Přednášky & prezentace

Sedím na přednášce jednoho profesora a studentů přišlo pomálu. Ne že by vykládal nezajímavou látku, ale vykládá ji každý semestr dokola a vykládá ji stejně, jako před dvaceti lety. Profesor sedí za katedrou, vlastně se spíše krčí, mikrofon málokdy natočí tak, aby mohl splnit význam své existence a na meotaru posouvá rukou psané poznámky. Studenti ani nemají motivaci předstírat pozornost a povzbuzovat profesora k vyšší snaze, protože pan profesor se na ně stejně nedívá. Přišel, aby si dovykládal to svoje, několikrát se nechá unést a zavzpomíná na zážitek z praxe, a to vše proto, aby pak u zkoušky mohl oponovat studentovi, že to přeci říkal na přednášce. Běžná praxe na vysoké škole u nás. To je přednáška.

Později odpoledne máme za úkol prezentovat svou práci. Klidně tu prezentaci může hodnotit stejný pan profesor. A po studentovi se chce, aby prezentace měla hlavu a patu, tzn. úvod, tělo a shrnutí, aby strany prezentace obsahovali akorátní poměr textu a obrázků, aby celá prezentace měla kulturu, byla graficky vypracována a hlavně, aby projev studenta nebyl nudný, aby mluvil k věci a krátce, nahlas a udržoval kontakt s publikem. Nejlepší prezentace jsou takové, při kterých student dá najevo svůj zájem o zpracovávané téma, zapojí zúčastněné do diskuze, motivuje, ukáže emoce a přesvědčí.

A teď kde je chyba. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a prezentací? Proč vidíme takový rozpor v tom, co dostáváme a co se po nás chce? Proč je nám vyčítáno, že neumíme prezentovat? Kde máme brát vzory, od koho se máme učit? Kdo nás má motivovat? Odcházet z přednášky ospalý, dutý a s pocitem ztraceného času nás má motivovat ke kreativnímu myšlení a snaze? Nevychovává nás česká univerzita k samostatnosti až moc? Neprospělo by nám naopak vidět trochu pokory a vřelého přístupu?

Po zkušenosti se studiem v zahraničí mohu říct, že to opravdu jde i jinak. Například se mi líbila hodina teorie urbanismu. U nás jsem absolvovala již dva předměty nazvané urbanismus, ale protože jsem se na nich naučila akorát definovat veřejný prostor a náměstí, zapsala jsem si „stejnou“ hodinu i „venku“. A byla jsem překvapena. Zatímco u nás chodil na přednášky málokdo, tam byla hodina plná, i když byla od sedmi do deseti večer! Je pravda, že účast byla dána systémem školního řádu, ale semestr byl velice dynamicky rozčleněn. První čtyři přednášky vedl profesor a probrali jsme historii, myšlenky a jejich aplikaci v jednotlivých obdobích, a to až do dvacátého století. Málokdy se během hodin dějepisu došlo tak daleko/blízko. Zbytek semestru jsme prezentovali my - studenti. Místo semestrální práce na cvičení jsme tak ve skupinách vypracovávali dvě prezentace. Jednak jsme se museli do hloubky seznámit s tématem, zadruhé jsme vyvinuli mnohem větší snahu při prezentaci a i pro ostatní to bylo pestřejší. Profesor nám kdykoliv do projevu vstoupil, uvedl něco na pravou míru, doplnil, nebo se dotázal, jak to bylo myšleno a požádal o lepší vysvětlení. Po konci prezentace se zeptal třídy, co si o tom myslí, jak se nám to pozdává. Nechal diskutovat dvě skupiny prezentující dvě odlišné teorie, nebo úplně nejnověji realizované projekty z dvou různých konců světa. A ta hodina měla ještě praktickou část, na které se zpracovával projekt a chodilo na exkurze a vycházky. Všechny úkoly se zadávaly z týdne na týden a bylo přesně ověřeno, kolik času na nich student stráví domácí prací. Studenti z přednášek odcházeli diskutující, protože profesor si dal záležet na tom, aby student téma pochopil hned, a ne až při studiu během zkouškového, to už je pozdě. Prvním krokem by mohlo být na konci přednášky se místo: „Má někdo nějaký dotaz?“ zeptat: „Můžete mi vlastními slovy shrnout jak funguje to a to?“ Chápu, že při obsazenosti přednášky třemi sty hlavami se špatně diskutuje. Tak proč to děláme? Proč chceme rozšiřovat řady posluchačů? Jsou za tím peníze? Nebo prestiž? Copak ta univerzita v zahraničí je na nižší pozici v žebříčku? Takže asi peníze, za vším jsou peníze, nebo žena…

Jaro je tu

Uplynulo sedm týdnů od mého návratu do reality kdy s příchodem jara a odchodem zimy začal polevovat i můj kulturní šok. Na lepší časy začalo svítat ve čtvrtek 25.3., kdy jsem se konečně potlaka s Luckou z Tolucy. Jsme každá jiná, ale protože prožíváme totéž, rozumíme si. Navíc je to jediný člověk, který se mě neptal: "a proč? a co? a jakto?", ale byl to po dlouhé době rozhovor, který měl smysl a pomohl mi. Navíc jsme si řekly, že se sebou musíme něco udělat, že čekání na zlepšení je jako čekání na to, až se problém vypaří (což by byl mexický přístup, ale "mexičanství" odsud potsud). A konkrétní řešení jsme našly dvě: pohyb a pohnout s projekty. Obrat k lepšímu nastal v pondělí 29.3. Měla jsem prezentaci atelieru a na papírech po dvou měsících školy stále jen zmatené čáry a žádnou přesnou představu. Už ráno jsem věděla, že to bude stres a depka, a tak jsem si řekla, že musím odpoledne jít běhat. Ta presentace ale vůbec neměla takový dopad, jaký jsem očekávala a ve čtvrtek jsem za ni byla dokonce pochválena! Běhat jsem se opravdu vydala a nic mě neodradilo, že začalo pršet. Zmokla jsem, ale po dešti se krásně dýchalo. V úterý jsem se podruhé sešla s Luckou a zkonzultovaly jsme si projekty. Hlavním zlomem byla středa a čtvrtek. Na středu jsem si domluvila mexickou večeři s Mexičany v mexické restauraci, z čehož jsem měla velmi dobrou náladu, která mi vydržela celý večer s kamarády z ISC a až do rána, kdy jsem na konzultaci atelieru odhodila veškeré předchozí návrhy a dostala novou inspiraci. Jak už jsem zmínila, byla jsem i pochválena a navíc mám v kapse první letošní zápočet.

Takže recept na překonání kulturního šoku:
1) svěřit se člověku, který porozumí, motivuje a pomůže
2) fyzická aktivita
3) prostředí, které připomene nedávnou minulost, optimističtí lidé
4) snaha - úspěch a pochvala
5) rodinná podpora
6) čaš

Musím podotknout, že dodnes se alespoň třikrát denně přistihnu, že myslim, nebo že k sobě mluvim španělsky! A je to daň za angličtinu, která mi činí neuvěřitelné potíže, protože mi naskakují slovíčka ve španělštině, která musím přeložit do angličtiny. Španělština utrpěla největší úpadek po skončení hodin španělštiny a při přechodu do českého prostředí, ale to, co zůstalo, věřím, že už i zůstane.