Auto a doprava

Měli jsme štěstí, zaměstnavatel nám slíbil půjčit firemní auto. Dostali jsme zprávu, že je pro nás připravené. Chtěli jsme si ho vyzvednout v pátek, abychom se o víkendu mohli pohybovat po městě a obhlížet možnosti bydlení, ale zas tak připravené pro nás nebylo. Dostali jsme ho až v pondělí. Ale nevadilo to, obě schůzky, které jsme k bydlení měli na víkend se zrušily. Papírování šlo hladce, vyplnili jsme jeden papír, nechali ho podepsat šéfem, oskenovali jsme řidičáky a to bylo vše. V pondělí odpoledne na můj dotaz, v kolik hodin můžeme auto očekávat, přišel mejl, ve kterém doručením vozu byli pověřeni dva další lidé. Začala jsem být nervózní, jestli to stihnou včas. Na dnešek jsem si neobjednali taxi zpět do hotelu, snad nás nenechají na holičkách. Napětí stoupalo s každou minutou, o kterou se blížil konec pracovní doby. Když už jsme v kanceláři zůstali jen my a poslední kolega, objevili se dva vykukové. "Koho hledáte?" zeptala jsem se jich, nevěděli. "Přivezli jste auto?" na to už se chytili. Kámen spadl ze dvou srdcí - mého a Lubošova. Dali nám klíčky a měli se k odchodu. "Tak moment!" ...teď honem vymyslet pár chytrých dotazů... nebo raději "Jdeme s vámi, chceme ho vidět." V garáži na mě blikalo bílé SUV značky Honda. Je trochu špinavé, ale není poškrábané, zdá se být v pořádku. "Kde jsou papíry?" "V přihrádce spolujezdce." "Uka, zkontrolujeme je." A přišli jsme na to, že to má propadlý techničák i pojistku. Techničák končil v březnu, asi se to tady moc neřeší. Evidentně to auto teprve dnes ráno někdo vrátil. Pojistka je do konce září, pár dní tedy ještě platí. "Hnedle to zařídíme, nic se nebojte, zítra budete mít novou pojistku." úslužně a otráveně, že se v tom šťouráme, se ukláněli poskoci a že by už teda šli. Nechali jsme je jít, sedli jsme do auta, že se projedeme po garáži. A ejhle, automat. Připravili jsme si teorii a nastartovali. Opatrně vyjeli z řady, ale jo, to půjde. Jen se nesmí šlapat na spojku, když je tu místo ní velká brzda :-) Má to i couvací kameru. Ale prázdnou nádrž, dojezd 50 km. No pěkné... Naštěstí benzínky jsou tu na každém rohu, jedna hned u nájezdu na dálnici. Napsala jsem mejl v jakém stavu jsme auto převzali, a že očekáváme nové papíry zítra.


První vlastní cesta z práce do hotelu se nám 3x protáhla. Místo jedné hodiny nám trvala 3 hodiny. Záludné jsou tu odbočovací pruhy. Obzvláště v zácpách se těžko určuje, jak dlouhá kolona je, a kam který pruh odbočí.Takže nás to párkrát někam odbočilo. Brali jsme to sportovně jako poznávačku města a hledání pronájmu. Dostali jsme se do zvláštních čtvrtí, kde jsme kontrolovali, jestli jsme zamčení, pak jsme jeli skoro přes skládku polní cestou... Lokální zážitek. První cesta do práce nám trvala jen o 10 min. více než taxiku. Druhá cesta do práce už byla lepší, vyrazili jsme o půl hodiny dříve, v 6,30, a dali jsme to za 45 minut. Pro úsporu 30 min v autě se vyplatí o 30 min. dříve vstávat. Kolegové také chodí na 7,30.


Najeli jsme si cestu do práce a z práce, ale zatím ještě stále s navigací. Když pak jedeme někam jinam, třeba na byty k pronájmu, často se ztratíme na neznámé trase. Jezdí se tu drsně. Málokdo bliká, aby dal vědět změnu směru, odbočení, či přejetí z pruhu do pruhu. Klaksony mají asi už z výroby ztlumené :-) Někde ani nemají namalované pruhy na silnici, kolik aut se vejde, tolik pruhů se utvoří. Kamiony jsou nepříjemné, nejsou zrovna v dobrém stavu. Na přednosti nespoléhat. Na červenou se dá klidně odbočit doprava, asi platí jen pro ostatní směry. V autoškole se prý učí agresivní jízdu spíš než pravidla. Ale zvládáme to. Občas máme ještě tendence pouštět chodce, i když nás vytrubují zezadu. Nejvíc mě štve jejich dopravní inženýrství. Abychom po výjezdu z hotelu najeli na správný směr, musíme ho dvakrát obkroužit, pak jet kilometr opačným směrem, otočit se do protisměru a projet zase kolem hotelu, tentokrát už ve správném pruhu. Není to vůbec výjimka. Na jednu stranu klidně dají semafor na 6-8 proudovou dálnici, aby se dalo sjet a odbočit, na druhou se obyčejně člověk musí na dálnici otočit do protisměru a vrátit pár kilometrů, aby mohl sjet, kam chce. Takže zkrátka nejsou sjezdy vždy napravo, ale i nalevo, a to je zmatek. Často tady mají rychlé pruhy uprostřed na estakádě, nebo spíš velbloudech, a odbočovací pruhy po stranách estakády. Velbloud tak nadjede křižovatky. Křižovatky umí udělat hooooodně složité. Navigace často nestíhá, jestli jedeme ve středu, nebo v pomalých krajních pruzích, a pořád nám hlásí, abychom se drželi vpravo, odbočili doleva a hned doprava (to říká místo najeďte na dálnici nebo připojte se)... Nejednou nám radila držet se v levém pruhu, ale nedošlo jí, že se silnice dělí na dva levé, levý a ještě levější, takže se máme držet spíše uprostřed, než vlevo... A co nám mozek nebere je: "držte se vlevo a přejeďte do středního pruhu" to je prosím křižovatka maxikřižovatka. Musíme přejet přes pruh protisměru do speciálního pruhu, který jede rovně. Pruh, který jsme opustili nejspíš pouze odbočuje vpravo. Jenže když přejedeme ještě pár pruhů tak, že už nejsme moc uprostřed těch všech pruhů, ale spíše vlevo, odbočí nás to doleva, místo rovně. Vždycky se držíme aut před námi, abychom náhodou nenajeli do protisměru, takže často špatně. Těžko se to popisuje. Silnice má zkrátka 6 silnic po dvou pruzích, kde se střídají směry dopravy.

Mají i jednu ulici, kde se jezdí vlevo, a my jí dokonce každý den jezdíme, protože ji máme za rohem od domu.

Hadi

Netušeným problémem se na pracovišti stali hadi. Z vedlejšího pozemku lezou do objektu našeho pracoviště malí chřestýši. Prý se přemnožili, je moc teplo. Začali se tedy aplikovat hadí zábrany a pasti, aby se zamezilo nutnosti evakuace budovy. Hadí zábrana je plech o šířce 50cm, který se montuje zespodu na ploty. Problém nastává s otočnými bránami, kterými prochází zaměstnanci do areálu. Občas se vrátní chytí iniciativy a na bránu nainstalují vlnitou lepenku obalenou v potravinářské fólii a otočné brány zadělají dřevěnou deskou. Návštěvníky pak pouští ven branou. To se naštve jejich šéf, že hosté z Evropy vidí ošklivé desky a odveze si je pryč. Pasti na hady jsou jednoduché. Pás lepící pásky, na který had naleze a už neodleze - přilepí se. Hnusně drastické. Problém je s tim, že chřestýši jsou vlastně ohrožený chráněný druh a nesmí se zabíjet. Druhý problém je, že malí hadi ještě neumí dávkovat jed a pustí tak všechen, na rozdíl od dospělého hada. Občas vidíme zaměstnance k kýblem kontrolovat podhledy. Ale byli pozvaní specialisté z univerzity, aby vyčistili pozemek od hadů, tak snad se to zlepší. Ještě jsme žádného neviděli, ani na fotce některého chyceného. Dostali jsme informační email s pdf informacemi, jak se vyvarovat střetu s havětí, prevencí, osvětou a výstražnými obrázky následků. Doufáme, že nebudeme mít tu čest osobně a zvýšené nebezpečí pomine.

Poznáváme okolí hotelu

Neděli jsme zahájili 1. Skypem domů. Pak jsme mrkli z okna a vypravili se do záplavy zeleně, kterou vidíme za nejbližšími vilami. Ponořili jsme se do čtvrti San Pedro - nejluxusnější, nejmodernější a nejbezpečnější v Monterrey. Prošli jsme dva menší parky, několik uliček s luxusními vilami, ale do toho velkého parku ne a ne se dostat. Dopadlo to tak, že jsme celou procházku obcházeli kolem zdi parku po frekventovaných silnicích, litovali zabetonované stromy a palmy v chodníku, nadávali na místní urbanisty a zbohatlíky, kteří se uzavírají do nepřístupných čtvrtí a vyrábějí obří golfová hřiště, do kterých se nedá dostat. Na uklidněnou jsme si sedli v jednom parčíku pod cedule "tento park je pouze pro místní residenty" a "nevstupujte do jezírka, je to nebezpečné". Chyběla tu už jen 3. zakazující vstup na trávník. Nechtělo se nám jít po hlavní, tak jsme to vzali menší uličkou mezi honosnými vilami, které se tvářili odtažitě jako hrobky. Přitom se slunce opíralo do jednoduchých skel, klimatizace běžela na plný výkon a některá okna byla otevřená - asi si podchladili jako obyčejně a potřebují se zase trochu ohřát. Z té ulice vedlo pár bočních ulic - spíše sběračů vody dolů na hlavní, ovšem končili mříží. Museli jsme se vrátit, z této ulice nebylo úniku. Běžně se tu dělají ulice jako smyčka, ale tahle byla prostě slepá. Brr, pryč odsud. Bez auta ani ránu.

Poznáváme centrum Monterrey

Celý týden jsme se těšili na víkend, až vyrazíme do centra a poznáme město, ve kterém jsme. V hotelu jsme si vzali mapu a nechali se taxikem dovézt na okraj vybarvené čtvrti Monterrey histórico - ke kostelu Iglesia de San Luis Gonzaga.

Proč se jmenuje histórica to jsme nepochopili. Po pěší zóně plné hotelů a obchodů jsme došli k Recorrido Macroplaza - na mapě to je zelený pás kolmý na řeku vedoucí k Palacio de Gobierno (vládní palác) po jehož stranách jsou moderní významné budovy jako katedrála, kongres, divadlo a další. Ve skutečnosti jsme ovšem překonávali nepříjemnou silnici, v jejímž středu bylo podivné betonové bludiště s naprosto odpudivými průhledy o patro níže.

Vnořili jsme se do čtvrti Barrio Antiguo. Na prvním rohu stál pár policistů, tak jsme se odvážili jít rovně mezi malé koloniální domečky. Na první dojem to byla ulice ruin-barů jako v Budapešti. Již na první křižovatce jsme věděli, že toto asi bude nejhezčí historická čtvrť v Monterrey. Také jsme našli nejhezčí uličku plnou barů, zastřešenou plachtami s barevnými opravenými fasádami. Ale okolní ulice byly ošuntělé, rozpadlé a většina komerčních prostorů v přízemí byla k pronájmu jako v centru Kutné Hory.

Uličkami jsme došli k Muzeu mexické historie, kde jsme narazili na umělý kanál - spíše bazén s průzračně modrou vodou, a vydali jsme se podél něj k parku Fundidora. Podél kanálu Santa Lucía by se krásně běhalo, říkali jsme si. A k našemu údivu a úlevě jsme několik běhajících Mexičanů opravdu potkali. Jen my bychom tu neběhali v 11h dopoledne za úmorného vedra. Kolem kanálu vytvořili náplavku s restauracemi a mnoho zákoutí, vodopádů, vodotrysků, pod kterými lze procházet, pódií, lávek a odpočívadel. Měli jsme chuť si v tom zaplavat, dokud se zdáli neozval hluk a nepřijela lodička plná turistů, jejíž kapitán hlásil co je k vidění napravo a pár vtípků k tomu nalevo, a držte si děti, ať se vám tu neutopí... Tak jsme si alespoň smočili nohy. Ale co to támhle ten zahradník gestikuluje? Že máme vylézt? Jako že máme špinavé nohy? Jo aha, chloro. Aby si udrželi průzračnou vodu, lijí do toho kanystry chlóru a pod vodotrysky to je také cítit.

Dopajdali jsme do parku Fundidora. Dříve tu byla průmyslová zóna s železárnami, dnes oblast zazelenili a přeměnili v obří industriální veřejný park s monumenty připomínajícími historii, která odstartovala rozvoj města. Park má mnoho částí. Velmi dobře se kouká do zeleného údolíčka Casa de Loros, které vypadá jako prales, a přes které jsou natahána lana pro kladky a Tarzany - ziplines. Dominantou jsou vysoké pece, ve kterých je muzeum hutnictví, ale nechali jsme si je na příště. Fotili tu nějaké začínající modelky, jednu quinceaňeru - patnáctiletou (slaví se jako by se holka vdávala) i obyčejné holky. Všechny ve stínu věží s nasvětlovacím alobalem. Došli jsme nakonec k Parque Plaza Sezamo - prostě Julda Fulda zábavní park. Otočili jsme to na sever k jezeru o obloukem jsme se začali vracet. Běhali jsme ze stínu do stínu, litovali, že tady místo chipsů neprodávají klobouky a nadávali si, že jsme se nenamazali. Ráno totiž hlásili na dnešek zataženo a déšť. Dobelhali jsme se k začátku kanálu a koupili si jízdenku po kanálu tou hulákající lodičkou zpět do centra. Park Fundidora a kanál Santa Lucía jsou opravdu luxusní nádherná moderní místa - v kontrastu se vším zbytkem města.



Po výstupu z lodičky se naší misí stalo hledání restaurace, kde by měli chiles ennogada. U muzea jsme neuspěli. Palacio de Gobierno je opravdu pěkný palác, muzeum, vstup zdarma, příště. Ponořili jsme se do uliček na opačné straně Recorrido Macroplaza, navštívili Basílicu del Roble a prodírali se pouličním tržištěm jak kdybychom byli v HongKongu. Chiles ennogada nikde. Když jsme došli k hlavní silnici Cuauhtémoc, otočili jsme to zpět na jih ke kostelu, kde nás vysadil taxík. Zeptáme se v některém hotelu... Až v jedné restauraci nás poslali naproti a opravdu, na stolech měli nabídku měsíce: chiles ennogada. Dali jsme si menu, které obsahovalo i polévku pozole. Polévka byla jako od maminky (z Vysočiny). Nebyla ošizená, samé kostky masa, téměř žádné pozole. Chile ennogada bylo výborné, až na tu náplň - prostě maso. Když jsme se rozkoukali, zjistili jsme, že jsme v hotelové restauraci. Využili jsme toho a nechali si zavolat hotelové taxi do našeho hotelu. Lepší než volat do našeho hotelu pro taxi, nebo chytat některý zelený na ulici. Byli jsme na sebe hrdí, jak jsme to vymysleli, až do chvíle, kdy jsme se rozhlédli kolem a zjistili, že jsou tu okolo zácpy. Ale co. Máme čas. Tranquilo. Celkový dojem z města je zklamání. Zlaté Querétaro.

Jídlo

S kolegy z Mexika jsme se poprvé setkali už v Praze. Zeptala jsem se kolegy Huga, co je typické Monterreyské jídlo. Po dlouhém zamyšlení řekl: "Maso. Maso na všechny způsoby, od stejků po tacos. Monterreyané mají utkvělou představu, že musí jíst maso, aby ukázali, že na to mají. Maso je bohatství. Přejídají se masem." Přišlo mi to divné, tak jsem se zkusila zeptat, jestli tedy mají i vegetariány. "Téměř vůbec. Jen ti nejbohatší, nejvzdělanější lidé, kteří pochopili, že to není zdravé a vědí, že jejich bohatství není třeba dávat najevo tím, co jedí, si mohou dovolit být vegetariány."

Na Mexickou kuchyni jsem se těšila. Ale tentokrát se mi nějak příliš rychle přejedla. Jsem ráda za vločky s mlékem a ovoce k snídani. Obědy máme v práci v kantýně: dvě přílohy a maso na x způsobů. Na večeře jsme chodili s naší českou skupinou do jediné restaurace v okolí hotelu - grill baru. Dělají tam výborné stejky, hamburgry, tacos atd. Zkrátka všechno s masem. Dávali jsme si vždy tu menší variantu a nedalo se to sníst. Ve středu odpoledne jsem měla nafouklé břicho a prděla o 106. Ve čtvrtek jsme si oddechli, že jsou naši pryč a zavedli dietu. Držíme dobré hotelové snídaně a pak jedno malé jídlo přes den. Do neděle jsme si trochu srovnali zažívání a zpomalili rostoucí pneumatiky. Průjem nemáme, ale ideální stav to také není. A pálí dvakrát.

Těšila jsem se na specialitu chile ennogada - plněná paprika ve smetanovo-oříškové zálivce posypaná granátovým jablkem. Gabriela, u které jsem bydlela v Queretaru je dělala doma a prodávala, a byly prostě výborné. Září je jejich sezóna, nicméně trvalo půl dne než jsme našli restauraci, kde je dělali. A co myslíte, že nás čekalo? Zvenku to vypadalo dobře, ale ta paprika byla plněná suchým mletým masem s kousky jablka a oříšků. Nemělo to nic společného s výbornou vláčnou ovocnou směsí z mnoha tajných ingrediencí včele a jablky, včetně rozinek a trošky masa.


Dostala jsem chuť na něco Italského. To by bylo, aby v nákupáku nebyla jedna prodejna s pizzou a lasaněmi. Ale nebyla. Hamburgry, Tacos, Gorditas, Tostadas, Antojitos, Bocadillos, Tortas, Sandwitches ... Na deset mexických připadají dvě čínské restaurace, jeden zavřený kebab a naštěstí, spása naše jedny Los Ensaladas - saláty. Těstovinové saláty a zelenina a brokolicový krém.

Také jsem se těšila na micheladu. Pivo s tomatovým džusem, solí, chili, limetkou atd. Zkusila sjem to dvakrát. Jednou v hotelu, podruhé v grill baru, a už to nebudu pokoušet, pokud neuvidím někoho místního, jak to pije.

Hledání bydlení 1

Největším otazníkem pro nás bylo bydlení - měsíční pronájem zařízeného bytu nebo domu. Ceny se liší dle čtvrtí a luxusnosti nemovitosti. Nejdražší jsou ve čtvrti San Pedro, která je nejluxusnější, nejčistší, nejlépe občansky vybavená, nejbezpečnější atd. Dali jsme si limit 15 000 pesos, a za to se nám daří najít akorát garsonka nebo byt s jedním pokojem, zato však fungl nové, s výhledem a krásným nábytkem. Dvoupokojové byty by byly tak za 18 000. Dají se ovšem najít i zařízené domy již od 5 000 pesos (i méně, ale ty nestojí za nic). Je třeba dát pozor na lokalitu. Ta je hlavním cenotvůrčím indikátorem. Hledáme tedy něco kolem 10 000, dva pokoje, 1,5 koupelny. Dostali jsme doporučení na čtvrť Cumbres a San Nicolas. Okolí Technológico - univerzity je sice plné studentského bydlení, ale to je pro nás daleko do práce. Chtěla bych se podívat i na domy s uzavřených koloniích obehnaných zdí blíže k práci, ale tam nebude žádné občanské vybavení, možná tak park.

Dostali jsme kontakt na dvě agentury, které pomáhají nově příchozím ze zahraničí se zorientovat a najít ubytování. Na první jsem se neobrátila: IOR Global Services www.iorworld.com, více se mi líbil druhý kontakt, protože obsahoval kontakt na Marcela Espino Barros, mebarros@prodigy.net.mx, ale vyklubala se z toho 2. agentura, jejíž web moc nefunguje: www.incasarelocation.com. Marcela byla moc milá, slíbila, že pomůže, nechala si poslat specifikaci, a pak poslala nabídku firmy a ceník. Má připravené balíčky. Např. předchozí návštěva (před přestěhováním) 8h: 600 USD, orientační tour 16h: 1300 USD, 24h: 1800 USD, nabídka 14 nemovitostí: 1400 USD, nabídka 4 nemovitostí pro přechodné bydlení: 400 USD, dále nabízí pomoc s koupí auta, zřízení řidičáku, zavedením internetu a ostatních služeb do domu, zřízení bankovního účtu, hospodyně atd. 70 - 180 USD. Rozhodli jsme se, že zkusíme její nabídku 4 nemovitostí a nadiktovali jsme si, co chceme vidět. Chtěla jsem po ní dopředu, aby to bylo o našem 1. víkendu, ale pak napsala, že nemůže, že až úterý/středa.

Z webových adres se mi líbil vyhledávač www.lamudi.com.mx, protože tam lze nastavit mnoho filtrů včetně vnitřního zařízení bytu. Ale na moje zprávy, které jsem jim tam nechala, nikdo nereagoval. Dostali jsme doporučení na "lidový" inzerentní web: www.avisosdeocasion.com. Tam nelze filtrovat dle zařízení bytu a nevidím tam nabídku ve čtvrti San Pedro, ale zato tam majitelé uvádějí přímo svá čísla. Musela jsem tedy rozklikat mnoho inzerátů z mnoha čtvrtí, zorientovat se, kde která je, než jsem našla pár možností, které přicházeli v úvahu.

Ceny

Ceny jsou příznivé. Převodní vzoreček na koruny je: 2 pesos = 3 Kč, takže vždy přičíst polovinu ceny (*1,4) Mají zde levný benzín: 14 pesos/litr (20 Kč), tedy i taxíky. Cesta z hotelu do centra 10 min: 100 pesos, cesta z hotelu do práce 45 min: z doslechu 350 pesos.
parkování ve městě na hodinu: od 15 pesos
Hotelová snídaně je drahá: 280 pesos
Hotelový pobyt je drahý: 1000-4000 pesos
Jídlo v lepší restauraci (hotelová nebo steak bar): 150 - 200 pesos.
Pivo v restauraci: 15 - 25 pesos (o víkendu je dražší)
Pivo v obchodě - plechovka 0,35l: 10 pesos
Coca Cola na ulici 0,5l: 15 pesos
voda na ulici 0,5l: 10 peoss
voda v obchodě 1l: 8 pesos
džus 1l: 15 pesos
mléko 1l: 16 pesos
jogurt 240g: 6 pesos
mazací sýr Philadelphia: 20 pesos
houska docela velká: 1 - 2 pesos
bageta velká: 15 pesos
čokoládový zákusek: 7 -15 pesos
cibule 1kg: 17 pesos
pomeranče 1kg: 12 pesos
*ceny jsou z obchoďáku Soriana
SIM karta Telcel s 50min.: 149 pesos
obyčejné botičky: od 200 pesos
jízda lodičkou 25 min: 60 pesos
jízda na ruském kole: 90 - 120 pesos
návštěva lékaře: 800 pesos

Monterrey

Monterrey je město v severovýchodním Mexiku, zároveň se jedná o hlavní město mexického státu Nuevo León. Je významným průmyslovým, vzdělanostním a finančním centrem. Samotné město má přibližně 1,5 milionu obyvatel, v metropolitní oblasti kolem Monterrey žije 4,2 milionu lidí. Tato metropolitní oblast je co do počtu obyvatel třetí největší v Mexiku (po aglomeracích Ciudad de México a Guadalajara). Zároveň je druhým ekonomicky nejvyspělejším městem v Mexiku. Má silné hospodářství je základnou mnoha národních i mezinárodních společností, a je nazýváno průmyslovým kapitálem Mexika. Monterrey bylo založeno v roce 1596 Diegen de Montemayorem. V letech po válce za nezávislost Mexika, se stalo důležitým obchodním centrem. Díky ocelárnám Fundidora de Monterrey město zažilo velký průmyslový růst.


Město je známé i pod přezdívkami La Sultana del Norte (španělsky sultán severu), La Capital del Norte (hlavní město severu) nebo La Ciudad de las Montañas (město hor). Monterrey leží na úpatí pohoří Sierra Madre Oriental. V těsné blízkosti města se nachází hora Cerro de la Silla, která tvoří přírodní dominantu města (vrchol se sedlem) a největší mexický národní park Cumbres de Monterrey.


Klima v Monterrey je suché, ale překvapilo mě množství zeleně. Čekala jsem polopoušť s kaktusy, a zatím tu rostou keře, tráva, stromy a juky. Deště jsou nevypočitatelné a přívalové. V létě se teploty pohybují až kolem 40°C, max 48°C. V září teploty klesnou na 25-30°C, jsou teplé večery. V zimě se dočkáme i 7-0°C, min -7°C, jednou za 4 roky se může objevit i pár cm sněhu. Zimy jsou trochu vlhčí. V březnu denní teploty vyšplhají opět k 30°C, ale v noci může být 15°C. Monterrey leží ve výšce 530 m.n.m., což je nízko v porovnání s Mexico City a Querétarem ve 2000 m.n.m.

Monterrey je obklopené vysokými horskými hřbety lákajícími na tůru za výhledy. Kromě hor však v blízkém okolí postrádám jiná malebná městečka - snad jediné je Saltillo 1,5h jízdy, a další víkendové výletní destinace. Snad ale něco objevíme. 3h jízdy ve směru Saltilla je solné jezero a 1,5h na opačnou stranu než je Saltillo je nějaká přehrada. K moři je to nejkratší cestou 4h ke hranicím s USA, do Tampica 6h, do Queretara 8h.

Síla osudu

Letošní dovolenou jsme trávili v Norsku, což bylo štěstí vzhledem k rekordním letním teplotám v Čechách. Trochu jsme se zchladili. Jeli jsme tam s postranním úmyslem poohlédnout se po možnostech spolupráce s místním trhem dřevostaveb. Zjišťovali jsme, jaké by to bylo, tady pracovat. Na mě tedy dost zima. Letos se jim léto nepovedlo, teploty přesně opačného extrému než u nás. Vrátili jsme se jako z dovolené a řešili, jakou změnu v životě provedeme rok po svatbě. Že bychom koupili nějakou nemovitost a přestěhovali se? Při poohlížení se po domečkách jsme zabrousili i na téma pracovních příležitostí v nové lokalitě a narazili na architektonicko-projekční kancelář, která zoufale hledala dva lidi, kteří by jeli dohlížet na projekt, který připravují v Mexiku. A tak nám to z čistého nebe spadlo do klína. (Naplnila se tak moje předpověď ze roku 2010, že až se vrátím do Mexika, bude to díky práci, akorát jsem si tehdy přála, aby v tom měl prsty architekt Michel Rojkind.) Vše šlo velmi rychle, do dvou týdnů (1.9.) jsme měli podepsané pracovní smlouvy na půl roku a nasávali informace týkající se projektu v Monterrey. Oficiálně jsme nastoupili 14.9. a rozloučili se alespoň pro zatím s našimi živnostmi. A začal kolotoč zařizování.



Očkování - Luboš si nechal konečně píchnout žloutenku, já se mimochodem při žádosti o potvrzení k pracovní způsobilosti zeptala, jestli břišní tyfus ještě stále není k dispozici (už dva roky nestíhají vyrábět vakcínu) a doktorka se rozzářila, že má tři od pátku v ledničce a budu první, koho po té dlouhé odmlce oočkuje.

Víza - já si udělala nové ESTA do USA (14 dolarů), Luboš je ještě má platné z Kostariky. Mexická neřešíme, budeme se stejně po 90 dnech vracet, takže stačí turistická víza, která automaticky dostaneme na letišti. Ale společnost řeší, že její zaměstnanci stráví prací v zahraničí více jak 180 dní v roce, a to by si tam už měli založit pobočku. Pak bychom měli platit daně, sociální, zdravotní tam. Ale konzultantská firma se fláká s dodáním informací, takže se to do odjezdu nestihne rozlousknout.

Pojištění - pojišťovny, do kterých jsme volali nám nebyly schopné říct, se kterým zařízením v Monterrey mají smlouvu. Opakovali, že jsou světové, a až se nám něco stane, zavoláme na linku a oni nám řeknou kam máme jet. Další zklamání - lidi na pobočkách "vědí" jen to, co si sami umíme přečíst na internetu. Rozhodovali jsme se tedy mezi dvěma produkty od AXA - jednorázové pojištění a více cest. Jednorázové na půl roku vyjde dráž, ale člověk se nesmí vrátit. Více cest je levnějších (něco přes 9000,-Kč), je to rovnou na rok, ale člověk se musí po 90 dnech otočit v ČR. Než abychom si na každou část pobytu smlouvali znovu jednorázové, šli jsme do více cest. Máme od firmy nárok na 5 zpátečních letů ročně. 90 dní by vyšlo přesně na Vánoce, ale to si chceme vzít dovolenou v Mexiku, takže poletíme 2x - v listopadu a v lednu/únoru. Dle dosavadního plánu se máme vracet 14.3.2016.

Zajištění domácnosti - největším oříškem bylo naše kakao. Ve velkém květináči už máme pěknou džungli. Rostliny i s květináčem mají 1,5 m a nevejdou se do auta. Vsázeli jsme na našeho souseda - Béda Trávníček - jediný široko daleko, komu neuschl přes léto trávník. Vzal si pod křídla jen menší květináč. Většímu jsme museli zastřihnout vršky a transportovat k rodičům.

Letenky - ve firmě se běžně kupují až pár dní před odletem. Řešili jsme datum návratu, nakonec jsme zvolili 7.11. a doufáme, že to kdyžtak půjde změnit. Máme to od British Airways, ale operuje to American Airlines, stály 30 000,- Kč. Přesedání v Londýně a v Dalasu. Celkem 19 hodin, odlet v 7 ráno, přílet v 19 večer stejný den, 7h časový posun. 2 + 1,5 přestup + 10,5 + 3 přestup + 2 h. Přes Dalas je to pohodlnější než přes Mexico City, kdy se člověk přeletí Monterrey, a pak se musí vracet. American Airlines žádný zázrak, dokonce poslední let byl bez jídla.

Ubytování - mysleli jsme si, že ubytování automaticky pro všechny řeší kolegové z firmy - když už jedeme společně jako osmičlenná skupina (ostatní se po týdnu jednání vrátí). Několikrát jsem se snažila doptat a ověřit, že tomu tak je, ale až v pátek před nedělním odletem se mi to podařilo, a byla jsem zklamána. Chyba v komunikaci. O ubytování se dokonce žádá zadavatel v Mexiku formulářem. Ve formuláři jsem udělala chybu, takže i když se to dostalo k řešení, nevěděli si rady s datem odletu a nic nezařídili. V sobotu jsem se doptávala přes internetový chat hotelu InterContinental Presidente Monterrey, jestli nás tam mají - neměli, tak aby mi udělali rezervaci od 20. do 3.10. - neměli volno 22.-23. - tak alespoň na jednu noc - to šlo. Fajn, alespoň víme, kam hlavu složíme první den. Ani šofér, který nás vyzvedával o nás nevěděl, ale vešli jsme se mu do auta s ostatními. A na místě nám to prodloužili. Mysleli jsme si, že do 4.10., ale ukázalo se, že nás chtějí vyhodit už 24., ale prodloužit to šlo a polepšili jsme si na pokoji.