pátek 31. ledna 2014

Rincón de la Vieja, Tamarindo

Vstáváme brzy, v sedm nás vyzvedává jeep, míříme do parku Rincón de la Vieja (15 km), tam a zpět za 20 dolarů na osobu. Kam se poděla naše stopařská duše? Tady totiž není žádná vesnice, kam by měli místní náhodou cestu a brali pocestné. Platíme 700 colones za správu cesty, 10 dolarů za vstup do parku, odmítáme průvodce za dalších 10 dolarů na osobu. Váháme, ale nakonec jsme viděli to samé, stejná zvířata a většinu rostlin už nám popsal Erik na Arenalu. Snídáme před branou parku vstup Pailas, kolem poletují modří ptáci a čekají, co upadne.

Cesty ke kráterům jsou zavřené už skoro dva roky, vydáváme se nejdřív na vodopády, a ze dvou možností vybíráme bližší a menší Cataratas escondidas (ukryté vodopády). Prales je výrazně sušší než v parku Tenorio. Zanedlouho jsem zahlédla pohyb ve větvích přes údolíčko a byly to naše první opice žluté "monos de araňa". V tom Luboš zahlédl další podezřelý šelest pár větví od nás a byla to další opice. Po pár stech dalších metrů se začalo ozývat štěkání jiného druhu opic - černých. Opatrně jsme se blížili ke stromu, na kterém seděla celá tlupa, a pod kterým číhalo několik dvojic fotografů, ale opičky byly vysoko a na fotkách jsou akorát černé hroudy na černých větvích, nebo rozmázliny. Druhá polovina cesty vedla otevřenou krajinou s vysokou trávou a kameny, na kterých se vyhřívaly ještěrky. Cesta vedla do kopce a foukal silný vítr. Řidič nám ráno sliboval krásný den, žádný vítr a hodně ptáků. Fičelo, že jsme postupovali s obtížemi vzhůru a nevěřili, že najdeme vodopád v tak vyprahlé krajině. Ale nakonec za kopcem byla rokle s kaskádami a jezírky, ve kterých se milovník studených koupelí několikrát smočil. Cesta stála za to, většina návštěvníků parku zvolila větší a vzdálenější vodopád po vrstevnici, byli jsme tam skoro sami.

Druhá část parku byl frekventovanější okruh s mnoha zastaveními a odbočkami. Stromy s propletenými kořeny, plochými kořeny, vzdušnými kořeny, vodopád, trochu zvrtnutý kotník, horká pára, smradlavá kouřící horká vřídla, bublající bahenní vývěry, zvuky pralesa a v otevřené krajině přímě slunce a vedro. Park zavírá ve 4 hodiny, okruh se místo za 3h dá stihnout za 2h, doporučuji koupel pod vodopádem mimo park (Pailas pod parkovištěm u občerstvovny). My to bohužel nestihli.

Vyzvedli jsme si batohy v hotelu, nakoupili na cestu jídlo a pití a vyrážíme na pláže. Trochu nás překvapilo, že do Tamarinda to trvá 2h 20min. Vyrážíme po šesté s drobným zpožděním, ale podezíráme řidiče, že by jel jako o život i kdyby jel včas. Je sezóna, začíná víkend a míříme do oblíbené americké destinace. Na Booking.com byla většina hostelů obsazená, našla jsem jedno místo na pláži s hamakami a pro jistotu poslala rezervaci, ale nebyla jsem si jistá, jestli na nás počkají a jestli platí i bez zálohy. Hned po výstupu se nás snažili upíchnout v jednom hostelu v centru, ale vyvlíkli jsme se jim. Jestli jsou tu vlezlí s nabídkami, tak se ale spokojí s tím, že nám sdělí, co potřebují a akceptují odmítnutí, nebo čas na rozmyšlenou. Vydali jsme se na procházku - hledat to místo co se jmenovalo něco se surfem. Došli jsme do Surf Clubu. Spousta Amíků v důchodu si užívala "pura vida", hráli kulečník a ping-pong. Jeden chlapík se nás ujal, poradil, kde hledat ono místo Hamaka Surf Camp a doporučil spíše Backpackers Hostel, kde jsme nakonec dvě noci zůstali za 15 dolarů na osobu v šestilůžkové ložnici, první noc sami. Ještě večer jsme vyrazili na pláž, ale koupat jsme si netroufli a bylo to dobře, protože bychom neviděli skaliska čnící z vody. Dali jsme si pivo a byla teplá noc.

Obávané střevní problémy se doposud nedostavily, což mě velmi mile překvapilo a doufám, že to tak zůstane. Ťuk, ťuk.

čtvrtek 30. ledna 2014

Río Celeste, Liberia

Budíček v 5:45, pobalit věci a honem na autobusák. Autobus směrem na Upalu měl jet v 6:30, měl trochu zpoždění, alespoň jsme měli čas vyzpovídat jiného řidiče, a měl pro nás dobré zprávy. Dnes míříme za dalšími vulkány, které tvoří Cordileru - Tenorio a Miravalles, spolu s Arenalem a Rincón de la Vieja, kam se vypravíme zítra, jsou v jedné linii. V národním parku Tenorio teče zvláštně modrá řeka Río Celeste. Jistá cesta k řece je z vesnice Bijagua, které leží mezi vulkány Miravalles a Tenorio a dostat se do ní znamená přestupovat v Upale. Zdálo se nám ale, že bychom mohli vystoupit už před Upalou a dostat se do parku z druhé strany pohoří, udělat přechod. A autobusák nám to potvrdil, zastávka, kterou hledáme se jmenuje Katira, vesnice, která není na žádné mapě, kterou máme k dispozici. Cesta do Katiry trvala asi hodinku.

V Katiře jsme zašli do nejbližší sody na kávu a majitel nám pořád vnucoval, že nám zavolá taxi. Strašil nás, že cesta pěšky trvá až 4 hodiny. Vzala jsem si číslo na taxika, přezula boty a vyrazili jsme směrem, kterým jsem vytušila odbočku do parku. Nebyla daleko od zastávky směrem dál na Upalu. Rozcestník říkal z jedné strany 10 km, z druhé 11 km k parku. Vyrazili jsme kamenitou cestou z valounů a všichni se na nás zubili. Šli jsme kolem pole papájovníků, zatím jsem papáju nikde neviděla prodávat, moc se těším, až konečně dozraje! Psi z okolních domů nás sledovali, bylo parno, slunce svítilo, ale bylo ráno a pod mrakem. Čím dál jsme došli, tím slunce ubývalo a pár kapek strašilo deštěm, až začalo opravdu pršet. Ukryli jsme se pod banánovníkem a doufali, že to brzy přejde. Rozhlédla jsem se na dům na pozemku, u kterého jsme stáli, vypadal poněkud podezřele oblepený reklamami. Měli jsme z pekla štěstí, že jsme se zastavili 10 metrů od mini-supermarketu. Takhle nějak si představuji kubánské obchody. Jen základní zboží v nevelkém počtu balíčků na poloprázdných regálech. Posadili jsme se venku pod stříškou, převlékli se do sucha, koupili si zmrzlinu a čekali, až déšť přejde. Posvačili jsme, pozorovali pestrobarevné ptáky, jak lítají na trs banánů, a čekali, a čekali.

Déšť ustal tak po půlhodince, vyrazili jsme opět na cestu a potkali jsme chlapíka v jeepu, který nám poradil, že máme 2-3 km ke křižovatce, na které se máme dát doprava a cestou přejdeme most přes Río Celeste. Doufali jsme, že nás sveze, ale odjel. Jenže neujel ani 20 metrů a zastavil. Smůla, zašel do domu, ale než jsme došli, zase vyběhl a ptal se, jestli nechceme svézt na to rozcestí. Super! Rozváží lidem zboží do domů. Přijímá objednávky na jídlo i oblečení. Než nás vysadil, ještě pěkně sprchlo, nakreslil nám plánek cesty, ale už se nemáme kam ztratit. A zase šlapeme po svých. Je nám krásně, mrholí, přecházíme pohoří, je to lokální zážitek, dobrodružství, koncentrovaný venkov. Naše meditace přerušily výkřiky, vrčení, mručení a pištění. Lu se trochu vylekal, já si vzpomněla, jak jsem měla nahnáno, když jsem to také slyšela poprvé. Na docela blízkém stromě musela sedět rodinka opic. Nebylo je vidět, ale povyk dělali pořádný. Míjí nás terénní auta s turisty, terén se konečně zvedá, doteď to bylo skoro po rovině. Ale pěkně se zvedá, teréňáky měli co dělat. U cesty trochu schován roste Arbol de la Paz (strom míru), pořádný to kousek. Kousek za ním nás pozvolna dojíždí pickup s dvěma vejrostky na korbě, zastavuje, ptáme se, jak je to daleko k parku, prý kilometr a jestli nechceme svézt. Paráda! Vyskakujeme ke klukům na korbu plnou větví juky k zasazení. Tak to je přesně ono, takhle jsme si to vysnili, pěkně nadivoko, stopem na korbě. Náš koráb se kymácel po rozbité kamenité cestě jako velbloud, a rozhodně to nebyl jen 1 kilometr. Nechali nás na rozcestí s tím, že vlastní hotel Posada Río Celeste a budeme vítáni.

Lu asi při nástupu ztratil brýle. Nu, sbohem brýle... Vstup do parku byl celkem nenápadný. Nechali jsme batohy v pokladně, zaplatili 10 dolarů a vyrazili do lesa. Překvapil nás betonový chodník ze začátku, ale netrvalo dlouho a zkončil. Šlapali jsme po kořenech a rozblácené cestě díky dešti. Bahno se stupňovalo, Lu si liboval sandály z New Yorku, já se bála, že jeden kořen nebude dřevo, ale had. Došli jsme k vodopádu. Podle legendy Bůh namaloval oblohu, a potom si vymáchal štětec v tůni Río Celeste. Bohužel, díky dešťům je řeka rozředěná a nemá tak sytou barvu, jako v únoru-dubnu, kdy je sušeji. Před lanovým mostem jsem zaváhala, nevypadal moc důvěryhodně a začalo pršet. Kryla jsem se ručníkem a listem, až jsem vypadala jako Zelená Karkulka. Všichni kolemjdoucí byli pobaveni a paní mi poradila, že ho mám obráceně, a měla pravdu. Déšť stál za to, co by to bylo za zkušenost být v deštném pralese bez toho, aby pršelo. Minuli jsme tůň a vřídlo, kde vodou probublával horký smrdutý plyn. Došli jsme až na konec cesty, kde se řeka barví. Je to na soutoku dvou potůčků, jeden je obarvený minerály do azurové modré. Cesta zpátky byla ve stylu "úprk z pralesa". Už nám bylo jedno, jestli šlápneme do bláta.

Opláchli jsme si boty pod kohoutkem, který u východu z parku pro ten případ je a vyzvedli si batohy. Správce minor nám popřál Pura vida! (čistý život), vzpomněla jsem si, že bych na to mohla odpovědět "Tuanís" a hned pookřál a dali jsme se do řeči. Mám od Minora pozdravovat děvčata v jiných parcích, sehnal nám odvoz zdarma do Bijagua, dal mi samolepku a já jemu mapu Prahy, co jsem dělala, dokonce ochutnal naší slivovici. Byli jsme za to svezení dost vděční a náhoda tomu chtěla, že hned za námi zastavil autobus do Caňadas, a tak jsme nepřespali ani nahoře v pralese (stejně pršelo), ani v krásné vesničce Bijagua, ale vypravili jsme se ještě na večer do Libérie. Jak jsme odpoledne měli pocit, že takhle nějak vypadá prales ve Vietnamu, tak večer jsme si připadali jako na savaně v Africe. V Libérii jsme měli od Minora typ na Hotel Libéria vedle kostela. Jak jsme hledali kostel, poradili nám strážníci a měli jsme eskortu až na kraj jejich rajónu. A Hotel Libéria je opravdu skvostný. Dvoulůžkový pokoj s koupelnou za 35 dolarů, postel ve sdílené třílůžkové ložnici se společnou koupelnou s druhým pokojem za 13 dolarů. Vybrali jsme si pohodlí. Vaří dobře, líbí se nám společný zastřešený prostor restaurace s vkusným nábytkem a houpacími křesly.

středa 29. ledna 2014

La Fortuna, den 2.

Snídani jsme nechali na 7,30, ale změnili jsme ze zvědavosti styl na americký a kontinentální. Spousta ovoce, hm dobrý, ale kostarická je prostě nej. Dneska se nikam neženeme, je pracovně odpočívací a plánovací den. Byli jsme se projít k řece a našli parádní koupací místo. Sešli jsme se tam s Němci a Švýcary ze včerejšího výletu. Řeka vymlela v kamenném podloží množství "hrnců" a pod menším vodopádem pořádně hlubokou tůň, do které se dá skákat z okolních skal, nebo zhoupnout na laně. Odpoledne jsme si našli spoj na naši další zastávku, koupila jsem si šaty a konečně pořádnou mapu se spoustou vychytaných obdelníčků s vyznačenými tůrami, Lu se nechal ostříhat a večer se proběhl zpátky k řece a zpátky. Konečně jsem dopsala blog až do teď včetně fotek, uf. Pokecali jsme s paní z hostelu, celý den barvila fasádu, že hostel od našeho příjezdu pořádně prokoukl. Doporučili jsme jí, aby pronajímala pár kol, byla z toho nápadu nadšená, tak snad to dopadne.

úterý 28. ledna 2014

Kolem Vulkánu Arenal

Nemáme problém se vstáváním, slunce vychází v 6 a zapadá v 18h. Snídani v kostarickém stylu jsme si objednali na 7,30 a dostali jsme rýži s fazolemi, volským okem, opečený toast a kávu. Stále jsme byli na vážkách, jestli se vydáme objevovat okolí na vlastní pěst, nebo se necháme "poameričtit" a koupíme si výlet v některé z mnoha společností nabízející výlety a zážitky jako jízdu na kladce pralesem, projížďku na koních, čtyřkolkách nebo raftech atd. V hostelu nám nabídli a vychválili jeden výlet, který byl maxi-kombo všeho, co bychom neměli minout. Zdálo se nám to letem světem, trapné, že se budeme koupat a průvodce na nás bude koukat a čekat, a drahé (75 dolarů), ale nevyšpekulovali jsme co s tím uděláme. Kapitola k této oblasti totiž v našem vytištěném průvodci chybí :-( Lu vyzvěděl od sousedů Francouzů, že se má smlouvat, a hned dostal slevu na výlet. Zkusil to ještě sklepnout, ale už marně. Věděli jsme, že výlet začíná v 10,20 h, tak dopoledne řešil práci, po Skypu konzultoval dění na běžících projektech v Praze a moc si pochvaloval, jak to běží, jak je to skvělé řídit firmu z tropického pralesa :-) Já byla už trochu nervózní, co uděláme s tím výletem a dnem, ale ještě na poslední chvíli se to podařilo zařídit a před hostelem nás vyzvedl minibus. Ve skupině nás bylo 10, Němci, Švýcaři, Američanky a Chilani. Průvodce Erik byl raubíř od pohledu, 21 let, dred jak ocas opičáka a jiskřičky v očích z něj ale udělali nejlepšího průvodce, jakého jsme si mohli přát. Ukázalo se, že jedeme se polečností RedLava, která nám už při výstupu z autobusu vrazila letáček, ale bez doporučení z hostelu bychom s nimi asi nejeli.

Ulevilo se nám, že nejedeme sami. Dostali jsme balíček se svačinou na celý den. Autobus nás dovezl ke vstupu do parku - začátek cesty na Cerro Chatto, kde průvodce zaplatil vstup, podepsali jsme prohlášení o zodpovědnosti a chování v parku a vyrazili. Postupně se ukazovalo, že investovaných peněz nebudeme litovat. Erik se zastavoval a vysvětloval jak se to má s tím a oním stromem či mravencem. Že v pralese vše žije v symbióze, rychle a krátce. Na každém stromě žije spousta parazitů, popínavek, mechů a zvířat, v podstatě co strom to kolonie. Až na eukaliptus, který byl dovezen pro kvalitní dřevo, ale je to sobec, shazuje kůru, nic se na něm neuchytí a ještě vysává živiny ze země. Ve stromě žijí mravenci, chrání si svůj strom a pustí na něj jenom lenochoda, který jí psychotropní látky z listů a tím nutí strom rychleji růst a mravencům se rychleji zvětšuje bejvák. Jiní mravenci nežijí ve stromě, ale v obřím mrvaveništi, kde pěstují houby a nosí jim kousky listů až z 3 km vzdáleného stromu. Banánovník vyplodí jen jeden trs banánů, pak se musí useknout, ale už po čtvrt hodině je vidět, jak z něj raší nové listy. Nemáme se dotýkat velké kapradiny, která vypadá heboučce jako opičí ocásek, ale pod hnědými chloupky se skrývají černé trny. Natekla by nám ruka a infekce by byla jistá.

Nejdřív jsme šlapali otevřenou krajinou mezi dvěma ostnatými ploty, kterou lemovaly stromy, abychom se cestou k lesu neupekli. Na hranici deštného pralesa se zvýšila vlhkost, ale ochladilo se, takže přestal pařák. Nesmíme šlapat mimo cestu, protože metr od ní můžou číhat hadi, stovky hadů a jiné havěti, kterou nechceme poznat osobně. V lese (primární prales) žijí jaguáři, oceoti, pumy, hadi, nosálové, tukani, kolibříci, opice atd. Ale drží se dále od cest a větších skupin zvědavců. Začali jsme prudce stoupat pralesem po vysokých schodech z kořenů. Zadýchali jsme se hned, a to jsme jenom v 1400 m.n.m. Dvě hodiny jsme šlapali do kopce, lezli po skalách, protahovali se mezi kořeny kráčejících stromů, až jsme byli pěkně od bláta. Kráčející stromy musí rychle vyrůst, aby zabrali místo na slunci, tak nemají čas dělat pořádné kořeny a dohání to posléze kořeny přídavnými. Strom stojí vlastně ve vzduchu na spleti kořenů, které mu dávají stabilitu do stran a sbírají vodu z větší oblasti. A když na jedné straně jsou lepší podmínky, kořeny na horší straně začnou odumírat a strom se začne posouvat lepším směrem. Za 40 let urazí až 10 metrů. Prostě Stromovous. Docela nás překvapila náročnost na fyzičku, která nám chyběla.

Po cestě jsou dřevěné šipky, ale stejně bychom se sami trochu báli. Některé úseky by se jistě dali zvládnout i bez průvodce, ale jsme rádi, že ho máme. Na vrcholku - okraji starého kráteru - se nám v zeleni ukázalo zelené jezero z dešťové vody, která do kráteru napršela. Jenom by mě zajímalo, kde se tam vzaly ty malé rybičky, které okusují z nohou starou kůži. Také napršely? Sestup k jezeru by se dal kvalifikovat jako bahnitá ferata. Průvodce skákal jako opičák napřed, těšili jsme se na koupel. Voda byla příjemně studená, skvostná odměna za ten výšlap. Pokračovali jsme pralesem po vnitřní straně kráteru a prales byl ještě pralesovatější, výstup na okraj na opačné straně ještě příkřejší a bahnitější. Ale jakmile jsme stanuli nahoře, bylo vše strastiplné za námi, nádherný výhled před námi a pohodlnější cesta pod námi. Cestou dolu jsme pokukovali po vulkánu Arenal, který obcházíme dokola. Překonali jsme stranu, kde nevede silnice, kolečko dokončíme večer busíkem. Vyšli jsme z pralesa a zase bylo vedro. Na svačinovém místě se na nás přišel podívat pisote (nosál) a řádně s námi posvačil jablka, za která se nechal vyfotit a dokonce i panáčkoval. Na této straně náš čekalo několik snadných atrakcí jako dva lanové mosty, vodopády a observatoř. Observatorio je botanickou zahradou, hotelem, pozorovatelnou, biologickou stanicí a základnou správy parku. V jejím okolí byly stezky velmi dobře značené barevnými "choroši" nebo klíny na stromech. V zahradě kvetlo spousta keřů a stromů, z nich pili nektar kolibříci a další ptactvo. Pohodu si tu užívali hosté hotelu v bazénu a oáze uprostřed pralesa obklopeni sopkami. My zamířili na platformu s výhledem na jezero Arenal, za kterým zapadalo slunce, které, kdyby nebylo za mrakem, by rudě nasvítilo jezero a to zase bok sopky Arenal. Show se nekonala, tak jsme nasedli do busíku a spolu se skupinou Italů se vydali (20 minut) za posledním dobrodružstvím dne - do termálních lázní.

Na úbočí vulkánu je mnoho lázní, nejznámější je Tabacón, ale také nejdražší (80 dolarů). Ale přímo naproti je věru lokální zážitek. Dostali jsme za úkol se převléknout do plavek ještě v observatoriu, všechny věci včetně peněz, foťáků, oblečení, ba i ručníků si nechat v autobuse, a jenom v plavkách se vydat do teplé řeky. Každému v busíku hlodalo v hlavě podezření, co když nás tady svlíkli, zavedou do lesa a s věcmi nám ujedou? Dovedli nás za světla baterek k řece. Byla jsem ráda, že je tma, měla jsem podezření, že za světla to tady pod mostem nebude vypadat nic moc. Ale v březích hořely svíčky a mezi kameny se v bublající vodě již nakládali lidé popíjející něco z kelímků. Žbluňk a i naše skupinka se z malého jezu sklouzla do tůňky s příjemně teplou vodou. Podlé myšlenky byly najednou ty tam a my se poddali lázním. Dostali jsme ochutnat místní drink, trochu alkoholická sladká voda z cukrové třtiny, něco jako bílý rum se SevenUpem. Po cestě Erik našel nějaký kámen, prohlásil, že je to stlačené bláto sopečného původu, stále to někde zapomínal. Ale teď to rozdrtil, smíchal s vodou a umíchal nám masky na obličej. Za krátko v tůni seděli turisti a banda válečně pomalovaných barbarů - naše skupinka.

Zpět do La Fortuny to bylo 15minut, cestou jsme míjeli jeden spa rezort vedle druhého. Jsme spokojeni. Zážitků máme na 1. pořádný den až až. Možná bychom to mohli zvládnout sami, ale museli bychom mít dostatek informací, odvahy a asi by to bylo na dva dny, ne jeden. Ani to nebylo uspěchané letem světem,jak jsme se báli. Jsme spokojení. Jen příště můžeme ještě trochu smlouvat, kolegyně to měly ještě o 5 dolarů levnější, ale čert to vem. Těšíme se do sprchy a na večeři, rozhodli jsme se ji uvařit: kukuřičné tortily se sýrem a fazolemi. Lu usnul a já píšu blog... Zítřek bude trochu klidnější.

pondělí 27. ledna 2014

Cesta do La Fortuna de San Carlos

V pondělí ráno jsme se rozloučili s našimi hostiteli, opustili jsme základnu, odstřihli pupeční šňůru a vyrazili za dobrodružstvím na vlastní pěst. Loučení to bylo věru srdceryvné, na náš vkus až přehnaně srdečné, ale takoví jsou Ticos - Kostaričani. A my jsme vděční, že si máme kde nechat dvě obří igelitky se zimními bundami a dalšími věcmi, které jsme se rozhodli nepotřebovat (svetry, čepice a rezervy na poslední třetinu pobytu). Po několika neúspěšných pokusech se nám podařilo koupit simkartu. Místní nová společnost Kölbi (po indiánsku žabička) zklamala, nefungoval jim systém. U Movistaru to šlo raz, dva. Mám tedy předplacenou kartu na 1500 colonů za 1000 kolonů a můžu být v kontaktu se základnou, nebo volat do hostelů.
Jako hlavní dopravní prostředek jsme si zvolili místní autobusy. Nechali jsme se ještě Marcem cestou do práce dovézt na nádraží v San José. Podobně jako v Mexiku, funguje tady více společností, a každá má své nádraží. V některých případech lépe řečeno stanoviště, prostě dvůr, odkud vyjíždí autobusy. Jízdní řády zde: www.visitcostarica.com/ict/paginas/LEYES/pdf/ItinerarioBuses_es.pdf Lístek do La Fortuna de San Carlos nás stál 2500 colones tj. 100 Kč, docela pohoda za 4h cesty. Obešli jsme okolí, na každém rohu je pekárna nebo soda (občerstvení), kde se dá koupit jídlo na cestu. Autobus je slušný, taková lepší Karosa... Rozhodně lepší než v Guatemale, takový horší mexický standart, bez klimatizace, ale každé zavazadlo dostalo lísteček jako v letadle. Vydávají se proti útržku se stejným kódem. Cesta přes hory byla delší než po hlavnější silnici, ale zato zajímavější. Autobus se plnil stojícími cestujícími, zatímco míjel nejdříve kávové kopečky, pak třtinové, nejvýše položené vrcholky spásaly krávy, a když jsme začali klesat k centrální nížině, vše ovládly banánovníky. Na úzké silničce jsme se míjeli s kamióny cukrové třtiny a slunce pralo do okének. Cesta se protáhla na 5 hodin, ale to nevadilo, tento den byl cestovní.

La Fortuna je menší městečko pod sopkou Arenal, nejmladší sopkou v Kostarice a prý 3. nejmladší na světě... Má tvar krásného kuželu se dvěma vrcholky, jako siamská dvojčata. Tyčí se majestátně na okraji centrální roviny, obklopena celou rodinou dalších, starších vulkánů. Vznikla v roce 1963 a odpočívá teprve tři roky. Včera v noci jsme si vytypovali jeden hostel, rezervaci jsme neudělali, tak jsme k němu zamířili a po cestě si ověřili v turistických informacích, že je to dobrá volba. A měli jsme štěstí, kromě tří lůžek ve společné ložnici měli volný i třílůžkový pokoj s vlastní koupelnou za 30 dolarů na noc za pokoj. Zaplatili jsme si 3 noci a vyptali se na možnosti, co podniknout. Je tady toho dost, je to oblíbená destinace se spoustou atrakcí. Nakonec jsme dostali doporučení na večeři v restauraci Familia Feliz (Šťastná rodina) s peruánskou kuchyní. Ochutnali jsme tam Aji de gallina (drůbeží maso s bramborou ve žluté smetanové omáčce s rýží) a Ceviche (kostičky rybího masa na citronu s cibulí a sladkou bramborou). Syn majitelky si s námi přišel popovídat, tak jsme ho vyzpovídali o doporučení, byl velmi milý, upřímný, upovídaný a bezprostřední. Po večeři jsme objevili supermarket, koupili si pivo a vypili jsme si ho před kostelem na lavičce. Po návratu do hostelu jsem si lehla, že si na chvilku odpočinu, a probudila jsem se až ráno.

neděle 26. ledna 2014

Cartago a Vulkán Irazú

Dostali jsme ukázkovou nedělní snídani. Pinto (rýže s fazolemi), míchaná vajíčka a sýrové tortily, které jsem pomohla vyrobit. K tomu slanou smetanu (natilla) a kávu. Pořádně jsme se posilnili a vyrazili na vulkán Irazú. Bylo krásně, obloha vymetená. Cestou jsme se zastavili na vyhlídce na město. Cartago postihlo několik zemětřesení a veškeré pozůstatky koloniální architektury vzaly za své. Bylo dokonce hlavním městem, ale právě kvůli vulkánu Irazů, který Kartágo nejednou obtěžoval třeba záplavou bláta, se nyní hlavní město San José rozprostírá hned za nevelkým vrcholkem Ochomago, který města rozděluje.

Vstup do národního parku Irazú, stejně jako do všech ostatních parků, je 10 dolarů (200 Kč). Po cestě nahoru nás dohnal mrak, ale o sluníčko jsme nepřišli, jenom o výhled do kraje. Byli jsme nahoře jako bozi na Olympu, všude kolem mraky. Za dobrého počasí lze vidět oba oceány. Marco tvrdil, že Karibik je vidět, ale stejně tak dobře to mohl být tmavý plochý mrak. Vrcholek tvoří 3 krátery. Starý - velká náhorní plošina - a dva nové menší. V hlubším z nich bývalo zelené jezírko, ale začalo vysychat a teď už z něj nic nezůstalo. Bavili jsme se tím, že jsme zvedali balvany jako velcí siláci, protože byly pórovité a poměrně lehké. Prošli jsme se velkým starým kráterem, vyšplhali na jeho okraji na nejvyšší bod a užívali si mraků a větru z nejvyššího vulkánu Kostariky (3432 m.n.n). Měli jsme štěstí, mohla tady být i větší zima, lehká bunda ale stačila. cs.wikipedia.org


Cestou dolu jsme se zastavili na oběd a následovala rychlo-prohlídka toho nejdůležitějšího z Cartága. Především vyhlášené zmrzlinárny Helados Granos. Zmražené božské pokušení nám uhranulo, že jsme si museli dát ještě druhou. Prohlédli jsme si kostel na náměstí, který měl krásný dřevěný interiér a pojí se k němu legenda: Indiánská holčička našla sošku černé Madony v lese a přinesla si ji do osady, ale soška se vždy ráno vrátila na původní místo. Rozhodli se tedy ní vystavět na tom místě kostel. Ale hlavní kostel měl v Cartagu stát na hlavním náměstí. Jenže 3x, vždy před dokončením, byl zbořen zemětřesením, a tak zůstal ruinou. Stojí jen obvodové zdi, tak 1/3 zamýšlené výšky.

Po celém dni už jsme byli dost unavení, a ještě nás čekalo přebalování, finální balení na cestu a naplánování cesty. Vůbec jsme netušily, jaký směr zítra nabereme.