hýří barvami fasád a u chodníků stojí staří WV brouci.


Dali jsme si zmrzlinu a sedli si do klášterní zahrady, kde jsme pozorovali ještěrky. Následující hodinu až dvě jsme se toulali touto rozkošnou čtvrtí, která se pro svou malebnost stala čtvrtí bohatší vrstvy.

Když jsme se nabažili, přesunuli jsme se do čtvrti Coyoacán, která se nachází nedaleko a je San Angel velice podobná. Ale prozkoumávání nám překazila podvečerní průtrž mračen. Uchýlili jsme se tak do restaurace na překrásném náměstí, dali si Coronu, dvě a do mapy Mexika zapisovali Pierrovi typy a doporučení.

sobota 25. července 2009

1.dny v DF



V sobotu jsme se přestěhovali do hotelu La Rioja a okusili naše první mexické jídlo a pivo. Jídlo nebylo nijak obzvlášť vynikající ani pálivé, dali jsme si tacos - jako praví turisti toužící po místních pochoutkách. Tři kukuřičné placky srolované do trubičky s kuřecím masem. Zato pivo bylo překvapivě velice chutné.

Vydali se prozkoumávat centrum - náměstí Zócalo. Na Zócalu se nachází katedrála Metropolitana a svatyně El Sagrario, na stožáru vlaje ohromná vlajka Mexika, kolem dokola se nachází stanoviště "indiánské kultury", kde z vás vyženou zlé duchy, nebo vám zatančí rituální tance.



Díky ISIC kartě jsme se zdarma podívali na vykopávky Templo Mayor z dob Tenochtitlánu - města uprostřed jezera. Po dobytí města Cortézem bylo jezero postupne vysušeno a na jeho místě vzniklo Ciudad de Mexico. Proto je také zdejší podloží velice nestabilní a většina budov se propadá a naklání. (Budova Las Bellas Artes se propadla už o 1m, což dokazuje asfalt u paty budovy, který býval rovný a nyní tvoří pěkný svah.) Před muzeem jsem se vyfotila s kamenným diskem zobrazujícím bohyni měsíce, kterou bůh Slunce svrhl ze skály, a proto má oddělené končetiny. Díky nálezu disku určili, který chrám byl zasvěcen bohu Slunce. Než jsme prošli muzeum u vykopávek Templo Mayor projevilo se období dešťů, ochladilo se, a tak jsme se vydali do hotelu.

Sláva nazdar výletu, dojeli jsme, už jsme tu


Doletěli jsme v pořádku. V Paříži jsme při nástupu nabrali zpožděni 1 hodinu. V letadle jsme s Luckou získaly kontakt na spolusedící, jejíž manžel je architekt a pozvala nás na kažopáteční seanci místních architektů. Přílet do Mexika byl velmi zajímavý, obkroužili jsme vyhlídkovým letem celé DF, je to velké :-) Poté jsme se probojovaly příletovými kontrolami bez komplikací, ale vše trvá a vyplňuje se tisíc formulářů. U kontroly zavazadel mě systém náhody vybral, abych otevřela las maltas kufry. Vyplácí se s nimi mluvit, takže to jenom otevřel a zavřel a byl nadšen, že budu bydlet s rodinou. Aleše jsme nakonec také našly a svěřily se vděčně do jeho péče. Zajistil taxík a nechali jsme se odvézt do hotelu, díky za tip Lucce, La Rioja. Měli plno, ale dohodli nám jiný hotel. Přespali jsme, ráno si užili komunikační problémy s indiány u snídaně, a vydali se zpět do La Riojy a tentokrát jsme byli úspěšnější a následující 3 noci zde zůstaneme.
Počasí je podobné jako v Praze, překvapilo mě, že ani není nijak zvlášť vedro, zatím.

čtvrtek 23. července 2009

Loučím se

Zítra ráno vás na krátký čas opustím. Přiblížilo se to strašně rychle, ještě nemám pořádně zbaleno a asi si půjdu koupit větší zavazadlo. Odlétám v 10:05 z Ruzyně, v 11:45 přestupuji v Paříži na letišti Charlese de Gaulle a ve 13:30 pokračuji do Mexico City, kde přistanu v 1 ráno našeho času, 18:05 jejich. Časové pásmo v Mexiku je -6hodin, my jsme +1h, takže časový rozdíl činí 7 hodin. Let trvá 11,5h. Držte mi palce a nebojte se, doletim v pořádku :-) Letíme dvě - s Luckou.
Po příletu si pro nás přijde Aleš na letiště. Aleš je strašně hodný, protože je náš předvoj a má za úkol zajistit hotel, a tak náš přílet bude all inclusive. V neděli máme domluvenou prohlídku Ciudad de Mexico, neboli DF, s mím kamarádem Mexičanem. Ale o tom zas někdy příště.
Plán je zůstat týden v DF, a pak se posunout autobusem do Querétara, kde na mě čeká "host family" - moje máma se jmenuje Gabriela a má syna a dceru. Po prvních několika mejlech mám dojem, že je moc příjemná a bude to fajn. A také na me v Querétaru čeká moje Hermana Mayor - starší sestra/big brother/zkrátka po našem buddík/buddice, chcete-li strážný anděl/mentor, prostě studentka, která mi má pomáhat na místě...
Myslím, že co se dalo zařídit předem se mi povedlo zařídit velice dobře. Překvapivě veškerá komunikace funguje jak má a rozhodně nebudu opuštěná.
Loučím se s vámi, děkuji všem, kdo se se mnou přišli rozloučit osobně (udělali jste mi moc velkou radostinku). Slibuji, že sem budu psát co dělám. Mějte se tu krásně, ať se nic zlého nepřihodí a uvidíme se opět v únoru.
"Loučím se a něco však tam zůstalo z těch našich dnů, já teď vím, věrný zůstanu.
Suchá hlína tady, bez kvítí, bez vody,já na ni poklekám,vzpomínkou pocta se vzdává..."

středa 15. července 2009

Všichni jsou už v Mexiku, buenos días já už také jdu...

Dnes mi do odjezdu zbývá právě 9 dní. Díky všemu předodjezdovému vyřizování se do centra Prahy dostanu téměř každý den a snažím se, abych si každý pohled na mé rodné město pořádně vychutnala. Mám na všechno jen těch 9 dní, zítra už jich bude jen 8... Snažím se potkat se s co nejvíce přáteli, dnes mne velice potěšila návštěva příbuzných. Chci stihnout alespoň některé z plánů, které jsme se Slávkem měli, a dokončit co jsem si slíbila že udělám. Doktory a očkování už jsem oběhla, z úřadování mi zbývají druhá kola - vyzvedávání hotových dokumentů, ještě mě čeká pár nákupů a balení. Ale hlavně se těším na rozlučkovou "oslavu" s přáteli. Nestačím se divit, jak mi čas utíká mezi prsty. Už teď se těším, až se sem za vámi všemi vrátím. Zatím si ale zpívám: "Všichni jsou už v Mexiku, buenos días já už také jdu. Alespoň si poslechnu pěknou muziku, co se hraje v Mexiku..."