Rojkind v Monterrey

Napadlo mě se podívat, co nového vytvořil Michel Rojkind od našeho posledního setkání. Na jeho stránkách jsem se daleko nedoklikala i zadala jsem vyhledávání obrázků. Mezi dobře známými stavbami jsem zahlédla i jednu povědomou, ale novou. Během sekundy se mi v hlavě spojily dva obrazy, ten na internetu s jedním pohledem ven z okénka auta, když nás Marcela vezla na prohlídku posledního bytu. No jo, je to on, jeden z mála domů, za kterým jsem se tady ohlédla - jeden z mála, který za ohlédnutí stojí. Ale na Rojkinda jsem ho netipla. Obrázky v odkazech:
www.archdaily.mx
www.livegreenblog.com

La Pastora Parque zoologico

Když přestalo pršet, vypravili jsme se na ryze podzimní procházku. Svěží vzduch, 11-16°C, vlhko, déšť spláchl prach, čisto, zataženo. Na mapě jsme objevili docela velký zelený flek s názvem La Pastora. Jak jsme se k němu blížili, došlo nám, že v jeho středu trůní stadion, který jsme viděli z kopce při výstupu na antény, a připomínal nám stříbrného pásovce, housenku nebo trilobita.

Objížděli jsme park dokola, doufali, že najdeme nějaký vstup a nakonec jsme ho našli. Jeden opuštěný vstup, druhý narvaný. Zaparkovali jsme u toho čilejšího a šli zjistit, co to je. Byl to zábavní park šílenou s horskou dráhou a dalšími atrakcemi. Vstup 65 pesos. Tam se nám nechtělo. Chceme se projít v parku, ne koukat na vozíčky, ze kterých se nám při pouhém pohledu dělá špatně. Vydali jsme se k opuštěnému vchodu. Ve zdánlivě prázdné kase jsme nakonec koupili lístky do zoo za 30 pesos. Ocitli jsme se na úplně prázdné uličce barevných domků - zřejmě to měly být restaurace a obchody, ale většina z nich byla nejen prázdná, ale i zdemolovaná. Po oknech zůstaly otvory neurčitých tvarů. Asi se podnikání nedařilo. Za tímto bulvárkem se rozprostřela zoo, malá sympatická zahrada s několika smyčkami cestiček. Zvířata byla zastoupena nejdůležitějšími druhy místní i africké fauny: sloni, nosorožec, hroši, zebry, antilopy, velbloudi, bizoni, mezi výběhy pro krokodýly byla zřejmě množírna králíků jako jejich potravy, lvice, bílí tygři, jaguáři, papoušci atd. chyběly jen žirafy. Některých zvířat mi bylo líto, jak měli malý výběh, žádného kamaráda a žádné rozptýlení. Překvapilo mě množství albínů a doufám, že jsou to kusy zachráněné z přírody, kde byly utlačovány. Všemu tomu vévodili pávi, a víc než pávů bylo jenom veverek, které vyžíraly krmítka v ptačích voliérách.

Obispado

Každý den jezdíme kolem zeleného kopce, na kterém se tyčí obří stožár s vlajkou gigantických rozměrů. Vlajka stále poslušně vlaje, i když se nám zdá, že je bezvětří. Kolikrát jsme si říkali, že sem jednou vyrazíme na malou procházku. Poslední týden jsme se snažili vyjet z práce brzy, abychom se tam dostali před západem slunce. Ve středu se nám to konečně podařilo. Nechali jsme se navigovat instinktem, mířili jsme stále k vlajce, potom objížděli kopec po jeho úpatí, až jsme natrefili na cestu vedoucí na vrchol. Minuli jsme plná parkoviště a auto zanechali až nahoře u muzea - bývalého biskupství. Posledních pár set metrů na vrchol jsme šli pěšky po silnici, na dopravní ceduli stálo: pěší v celé šíři vozovky. Přesto jsme uskakovali autům řítícím se z příkrého kopce proti nám. Jsme v Americe, tady se na na vyhlídkách vyhlíží z auta, nebo alespoň se dojede až na vrchol, aby člověk, potažmo vypasený Mexičan, nemusel náhodou udělat příliš kroků. Vrchol nás moc mile překvapil. Objevili jsme proti všemu našemu očekávání pěkně upravený veřejný parkový prostor, těch se tady moc nevidí. Něco jako Petřín. Zelený kopeček s výhledem na město a romantickými kamennými zdmi osázenými lavičkami kolem biskupství.

Jak jsme se blížili ke stožáru, docházelo nám, jak je velký, a hlavně v patě mohutný. Takový sekvoj. Trubka strašidelných rozměrů, a s každým krokem se zvětšuje. Stožár je vysoký 100 m, vlajka na něm má 30 x 50 m. Ten kus hadru váží 250 kg a ve větru nádherně ševelí, jako když se roztahuje kluzákové křídlo. Kolem vlajky je nádherná kruhová plošina s rozhledem na všechny strany a žádné stromy ho neruší. Slunce zapadlo, setmělo se, 5 milionů světélek rozzářilo město, podél řeky se plazil červený had z autíček, město křižovalo několik žlutých přímek a za mraky vykukoval vycházející obří oranžový úplněk. Rozsvítila se i světla ozařující vlajku. Pozorovali jsme ten rodící se měsíc, a on se objevoval a zase mizel za mraky. Tohle místo je "must see" - jeden ze základních bodůk navštívení, a my ho objevili až po dvou měsících. Nojo, nikdo nám neporadil, mysleli jsme si, že když jsme viděli centrum, park Fundidora, tak tím krásy města skončily, zavrhli jsme ho a raději vyráželi do okolí. Teď jsme si na to ošklivé město zvykli a vzali jej zpátky na milost.

Museo del desierto

Za nehezkého počasí se dostalo na muzea. Vypravili jsme se na druhý pokus do Muzea pouště v Saltillu, které nám bylo dokonce doporučeno jako kus dobré architektury. Ale je tak skryto v zemi a zeleni, že jsme jej mohli posuzovat pouze zevnitř. Vstup 90 pesos, parkování 30. Velkolepý sál u vstupu působil poněkud prázdně a rozpačitě, kdyby nás trhač lístků nenasměroval k začátku expozice, asi bychom byli trochu ztracení. Expozice ze začátku působila trochu úsměvně, ale snažili se, to jo. Těšila jsem se na kostry dinosaurů, které našli v mexické poušti. Kostry jsou vystavené v sále, kolem kterého klesá spirálová rampa. Na stěnách je vysvětlen vznik pouště a její ekosystém. Z fotek sál s dinosaury vypadal větší, i samotní tvorové jsou ve filmech alespoň dvakrát větší. V sále bylo šero, kostry nasvícené, občas někde něco blikalo, hluky z různých koutů měly působit strašidelně, ale dohromady to byl zmatek. Až se mi z toho udělalo mdlo. A byla jsem ráda, že v polovině expozice se dá vyjít ven do dvorany, na vzduch. Druhou polovinu expozice o vývoji člověka jsme už vynechali. Na pozemku muzea je malá zoo a dětské hřiště. Celkem pěkné okolí, schodiště s potůčkem hezky navazovalo na městskou osu.

Návrat, kulturní šok je pryč

Během prvních pár dní po návratu do Mexika a do práce mi došlo, že už to není tak hrozné, jako když jsme odtud odjížděli před dvěma týdny. Tentokrát jsem se mnohem rychleji přeorientovala na jinou časovou zónu, jsem daleko méně unavená, neusínám už v 19 a nechodím spát nejpozději v 21 h, ale klidně v 22.30, jako normálně doma. Přivezla jsem si prášky proti nadýmání, které na sebe navazují vzduch ve střevech, první den jsem si jeden vzala a bylo to dobré, druhý den jsem zapomněla a bylo to dobré i bez nich. Zázrak? Samotná cesta z letiště byl v podstatě návrat do druhého domova. Už vím přesně, co mě čeká, jaký denní program, a mnohem smířeněji na ten denní režim najíždím. Téměř všechny nespokojenosti a rozčarování, že je všechno jiné, jsou pryč. Asi jsem našla lék na zvykání si na novou kulturu. Odjet a vrátit se. Vědomí, že vím, do čeho se vracím, zjevně pomohlo akceptovat skutečnost. Už je to známé, ne nové zklamání za zklamáním. Mám z toho radost a jsem veselejší, je to o dost lehčí tu být, než dříve. Ale nemít šanci zemi opustit a vrátit se jako do starého známého, byla bych asi dále nespokojená.
Docela razantně se ochladilo. Slunce má přes den pořád sílu, zvláště opírá-li se do oken, ale noci jsou chladnější a chladnější. 14°C, ale i 5°C. Bez topení, zateplení domu, klimatizaci jsme k výhřevu ještě nepřemluvili, topím si ráno teplou vodou ve sprše. Ale vstávat do zimy se nám nechce.

Las Guitaritas

Přiletěli jsme v neděli 15. 11. večer a padli vysílení do postele. V pátek 20. 11. je státní svátek. Těšili jsme se na prodloužený víkend. Ale ouha, zrada. Přesunuli pracovní volno z pátku na pondělí. Byli jsme zklamaní, ale nakonec se nám ten den na aklimatizaci hodil. Udělali jsme si sobotu - domácí práce a výlet. Chtěli jsme na procházku a vzpomněli si na jedno údolí, které jsme chtěli prozkoumat v Huastece - Santa Catarině, Caňon Las Guitaritas (wikiloc). Vydali jsme se podél vyschlého koryta řeky Santa Catarina do hor.

Sjeli jsme z nádherné asfaltky na půli cesty k přehradě Presa Rompepicos a pokračovali po kamenité cestě. Minuli jsme poslední haciendy a pokračovali divočinou. Až téměř před místem, kde se cesta zatočí doleva do průsmyku do dalšího údolí, byla přes cestu závora a místní osadník vybíral dobrovolné příspěvky za průjezd. Projeli jsme průsmykem, už jsem byla nervózní, že dojedeme na konec autem a neprojdeme se. Nechali jsme auto tak akorát daleko, abychom mohli ke kaňonu dojít do deseti minut chůze. Mexičani si tu chystali rodinný piknik. Místní mladíci mající siestu na korbě pickupu nám poradili, že průsmyk je kluzký a máme úžinu nadejít po stezce nad nimi.

   

   

Dostali jsme se do dalšího údolí a pokračovali do divočiny. Dá se sem dojet i autem, ale brána je zamčená. Došli jsme k zatáčce/rozdvojení údolí, kde se kozy vracely z pastvy domů a rozhodli jsme se následovat jejich příkladu. Někdo i tak daleko má chatu, nebo tu dokonce žije a chová kozy. Okolní hory se zvedaly kolmo vzhůru všude kolem nás a my si uvědomili paradox, že se v podstatě stále pohybujeme v jedné úrovni, do hor se nejede nahoru, jen mezi hory.

Na otočku do Prahy - letecké lapálie - společnosti - letiště v USA

Tento víkend 7.11. jsme podnikli trochu větší výlet - do Prahy. Uplynulý týden nás v práci navštívili kolegové z Čech. V práci bylo živo, veselo, zasmáli jsme se po dlouhé době po česku a o to více jsme se těšili domů - až se bez potíží najíme, na dobré brambory, tvaroh, nákupy, přátelé a rodinu. Měli jsme našlapaný program rozplánovaný po hodinách na celý týden. Návštěva rodičů, doktorů, holičů, druhých rodičů, babiček, kamarádů, účetní v minulé práci, účetní a šéfů v současné práci, trochu úkolů z bývalé podnikatelské činnosti, vyřídit práci po e-mailech do Mexika, nákupy, úklid zahrady, přeprat, přebalit, dokoupit...

Auto jsme nechali za 219 pesos na den (inzerováno 190, ale bez DHP) na dlouhodobém parkovišti na letišti. Odbavili jsme si zavazadla až do Prahy (let přes Dallas a Londýn s British Airlines, z Monterrey do Dallasu operováno American Airlines), dali si polévku k obědu a nastoupili do letadla. Žádný odlet z Mexika se neobejde bez čekání, letadlo si dalo na čas při kontrolování softwaru, ale nakonec jsme vzlétli. V Dallasu jsme čekali na uvolnění našeho gatu. Byli jsme nervózní, že nestihneme přesednout. Cestu a procedury jsme znali z příletu. Na stojanu jsme naklikali imigrační kontrolu, Luboš dostal křížek přes papírek, který mu vyjel a musel tak čekat frontu na dva úředníky, které udělali to samé, jako samoobslužný pultík, jen se tvářili přísně, já bez křížku mohla jít zkratkou, ale počkala jsem s ním. Za imigračníky na nás číhal výtah, kde jsme minule udělali chybu a ocitli se venku z letiště. Tentokrát jsme ji nehodlali opakovat, ale nedobrali jsme se řešení a pochopili, že cesta jinudy než ven a znovu dovnitř nevede. K rentgenům zavazadel jsme doběhli v momentě, kdy nám začínal boarding - nástup do letadla. Paní hlídačka nás naštěstí na naše naléhání pustila kratší frontou pro prioritní pasažéry. Naštěstí gate byl hned naproti, blíže už to nešlo. Doběhli jsme s jazykem na vestě k chumlu lidí a oddechli si, že se ještě nastupuje. Běžela jsem si odskočit, když jsem se vrátila, bylo všechno jinak. Na tabuli sice svítí ON TIME, ale občas tam problikne FLIGHT CANCELED. Letadlo má nějakou závadu, vypadá to, že ji neopraví včas a náš let bude zrušen.

450 lidí stojí frontu na dvě holky na přepážce, které jim hledají náhradní lety. Kolem fronty chodí další staff, který ale neposkytuje žádné info, jen že si máme vystát frontu a bude to s námi vyřešeno. Jsme úplně na konci. Letušky s kapitánem stály seřazené u gatu a zanedlouho odešli. Je to tak. Nepoletíme. Nechápala jsem, jak chtějí uplacírovat 450 lidí do jiných letů. S námi tam byli ještě 4 mladí Češi cestující z Peru, už za sebou měli jeden krátký let, jeden dlouhý a den v Dallasu. Aktivně si vyjednali místo v letu do Evropy na sousedních gatech, ale nebyli schopní se dostat včas na přepážku. Na lince si je přehazovali American airlines s British Airlines a nikdo jim nepomohl. Museli se vzdát. Fronta nakonec byla na 6,5 hodin. 2/3 délky letu jsme prostáli hladoví a nervózní na tvrdé dlažbě letiště, lačně shánějící informace. Asi po 3 hodinách šel frontou papír, že nám sice nezajistí ubytování, ale proplatí do výše 200 liber hotel pro dvě osoby, taxi do 50 liber a stravu do 70 liber. Zabookovala jsem nějaký hotel na půli cesty mezi letištěm a centrem Dallasu. Když jsme se blížili k přepážce, zjistili jsme, že vydávají poukazy na jiný hotel. Naštěstí poukazy došly u lidí před námi. Řekli jim: "všechny hotely v okolí jsou plné, je to na vás, co si seženete." Chudáci. Měli koupený ještě návazný vnitrostátní let z Moskvy do Jekatěrinburgu, který jim už nenahradili. Pouze do Moskvy je dostali. Věděli jsme, že nejspíše dostaneme stejný let o den později, otázkou bylo, jestli ještě budou místa. Nebyla. Nevadí, nepotřebujeme do Londýna, ale do Prahy. Letěli jsme přes Paříž. Celkem 25 hodin zpoždění. Program na pondělí můžeme zrušit - přeplánovat. Rozčarování. Proplatí nám hotel, den v Dallasu, ale nenahradí nám den s rodinou. Zavazadla jsme našli bez dozoru vyndaná z pásu, na nich seděli 4 bezradní Češi hledající ubytování. Poukazy, které dostali, jsou k ničemu, hotel je plný. Dali jsme jim číslo do našeho hotelu a pro jistotu si vzali zavazadla.

Do hotelu jsme přijeli asi v 10 večer, padli do postele hladoví a těšili se na snídani. Po ní jsme si nechali zavazadla v úschově a vydali se do města. Po dobrodružství s taxikem jsme se docela hezky prošli po městečku, které je zajímavé jen tím, že tam zastřelili Kennedyho. Byl nádherný den, slunečný podzimní den, akorátní teplota na procházku v tričku, svěží, ani teplo, ani zima. Jen ta pachuť pocitu, že jsme již měli být doma, nás pálila a otravovala nám den. Na letiště jsme se vrátili s předstihem. Vše prošlo hladce, jen jsme až do poslední chvíle neměli v ruce boarding pasy z Paříže do Prahy. Vydali nám je až hodinu před odletem z Paříže se slovy: "Je nám to strašně líto, ale let je plný. (chvilka horkého potu a napětí...) Nemůžeme vám dát sedadla vedle sebe." Uf, to nevadí, hlavně nás dostaňte domů. Měli jsme možnost srovnat služby American Airlines a British Airlines na dlouhém letu. Britové to sice zrušili, ale měli lepší výběr filmů. Sedadla obou společností byla prosezená. Kdyby to Britové nezrušili, vyšli by ze srovnání trochu lépe, ale Amíci také často ruší lety, takže nebrat ani jednu.

V Praze jsme napjatě čekali, jak dopadne stávkování leteckého personálu Lufthanzy, protože další let jsme měli s nimi. Dopadlo to dobře. Stávku ukončili 2 dny před naším letem. V pátek vybuchla bomba v Paříži a zpřísnili tam opatření na letišti. Zkrátka mám pocit, že jsme evropskými letišti propluli zázračně bez potíží, všemu jsme se těsně vyhnuli, v Londýně se také pořád něco děje. Když už jsem se pustila do srovnávání služeb a letišť, Lufthanza nás nezklamala. Mnohem modernější letadla, krásné sedačky, na dlouhém letu dvě teplá jídla, dobrý výběr filmů, německá přesnost. Doporučuji. Rozčarování přišlo až v Houstonu. Amíci fakt nemají letiště uzpůsobená pro přestupy, alespoň pro lety z Evropy. Je to schválně, nebo si myslí, že všichni letí k nim a nenapadá je, že někdo letí jen přes ně? Dokonce jsme si museli tentokrát vyzvednout a znovu odbavit zavazadla. Nevim, jestli je to letištěm, nebo tím, že se United American nekamarádí s Lufthanzou. Ale jak transferoví cestující, tak cestující přiletivší do USA, obě skupiny prošli stejnou procedurou, frontami na 20-40 minut na imigraci a na výstupu z letiště, pak se naše cesty rozdělili a my šli do fronty na odbavení, rentgeny, vláček na jiný terminál... No samozřejmě jsme tentokrát neměli šanci přestup stihnout za 2 hodiny. Na znovuodbavení nám přebookovali letenky. Naštěstí jen o 2 hodiny později. Zkrátka suma sumárum, ze tří letů, dva se neobešly beze změn, přebookování a zpoždění.

Dopravní situace

Na silnicích můžete potkat vozidla všeho druhu. Některá vypadají, že se brzy rozpadnou, některá už se rozpadají, jiná jsou nablýskaná jak se patří, pak tu máme tiráky, teplé tiráky (přeprava více tahačů najednou) a v neposlední řadě i čtyřnohá vozidla o síle jednoho koně. Z jednoho pickupu vyskáče celá rodina o dvanácti členech, děti, které se nevešli dovnitř, si hoví na korbě vzadu - to není ani zakázáno, ani výjimka. Mezi tím vším se prohání policejní komanda. Dva v kabině a tři na korbě. Jeden na korbě stojí a ukazuje samopal na všechny strany, dva sedí a kryjí mu záda.

Cerro de la Silla

Ráno jsme zjistili, že obloha je poseta motýli mariposa monarcha. Doletěli k nám a dnes překonají Monterrey na své pouti na jih. Bylo jich všude plno a provázeli nás celý dnešní den. Vrchol ve tvaru sedla je symbolem Monterrey. Rozhodli jsme se, že není možné být v Moterrey a nevypravit se do sedla. Chvilku jsme googlili, až jsme vygooglili cestu nahoru. Nejznámější cesta ale nevede do sedla, ale na vedlejší vrchol s anténami. Lze z ní však odbočit, po pěšině dojít na Pico norte a snad i sejít asi hodinu chůze po úbočí od La Pastora - výchozího bodu. To byl náš plán. Vybavili jsme se svačinou, vodou, spoustou nepotřebného oblečení (bundy, nohavice) a zanechali jsme auto v ulici Bosques de la Pastora - přímo u začátku cesty na vrchol k anténám.

Cesta je kamenitá, místy vybetonovaná. Hned první metry naznačují, že stoupání nebude žádný med. U úpatí je stoupání pozvolné v porovnáním s vrcholem. Potkali jsme spoustu "běžců" - sportovně oděných lidí - scházejících z hory. Nebylo nám jasné, co se tady děje za běh, organizovaný trénink, sledování východu slunce, ani disciplína vstávat brzy, než bude vedro, mi na Mexičany nesedělo. Potkávali jsme jich strašně moc ještě cestou autem k výchozímu bodu. Vyráželi jsme v 9.30. Oni měli jen lahev s vodou, my batoh s obědem. Václavák. Každý kilometr seděl bezdomovec v propocené mikině a prodával pomeranče. Nahoru chodili, dolu běhali. Už jen při pohledu na ně jsem věděla, že mě cestou dolu budou bolet kolena jen za chůze, natožpak běžet. První výhled na město se nám otevřel u oltáříčku panny Marie. Natěšil nás na lepší pohledy z vrcholu. Dnes je slunečno, po včerejším chladném dni ani památky, potíme se jak ve sprše. Po 2700 m (na mapě je to zhruba v polovině cesty - nám to připadalo spíše jako 1. třetina) je stará betonová plošina, pod kterou se ukrývá pozůstatek lanovky. Dříve to byla vyhlášená vyhlídka na město. Pak se tu stalo nějaké neštěstí a lanovku zrušili. Od té doby se sem chodí pěšky borci opalovat, piknikovat a sportovat. Valná většina míří sem - k Teleférico. Málokdo má ambice pokračovat dále na samotný vrchol. Už z plošiny je úžasný pohled na město pod námi. Najednou ho přehlédneme celé. Město o 4 milionech obyvatel, kteří žijí v kobercích rodinných domků na husto nasázených na rovině, ze které vystupují hřbety hor. Najednou vnímáme jako základ tu rovinu, doteď to byla údolí mezi horami. Na fotce Luboš ukazuje na čtvrť, kde bydlíme.


Prozkoumali jsme zbytek konstrukce otáčení lana a kabinek pod plošinou, otočili jsme se k městu zády a vydali se dál do kopce. Šli jsme téměř sami. Za zády už jsme neslyšeli žádné otravné rádio vyřvávající do pochodu, jen hučení města, jako by tam byl obří vodopád. Když se cesta začala v serpentýnách vlnit a v zatáčkách byla vybetonovaná schodiště, došlo nám, že sem ten beton musel někdo dovézt! Asi autem! Netrvalo dlouho a potkali jsme ho. Modrý pickup. Asi sesuv půdy, špatná cesta, zkrátka skončil se válet 15 m pod cestou v houští. Vrak. Ale někdo cestu opravil. Ten byl o pár set metrů výš, stříbrný vrak, 20 m pod cestou v houští. No nechtěla bych sem jet autem. Pak jsme už potkávali jen modré ptáky, ještěrky, veverky - ty teda už nebyly modré.
odbočka na Pico Norte

Před vrcholem se cesta zdá obzvláště nekonečná. Antény na dosah, u konce s dechem i silami a cesta pořád utíká kupředu a vlní se stále příkřeji nahoru. Začali jsme se bát, že se jednou ohlédneme a antény budou pod námi. Ale nakonec jsme došli... k zavřené bráně do areálu antén. Před ní svačili dvojice, se kterými jsme se potkávali cestou. To ne. Zasloužíme si něco lepšího za odměnu! Po cestě jsem četla na kameni radu: "až dojdete nahoru, držte se vrcholu a jděte dál, tam až je pravý vrchol". A vtom proti nám z houští vyrazil dav mladých v oddílových tričkách. Šli jsme proti tomu proudu. Vynořovali se podél plotu vpravo od brány. Nechali jsme je vyjít a pustili se v jejich stopách rádi, že nám vyplašili všechny potvory. Oblezli jsme podél plotu areál antén a mohli jsme si oddechnout. Stálo to za to.

V jednu odpoledne jsme se usadili u křížů a vybalili polarizační filtr a oběd. Skála je na této druhé straně kolmá. Mezi námi a Pico norte je zelené sedlo. Za masivem je zvláštní horský masiv, něco jako vyhlodaná stolička, údolí nikoho. Ptáci si užívají proudění vzduchu mezi vrcholky, slunce pálí. Nad mraky v dáli se zvedají ještě vyšší skalní hřebeny. Co se nám zespodu zdá obří stěnou s Mkem, seshora je jen menší masiv před většími. Neuvěřitelný pohled. Jen roztáhnout křídlo. Trochu jsme se opálili, ale namazáni jsme byli. 13.45 vyrážíme zpět dolů, na Pico norte nezbývá času ani sil. Cesta dolů ubíhá o poznání rychleji, alespoň co nám kolena dovolí. Na závěr dne se ještě zastavujeme vyhlídce, kam dle mapy sejde cesta z Pico norte. Žádnou cestu neobjevujeme, fotíme horu se sedlem a jsme rádi, že jsme si dali do těla. Zítra se nám bude dobře sedět.