úterý 22. prosince 2015

Morelia - Puebla

Ráno jsme byli na snídani dříve než kuchařka. Dva toasty s marmeládou obohatili tentokrát ovocem a jogurtem. Podařilo se nám vyjet mezi osmou a devátou. Cesta z Morelie do Puebly měla trvat 5h (426 km). Dálnice byla pěkně opravená, a tomu odpovídal silniční poplatek. Měli jsme docela nahnáno, když nám začal docházet benzín a neuměli jsme se dostat k benzínkám v protisměru. Všechny byly v opačném směru a nedařilo se nám najít k nim cestu. Nakonec jsme sjeli z dálnice u nějakého řídkého osídlení kde jsem pod námi zahlédla benzínku Pemex. Autíčko hlásilo dojezd 4 km. Je to nevypočitatelné SUV, které žere 3x tolik než náš Ford Focus, takže musíme tankovat každých 600 km. Zvládli jsme nakrmit nejen auto, ale i nás benzínkovým Oxxo mikrovlnkovým buritem. Po minulé zkušenosti se zácpou přes Tolucu jsem se rozhodla pro severo-východní obchvat Mexico City. Ale tam jsme narazili na zácpu též. Způsobil ji kamion v pangejtu. Přidalo nám to hodinu. Ale kde jinde očekávat zácpu, než kolem D.F. Celou cestu nás dnes provázejí vojenské konvoje. Maskovaná auta, transportéry naložené plnou polní a hordou maskovaných vojáků. Zdálo se nám, že přesouvají své jednotky, asi na Vánoce domu. Naloženy měly kromě kanistrů benzínu i ledničky a spousty batožiny. Ale víc než vojáci nás bavili mávači. U nehody měli svítivě žluté kombinézy a mávaly oranžovým praporkem. Takové živoucí patníky.

Do Puebly jsme dorazili před čtvrtou, o 2h později, než zněl náš optimistický plán. Ubytovali jsme se v hostelu Gente de Más. Auto jsme nechali na parkovišti o dva bloky dál. Dle informace z hotelu mělo stát 40 pesos. Chlapík nám tvrdil, že 80 pesos, 40 je jen přes noc. Nevěděli jsme, jestli ještě nepojedeme za Hugem do Choluly, tak jsme ho zatim nechali na normální hodinový tarif. Nakonec se nám už nechtělo sedět další čas v autě a poprosili jsme Huga, aby dorazil za námi do centra Puebly. Na Cholulskou pyramidu s kostelem na vršku jsme si nechali kvůli nedostatku času zajít chuť. Viděli jsme ji po cestě, i s Popocatepetlem v pozadí. V hostelu jsme se otřepaly a vyrazili do města. Měli jsme hodinu do schůzky a bojový úkol. Jeden trapný hotel v San Cristobalu prudí, a chce, abychom složili depozit k zajištění rezervace. Je to obyčejný levný hostel, jedna noc, bez snídaně v ceně, bez parkování, se společnými koupelnami. Prostě vopruz. Museli jsme jít hledat pobočku jejich banky a složit tam ubohých 210 pesos (50% ceny). Ta pobočka se jmenovala Bancoopel a samozřejmě byla z ruky. Stanuli jsme před obchoďákem Coopel. Mezi obchůdky se vzadu krčila přepážka připomínající spíše poštu než banku. Peníze jsme složili ve prospěch účtu hostelu, ale nechtěli po nás ani jméno toho, kdo zálohu složil, ani mě nenechali k tomu poslat zprávu nebo variabilní symbol. Dostala jsem jen potvrzení. Tak volám zase do hostelu. Prý to mam vyfotit a poslat mejlem. To to nemohli napsat hned, jak má člověk postupovat? Proč po mě chtějí údaje o kartě když si nejsou schopni stáhnou zálohu sami? Nevim kdy jsem naposledy musela nějakou transakci řešit na pobočce banky.

Prodírali jsme se neuvěřitelnými davy vánočních maniaků ke kostelu s Capilla del Rosario. Tam jsme se posadili a pomalu se uklidnili. Kaple neuvěřitelně přezdobená zlatem byla opět impozantní, jako minule. Po této pauze jsme se opět vrhli do davů a doboxovali jsme se na hlavní náměstí Zocalo ke katedrále, zrovna když odbíjelo 18h. Hugo nikde. Prohlédli jsme si v klidu katedrálu a dali mu 30 minut navíc. Pak se v rohu objevil vlasatý hubený fousatý zjev, hned jsem ho poznala. A muj dojem, že se dal na asketu nebyl daleko od pravdy. Prošli jsme náměstím, na kterém byla plocha pro bruslení a kopec pro sáňkování, na druhou stranu. Sedli jsme si do restaurace pod podloubím a objednali si housku s masem a placky s masem. Povídali jsme o našich životech a o Pueble. Strávili jsme společně příjemný večer, prošli jsme se a hajdy spát, zítra nás čeká opět dlouhá cesta.

Žádné komentáře:

Okomentovat