Guanajuato - Cervantino a León

Dělat si plány na víkend dlouho dopředu v Mexiku nefunguje. Nejlepší je v pátek vymyslet plán a v sobotu vyrazit, protože jinak se plány mění a mění. Nicméně tento víkend to vypadalo zoufale ještě v sobotu ráno.
Ve čtvrtek mi kamarádi vnukli myšlenku na výborný víkend: v Guanajuatu – městečku poblíž, které podle všech vyprávění je nádherné, romantické a nesmím ho vynechat – se poslední 3 týdny koná festival kultury zvaný „Cervantino“dle autora Dona Quijote. Tento víkend festival končí, navíc v pondělí jsou dušičky – día de muertos + Haloween… což je příslib nevšedních zážitků a ukázky mexické kultury. Další faktor, který jasně říkal, že tento směr na tento víkend je ten jediný správný byl projekt na taller de arquitectura. Můj třetí projekt bude v Leónu, který je jen necelou hodinu cesty dál než Guanajuato. Zkrátka výborná příležitost. Kamarádi z lezení měli v plánu jet lézt někam poblíž Leónu, večer se podívat na Cervantino a přespat u kamarádů v Leónu. Nicméně všechny plány selhaly, a tak se stalo, že jsem se v sobotu probudila s tím, že jedu do Guanajuata, ale nevěděla jsem s kým. Lámala jsem si hlavu a posílala sms, až jsem přišla na tu správnou osobu. Isabel – Němka, se kterou mám taller de arquitectura – je dostatečně bláznivá na to, aby mi kývla na sraz za 2 hodiny na autobusovém nádraží, a jely jsme.

Když jsme konečně vystoupily v Guanajuatu, hnedka nás chytil chlápek z místní cestovní kanceláře a koupily jsme si na zítřejší ráno poznávací okruh. V autobuse do centra jsme potkaly skupinku přiopilých Mexičanů. Stalo se to tak, že si vedle mě sednul jeden z nich a zeptal se mě, kolik stojí jízdenka. Neřekla jsem víc než „4 pesos“ načež zvolal: „Aaa extranjera!“. Což mě naprosto dostalo, to se jenom ze čtyř pesos pozná, že jsem cizinka? Julio nám prozradil, že je jich asi 6, a taktéž jdou hledat ubytování. Popřáli jsme jim hodně zdaru a byly rády, že jsme jenom dvě, protože bylo jasné, že ubytování bude problém. Autobus nás nechal vystoupit v tunelu, domnívala jsem se, že je to špatný vtip, ale opravdu tam byla zastávka. Z tunelu jsme po schodech vystoupali na povrch a byly jsme uprostřed centra nádherného městečka v údolí, kde nejsou ulice uspořádané do pravoúhlé mřížky. Konečně město dle mého vkusu, křivolaké a úzké uličky je to, co mě nadchne.

Následující dvě hodiny jsme chodily od hotelu k hotelu a každá odpověď byla akorát zavrtění hlavou. Tak jsme došly do hotelu Berta, ztraceného v úzkých uličkách, který mi doporučila Lucka. Paní majitelka byla velice vstřícná, a protože se jí zdálo, že už mě jednou viděla, rozhodla se nám pomoci. Ještě se k nám připojily dvě Mexičanky. Pokoje neměla, ale zavolala svému známému, který si pro nás přišel a odvedl nás na druhý konec města, kde jeho známý pekař měl pokojík k pronajmutí. Isabel vyslovila svou domněnku, že to je pokoj jeho dítka, které vyšoupli na tuto noc, aby ho mohli pronajmout. Mexičanky ohrnuly nos a vzdálily se, my zajásaly a s klíčem v kapse vyrazily něco povečeřet, protože se nám už dávno setmělo.

Ulice byly plné lidí, kam se člověk podíval, viděl někoho ve strašidelném převleku, hlavně děti. Na trhu jsme nakoupily morbidní sladkosti a chvíli pozorovaly skupinu kostlivců tančících na náměstí. Našly jsme uličku polibků – strmě klesající necelý metr širokou uličku, ke které se váže romantická smutná legenda: Carmen žila v domě v této ulici a měla milého. Ale její otec byl velice žárlivý muž a nedovolil jí jakýkoliv kontakt s mladíky a držel ji ve svém pokoji. Její milý koupil dům na druhé straně uličky a mohli si tak povídat. Jednoho dne, akorát když Carmen natahovala ruku z okna, aby ji její milý políbil, je přistihl její otec a vrazil své dceři nůž do zad. Od té doby je tato ulička zasvěcená polibkům. V době festivalu ale bylo naprosto nemožné uličku projít, takže jsme nahlédly z jedné strany, obešly blok a nahlédly i z druhé strany.



V tom se k nám donesly zvuky veselé hudby a zanedlouho se na konci ulice vynořila skupinka hudebníků následovaná davem posluchačů popíjejících cosi ze zvláštních džbánků. Zdrželi jsme se a poslouchaly, následovaly je zpět k uličce polibků a zde se skupina rozešla. Ale to už se na konci ulice vynořila další skupina, a pak další. Pomalu jsme se pohybovaly proti směru, ze kterého přicházely, ale daleko jsme nedošly. Isabel, jakožto blondýna, přitahovala pozornost všech černovlasých Mexičanů, kteří se s ní chtěli fotit. Potkaly jsme dva s vydlabanou tykví přes rameno (byla v ní tequila) a po chvíli, co jsme se s nimi bavily jsme dostaly každá jeden ten zvláštní džbánek (plný samozřejmě) a každá jeden šátek, které měli ti kluci na krku. Bohužel, nebo naštěstí, jeden z nich byl tak opilý, že ho brzy museli doprovodit domů. S Juliem z autobusu jsme se zkoušeli potkat, ale Isabel byla unavená, a tak jsme si tak v 1:30 šly vychutnat těžce nalezenou postel.

Druhý den ráno jsme vstaly v 8 (v 6 nás vzbudil pekař, jestli náhodou nemáme klíče od pekárny), došly jsme si do tržnice na snídani, nakoupily pár suvenýrů a v 10:30 jsme se už čekaly před hotelem Central na náš výlet. Po dobrých 40ti minutách, kdy jsme si opravdu nebyly jisté, jestli byl dobrý nápad platit dopředu, jsme se nakonec dočkaly mikrobusu, nicméně ještě další hodinu jsme strávili vyzvedáváním dalších účastníků výletu. Nakonec nás bylo 14 – fajn parta lidí. Mexičani se smáli, že španělsky mluvíme líp než Brazilec a zkoušeli vyslovit „Ř“.




V rámci výletu jsme navštívili muzeum mučících nástrojů, ve kterém bylo i něco málo odkazů na mumie a těžbu stříbra a drahých kamenů. Odvážní členové naší výpravy si vyzkoušeli některé nástroje na vlastní kůži. Dál jsme se zastavili v obchodě s drahými kameny, kde jsme dostali přednášku o významech kamenů, což bylo jen nudné čekání na to, až si dámy vyberou ten správný náramek. To už bylo poledne a členové výpravy hladem ztráceli morálku a odbíhali hledat stánky s tacos. Když jsme se opět všichni usadili v mikrobusu, odvezli nás do muzea těžby stříbra. Dál jsme navštívili obchod s tradičními sladkostmi, ochutnaly co se dalo a koupila jsem si kandované mango v chili košilce – sladké a pálivé. Dalším bodem programu měly být již zmíněné mumie. Guanajuato je slavné pro své mumie, protože nikde jinde se nenašly. Nejsou to tak úplně mumie, jako vysušená těla v bizardních pózách. Říká se, že byla epidemie cholery. Spousty mrtvých, které nebylo kam pohřbívat tak skončili v improvizovaných hrobech. Pro intenzivní slunce a výskyt minerálů ve vzduchu se těla vysušila a teď je z toho atrakce. Nicméně jsme toto muzeum vynechali pro nedostatek času, hlad a lenost členů výpravy popojít pár metrů do kopce. Výlet jsme zakončili na výhlídce Pipila, odkud byla krásná podívaná na to barevné údolí.

Co mě fascinovalo na Guanajuatu, kromě uliček a domečků, bylo vyřešení dopravy. Ve městě není místo na pořádnou silnici, dostat se z jednoho konce města na druhý byl problém. Guanajuatem protéká řeka. Když jsem viděla první most, radostí jsem poskočila a utíkala se podívat na řeku. Nicméně v korytě byla umístěna silnice, která brzy mizela v tunelu/kanálu. Zkrátka a dobře. Guanajuatem protékala řeka, několikrát měli problémy se záplavami, a tak se rozhodli koryto řeky posunout hlouběji – vybudovali kanál, kterým odvedli vodu pod městem a problém s dopravou vyřešili přesunutím silnice do starého koryta. Pod městem vybudovaly systém tunelů (26 tunelů, asi 66km). Příjezd do města tak je především exkurze po kanalizaci – některé úseky tunelů se podobají kanalizačnímu uzlu v Praze – hlavně díky cihlovému zaklenutí.

Většina zůstala na vyhlídce a vyzkoušela lanovku do centra. My se nechaly odvézt na nádraží, kde jsme měly 4 minuty na koupení lístků.


Isabel jela zpět do Querétara přes Irapuato – nejkratší cestou. Já jela do Leónu mrknout na svůj pozemek. León je známý svými obchody s kůží – levné boty, kabelky, pásky, bundy… Na nádraží jsem měla štěstí na taxikáře, odvezl mě na vlakovou zastávku, z obavy o mou bezpečnost mě provedl po okolí a vyprávěl historky, fakta z Leónu, zajímavosti ze života… Po hodině v taxíku jsem se nechala vysadit v centru a šla se podívat na katedrálu a na hlavní náměstí, kde se konal trh morbidních cukrovinek. V Leónu jsem se celkově nezdržela jsem se víc než dvě hodiny a upalovala zpátky do Querétara, přeci jenom jsou to 3 hodiny cesty.

Zkrátka a dobře, Guanajuato je kouzelné město. V Mexiku teď vyšel nový film – El Estudiante (Student), který se odehrává právě v Guanajuatu. Doufám, že se časem dostane i k nám, protože je stejně kouzelný jako Guanajuato.

Nové kolo

Jupí!!! Po třech měsících chození do školy pěšky mám kolo! Je půjčené, takže náklady 0 (zatím jsem si koupila jenom červené světélko, abych byla vidět, když se vracím večer za tmy domu), zato užitek k nezaplacení. Cesta do školy pěšky trvá 25-30 minut, poklusem se to dá za 20min, na kole za 10min. Zatím hledám vhodnou trasu, ale není moc z čeho vybírat. Jsem konečně nezávislá a pohyblivá. Ve středu jsem vyrazila do centra a uvědomila jsem si, že je to patrně poprvé, kdy jsem v centru sama. Všichni mě varují, že je to nebezpečné pohybovat se v dopravě na kole, protože místní řidiči moc cyklisty nerespektují. Zatím jsem zpozorovala, že se to týká hlavně řidičů autobusů. Ale strach nemám, jsem tak nadšená a šťastná, že výhody dalece přesahují rizika.

3 měsíce v Mexiku

Dnes slavím 3 měsíce v Mexiku, utíká to jako voda. Od začátku třetího parciálu, kdy mi došlo, že jsem za polovinou studia, mě drobnosti, které mě vždy vykouzlí úsměv na tváři a pocit spokojenosti, začaly zároveň přinášet i smutek a úzkost. To proto, že jsem si uvědomila, jak mi bude chybět kampus, přístup profesorů k výuce a studentům, možnost zajít si zalézt na zeď kdykoliv mám hodinu, nebo i jenom 10 minut volna, všechny ty tváře, které mě rádi vidí, a hlavně ta nálada, sednout si do auta, pustit si Bumburiho a začít spontánně zpívat a zapomenou na všechny starosti. Ta kultura, kde je součástí slušnosti ptát se vždy jak se máš a popřát zdravíčko, když si někdo kýchne, a na všechny projevy nejistoty uslyšet „no te preocupes“ – neměj obavy. Naučila jsem se, že všechno nějak dopadne, a ať je to tak, nebo onak, vždycky je to nakonec dobré. Nemá cenu se stresovat, co bude zítra, protože plány se mění mávnutím proutku a není důležité to, co není, nebo co mohlo být, ale jenom to, co je teď a tady...

Abych jenom nechválila, to, co mi tady vadí, je vliv USA, to mi chybět nebude, ale za čas se to samé dostane i k nám. Opravdu se můj vztah k „gringos“ lidem z USA nijak nezměnil k lepšímu…

Sžila jsem se už naprosto takřka se vším. Španělština mi jde sama, neuplyne jediný týden, kdy by mě někdo nepochválil, nebo se neobdivoval jak mi to pěkně mluví. Zbavuji se úspěšně toho, co mě trápilo nejvíc, když jsme někam jeli s Mexičany – neznalosti písniček. Založila jsem si zpěvník, nakoupila pirátské kopie CDček a trénuji paměť. Nechápu, proč mě všichni varovali, že mi tortily a tacos polezou ušima a nebudu je moci ani cítit po třech měsících jednotvárné stravy. Naopak je vyhledávám jak můžu!

Poslední dva týdny přemýšlím o tom, co by znamenalo, kdybych tu mohla zůstat i na další semestr. Je to složité rozhodnutí, ale začnu se poohlížet po možnostech a zvažovat důsledky…

Conca

Tento víkend byl dlouho očekávaný. V podstatě od počátku semestru, kdy jsem se zapisovala na lezení. V tom momentu mi Alf ukazoval jedno video z akce, která se jmenuje puenting (puente = most) viz. www.youtube.com/watch?v=GbUvnGQhiYA - jedná se o něco mezi houpačkou a bungee-jumpingem za použití mostu. Mnohokrát jsem se psychicky připravovala pozorováním videí na Youtube a během mé cesty směr Huasteca - Sierra (Jalpan, Xilitla, Huchihuayan) jsme první noc spali právě v kempu pod tímto mostem, díky čemuž jsem zjistila, že neni tak vysoký, jak to vypadá na těch videích. Minulý víkend se mělo jet, ale nakonec se to odložilo. Tento víkend jsme jeli. Jenomže jenco jsme opustili Querétaro, začalo pršet, a pršelo až do chvíle, kdy jsme opouštěli kemp pod mostem.

Sraz byl v 6 ráno, do aut jsme se nasoukali odhadem tak v 7 a vyrazili na snídani do Bernal. K snídani byli tacos, ale před restaurací se v obřích kotlích vařilo maso, které zezačátku vonělo, ale čím déle jsme postávali okolo, tím méně vábně to vypadalo. Curvas peligrosas za deště byly ještě více nebezpečné pro kameny na silnici a oslíky s krávami, které se potulují u krajnice. Protože jsme úplně na začátku řekli, že se stavíme u jednoho vodopádu, opravdu se naše 4 auta odvážně vrhly ze srázu a ze zpevněné vozovky na kamenitou cestu vedoucí k vodopádu. Na místě jsme zjistili, že se nikomu nechce vystrčit nos do toho nečasu a jedno auto píchlo. Nakonec jsme se přeci jenom vydali poklusem k vodopádu. Když jsme doběhli, byli jsme totálně durch. První účastníci výpravy ze sebe začali strhávat mokré hadry a vrhali se do vody vychutnat si vodopád přímým zážitkem. Otálela jsem až do chvíle, kdy jsem na břehu zůstala skoro sama, a pak jsem si řekla, že to vyjde na stejno, víc mokrá už stejně nebudu… a stálo to za to.

Převlékli jsme se, opravili kolo a pokračovali v krasojízdě, ovšem s četnými zastávkami v každé vsi, u každé pumpy, každého druhého obchodu… Dojeli jsme tak až odpoledne. Pro déšť se logicky skákání z mostu zrušilo. Mokrý materiál není bezpečný, ale hlavně je nebezpeční za deště šaškovat na mostě a strašit řidiče na mokré vozovce. Uvelebili jsme se v kiosku v kempu, objednali micheladas (pivo s rajčatovým protlakem a celé to je pálivé) a vybalili svačiny. Někteří tak zůstali až do noci, akorát pití vyměnili za tequilu. Já se rozhodla večer strávit v hamace v improvizovaném hotelu s vlastní kuchyní při víně. Relativně v suchu jsem pak akorát litovala skupinku přiopilých kamarádů, kteří se za deště a za tmy snažili postavit si stan. Přespala jsem v autě, ale ráno pršelo jen o něco méně a naděje na lepší vyhlídky a adrenalin se rozplynula. Mnozí se zabalili a vydali se k dalšímu vodopádu po cestě do Querétara.

Nicméně to by nebyl Alf, aby neměl připravený plán B. Z auta vytáhl ti „hydrospeedy“ – něco mezi přídí lodi a destičkou na plavání. Funguje to tak, že si na to člověk lehne tělem, chytí se za poutko, skočí do řeky a nezbývá než kopat nohama. Nevěřila jsem, že při stavu řeky, která měla odhadem dvakrát tolik vody, než při naší první návštěvě, lze plavat. Ale bylo mi vysvětleno, že je to vlastně víc bezpečné, protože kameny jsem hluboko pod hladinou. Tři odvážlivci se tak vyzbrojili neopreny, chrániči, přilbou a ploutvemi a nechali se odvézt 3km proti proudu, kde se odvážně vrhli do proudu, aby nakonec doplavali do kempu s blaženým úsměvem na tváři. A to bych nebyla já, abych něco nechtěla zkusit… První plavba byla pokusná, ve druhém kole jsme se nechali odvézt dál, cca 8km proti proudu. Alf plul napřed a hledal nejlepší cestu, já uprostřed a zezadu mě jistil Champi. Neupluli jsme ani z dohledu od místa, kde jsme se vrhli do proudu, když jsme potkali zákeřnou peřej, která chytila Champiho a docela dlouho ho nechtěla pustit. Alf měl o něj vážný strach a čekal v klidnější vodě jak se s tím popere, já měla strach, že mě proud unášel napřed, daleko od obou a nakonec jsme se dozvěděli, že Fish (který nás sem dovezl a vracel se do kempu autem) mezitím běžel po břehu, kdyby bylo potřeba jeho pomoci.

Nakonec vše dobře dopadlo a Champi vyplul a oba dva mě dohnali. Nicméně jsme všichni měli pořádně nahnáno a adrenalinu jsem se tento víkend přeci jenom dočkala. Srdce mi bušilo, jediné, co se dalo dělat, bylo kopat nohama. Jenom já a živel. Nikdo by mi nemohl pomoct, všechno bylo na mě. Bylo třeba ragovat pohotově, s klidnou hlavou, předvídat okolnosti a znát chování vody. V dalším meandru nás proud zanesl pod větve stromů, což působilo strašidelně, ale nic se nedělo. Až do chvíle, kdy řeka narážela do skály, která stáčela proud a vytvářela pěkný vír. Tady se chytil Alf. Nejdřív ho proud mrštil o skálu – plovákem napřed, takže se nic nestalo, ale pak nemohl vyplavat z víru. Já jsem to viděla včas a o metr jsem se víru vyhnula, Champi taktéž, i když měj jisté problémy. Myslím, že jedině strach mi pomohl se zázračně vyhnout tomuto vodnému peklu, i když jsem si nebyla jistá, jestli do té skály narazil omylem, schválně, nebo jako demonstrace toho, jak se mám zachovat, kdyby něco. Když ani Alf dlouho nevyplavával, tentokrát to bych Champi, kdo měl vážné obavy. Nakonec se ale ukázal. A ukázalo se, že největší obavy ze všeho oba mají z toho, že další vír čeká na mě, že nebudu mít sílu vyplavat, že třeba pustím plovák, a že ani jeden z nich mi nebude moci pomoci. To mě chlapci moc nepotěšili, ale věděla jsem, že se musím vyhýbat podezřelým místům, a že se nic takového nestane. Několikrát jsem si vyzkoušela co to je sáhnout si na dno sil fyzických i psychických, když bylo třeba vyhnout se kamenu uprostřed řeky, ke kterému mě unášel proud. Nejtěžší bylo uklidnit zrychlený dech a spolehnout se na pohyb, který mi není úplně vlastní – kopat nohama (plavu většinou jako žába, i když už jsem se obstojně naučila kraul), ale vše zafungovalo, pud sebezáchovy je mocný štít. Nakonec jsme byli pořádně unavení, vyčerpaní, ani jsme necítili jestli je voda studená, nebo jestli nás dře plovák do loktů a jenom jsme se houpali na vlnách jako koráby za bouře na moři. Všechno dobře dopadlo, dopluli jsme do kempu beze ztrát a bez újmy, akorát s roztrženým neoprenem. Byl to opravdu zajímavý zážitek – jenom já, voda a zelené hory, téměř panenská příroda.

V kempu jsme se najedli, odpočinuli, zabalili saky paky a než jsme nasedli do auta, byla dokončena moje lekce používání slova huevos (vejce). Občas Mexičani často používají nějaké ne úplně slušné slovo častěji než jiná, v sobotu jsem nerozuměla v jakých situacích lze toto slovo použít, tak měli za úkol, abych po víkendu měla jasno. Přestalo pršet a na chvilku se mraky roztrhly a zasvítilo sluníčko – huevoooooooos!!!! (Teď, když odjíždíme bude svítit sluníčko?) A moje první vlastní aplikace na sebe také nenechala dlouho čekat, to když jsem v pondělí zapnula počítač, a ten mi řekl: aplikace nebude fungovat, a nefungoval. Huevos! (Dávno mi hlásil, že má málo místa na disku, dávno jsem chtěla koupit externí disk a zálohovat data a přesunout nepotřebné soubory, aby mi nezabírali zbytečně místo. Až nebylo místo na uložení osobního profilu a celý můj profil se vytratil. Naštěstí jsem našla všechny dokumenty v pořádku, založila si nový účet a vše přesunula a přeinstalovala.)

Po cestě zpět jsme zažila první pořádnou, neuvěřitelnou zimu. V nejvyšším místě v Sieře je pueblo, kde nemají rovné střechy, ale sedlové s červenou střechou, jako v Čechách. To místo se jmenuje Piňal de Amoles a v zimě tu prý i sněží. Nechápu, jak to ty lidi bez topení přežívají, ale je to místo, kde je největší počet úmrtí zmrznutím. Opravdu jsem nelitovala, že jsem si vzala i teplé oblečení, když jsem si balila dvoje šortky, tílka, plavky, opalovací krém a sombrero. Vyzkoumali jsme, že v šesti lidech se dokážeme na zadních sedadlech docela obstojně zahřát, ale není radno se zdržovat v těchto končinách…

Lezení - Valle de Santiago

Moje první zkušenost s lezením na skále se odehrála ve vulkánu. Dříve tu bylo nádherné jezero, které mi tu moc chybělo, měla jsem chuť se po lezení zchladit... Zatímco na umělé zdi v kampusu mi k dokončení cesty chybý ještě spousta pokusů, tady se mi podařilo hned dvakrát vylézt až nahoru (na konec jištěného úseku), je tedy pravda, že s jojem (nemusela jsem se zajišťovat na každé karabině), ale stejně mě řekvapilo, že jsem se udržela na miniaturních výčnělcích skály, které se velikostí nedají srovnávat s chyty v kampusu. Takže spokojenost :-)

Druhý parciál

Dnešek byl parádně vydařený den, a to zaslouženě. Předchozí týden jsem strávila v plném pracovním nasazení před parciály.

V pátek a v sobotu jsem měla sisyfovskou práci na mém modelu na atelier. Můj projekt je muzeum na okraji kaňonu a rozhodla jsem se, že model kaňonu udělám ze dřeva. Co víc, z jednoho kusu, zkrátka jsem navštívila místní pilu a koupila kus trámu – krychli dřeva cca 25x25x25cm. V tom momentě jsem byla velice šťastná a těšila jsem se, jak vyzkouším atelier na TECu, kde se nachází (dle jednoho z mích přátel) „všechny“ možné stroje na práci se dřevem, kovem i plastem. Mají tam hodně strojů, jen ten jeden, který jsem zrovna potřebovala chyběl. Dostala jsem tak kladivo a dláto a brzy pochopila, že jsem koupila velice kvalitní a tvrdé dřevo. Proto jsem nad tím modelem strávila dva dny ve dvou lidech. Tímto děkuji nesmírně za pomoc Alfrédovi, který jako správný muž má doma výbavičku hraček pro kutily. Neděli jsem strávila ve stresu doma u počítače modelováním 3D modelu muzea a přípravou prezentačních plakátů.

V pondělí mě potěšila Pazilisete, která dokončila naší práci na grafický design, abych mohla dělat na atelieru. Profesor z atelieru občas dělá věci přesně opačně než bych čekala. Prozradil nám, že nepotřebujeme mít model na čtvrtek, že to stačí na pondělí… Má v úmyslu nechat nás vyzkoušet 3D tiskárnu. Nicméně nevadí, model se mu líbil a tentokrát už byl spokojen. Má práce na projektu pokračovala tak, že jsem opět nebyla schopná nastavit slušná světla v modelu, aby mi vylezl pěkný render. Naštěstí Photoshop dost věcí spraví.

V úterý jsem myslela, že vyskočím z kůže. Běžně když dodělávám ateliér, v momentě kdy rentuji, pracuji na modelu a mám hotové plány. Tentokrát jsem udělala model a potřebovala rentovat v 3DMaxu a zároveň pracovat v AutoCadu, InDesignu a Photoshopu. Počítač to těžce nesl a vůbec nestíhal. Jeden render interiéru vyšel na 3,5 hodiny, během kterých se mnou hrála myš na obrazovce na schovávanou. S obrovským sebezapřením jsem nechala plány na posledy, protože mám dojem, že jsou nudné a stejně se na ně nikdo nedívá. Ano odflákla jsem je. Ale tady to nikoho moc nevzrušuje. V úterý jsem se probudila, uložila render, který se mi vyrendroval přes noc a pustila další. Úplně jsem zapomněla, že jsem měla být ráno na Skypu, čímž se všem omlouvám. Odpoledne jsem si vyrazila napsat testík ze španělštiny a večer jsem si zašla zaplavat. Tentokrát jsem se domluvila se dvěma kamarády, že se sejdeme v bazénu a naučí mě kraul. Doufala jsem, že alespoň jeden dorazí. Přesně po mexicku, spolehlivě jeden (trenér z lezení) se na mě vykašlal. Naštěstí druhý (Chris z lezení - prvák) se vynořil a hodinu se se mnou trápil a trénoval česká slovíčka topit, utopit, ponořit, zatímco já zoufale vykašlávala vodu. Ale musím se pochválit, ke konci hodiny jsem přeplavala bazén (25) něčím co by se časem dalo nazvat kraulem. A pokračovala jsem v mém spánkovém režimu (tento týden 2-4h).

Středa mi vyšla jakš-takš vstříc. Ráno jsem dodělala plakáty na atelier a vrhla se na úkol - parciál na grafický design. Měli jsme vymyslet logo pro náš nápoj a vytvořit firemní identitu, tzn. graficky pojednat dopisní papír, obálku, vizitku a složku/desky. Skončila jsem v pět odpoledne a jako raketa vyběhla hledat obchod, kde bych koupila kartóny A1. Byla jsem úspěšná a v 6 jsem doběhla do „tiskárny“. Netušila jsem, že hodina je málo. Minule mi vytiskli plakáty v pondělí ráno během dvaceti minut. Tentokrát jsem je zmátla tím, že každý soubor byl jiné velikosti a na jiný papír (viz. práce na grafický design). Na všechno se mě třikrát zeptali, pak se vyměnili prodavači a vysvětlila jsem vše znovu, tentokrát už jenom dvakrát. Pak mi nosili na osahání různé papíry a pomalu začali tisknout tak po půl hodině. Došlo mi, že nestihnu přijít včas na urbanizmus od sedmi. Dotiskli jsme v 7:20. Na urbanizmus mě nenechali vejít do třídy, až o pauze. Tím jsem ale získala hodinu na učení se na parciální test, což vůbec nebylo špatné. V tomto momentě jsem ocenila, že jako jedna z mála si poctivě vedu zápisky, protože jsem nedokázala najít na internetu prezentace, které tam dle všech zaručeně jsou. Měla jsem pořádný strach z toho testu. Můj první opravdový test! Otázky byly typu: V knize té a té Ian Bently popisuje metodologii práce urbanisty, vysvětli pojmy, které používá: variedad, versatilidad, permeabilidad, legibilidad… a na závěr další otázky: co vidíš jako přínos v knize Jana Bažanta, čím se odlišuje jeho metodologie od ostatních, co je pro tebe důležité a proč… K mému překvapení jsem se docela lehce rozepsala a popsala víc než tři strany! Po testu jsem si popovídala s profesorem – je tu v ročníku mnohem méně studentů a přístup profesorů je tak mnohem důvěrnější a přátelštější. Zjistili jsme, že to, že jsem nenašla ty presentace byla jeho chyba, tak alespoň se nemusím cítit jako naprosté nemehlo. Domů mě se všemi kartóny a rolí papírů odvezl Arturo autem a do noci jsem řezala a lepila.

A teď tu máme dlouho očekávaný čtvrtek! Den naprosto zasloužený, kterým končí utrpení druhého parciálu. Od rána se všechno dařilo. Měla jsem obrovské štěstí, že náhodou Arturo měl cestu kolem a v osm mě se vším (tři plakáty nalepené na kartónech, model – pořádně těžký kus dřeva, laptop v batohu a tělocvik v kabelce) odvezl do školy. Na grafickém designu jsem odevzdala složku s logem a v hodině jsme si připravili presentaci o surrealismu. Pracovala jsem s Felipem – člověk, který když začne mluvit, tak nikdo další nemá šanci. Nicméně se mi podařilo mu skočit do řeči a také něco odprezentovat, a to velice úspěšně.

A nyní přichází ten velký okamžik: prezentace atelieru! Před prezentací všichni obdivovali mé rendery a kroutili nad nimi hlavou. Jako kritici dorazili dva architekti – absolventi. Jeden pracuje s Fosterem, druhý v Madridu, oba mladí a nadějní. Byla jsem z nich pořádně nervózní, ale vzpomněla jsem si na Slávu a jeho metodu na odstranění stresu (představit si obecenstvo jako oddané hladové psíky) a dál šlo všechno hladce. Když jsem viděla některé velmi ubohé projekty mích mexických spolužáků, a v očích kritiků beznaděj, uklidnila jsem se a nabyla na sebedůvěře. Vesměs projekty nás tří zahraničních studentů velice převyšují kvalitou projekty našich spolužáků. Prezentaci jsem pojednala velmi živě a začala jsem emocionálním zážitkem v momentě, když jsem uviděla kaňón. Ani jednou jsem se nezadrhla a řekla všechno co jsem chtěla. Byla jsem pochválena za španělštinu (Isabel i Rand přešli do angličtiny) a světe div se, z kritiků vypadla samá chvála, ani jedna výtka. Uspořádání presentace, skici, práce s tématem, rendery… všechno jak má být! Nakonec se obdivovali modelu a já skákala málem dva metry do stropu radostí. Z hodiny jsem odcházela s úsměvem od ucha k uchu.

Na lezení jsem se jenom smála a vůbec se mi nechtělo lézt. V pátek, když jsem byla naštvaná na celý svět, který mě trápil, jsem lezla jako veverka, protože jsem to ze sebe potřebovala dostat. Dneska jsem se sice opět zlepšila o jeden chyt na převise, ale nejvíc ze všeho jsem si užívala jsem ten pocit dobře odvedené práce. Až do té prezentace jsem nebyla úplně spokojená. Úsměv mi zmizel, když jsem se probrala při pohledu na zadání testu ze španělštiny. Ten minulý dopadl dobře, dvě chyby na celém papíře – 93%. Zato tyhle čtyři strany cvičení vůbec nevypadaly přívětivě. Navíc mě dohnala únava. Uvidíme jak to dopadne. Další pochvaly se mi dostalo na kapueře. Cvičili jsme ve dvojici, protože nás stejně víc nepřišlo. Po dvou měsících jsme schopní víceméně spolupracovat. No a další neuvěřitelná věc: na konci hodiny se objevil Chava, jestli bych mu nepomohla. Že má v kampusu dvě auta a nechce tam ani jedno nechat přes noc. Jestli náhodou nechci jedno půjčit, že si pro něj dojede večer. Neptala jsem se na detaily a sáhla po klíčcích. Neuvěřitelné. Strach jsem měla, ale odvezla jsem se domu. Teď jenom čekám, až se vrátí Gabriela a bude u mě hledat nějakou návštěvu, jak jí budu vysvětlovat, že tím autem jsem přijela já… :-) A aby to bylo všechno, když už parádní den, tak se vším všudy, v ledničce jsem potkala připravenou výbornou večeři. Brokolicovou polévku a těstovinový salát jsem slupla hned a teď se jdu podívat na chille en nogada – něco tak výborného, že už se mi sbíhají sliny. Směs ovoce, masa a dalších dobrot v paprice, zalité sladkou polevou s oříšky a posypané granátovým jablkem…