Querétaro - Mexico 2009 & Guatemala, Belize 2010

Můj nový blog

2010-10-03T04:39:00.004-05:00

Založila jsem si nový blog - mé webové portfolio kde můžete sledovat na čem pracuji a jak se mi karierně daří.

http://juliedurrova.blogspot.com/

The only existing limits are those we believe in

2010-09-20T20:00:00.002-05:00

Když by se mě teď někdo zeptal, s kým bych si chtěla ve svém životě potřást rukou a dát kafe, musela bych opět přemýšlet. A přitom ještě před měsícem bych měla jasno! Jak to? Zkrátka některé sny se plní až překvapivě lehce, pokud tomu jsou okolnosti nakloněny a člověk dokáže využít příležitosti, kterou dostal. Jednou z příležitostí, kdy bych neváhala vydat se zpět do Mexika, by bylo pracovat s Michelem Rojkindem - mým oblíbeným architektem. Okolnosti tomu přáli a Michel přijel do Prahy. Když jsem za ním po jeho přednášce 16.9. přišla, abych mu vyjádřila svou lítost nad tím, že můj oblíbený z jeho projektů se nebude nealizovat (asi jako Kaplického knihovna), potěšilo ho, že můžeme mluvit španělsky. Popovídali jsme si u skleničky šampaňského a utrousil pro mě i jedno moudro. Totiž, že jediné existující hranice jsou ty, kterým věříme (všechno lze). Ten večer a ještě týden poté jsem byla v naprosté radosti a euforii z tohoto setkání...

Následující 3 dny jsem strávila na workshopu v plném pracovním nasazení ve skupince tří ambiciózních kolegů a měla jsem pocit, že to, co děláme je tak trochu Rojkindův styl prezentace. Pracovali jsme celý pátek, sobotu i neděli, závěrečná prezentace se vydařila a protáhla se do 3 do rána, fakultu jsem opouštěla v 5 ráno - v pondělí v den, kdy začal školní rok. Výsledky můžete vidět na následujících odkazech:
BLOG 101. vež
Křižovatky architektury

Všechno zlé je k něčemu dobré

2010-08-20T11:08:00.000-05:00

Konečně mi došlo, že období kulturního šoku po návratu z Mexika, které jsem začala nazývat mým "Obdobím temna", bylo pro mně spíše "Očistcem". Něčeho jsem se musela vzdát vzdát, zkomírající zemřelo, našla jsem si odpovědi na důležité otázky a stanovila nové cíle. Prošla jsem si težkým obdobím a vyšla na světlo jako znovuzrozená osobnost s ještě větší duševní silou a jistotou. Jsem odhodlaná, vyrovnaná a spokojená jít vstříc novým cílům.

Důležité je vždy si uvědomovat co mi chybí a proč, co mám změnit, aby to bylo lepší. A teď mě udivuje, jak moc dobrý ten můj odhad byl. Moje prázdninová aktivita přinesla své ovoce. Celé jaro jsem hledala práci a celý červenec jsem věnovala renovaci pokoje v babičině bytě. V srpnu jsem se přestěhovala od rodičů a začala chodit do nové práce. Během dvou týdnů se mi změnil život, a to i ten partnerský...

Pacaya se zlobí

2010-05-31T17:14:00.000-05:00

Jestli si nezačneme všímat jak sebedestruktivně se k sobě chováme, jaké války o moc vedeme, jak děláme díry do mořského dna a zaplavujeme zálivy ropou a oceány odpadky, jak každý se snažíme prosadit a udělat díru do světa, jednou opravdu uděláme ze světa velkou díru a nezbyde nám nic.

Umělci si dávno všimli, že emocemi diváka dnes už nepohne surrealistický obraz, že je třeba šokovat mnohem víc a útočit na naše city. Třeba si toho všimla i planeta, chytá nás za ramena, cloumá s námi: "probuďte se, lidi, koukejte se co se tady děje!" zemětřesení na Haiti, bum sopka na Islandu, bum sopka Pacaya, na které jsem se před čtyřmi měsíci fotila a šťourala do lávového kamene klackem a před týdnem tam zemřel novinář...
Pacaya bum I.
Pacaya bum II.
Tak kdy nám to sakra dojde? Co se ještě musí všechno stát?

Mexiko z povzdálí

2010-05-18T16:24:00.000-05:00

Už více než čtvrt roku mě dělí od doby, kdy jsem chodila po americkém kontinentu. Jela jsem do Mexika a nevěděla mnoho o této zemi. Snad jen to, že se tam mluví španělsky, vládne narkomafie a je tam nebezpečno. Během doby, kterou jsem tam strávila, se mi nic zlého nepřihodilo, a tak to pro mně byl nádherný snový zážitek plný překvapení. Po návratu jsem byla citlivá na každou zmínku o Mexiku, a došlo mi, že je to země ztělesňující zlo. Jakmile je potřeba lotr, bude to Mexičan:
"...mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej ach ouvej..."
Muž z Acapulca, Limonádový Joe: "Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina." "...kakaová skvrna velikosti mexického dolaru..."
Kdysi dávno v Mexiku, Mexická jízda, Sin nombre...
Tři sestry

Říkala jsem si, proč, vždyť to je tak nádherná země plná milých lidí...
Během semestru jsem se zúčastnila přednášky na VŠE výměnných studentů z Mexika/Texasu, kteří žijí/žili v Mexiku a studují v USA. Mají tudíž bohatou sbírku historek a postřehů z hraniční oblasti, kde je situace nejostřejší. El Paso a Juarez jsou města, kde zemřou desetitisíce lidí ročně. Přednáška o současných problémech zajména s mafií, pašováním drog a migrací směr USA vyzněla natolik otřesně, že mě pak poprosili o kladný příspěvek na závěr pro zvednutí nálady.
Mexiko má problém I.
Mexiko má problém II.

Brzy po mém návratu přišly dvě otřesné zprávy. První od kamaráda, který jel studovat na TEC do Mazatlánu. Během karnevalu se tam za městem objevovaly lidské hlavy... Druhá zpráva byla přímo z kampusu TEC v Monterrey. Mafie vtrhla do areálu školy (a že kampusy jsou vyhlášeny svou izolací a bezpečnou zónou uvnitř) a na univerzitní půdě popravila dva studenty. Zřejmě se zapletly...

Problémy vzrostly hlavně v době, kdy vláda vyhlásila válku mafii. Vláda se snaží s problémem něco dělat, ale země je moc veliká. Mexiko dost trpí přímým sousedstvím s USA - cílovou stanicí pašovaných drog. Drogy míří z jižní Ameriky přes mnoho tranzitních zemí ve střední Americe, ale do USA jdou přes Mexiko. Severní hranice je nejfrekventovanější hranicí na světě! Mezi USA a Mexikem existuje zeď (trochu to připomíná Berlínskou zeď, historie se opakuje na různých místech...). Přes hranice chodí děti do školy, turisti, obchodníci, pašeráci a přes zeď uprchlíci, kteří věří v americký sen a lepší život. Čeká je ovšem nejnižší pozice na společenském žebříčku a špinavá práce. USA je vzor, magnet, odbytiště a tudíž problém. Místo řešení konfliktů v Iráku by si mělo všímat vlastní hranice a souseda, kterým opovrhuje, kterého využívá jako levnou pracovní sílu, na jehož půdě se roztahuje... Mexická vláda má program na boj proti svízelům, ale slabší zbraně než ony živly. Problém je třeba řešit od epicentra, ne od periferie...

Po prasečí chřipce neštěkne ani pes, převládá názor, že to bylo z poloviny vymyšlené za účelem zakrýt nějaký mnohem větší ekonomický průšvih. Toto mi řekl Mexičan před rokem, před půl rokem i před měsícem. Něco na tom bude.

Začala jsem uvažovat, že jsme přeci jenom měli "z pekla štěstí", a že to peklo na to sedí. Mexiko je země kontrastů. Ráj i peklo. Vše i nadále doporučuji se do Mexika podívat, pravděpodobně se vám nic nestane, ale opatrnosti není nikdy dost.

Přednášky & prezentace

2010-04-22T15:57:00.001-05:00

Sedím na přednášce jednoho profesora a studentů přišlo pomálu. Ne že by vykládal nezajímavou látku, ale vykládá ji každý semestr dokola a vykládá ji stejně, jako před dvaceti lety. Profesor sedí za katedrou, vlastně se spíše krčí, mikrofon málokdy natočí tak, aby mohl splnit význam své existence a na meotaru posouvá rukou psané poznámky. Studenti ani nemají motivaci předstírat pozornost a povzbuzovat profesora k vyšší snaze, protože pan profesor se na ně stejně nedívá. Přišel, aby si dovykládal to svoje, několikrát se nechá unést a zavzpomíná na zážitek z praxe, a to vše proto, aby pak u zkoušky mohl oponovat studentovi, že to přeci říkal na přednášce. Běžná praxe na vysoké škole u nás. To je přednáška.

Později odpoledne máme za úkol prezentovat svou práci. Klidně tu prezentaci může hodnotit stejný pan profesor. A po studentovi se chce, aby prezentace měla hlavu a patu, tzn. úvod, tělo a shrnutí, aby strany prezentace obsahovali akorátní poměr textu a obrázků, aby celá prezentace měla kulturu, byla graficky vypracována a hlavně, aby projev studenta nebyl nudný, aby mluvil k věci a krátce, nahlas a udržoval kontakt s publikem. Nejlepší prezentace jsou takové, při kterých student dá najevo svůj zájem o zpracovávané téma, zapojí zúčastněné do diskuze, motivuje, ukáže emoce a přesvědčí.

A teď kde je chyba. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a prezentací? Proč vidíme takový rozpor v tom, co dostáváme a co se po nás chce? Proč je nám vyčítáno, že neumíme prezentovat? Kde máme brát vzory, od koho se máme učit? Kdo nás má motivovat? Odcházet z přednášky ospalý, dutý a s pocitem ztraceného času nás má motivovat ke kreativnímu myšlení a snaze? Nevychovává nás česká univerzita k samostatnosti až moc? Neprospělo by nám naopak vidět trochu pokory a vřelého přístupu?

Po zkušenosti se studiem v zahraničí mohu říct, že to opravdu jde i jinak. Například se mi líbila hodina teorie urbanismu. U nás jsem absolvovala již dva předměty nazvané urbanismus, ale protože jsem se na nich naučila akorát definovat veřejný prostor a náměstí, zapsala jsem si „stejnou“ hodinu i „venku“. A byla jsem překvapena. Zatímco u nás chodil na přednášky málokdo, tam byla hodina plná, i když byla od sedmi do deseti večer! Je pravda, že účast byla dána systémem školního řádu, ale semestr byl velice dynamicky rozčleněn. První čtyři přednášky vedl profesor a probrali jsme historii, myšlenky a jejich aplikaci v jednotlivých obdobích, a to až do dvacátého století. Málokdy se během hodin dějepisu došlo tak daleko/blízko. Zbytek semestru jsme prezentovali my - studenti. Místo semestrální práce na cvičení jsme tak ve skupinách vypracovávali dvě prezentace. Jednak jsme se museli do hloubky seznámit s tématem, zadruhé jsme vyvinuli mnohem větší snahu při prezentaci a i pro ostatní to bylo pestřejší. Profesor nám kdykoliv do projevu vstoupil, uvedl něco na pravou míru, doplnil, nebo se dotázal, jak to bylo myšleno a požádal o lepší vysvětlení. Po konci prezentace se zeptal třídy, co si o tom myslí, jak se nám to pozdává. Nechal diskutovat dvě skupiny prezentující dvě odlišné teorie, nebo úplně nejnověji realizované projekty z dvou různých konců světa. A ta hodina měla ještě praktickou část, na které se zpracovával projekt a chodilo na exkurze a vycházky. Všechny úkoly se zadávaly z týdne na týden a bylo přesně ověřeno, kolik času na nich student stráví domácí prací. Studenti z přednášek odcházeli diskutující, protože profesor si dal záležet na tom, aby student téma pochopil hned, a ne až při studiu během zkouškového, to už je pozdě. Prvním krokem by mohlo být na konci přednášky se místo: „Má někdo nějaký dotaz?“ zeptat: „Můžete mi vlastními slovy shrnout jak funguje to a to?“ Chápu, že při obsazenosti přednášky třemi sty hlavami se špatně diskutuje. Tak proč to děláme? Proč chceme rozšiřovat řady posluchačů? Jsou za tím peníze? Nebo prestiž? Copak ta univerzita v zahraničí je na nižší pozici v žebříčku? Takže asi peníze, za vším jsou peníze, nebo žena…

Jaro je tu

2010-04-04T04:21:00.005-05:00

Uplynulo sedm týdnů od mého návratu do reality kdy s příchodem jara a odchodem zimy začal polevovat i můj kulturní šok. Na lepší časy začalo svítat ve čtvrtek 25.3., kdy jsem se konečně potlaka s Luckou z Tolucy. Jsme každá jiná, ale protože prožíváme totéž, rozumíme si. Navíc je to jediný člověk, který se mě neptal: "a proč? a co? a jakto?", ale byl to po dlouhé době rozhovor, který měl smysl a pomohl mi. Navíc jsme si řekly, že se sebou musíme něco udělat, že čekání na zlepšení je jako čekání na to, až se problém vypaří (což by byl mexický přístup, ale "mexičanství" odsud potsud). A konkrétní řešení jsme našly dvě: pohyb a pohnout s projekty. Obrat k lepšímu nastal v pondělí 29.3. Měla jsem prezentaci atelieru a na papírech po dvou měsících školy stále jen zmatené čáry a žádnou přesnou představu. Už ráno jsem věděla, že to bude stres a depka, a tak jsem si řekla, že musím odpoledne jít běhat. Ta presentace ale vůbec neměla takový dopad, jaký jsem očekávala a ve čtvrtek jsem za ni byla dokonce pochválena! Běhat jsem se opravdu vydala a nic mě neodradilo, že začalo pršet. Zmokla jsem, ale po dešti se krásně dýchalo. V úterý jsem se podruhé sešla s Luckou a zkonzultovaly jsme si projekty. Hlavním zlomem byla středa a čtvrtek. Na středu jsem si domluvila mexickou večeři s Mexičany v mexické restauraci, z čehož jsem měla velmi dobrou náladu, která mi vydržela celý večer s kamarády z ISC a až do rána, kdy jsem na konzultaci atelieru odhodila veškeré předchozí návrhy a dostala novou inspiraci. Jak už jsem zmínila, byla jsem i pochválena a navíc mám v kapse první letošní zápočet.

Takže recept na překonání kulturního šoku:
1) svěřit se člověku, který porozumí, motivuje a pomůže
2) fyzická aktivita
3) prostředí, které připomene nedávnou minulost, optimističtí lidé
4) snaha - úspěch a pochvala
5) rodinná podpora
6) čaš

Musím podotknout, že dodnes se alespoň třikrát denně přistihnu, že myslim, nebo že k sobě mluvim španělsky! A je to daň za angličtinu, která mi činí neuvěřitelné potíže, protože mi naskakují slovíčka ve španělštině, která musím přeložit do angličtiny. Španělština utrpěla největší úpadek po skončení hodin španělštiny a při přechodu do českého prostředí, ale to, co zůstalo, věřím, že už i zůstane.

Kulturní šok

2010-03-23T06:16:00.005-06:00

Nikdy jsem si nepředstavovala jak náročné může být vrátit se zpět. První překážkou byla adaptace na časové pásmo. Při cestě tam to šlo: přiletěli jsme se spánkovým deficitem, vyspali se a začali podle nového rozvrhu. Zpět jsem se ráno probudila v Paříži a bylo k večeru. Další dny jsem se budila v poledních hodinách: ve 13, v 11:30, v 11, v 10:30, zvykala jsem si postupně, ale ještě po týdnu se mi podařilo pěkně zaspat. Nadšení ze sněhu, studeného vzduchu, který štípal v nose, tmy a zimy mi vydrželo jen něco málo přes týden. Začala jsem chodit do školy a bylo vše jako bych ani nikam nejela. Myslela jsem si, že vše je jak má být, že jsem si rychle zvykla, až do chvíle, kdy jsem na sobě zpozorovala smutek, nespokojenost a zamlklost větší než obvykle. Kamarádi mi říkali, že mě nepoznávají, co se mnou je. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou motivaci, metu a plán. Nápady jsem měla, během cestování jsem si vymyslela jeden projekt s časovým rozvržením na celý zbývající čas studia, ale s hrůzou jsem zjistila, že se mi nechce ale vůbec nic dělat. Hlavně nemít zodpovědnost, úkoly a deadliny. Cože? Vždycky jsem zvládala takové množství práce s perfektním time managementem a teď taková nechuť? Neviděla jsem v ničem, co jsem dřív s nadšením dělala, až jsem se mohla přetrhnout, žádný smysl. Padla na mě silná demotivace a pesimismus, neměla jsem chuť vyprávět a probírat fotky, ba ani vidět se s moc lidma. Došlo mi, co je to ten kulturní šok.

Po příjezdu do Mexika jsem měla kladný kulturní šok tři měsíce, muselo se to tedy vyrovnat měsíčním záporným šokem po návratu. Hledala jsem, co mi dělá radost, a našla snad jen tři momenty: klábosení s mámou, film, který jsem si přivezla z Mexika a nový pohyb - běžkování. Měla jsem radost druhý týden školy, že jsem byla docela napřed s navrhováním ateliérového projektu, ale koncept zkrátka nemůže být schválen v první myšlence, takže se vývoj klasicky zpomalil, přesně podle ČVUT zásad navrhování, žádné zahraniční metody práce nemá smysl aplikovat. Takže opět špatně.

Bylo třeba přemýšlet o změně, o nějakém plánu, který by byl motivací a probudil mě z té letargie. Mám v rozvrhu spoustu času, který bych věnovala práci, či praxi, ale nepodařilo se mi nic sehnat. A další plány jsou odvislé od nedostatku financí, které mě teď trápí nejvíce.

Zhodnotila jsem i vztahy: rodinné během pobytu stouply na důležitosti. Překvapilo mě, jak byla rodina v nerovnováze, když jsem chyběla já. Z různých stran jsem slyšela, že byl někdo na někoho nepříjemný, a to proto, že se jim stýskalo. Vše se zdá se vyrovnalo po mém návratu. Objevuji, kdo jsou mí opravdoví přátelé a s nimi se snažím trávit víc času. A nakonec jsem na prvním místě musela řešit osobní vztah a uvědomit si, co vlastně chci.

Nakonec se toho zas tak moc nezměnilo, ale je mi už líp. Také je fajn, že vysvitlo sluníčko, i ostatním se projasnily tváře a rozšířili úsměvy. Motivací pro práci do školy je jeden plánovaný výlet, kvůli kterému musím dřív všechny zápočty a projekty odevzdat. Ale hlavně bych ráda tu práci. Už mám sbírečku motivačních dopisů, ale zdá se, že ani jeden ještě není dobrý.

Shnula bych to tedy tím, že období temna po návratu mám za sebou, jsem opět v jakš-takš klasickém rozpoložení, nicméně přemýšlím, co by se dalo udělat, abych se častěji radovala, jako ty první měsíce v Mexiku. A to bude ale otázka na celý život :-)

Návrat do Prahy

2010-02-11T18:48:00.003-06:00

Den D nadešel. Rozloučili jsme se s Alfrédem, dobalili poslední maličkosti a zavolali si taxi. Když jsem se šla podívat, jestli taxi už přijel, našla jsem před bránou Artura s kamarádkou. Včera se sice ptal, v kolik odjíždim, ale nevěřila jsem, že opravdu přijede se ještě jednou rozloučit. Jeli jsme raději dříve, abychom měli čas převážit moje zavazadla a přebalit nadbytečná kila. Kromě toho, co jsem pobrala s sebou, jsem některé věci poslala poštou napřed, a to jedny na Vánoce, druhé se Slávkovou krabicí, dvě deky s Mexičankou, která už je v Praze týden, a zbytek přiveze Slávek za dva týdny. Zavazadla na váze ukázala 22,9 a 23,1kg, příruční mi naštěstí nevážili... Let z Mexika se zpozdil o hodinu a půl, naštěstí již při odbavení to (narozdíl ode mně) věděli. Takže zatímco já si v klidu četla, někde někdo přebookovával můj let z Paříže na pozdější spoj. Což jsem zjistila až v Paříži, kde jsem si zaplatila internet a poslala zprávy domů, protože ten let by přiletěl beze mně. Babička je tak naštvaná na celé létání, protože mě chtěla překvapit na letišti, taková je to čiperka! Jak jsem byla nedočkavá, nakonec vystoupení z letadla a najití zavazadel bylo strašně rychlé, a už jsem byla v náručí milované rodiny, doma. A tak šťastně skončilo mé dobrodružství, na které budu vždy s úsměvem vzpomínat...

Zpět v Querétaru

2010-02-09T18:18:00.003-06:00

Do Querétara jsme s sebou přivezli výpadek dodávky vody do Alfrédova domu. Na ulicích nikdy nestojí cisterny jako u nás, takže jsme se myli na dvorku v kýblu vody, která natekla čůrkem z kohoutku na ulici. Už se těším na náš systém pitné vody, který funguje. V pondělí jsem si zabalila a vydala se naposledy do centra nakoupit poslední nezbytné suvenýry - pálivé omáčky, chile, sladkosti a tequilu.

V úterý jsem se jela umýt do kampusu, ale hlavně rozloučit se s kamarády i profesory. Rozlučka v baru se minule sice povedla, ale s nikym jsem si dostatečně nepopovídala. V kampusu jsem potkala téměř všechny blízké přátele a času na rozloučení jsme měli dostatek. Profesorka španělštiny se se mnou chtěla dokonce vyfotit, aby měla památku! Na oddělení zahraničních vztahů jsem se došla přeptat na Gabrielu. Vzpomínky na ni mi stále nedají spát, ale uklidnili mě, že vše je v pořádku. Raúlovi, profesoru industriálního designu, který mi kdysi dovezl sladkosti z Japonska a doporučil spoustu míst, která jsme při naší cestě díky němu navštívili, jsem musela slíbit, že si ho přidám na facebook, abychom zůstali v kontaktu. To mě na tom mexickém kampusu nadchlo - vztahy profesorů s žáky...

Kamarádi slibovali, že se uvidíme v Praze, já zas, že do Mexika se ještě vrátim... Všichni byli moc milí, některým méně blízkým ani nedošlo, že bych měla jet pryč, tak akorát komentovali naše potkání tím, že mě už dlouho neviděli, což mě velice pobavilo. Ale věřim, že minimálně některé, ještě potkám. Uvědomila jsem si, že velká zásluha za to, jaký semestr plný nadšená jsem tu prožila, patří všem těmto duším. A moc mě potěšilo, že mě také rádi viděli. Když jsem odcházela z kampusu, už se stmívalo, a mě teprve došlo, že zítra letim. A že celé to cestování bylo sice fajn, ale nejvíc budu vzpomínat právě na ten čas, kdy jsem tu žila a studovala.

Tula

2010-02-07T18:42:00.004-06:00

Rozloucili jsme se s Hugem brzy rano, protoze nas jeho maminka varovala, ze kvuli destum byla zaplavena dalnice u vyjezdu z DF. Ale nastesti uz bylo vse v poradku. Presedli jsme na severnim terminalu v DF, kde nam spoj opet zazracne navazoval, nevyplatilo by se dlouho otalet, a vydali se do Tuly. Vim, ze uz v Palenque jsem rikala, ze to budou nase podledni ruiny, a pak jsme jeste jeli na olmeckou La Ventu, ale Tula uz bude opravdu posledni. Je po ceste z DF do Queretara, nedaleko dalnice, mame cas a obrazky vypadaly velmi lakave, byla by skoda se jeste nezastavit.

V Tule totiz maji obry. Rika se jim atlanti a jsou to ctyri asi 4,5 metrove sochy. Stoji na vrsku pyramidy a majestatne hledi do kraje, tyci se nad davem turistu u svych kolen. Byvaly to sloupy chramu, ktery uz davno spadl. Za atlanty jsou jeste dalsi ctyri sloupy s krasnymi reliefy a u paty pyramidy pozustatky sloupovych palacu. Jinak toto misto je spise z mensich nalezist.

Po obede na trzisti jsme se dali do reci s policistou, ktery s nami sedel u pultu, pred kterym senority delaly tortily. Vsichni Mexicani jsou tak strasne mili k cizincum... Oduvodnuji to tim, ze vedi, ze turismus tu zivi strasne moc lidi, ale myslim, ze v tom musi byt neco vic. Jsou zvedavi, nebo proste se zajimaji o cizince. Kazdopadne je to ta jejich mexicka natura, diky ktere jsem prvni tri mesice zila v nepretrzitem nadseni, stejne jako Kristyna, ktera prijela na tenhle semestr do Queretara.

K veceru jsme opustili Tulu s jejimi odpornymi rafineriemi produkujicimi cerny husty kour, ktery se jako sediva mlha valel nad blizkym udolim. Jeli jsme po stejne dalnici, po ktere jsem jela zacatkem srpna vstrict dobrodruzstvi. Tentokrat jsem se vracela "domu" a tesila se, az uvidim Conina - sochu indiana vitajici prijizdejici do Queretara. Byla uz tma, tak me to mesto neprivitalo stejnym pohledem jako tenkrat. Ale co se pocasi tyce, nezklamalo. Ani vedro, ani zima, zadne vlhko a slunicko me pali v ocich, protoze jsme prijeli od more a tady je silnejsi. A jsme zpatky. Zda se to neuveritelne, jak to uteklo, jen unava je znat a Denali neuveritelne pribral za ten mesic a pul.

Puebla

2010-02-06T18:56:00.008-06:00

Kratce pote, co jsem prijela do Mexika, jsem se potkala s jednim mexickym kamaradem - Pierrem. Navrat se blizi, tak bylo na case potkat se i s druhym - s Hugem, mim "buddym", o ktereho jsem se starala, kdyz prijel do Prahy. Mexicany oblibena fraze "aqui tienes su casa" tentokrat nabyla na vyznamu a podelil se s nami o svuj pokoj. Konecne jsme si mohli popovidat v jeho rodnem jazyce.

Cestou z Veracruz jsme videli majestatni vnejvyssi horu Mexika - Pico de Orizaba. Z velke casti byla pokryta snehem, protoze az do vcerejska prselo. A pak se nam ukazali Popocatepetl s Iztazihuatl, kteri diky bile pokryvce vypadali, jakoby se vznaseli nad Pueblou. Jsou neuveritelne blizko a tvori uchvatnou podivanou.

Puebla je mesto zname svou katedralou, ktera dominuje rozlehlemu namesti plnemu stromu. Vse tu ma trochu vetsi meritko, domy maji vic pater, je znat, ze jsme ve vetsim meste. Ale ma svou atmosferu kolonialniho mesta, stejne jako ostatni mensi. Druhou zajimavosti je kaple zdobena bohatym pozlacenym stukem, ktera je dechberouci prehlidkou krestanskych symbolu. Tretim zazitkem je blesi trh, kde se da koupit vsechno, co clovek nepotrebuje, ale je to nadherne. Hlavne starozitnosti, stare fotky, klepadla na dvere, poznavaci znacky, penize atd.

V sobotu nas Hugo vzal na vylet do Choluly - vesnice pomalu srustajici s Pueblou. V Cholule je pyamida s nejsirsi zakladnou, kera se vsak jiz pri prichodu Spanelu zacala rozpadat a menit se v kopec. Na jejim vrsku si Spanele vystaveli krestansky kostel, jako symbol nahrazeni jednoho kultu/nabozenstvi jinym. Od kostela byl nadherny vyhled na vulkany.

Veracruz

2010-02-04T20:02:00.004-06:00

Prejezd z Villahermosy byl dlouhy. Jeste ze uz mame pred sebou jen tri dalsi presuny, a pak ten nejdelsi - domu. Z pulroku uz zbyva jen tyden...

Veracruz stejne jako Campeche byla pristavni pevnost vzdorujici najezdum piratu, pozdeji i Francouzu a Americanu. Zachoval se pouze jeden bastion, za to vsak dulezitym pristavem je dodnes. Je to prvni velky dopravni a namorni - vojensky pristav, ktery jsme navstivili. Misto jachet tu kotvi obrovske prepravni lode a lode mexickeho namornictva. Katedralu maji plesnivou s opadavajici omitkou, zato centra namorni moci se blisti cistotou a nateraci kmitaji sem a tam. Navstivili jsme muzeum - namorni skolu. Expozice obsahla prehistoricka plavidla, tradicni mexicka, velka cast byla venovana objevnym plavbam, namornim bitvam i soucasnym aktivitam namornictva. Namorni skola je opravdu dulezitou soucati armady Mexika, musi bojovat s drogovou mafii, pomahat pri katastrofach zpusobenych hurikany, nebo ropnych kalamitach. Vedle muzea stoji i namorni nemocnice, ktera zrejme neleci jen morskou nemoc. A protoze bylo zatazeno a hrozil dest, sli jsme jeste do akvaria pokochat se rybami i savci, ktere jsme pri potapeni nevideli. Moc zajimave udelana expozice stoji za navstevu nejen kvuli zralokum, zelvam, rejnokum, kapustnakum a delfinum.

Cele Veracruz se pripravuje na vypuknuti karnevalu, ktery my uz ale nestihneme. Na ulici podel nabrezi uz stoji tribuny a poutace slibuji opravdu pestrou podivanou. K veceru se opravdu dalo do destiku, to je ale psi pocasi, rikali jsme si. Pak jsme si ale vzpomneli, co nas ceka doma a hned nam v tom jarnim destiku bylo lepe.

Palenque, Villahermosa

2010-02-02T19:34:00.006-06:00

Noc na utery jsme protrpeli se stale se zapinajici a vypinajici klimatizaci v autobuse, ktery nas v 6 rano propustil v Palenque. Nase posledni ruiny nas nechali hodinu cekat na oteviraci dobu. Sli jsme se podivat kousek do pralesa, ze ktereho se ozyvaly straslive zvuky. Kdyz se rev stale opakoval, usoudili jsme, ze spis nez jaguar to bude chrapajici opicak, a toho uz jsme se tolik nebali. Vnitrni klima a neprostupnost pralesa jsou opravdu ohromujicim zazitkem.

Palenque jako takove vsak nesplnilo ocekavani "nejlepsiho nakonec". Tim nejlepsim byl jasne Tikal. Palenque je odkryte jen z 5-10%, zbytek je stale pokryty pralesem. Videli jsme tak jen tri hrobky, ve kterych se nasli sarkofagy s cennymi jadeitovymi maskami a dalsimi predmety; palac krale Pacala - konecne neco pro bezny zivot; a chramy. Za tim vsim se tycil kopec skryvajici v sobe vysokou pyramidu. Vzali jsme si pruvodce, ktery nam sice vypravel co a jak, ale probehli jsme to rychle a moc jsme si to neuzili.

Odpoledne jsme se vydali na dva vodopady. Misol Ha byl vysoky impozantni vodopad a zazitek stal za to, protoze se dalo jit pod nej, respektive za nej. Druhym mistem bylo Agua Azul - modre kaskady. Tesili jsme se na dalsi koupani a skakani z jezirka do jezirka, ale kvuli silnemu proudu to bylo zakazane. Kaskady byly vetsi nez v Semuc Champey, ale protoze jsme si je nemohli vychutnat tolik, nebylo to tak kouzelne. A protoze uz porad jenom pisu o necem, co jsme uz jednou nekde videli, srovnavam a dochazim k zaveru, ze to nejlepsi uz mame za sebou, je opravdu cas se vratit.

Ale precijenom jsem si vzpomnela na neco, co jsme jeste nevideli - olmecke kamenne hlavy. Podivala jsem se kde ze to maji byt a zjistila, ze jsem si vzpomnela prave vcas. Nase dalsi zastavka je Villahermosa. Sice ma v nazvu "uzasne mesto", ale centrum pry krasne neni, takze jsme zamirili do archeologickeho parku La Venta. Park se jmenuje po jedne vesnici - archeologickemu nalezisti La Venta, kde se v pralese nasly prave slavne hlavy Olmeku. A jeden badatel hlavy a dalsi truny a oltare "zachranil" ze sparu pralesa a prevezl do Villahermosy, kde je umistil do parku spolu s malou zoologickou zahradou pro autenticky zazitek. Nez jsme se vynadivali na velke barevne papousky, obrovskeho krokodyla a jaguary a vsude po parku pobihajici nosaly, uz jsme citili unavu v nohach. Kamenne artefakty byly opravdu impozantni. Olmekove jsou nejstarsi indianskou kulturou, a tak i jejich stavby vypadali odlisne - pouzivali cedicove kamenne sloupy. Krome parku jsme z Villahermosy nic nevideli a ani v samotne La Vente uz jsme se nazastavovali.

Campeche

2010-02-01T20:13:00.006-06:00

Dalsim mestem na nasi trase je Campeche, hlavni mesto stejnojmeneho statu - stejne jako Merida, ale mensi a prijemnejsi. Campeche je u pobrezi, a protoze bylo castym cilem piratu, vybudovalo si opevneni, jehoz pozustatky se v hojne mire zachovaly. Zjistila jsem, ze mam rada pevnostni mesta. Minimalne to dodava raz mestu, urcuje centrum a je to zajimave. Diky sve malebnosti, ciste natrenym barevnym fasadam a bastionum si me ziskalo za prvni vecer. Nasli jsme hostel s nonstop pristupem k internetu, protoze si v noci zapisuji predmety na dalsi semestr. Na namesti jsme si posmakli na mistnich dobrotach a v turistickem centru nas poslali do muzea pevnosti, zbrani a piratu v jednom z bastionu. Vecer jsme se kochali vyhledem na nasvetlenou katedralu ze strechy hostelu.

Dalsi cely den jsme stravili couranim po meste. Pocasi se opet vyjasnilo, takze nam slunicko poradne zatapelo. Prosli jsme se po kousku hradeb a obdivovali kouzlo barevneho a netradicne cisteho centra i za denniho svetla. Je to trochu Potemkinova vesnice, protoze krasne natrene jsou i zdi, za nimiz neni nic nez poborene domy. Ale evidentne, stejne jako Merida investuje do kulturniho programu, i Campeche se snazi prilakat vice turistu privetivou tvari a vecernim zivotem. Tohle mesto je nadherne ve dne i v noci, v mem zebricku se umisti za Zacatecas, Guanajuatem, San Cristobalem a Antiguou.

Merida, Uxmal

2010-01-30T17:27:00.004-06:00

Dnesek jsme stravili po dlouhe dobe opet ve meste - jsme v Meride. Po kralovske snidani v hostelu na namesti jsme se obdivovali katedrale s netradicni ctvercovanou zebrovanou klenbou, ktera mi pripominala modely z hodin deskriptivy. Kazdy den v pul desate mistni turisticke centrum organizuje zdarma prohlidky mesta, tak jsme sli vyzkouset, jake jsou vyhody toho mit pruvodce. Cristyna byla moc mila, provedla nas po namesti a zavedla nas i do kramku s tradicni mistni vyrobou, kde nam vcera vecer chtel majitel prodat klobouk za 2000pesos! Vse co se historie mesta tyce se hlavne toci kolem dobyvani a osydlovani Spaneli a obraceni a viru. Na miste namesti byly 4 pyramidy na jejichz mistech ted stoji palace vystavene z tech samych kamenu. Krestane indiany na viru obraceli nasilim, dnes je krestanstvi velice silne, ale i presto dost lidi uctiva tradicni bohy plodnosti, deste, ohne atd. Cristyna mi vysvetlila, ze lide stale neco hledaji. Verim, ale co kdyz existuje neco lepsiho, nejaka pravdivejsi pravda. A proto zde lide prijimaji krestanstvi, zatimco v Evrope prave hledaji neco jineho, treba vedu, ktera odpovi na jejich otazky...

Po prohlidce jsme sli do parku s malou zoologickou zahradou, protoze jsme stale jeste nevideli ziveho yucatanskeho jaguara ani tukana a ta zoo je zdarma. Pripadala jsem si jako pred 50ti lety, kdy zoo byly zkratka male klece, presne tak to tady vypada. ale uspokojili jsme svou touhu po jaguarovi a tukanovi a mohli byt uz spokojenejsi. A prekvapili nas mistni autobusy, ktere dodrzuji zastavky a neda se vystoupit a nastoupit kdekoliv se nam zachce... Takze nas jeden doslova prevezl.

Vecer jsme opet vyuzili pestre kulturni nabidky zdarma. V Meride maji kazdy den ukazky kultury, nebo nejake akce. Kazdou sobotu vecer jsou ukazky folklornich tancu, zpevu a hry na hudebni nastroje. Predstaveni pod sirym nebem doprovazi kulinarsky koncert tetek odvedle, ktere okupuji male stanecky a nabizeji same dobroty az oci prechazeji a sliny se nejen ze sbihaji, ale vytvareji rovnou vlnobiti v puse. Nejvic nas uchvatila marimba - obdoba naseho cimbalu. Nastroj je dreveny, pripomina xilofon, akorat zespodu stolu vykukuji pistaly, hraje se na nej palickami, nekteri borci maji i dve palicky v jedne ruce. Pocet hracu je ruzny v zavislosti na delce stolu, pri predstaveni hralo sest hracu. Predstavte si holik tonu se muze ozvat pokud z tech sesti maji nekteri dve palicky v kazde ruce...

Merida je pekne mesto a uchvati kulturni nabidkou s pestrym programem. Ale protoze uz jsme otrli cestovatele a jentak neco nas neprekvapi, na suvenyry nas neutahnou a typicka jidla uz pro nas nejsou exoticka, ale denni chleba, dalsi den rano jsme jeli dal. Cestou jsme se zastavili v Uxmal - dalsi (mely by to byt nase predposledni) ruiny. Prekvapuje me, ze stale me na tech ruinach neco prekvapi. Kazde to misto je necim jine, jedinecne... V Uxmal maji pyramidu s ovalnym pudorysem, velice strmou a vysokou. To aby saman, nebo vladce, sedici nahore v "tlame" obludy z kamennych reliefu mel prehled siroko daleko, a hlavne, aby ho obyvatele ze sireho okoli videli. Dalsi uzasnou stavbou je ohromujici komplex s velkym dvorem (me se nejvic libi domnenka, ze by to mohla byt vojenska akademie), ktery postupne dostava svou "puvodni" podobu diky restauratorum hrajicim puzzle s kamennymi reliefy. Uxmal patri k tem ruinam, ktere vykukuji z pralesa, ktery se dnes promenil v destny, tedy lepe receno destivy, prales - od rana mrholi (a nevypada to na lokalni mracek).

Chichen Itza

2010-01-29T16:52:00.007-06:00

Ctvrtek nas odval od more do stredu Yucatanskeho poloostrova do vesnice Piste, cili do Chichen Itza, jednech z nejznamejsich mayskych ruin. Dorazili jsme navecer a sli se podivat na vecerni svetelne predstaveni, kdy nasvetluji pyramidy barevnymi reflektory a vypraveji u toho vznik sveta podle Mayu, jejich kalendar, vyspelost civilizace, vznik Chichen Itza, jeho historii, vyznam staveb a zajimavosti. Bylo to super, protoze to bylo v cene vstupenky, nemuseli jsme platit dalsi den za pruvodce a videli jsme efekt, ktery vytvari slunce na pyramide pri slunovratech - u paty schodiste jsou hadi hlavy a na zabradli se udela stin, ktery vytvori vlny na jeho tele. Atmosfera byla dokonala, dokreslena uplnkem, ktery zaril v plne sve nadhere a vytvarel nam stiny, jake se hnedtak nevidi.

Rano jsme se vypravili nanovo prozkoumat to, co zustalo skyte ve stinu noci: obri hriste peloty, ktere je nejvetsi jake nasli, tak velke, ze se v nem snad ani nemohlo doopravdy hrat; cenote (narozdil od tech u Tulumu na Yucatanu jsou kulata)- posvatna studna k hladine hluboka 20-30 metru, do ktere Mayove hazeli obeti a dary bohum; palac tisice sloupu, ve kterem se nachazi znama pololezici socha (bohuzel ale turiste nemohou na zadnou ze staveb vylezt, a tak ta socha zustala siluetou v dali); a Caracol (nebo-li observator) s netradicne kulatou vezi.

Pokazde se musim zastavit a uvedomit si, kde to jsem. Pri nasem cestovani je to dalsi misto s ruinami. Ale pritom zapominame, ze jsme na miste, ktere jsme znali akorat z obrazku v encyklopedii a bali jsme se doufat, ze by bylo mozne se tam opravdu jednou podivat. A to misto zustava na pametovych kartach nasich fotoaparatu a az se vratime, bude to opet jen obrazek na obrazovce, jako ten v knizce. Proto se neprestavam divit, ze jsem opravdu tady.

Ruiny jsme prosli docela rychle. Asi bych si take mela uvedomit, ze Cesi jsou zvidavy narod, sice z male zeme, ale precijenom tvori cast vyspele Evropy a cestuji. Nejenze jsme potkali dalsi dvojici, ale i jeden maysky prodavac na nas volal: "krasne trycko"! a rikal, ze pro ty, kteri mluvi maysky neni cestina slozita na vyslovnost, nacez nam ukazal, jak se mluvi u nich doma. Maji take s(s s hackem), ale navic zvuky opravdu tezke napodobit, zni to jako mlasknuti a klapnuti nebo zalknuti najednou.

Jeli jsme se podivat jeste na jedno cenote, bylo nam doporuceno jako nejlepsi z blizsich, ale protoze je v arealu hotelu, moc prirodni misto to nebylo. Hloubka od okraje k hladine byla fenomenalni, coz ale nevadilo korenum rostlin, ktere viseli dolu. Sesli jsme tunelem ve skale dolu, steny byly pro jistotu vybetonovane a plataforma zcela obsazena turisty. Zaskakali jsme si do studene tmave modre vody, ktera skryva hloubku dalsich 50m. Vzpominala jsem na zbavovani se strachu na kurzu lezeni, ale stejne jsem se bala skocit z nejvissiho mista. Strach dorusta a je treba s nim neustale bojovat.

Cancun, Isla de Mujeres

2010-01-27T16:36:00.005-06:00

Rano nas cekalo prekvapeni - zatazena obloha a silny vitr, kterym jsme se nechali odvat dal na sever do turistickeho raje - Cancunu. To je misto, kde se toci penize, kde Americani travi prazdniny a nakupuji za ctyrnasobne ceny veci, ktere v Guatemale maji za pakatel, sem se presunula slava Acapulca. Batuzkari jsou tu malem ohrozeny druh mezi temi bilymi ponozkami a nazehlenymi sortkami opalenych blondynek. Na obzoru se tycila Zona hotelera a my se vydali na opacnou stranu do zapomenuteho pristavu, odkud jezdi trajekt na Isla de Mujeres za 18 pesos prepravujici nakladaky a mistnaky (zatimco ostatni smrtelnici-turisti jedou za 70). Z Cancunu je roj obchodu a cestovnich kancelari, zadne historicke centrum tam nehledejte.

Isla de Mujeres mela mit uzasne plaze, ale protoze uz jsme kazdy potkal tu zvoji nejoblibenejsi plaz, moc nas to neohromilo. Zatazeno vydzelo cely den, a tak jsme se uz nekoupali a vysvetlovali prodavacum, ze ani se slevou za to, ze neni slunicko, si jejich zbozi nekoupime. Prosli jsme se kolem prazdnych baru na plazi, u kterych se sedi na houpackach, lekli se velkych cernych velryb, ktere byly jen pytle s piskem a schovali se za stoh lehatek, aby nas to neodvalo. Tak to je mexicka zima. Na plazich bylo vylidneno, protoze se vsichni odebrali za zabavou, jako predrazene centrum delfinu, nebo zelvi farma.

Playa del Carmen

2010-01-26T19:41:00.004-06:00

Minibus, kterym jsme jeli o dum dal, i rovna siroka silnice byli neskutecne komfortni, jako z jineho sveta po zkusenostech z Guatemaly. Jeli jsme do letoviska Playa del Carmen a po ceste vystoupili u dalsiho cenote - Cristalino. Uzili jsme si to misto s pruzracnou vodou uplne sami. Rybicky nam ozdibovali prsty na nohou a ptaci kolem zpivaci co jim hrdla stacila.

Zato Playa del Carmen je misto snad nejvetsiho turistickeho ruchu na cele mayske riviere. Mesto ani nevypada jako mexicke, rozhodne prevazujicim dojmem nejsou trcici draty vyztuze ze strech jako v Acapulcu. Je to tu ciste, prepychove co se taxiku, hotelu i restauraci tyce. Zato plaz je nudna, totalne obsazena lehatky, pisek obsahuje mnozstvi ostrych ulomku musli a od severu ostre fouka. Hotely na plazi tvori pitoreskni smesici stylu a vkusu, az je to vsechno nevkusne. Mysleli jsme, ze se preplavime na ostrov Cozumel, ale odradil nas jeden chlapik v pristavu a tri zaoceanske parniky na obzoru mezi siluetami vysokych hotelu. Pry to tam neni o moc lepsi nez tady a je tam vic lidi a vetsi nuda. Melo by tam byt nejlepsi snorchlovani vubec, ale cena prepravy se nam nakonec zdala moc vysoka. Rozhodli jsme se, ze radeji navstivime Isla de Mucheres zitra. Playa del Carmen tedy celkove zklamani a nuda. Ani jsme se nekoupali, jen se citili jako Alenka v risi divu mezi temi hotely. Vzpominala jsem na ty duny u Tulumu a asi na ne budu vzpominat jeste dlouho, skoda, ze jsme tam nepobyli dele.

Tulum

2010-01-25T18:10:00.004-06:00

V nedeli jsme opet brzy rano zvedli kotvy a z Belize City nasedli na autobus do Chetumalu = do Mexika. V Belize jsme se tedy moc nezdrzeli, pouze dve noci na jednom miste. To proto, ze Belize je zajimave svou kulturou, ale pamatky a pralesy jsou stejne jako v Guatemale nebo Mexiku. Cely den jsme stravili na ceste. Na hranicich jsme museli zaplatit nemale opousteci a vstupni poplatky, pekne jsme cely autobus zdrzovali, a pak jsme ubohe spolucestujici nechali cekat ve fronte na listky, zatimco jsme rovnou nasedli do autobusu do Tulumu. A dalsi 4 hodiny cesty. Nakonec jsme se ubytovali nedaleko od ruin, ktere se netradicne nachazeji na pobrezi, primo na utesu nad morem.

Ruiny samy o sobe nejsou nijak vyjimecne, jsou drobnejsi. To zvlastni je, ze se jednalo o pevnost obehnanou se tri stran kamennou zdi, zaroven je to pristav, byvaly dulezity obchodni uzel. Nejvyssi stavba se nachazi na okraji nevysokeho utesu - siroko daleko jiny utes neni, jen bile plaze - coz dava temto ruinam jedinecny raz. Snoubi se tu hned dve tvare a krasy dohromady. Nicmene je to misto mnoha turistu, a to ted neni sezona. A snad jeste vic nez turistu je tu leguanu. Vyhrivaji se na kazdem druhem kameni, nehnute lezi a maji dobrych 50cm i s ocasem. Nastesti jsou to vegetariani a jsou lini se pohnout. Nabyla jsem dojem, ze turiste vice nez pamatky fotili ty plazy. Primo na plazi v arealu ruin se da koupat, neodolali jsme ani my, i kdyz je to nejhusteji obsazena plaz siroko daleko. More je tu klidne s mensimi vlnami, azurove a pisek jako hruba mouka jemny a bily - z kousku rozemletych musli a koralu z predsunuteho koraloveho utesu.

O kousek dal po pobrezi jsme nasli plaz s pisecnymi dunami porostlymi zajimavymi keriky. Mezi dunami se ukryvaly "cabanas" - chaticky ze dreva se striskou z palmovych listu. Ty pisecne kopce nam pripominaly zaveje snehu a to misto bylo kouzelne.

Odpoledne jsme si pujcili kola a vyrazili se podivat, co je to "cenote" - tedy dira v zemi s lagunkou a podzemnim systemem jeskyni. Mistni hornina je velmi mlada a krehka, strop jeskyni se casto propadl a vytvoril cenotes/studny. Gran Cenote sice nebyl takovy, jaky jsem si ho predstavovala, ale po ponoreni pod hladinu to byl paradni pohled - kombinace koraloveho utesu, Laguna de la Media Luna a krapnikove jeskyne. Rybicky se stribrite leskly v paprsku slunce a kdyz jsme zapluli do hlouby jeskyne a otocili se zpet, voda byla krasne modra se stiny krapniku...

Belize, Caye Caulker

2010-01-23T20:21:00.008-06:00

V patek brzy rano v 5 jsme pred hotelem nasedli do autobusu miriciho do Belize. Hranice byla naprosto odlisna od te, kterou jsme do Guatemaly vstoupili - rekla bych, ze az komfortni, vubec to nebylo vzrusujici. Proste jsme vzali z autobusu batohy, nechali si dat razitko do pasu a presi na druhou stranu, tam zase dostali dalsi razitko a nastoupili do autobusu. Na hranici byla cedulka, ze kdokoliv ma strach vratit se do sve zeme, bude vitana jeho zadost o azyl, a neni divu, ze to take mnoho lidi dela. Hned za hranici se raz krajiny zmenil. Bylo poznat, ze jsme v jine zemi, az nas to prekvapilo, protoze z Mexika do Guatemaly jsme rozdil sotva zpozorovali, jenom to bylo trochu divocejsi. Tady jsme najednou videli kratce strizene travniky a drevene domky na kulech v americkem stylu a plantaze cukrove trtiny. V deset dopoledne jsme vystoupili na pobrezi v byvalem hlavnim meste - Belize City. A nas udiv pokracoval. Ziji tu uplne jini lide - Creolove a Garifunove. Jejich historie je krivolaka, ale prosta. Zkratka dve lodi privazejici otroky do USA ztroskotaly, a tak se sem dostala hromada cernochu. Uzemi pripadlo Velke Britanii, takze se v zemi mluvi vic anglicky nez spanelsky a na bankovkach maji dodnes anglickou kralovnu Alzbetu. Cernosi se smichali s mistnimi hispanci a vznikl mix nazyvany Garifuna. Mistni jsou hrdi, ze nikdy nepadli do otroctvi, a kdyz jsme se ptali taxikare jak se mu tady zije, (domnivam se, ze se sem pristehovalo mnoho dalsich afroamericanu pozdeji) odpovedel, ze nikdy nechce odjet, protoze si ziji jako milionari, o cemz svedcilo mnozstvi zlatych nausnic a retezu. Mistni anglictina je minimalne zvlastni, takova raperska, slangova, zkratka cerna. Nikdy jsem nebyla mezi tolika cernochy, ale necitili jsme se spatne. Najednou lide kolem nas nebyli mali, ale obrovsti. Sice na nas stale pokrikovali, ale vlastne jenom chteli, abychom je pozdravili, nebo navazat kontakt pro nejaky obchod.

Prosli jsme si kousek mesta, nic moc zajimaveho jsme ale nepotkali. Az na otaceci most, posledni sveho druhu v Americe. Dodnes se dvakrat denne otoci a necha lode proplout. Nasedli jsme na rychlolodicku a nechali se odvezt na ostrov Caye Caulker, kde nas cekal karibsky raj. Jsme na pobrezi, kde pirati z Karibiku meli sve schovavacky v melkych vodach plnych nebezpecnych koralovych utesu. A tesne pred ostruvky se po cele delce pobrezi az do Mexika tahne druhy na svete nejvetsi koralovy barierovy utes - hned po australskem Great Berrier Reef. Ostrov je uzky pruh zeme - pisku porostly palmami, pobrezi lemuji drevena mola vybihajici do azuroveho melkeho more a na pobrezi barevne drevene domy. Je to pohled presne takovy, jak jsem si od mala predstavovala takovy raj s palmou u plaze. Vlny jsou diky barierovemu utesu minimalni, more je neuveritelne melke a bohuzel huste porostle morskou travou a plaze zapasi s mangrovovymi porosty. Neni tu tak strasne vedro, teploty se pohybuji mezi 27 - 34 stupnu, pred nekolika dny pry bylo nejchladneji za 20 let, ale nezeptali jsme se kolik se to bylo, nicmene vitr od more muze byt stejne tak teply jako studeny.

Kdyz jsme polozili nohu na pevninu a zbavili se dohazovace ubytovani, pritocil se k nam chlapik z Californie - Lary Prochazka se jmenoval. Muy buena onda este Lary. Jeho pradedecek emigroval z Rakouska Uherska 1885 a on si dodnes s velice dobrou vyslovnosi pamatuje jak se reknou kolace a na Vanoce pekl vanocku. Poradil nam co a jak, je tu uz po pate a ceka na sve pratele, ktere prijel prekvapit. Ubytovali jsme se tak, ze jsme za cenu oskliveho pokoje dostali relativne pekny pokoj a sli vyzkouset plazicku na severu ostrova. Kdysy se pres ostrov prehnal hurikan a prepulil ho na dva, za sebou zanechal hlubokou ryhu ve dne a tady prave je nejlepsi plaz na ostrove s peknym barem Lazy Lizard (Lina jesterka). Vyzbrojili jsme se potapecskymi brylemi a vydali se na pruzkum, ktery byl ohromujici. Jenom takhle u brehu jsou k videni obrovske oranzove hvezdice - maji dobrych 20cm, par barevnych rybicek, kdyz jsem se nahodou otocila, uvidela jsem pod brevnem schovane cele hejno vetsich sedo-zlutych ryb, po dne utikal krab poustevnicek atd. Takze jsme se rozhodli dalsi den investovat do vyletu na koralovy utes.

Vylet mel tri zastavky. Prvni byla nejdelsi, pruvodce se vzdy potopil a prinesl morskeho jezka, obrovskou musli - jednou plnou, podruhe s krabem poustevnikem, potom vydrazdil murenu, aby se ukazala... Pripadala jsem si jako v Hleda se Nemo, nebo v akvariu... Druha zastavka byla u hejna rejnoku, ktere krmil sardinkami a pobliz vyckavala i velka barakuda. Treti zastavka byla dobrovolna a plavali jsme samostatne, ale uz jsme byli unaveni a tesili se na ovocny zakusek na palube. Odpoledne jsme si jeste pujcili kajak a projeli se kolem mol, mangrovu a toho mista, kudy se prohnal hurikan. Vsechny barvy jsou uchvatne syte.

Flores, Tikal

2010-01-21T20:12:00.006-06:00

Opustili jsme Coban a cekal nas opet cestovni den v minibuse. Sjeli jsme z hor do roviny - z 1300m.n.m. do 110m.n.m. - a poradne se oteplilo. Ocitli jsme se pralesnatem cipu Guatemaly, ktery je casti "plic sveta" a domovem mnohych zvirat. Timto si skrtam i navstevu zoo, stejne jako pout, ze seznamu mist, ktere musim po prijezdu navstivit. Nasi dalsi destinaci je Flores - mesto na ostrove. Hernan Cortez tu pri sve ceste zanechal sveho nemocneho kone, mistni obyvatele ho ale neumeli krmit, nosili mu kvetiny a nejcennejsi pochutiny, obetiny a dary, ale kun posel. Odjakziva meli problemy s povodnemi, rozhodli se proto kone obetovat a hodili ho do jezera. Postavili mu kamennou sochu, kterou po dlouha leta uctivali a povodne ustaly.

Dnes je Flores spojeno s pevninou silnici na uzke siji se zvedacim mostkem. Je to malicke mestecko, spise tedy cast soumesti jehoz hlavni cast se nachazi na brehu jezera. Pripadame si tu jako Maly Princ na jeho planete, kterou obejdeme za 15 minut kolem dokola. Ale to jezero je nadherne. Ciste, velke a klidne. Naplavani jako delane a navic naprosto nezbytne pro schlazeni po celem dni poceni se.

Druhy den na nas v 6 rano troubil autobus pod balkonem a jeli jsme se podivat na Tikal - mayske ruiny uprostred pralesa. Cestou se rozednilo a pozorovali jsme dopravni znacky upozornujici na pralesni zvirata jako nosaly, krocany, jeleny, hady a jaguary. Rikali, ze rano bude chladneji, ale i v kratasech a tricku nam bylo teplo. Udelali sme dobre, ze jsme si privstali, kvuli vedru a lidem, zvirata uz se stihla ukryt dal od cesticek. Ale i presto jsme jich dost videli - opice se houpaly v korunach stromu, nebo snidaly na palme, nosali si nedelali tezkou hlavu z turistu a klidne prozkoumavali, co jim nechali pod lavickou, ptaci byli vsude kolem...

A Tikal byl jako na pohlednicich a obrazkach v encyklopediich. Na hlavnim namesti se nad vrsky stromu tycily dva chramy, jake jsem tady jeste nevidela. Jsou strme a svou strukturou pripominaji mayske bojovniky - na pyramide je chram (hlava) a nad nim je jeste vysoka nadstavba (bohate masky, ktere nosili na hlavach nacelnici) - to proto, ze neznali klenbu a pro zastreseni pouzivali nepravou precnelkovou klenbu, nebo drevene preklady. Takova klenba vyzaduje velke navyseni stavby. Je to naprosto impozantni misto, dechberouci a nadherne. Mensich palacu jetu bezpocet. Vyhoda tohoto mista oproti jinym ruinam je ta, ze je v pralese, takze kdyz pres den svitilo slunce, mohli jsme se ukryt ve stinu stromu. A po chvilce se vynorit pred dalsim chramem, jeste daleko vyssim, nebo starsim, vzdy se nejake nej najde. Cela oblast je opravdu rozlehla a stale tu clovek svadi boj s dzungli, ktera pamatky bezmilosti pohlcuje. A to se v ni ukryvaji minimalne dve dalsi oblasti jeste velkolepejsi nez Tikal, ke kterym vede cesta akorat dva dny pesky pralesem.

Coban, Semuc Champey

2010-01-19T20:00:00.006-06:00

Pondeli jsme stravili nudnym cestovanim. Tady to neni tak jednoduche jako v Mexiku sednout vecer do busu a probudit se rano v jinem meste. Rano jsme se s batohy na zadech vydali na nadrazi a napinali usi odkud uslysime volani: "Guateeee, Guate Guatemalaaa..." jako na pouti. Ano, jeli jsme do hlavniho mesta, ale jenom proto, abychom tam presedli na autobus do Cobanu. Jizda to byla poutova, akorat tahle horska draha vic nez nahoru a dolu hazi z prava do leva. Moc jsme se tam neohrali - taxikar nas varoval, ze pohybovat se tam s batohy je nebezpecne, v centru nic zajimaveho nemaji, tak jsme jeli dal.

V Cobanu jsme nasli ubytovani, shledali, ze mesto je to opet typicky Guatemalske, bez velke koncentrace turistu a s nicim zajimavym k videni. V pruvodci se pise, ze oblast je proslavena pestovanim kavy a kardamonu, ale na trzisti nic z toho zvlast nedominovalo. Damska moda se trosku zmenila. Sukne jsou stejne, ale nosi tilka a pres ne krajkovany prehoz-bluzku u krku vysivany. Strih ma tvar obdelniku, uprostred se necha dira na hlavu a kdyz se sesiva po stranach, tak se nechaji jeste diry na ruce. Obdelnik nema sirku ramen, ale loktu, takze jim je to siroke. Dalsi "modni doplnek" se odhaluje pri kazdem usmevu - zuby ma vetsina ve stribrnem ramecku.

V utery jsme si privstali a vydali se na vylet na Semuc Champey. Jeli jsme uzasnymi horami, vsechny ty zelene kopce jsou strme a silnice se do nich musi hrube zakousnout. Pri jednom vyhledu pres udoli mi formace naproti pripomela sjezdovku olympijske discipliny sjezd bouli. Mezi policky kukurice a lesy bananovniku jsme rozpoznali i plantaze kavy. Vystoupili jsme ve vesnici Languin a rekli nam, ze na Semuc Champey jezdi autobysy akorat ve dnech trhu, a ze nam nezbyde nez zaplatit draheho chlapka s 4x4 pickupem. Ale jak tak dobre nahody nechodi daleko, dobehli jsme jeden pickup pro mistnaky a vmackli se k nim na korbu na stojaka. To byla jizda - po kamenite ceste, nahoru, dolu, doprava, doleva, krasny vyhled do kraje a vitr ve vlasech...

Semuc Champey je misto, kde reka s hucenim mizi v podzemi, aby o par set metru opet vytekla, zatimco na povrchu tohoto "mostu" se nachazi kaskadovita jezirka s azurovou vodou. Nejprve jsme vystoupali na vyhlidku a pokochali se tou prirodni nadherou, pote jsme si do te pruzracne ciste vody skocili, a nebyla vubec tak studena jak jsme si ji predstavovali. A protoze tu nebylo moc lidi, jen par lidi z Evropy (i jeden Cech), uzili jsme si to tu nalezite. Pro me jsou takova mista s pralesem a vodou jedny z nejlepsich zazitku vubec, ale tohle misto ma neco do sebe. Opravdu z Guatemaly zatim nejlepsi, kde jsem byla.

Trochu jsme se bali, jak se dostaneme zpet, zvesti byly, ze posledni autobus se vraci ve 13 odpoledne, ale meli jsme opet stesti. A jeste jsme stihli se v Languinu podivat do jeskyne s opravdu velkymi krapniky a spoustou netopiru. Autobusik, kterym jsme nasledne jeli zpet do Cobanu byl tak plny, ze si chlapi s detmi vracejici se z prace v lese, museli vylezt na strechu. V tech zatackach a kopcich jsme o ne meli docela strach, ale asi byli zvykli. Nastesti nejeli daleko.

Antigua, Pacaya

2010-01-17T13:17:00.007-06:00

Tentokrat jsme presun meli bez autobusoveho dobrodruzstvi, protoze jsme se nahodou trefili na nadstandartni autobus, jediny primy do mesta Antigua, nebo-li Stara Guatemala, byvale hlavni mesto. Je to oblibeny cil turistu, takze se necitime ani jako v Guatemale, vsude kolem krouzi draha auta, potkali jsme i Skodovku - prvni, kterou jsem v Americe videla. Namesti je lemovane drahymi kavarnami, ale mesto je to moc pekne, raz mu davaji ruiny kostelu. Kdyz se vlada presunula do nove Guatemala City, mesto chatralo a kostely padaly. Ne vsechny byly opraveny, a tak zustaly v ruinach. Z jednoho konventu udelali petihvezdickovy hotel. Nastesti je otevreny pro turisty, takze jsme se prosli timto kouzelnym mistem, kteremu jeste na atmosfere dodala pripravujici se svatba a tisice svicek rozestavenych po ruinach.
Z kostela zrekonstruovali oltar a dodali zavesenou platenou strechu, konecne neco zajimaveho z architektonicke stranky. Jinak akorat nadavam na uprednostnovani automobilu pred chodci, kdyz skacu z chodniku na chodnik a prekracuji schody, diry a psi. Prosli jsme nekolik zajimavych ruin, zaujala nas puvodni pradelna, dnes je to uzasna kasna se zlutavou arkadou, ktera mela sitou barvu pri zapadu slunce a potesilo me to teplicko a slunicko. Nicmene stale myslime na to, jak prichazime o ty zaveje snehu v Praze, snad to vydrzi jeste par dni nez se vratim.

Druhy den jsme se jeli podivat do sousedni vesnice u paty vulkanu Agua. Jsou tu tri vulkany. Ohen a Voda maji sve nazvy nejen podle 4 zivlu, ale i podle toho, co se skutecne nachazelo nahore. Jednoho dne se voda z vulkanu Agua uvolnila a bahno zaplavilo byvale hlavni mesto, kde zemrelo mnoho lidi. Vlada s tim nechtela nic moc delat, protoze zachranne prace byly riskantni a presunula sve pusobiste do Antigua Guatemala. Nicmene jedna spolecnost s vice zkusenostmi mesto odhrabala a zrekonstruovala, takze jsme zadne zavalene domky, ktere jsem si predstavovala, nepotkali.

Odpoledne jsme si zaplatili vylet na vulkan Pacaya a pribalili si banany na opekani. Pacaya je totiz dosud cinny vulkan a jde z neho lava. Mikrobusem nas jelo 11 a nejvic bylo pochopitelne slyset pronikave svitoreni Amiku. Cestou jsme dokonce videli hlavni mesto Ciudad de Guatemala, coz jsme ani necekali, protoze se mu chystame vyhnout. Kdyz jsme vystoupili z mikrobusu, vrhli se na nas kluci, kteri prodavali klacky a hole za 5 kecalu, coz bylo pekne drahe, ale nakonec jsmejednu koupili za 1 kecal. Dal nas obklopovali a po ceste doprovazeli kovbojove na konich, cekajici zda nektery turista nebude moci dal a koupi si jizdu nahoru na hrbete maleho konika. Sli jsme prevazne po sypkem pisku s kaminkama a vsem se pekne prasilo za podrazkama. Nicmene nakonec to nebylo tak, jak jsme si to predstavovali. Zadna lavova reka, zadne opalovani klacku v tekouci lave, ani vedro, ani tryskani lavy z vulkanu. Z vrsku Pacayi nepretrzite stoupal bily dym a z krateru na jeho uboci line vytekala lava, takze jsme nad sebou akorat obcas uvideli cerveny zablesk, kdyz se odloupla cerna krusta z povrchu lavy. V miste, kde jsme byli se valelo par kamenu s cervenymi trhlinkami a turisti si u nich opekali bonbony marshmallow, jeden zalesak vytahl dva steaky a za chvilicku byly k jidlu, my s bananem moc nepochodili. A jak je svet maly, krome anglictiny jsme u tepleho kameme uslyseli i cestinu. Pri ceste zpatky jsme videli paradni zapad slunce s tremi vrsky vulkanu Agua, Fuego a Acatenango. Cervena lava na cernem kopci s pribyvajicim serem vic kontrastovala. Sli jsme nakonec potme lesem dolu k autobusu, i to melo neco do sebe. Zvlaste s cedulemi pozor jaguari. Ale vzhledem k mnozstvi turistu na vulkanu se nebylo ceho bat. Pod kopcem nam kluci malem brali z ruky zakoupene hole s tim, ze jsou pronajate, abychom jim je darovali zpet. Na veceri jsme si opet dosli k zlutemu kostelu na tortu s chile relleno, protoze to je nejlevnejsi, nejchutnejsi a nejjednodusseji dostupna strava v okoli a jako zakusek byly bunuelos s medem, nebo mole s banany. Mnamka.

Zajimavost 1: V malych vesnickach maji indianske rodiny 10 az 12 deti, holky se vdavaji od 15/18ti let a mnohdy se dozivaji pouze 45 let.

Zajimavost 2: Vsude tady pouzivaji ohnostroje a petardy k upozornovani bohu na sve modlitby, je to jako tukani na nebeskou branu, ale vzdycky se strasne leknu. Ohnostroje tak maji porad, ve dne v noci, po msi v kostele je to rachot.

Lago Atitlan

2010-01-15T19:50:00.005-06:00

V autobuse jsme si uzili spoustu legrace, proto i tato kapitola zacne dopravou. Mistni "topes" - retardery na silnici - uz nemaji obly tvar, ale tvar lichobezniku. To ma za nasledek, ze to jednou drcne, kdyz autobus najede na retarder, a podruhe vsichni cestujici nadskoci dobrych 10cm nad sedacku, kdyz autobus z retarderu sjede. Na dve casti se tento zazitek da rozlisit, pouze kdyz jedeme pomalu, jinak pri bezne rychlosti to je spojene do jednoho drncaku. Myslim, ze matejskou pout si na jare muzu odpustit. Drncani je doprovazeno ozitim okenek, ktera padaji o nekolik aretovacich poloh nize. Dalo by se vsazet kolik okenek spadne na kterem retarderu, nebo jestli tentokrat nase okenko vydrzi. Dalsi chvilky vzruseni zazivame s pomocnikem v autobuse, ktery za jizdy leze na strechu, aby odvazal zavazadla, ktera se maji shodit na pristi zastavce. A ze to je jizda, v zatackach v kopcich si to valime vcelku neohrozene.

Lago Atitlan, nejvetsi jezero Guatemaly, je polozeno v 1500 m.n.m., coz znamena, ze jsme konecne klesly pod 2000m.n.m. a trochu se oteplilo. Treba uz nebudu spat pod sesti dekami. Ve vesnici Panajachel jsme nasli nejlevnejsi ubytovani vubec a na kvalite mu to nijak neubralo. Odpoledne jsme nastudovali Lonely Planet a u jezera pozorovali zapad slunce do oparu nad horami. Toto misto je diametralne odlisne od predchozich, takove male Acapulco. Na hlavni tride vedouci od centra k jezeru prevladaji cestovni agentury, mezi restauracemi a samozrejme stankami. Lidi tu moc neni, ale potkavame hodne "pohodlnych" cestovatelu ze Statu nebo z Nemecka. Cekali jsme, ze Guatemala jse pro dobrodruhy, ale to jen diky nedostatku informaci, jsou tu mista pripravena na dovolenou. Ani si nepripadam jako v Guatemale. Ceny maji v dolarech a vylety stoji ohromne castky, nastesti jsme nasli jednu za rozumnou cenu.

Rano se nam podarilo zaspat, ale jeste jsme dobehli vcas k lodicce a nalodeni se klasicky protahlo, zadny spech. Misto slibene male lodky nas posadili na velkou a pomalou, takze vetsinu casu jsme stravili pohupovanim na vlnkach a pozorovanim, jak ty brehy neubihaji. Prvni zastavka byla ve vesnicce San Pedro. Kapitan nam dal pouhych 50min na prohlidku, a protoze jsme vybirali vylet, ktery sliboval hodinu a pul, 10 minut se Slavek hadal s kapitanem. O vesnickach se neda rict, ze by byly malebne, prevladaji sedive kostku z zdeneho i liteho betonu bez omitky. Protikladem k tomu je obleceni a vyrobky mistnich, ktere hraji barvami. Ztracim trpelivost vsechny ty prodavace: "kup to, kup to" zdvorile odmitat.

Po dalsi hodine na palube dalsi vesnice. Zmenilo se akorat to, ze deti nabizeji, ze nas zavedou k sosce, ktera kazdy rok meni dum, a ze je tu trh s fazolemi, susenymi rybami, ovocem, cinskymi teniskami atd. Na namesti pred kostelem maji velkou skolu. Nad kazdymi dvermi pod podloubim je cedulka se stupnem skoly. Dali jsme se do reci a pani a pozdeji s holcickou, ktera do skoly chodi. Pry je draha a do jednotridky chodi tak 30 deti.

Po dalsich dlouhych minutach premysleni a planovani na palube jsme pristali ve treti vesnici. Nahlidli jsme do tkalcovskych dilen a tu trosku casu, kterou jsme dostali, jsme stravili s mistnimi na placku u kostela. Meli velky den, odehravala se tu nejaka kulturne podpurna a propagacni akce. Hralo se a zpivalo, a pak jeden clovek podobny komikovi z mexickych filmu rozdaval darky. Jak se snazil integrovat s mistnaky - pochytit mistni jazyk a vtahnout je do deni, nabyla jsem dojmu, ze jsou to lide opravdu jednodussi. Bylo mi jich lito, jak mu skakali na vtipky, dospeli, jako male deti. Cas k nam vsak byl neuprosny. Spicky vulkanu zachycovaly mraky jdouci od jihu, az se nebe cele zataho. Je cas jit zkusit reklamovat, ze jsme nedostali co jsme si zaplatili, ale lide na lodi se nam akorat pousmivali, ze musime byt jiste z Evropy, kdyz to tak resime.

Chichicastenango, Quiche

2010-01-13T19:17:00.002-06:00

Presunuli jsme se o dum dal, ale nejprve jeste nekolik postrehu z autobusoveho nadrazi. Vypada to, ze doprava je nejvetsi zdroj zazitku v Guatemale. Velmi casto autobusovy terminal od mestske hromadne dopravy deli zivy trh, takze propletat se s batohy na zadech mezi stanky, prodavackami a detmi chce notnou davku koordinace. Na autobusaku to funguje take jako na trhu, nekdy dokonce trh zasahuje az na perony, a pomocnici od autobusu vylozene premlouvaji kolemjdouci, aby se svezli zrovna tam, kam ma jejich bus namireno a je jim jedno, ze lide proste pojedou jenom tam, kam opravdu chteji (pokud jim neskoci na nepravdivy slib). Kdyz prijdeme na nadrazi, staci nekteremu z nich rict kam jedeme a muzicek nas uz odvede k nekteremu "skolnimu" autobusu. Nektere autobusy doted jsou zlute a hlasi "school bus" - jeste je ani nestihli premalovat. Mezitim co se propletame k nasemu busu muzicek vsem hlasi kam ze to jedeme, abychom se nenechali premluvit nekym jinym a nejeli jinam. Zkontrolovali jsme, ze jsme ve spravnem autobuse, ze batohy na strese jsou radne privazany a zamackli jsme se ho sedadelek, kolena na kalhotach se nam pomalu prosoupavaji o sedadlo pred nami.

Chichicastenango je vesnice proslavena svymi ctvrtecnimi a nedelnimi trhy. Abychom dostali ubytovani, ktere chceme, spechali jsme, abychom dorazili ve stredu dopoledne, ale moc narvano nemeli. Ostatni turisty jsme potkali az ve ctvrtek na trhu, vcetne jedne Cesky. Jak jsme prochazeli mesteckem, ani jsme nepoznali, ze jsme na namesti, protoze je cele zastavene drevenymi konstrukcemi stanku prevazne s textilem a drevenymi maskami. Na namesti maji na proti sobe dva bile kostely, ve kterych se nesmi fotit, protoze v nich probihaji obdobne ritualy jako v Chamule.

Nechali jsme batohy v hostelu a jeli na vylet do Quiche - hlavniho mesta teto oblasti. Guatemalska mesta ve srovnani s mexickymi jsou spise vesnice. Pobliz Quiche jsme navstivili ruiny postklasickeho mesta, ktere bylo zniceno Spanely pri dobyvani. Nasli jsme tu shluk zelenych pahorku, na kterych bylo sem tam znat stopy zdene struktury. Nejzajimavejsi casti ruin byl tunel vysekany do skaly, ve kterem se ukryly zeny a deti pri dobyvani mesta. Dnes je to posvatne misto. Pred vchodem doutnaji ohnicky, ktere mistni zapaluji pri obetovani bohum a modlitbe. Ve vchodu hori barevne svicky a uvnitr mistni praktikuji obrady a ritualy. Potkali jsme tam skupinku modlici se k hluboke sachte, ve ktere podle legendy pohrbili princeznu pote co bylo mesto dobyto. Skupinka se nasledne po kolenou odsourala dal do tmy za staleho mumlani modlitby. Chodba mohla byt tak 300m dlouha, u konce se slepimy odbockami, cimz mi pripominala chodby v Josefove. Steny cele cerne ocouzene od svicek.

Po veceri jsme se dali do reci s majitelem hotylku a jeho kamrady, pozvali nas na sklenicku Whisky, a protoze byli opravdu moc mili, darovali jsme jim par drobnosti, co mame s sebou (korunu, pohled a magnet na lednici z Prahou). Dostali jsme neco na oplatku, nechali vzkaz v kronice - spanelsky i cesky a do pulnoci jsme hrali poker o fazole.

Dopoledne dalsiho dne jsme se vydali na trh, ktery zabral i prilehle ulice k namesti. Vsude to hralo barvami. Bylo to trapeni, protoze vsechno zbozi je paradni, vysivane a co je nejhorsi, strasne levne - dari se smlouvat na polovinu ceny. Diky tomu, ze mame na mysli velikost a tihu batohu, ktere jeste mesic poneseme na zadech, odolavame a koupili jsme jen to, pro co jsme sli, a pak doslova z Chichicastenanga utekli. Batohy hodili do kolemprojizdejiciho autobusu, ktery nas odvezl k nejvetsimu guatemalskemu jezeru.

Quetzaltenango

2010-01-10T18:54:00.010-06:00

Huehuetenango bylo jen prestupni mesto, nezdrzeli jsme se a rano jeli do Quetzaltenanga, neboli Xely, kde se hodlame zdrzet dele. Na nadrazi nas nasmerovali do autobusu a az po zaplaceni jsme se dozvedeli, ze nejede az do Xely, ze budeme muset prestupovat, ale za to, ze to nebyl bus jako vcera, jsme tam zustali. Nasledovaly dve hodiny vyhlidkove jizdy po silnici v horach, ktera se nazyva Panamerican Highway - spis podle te vysky, nez ze by to pripominalo dalnici.

Zjistila jsem, ze quetzal je ptak s dlouhym ocasem, ktereho ma guatemala ve znaku, podle nej se jmenuje i platidlo a tohle mesto. Mesta v Guatemale byla vetsinou prejmenovana Spaneli a mistni je nazyvaji podle starych jmen.

Quetzaltenango nas mile prekvapilo. Je to poklidne mesto obklopene horami, s krasnym namestim, zivym trhem u nadrazi a malebnymi ulickami po guatemalsku. Je tu vice skol spanelstiny a internetovych pristupu, nez potravin. A to proto, ze je to oblibena destinace cestovatelu, kteri se tu zdrzi na mesic i rok, uci se spanelsky a dobrovolnici. Zadny zasadni rozdil od Mexika nepozoruji, jen snad lide jsou trochu jednodussi, ziji v pohode, netrapi je malickosti a chodi vice v tradicnim obleceni. Na cestach potkavame male kluky, kteri misto sezeni ve skolni lavici nosi na hlavach zavesene otepy dreva z hor. Kazdy ma u sebe macetu a zebra o penize, nebo alespon o susenky, ktere kdyz mame, tak dame.

11.1. jsme vyrazili na vylet. V organizaci poradajici vylety chteli strasne moc penez za osobu, tak jsme se akorat informovali a zkusili to sami. Vydali jsme se na vulkan Chicabal, ktery ve svem jicnu skryva lagunu. Cesta byla krasne znacena, vedla nejprve vesnici, ve ktere nas prekvapily docela honosne postavene domy s garazemi a na druhou stranu zeny perouci pradlo v potoce. Po silnici do kopce jsme potkavali kluky co sli na drevo, az jsme dosli do kempu, kde jsme zaplatili za vstup na vulkan. Na vyhlidce jsme posvacili a kochali se pohledem do kraje a zpevem ptaku. Divali jsme se na vulkan Santa Maria, ktery ma tvar skoro dokonaleho kuzele, na ktery se vydame zitra. Na jeho uboci je aktivni vulkanek Santiaguito, ktery zhruba kazdou hodinu vypusti sloup koure. A dockali jsme se. Jenomze uz bylo 12 hodin a to sem akorat dorazi mraky od Pacifiku a vyhled nam zcasti zakryly. Dal jsme sesli k lagune, byla mysticka, neni divu, ze se jedna o posvatne misto predku. Na hladine se valely mraky, cely vulkan je porostly svezim lesem. Vychutnali jsme si to misto, ale protoze jsem se chtela podivat jeste na horke prameny a vykoupat se po docela narocnem vystupu a sestupu, ze ktereho mam par puchyru, museli jsme jit.

Z vesnice Zunil jsme se nechali k pramenum dovezt za drahych 40 kecalu, ale stalo to za to. Hora uz byla davno v mraku, studena, ale voda, ktera vyteka z hory - skapava po skale do bazenku, ktery mi silne pripominal onseny v Japonsku, mela krasnych 42 stupnu. Odpocinuli jsme si. Z vody se parilo, para se michala s mlhou a vsude kolem vlhky prales... Domluvili jsme se s jinou skupinkou a svezli se s nimi az do Xely.

12.1. jsme vstali brzy rano, abychom videli Santiaguito bez mraku. Rozhodli jsme se, ze nepolezeme az nahoru na Santa Mariu, ale jenom do poloviny na vyhlidku. Slavek stale touzebne obracel zrak k vrcholu. Sli jsme po ceste, pak jsme se prodirali lesem, v ruce jen planek - hodne hruby a neco vytisteneho z internetu, ale hora, jak uz jsem rekla, je dokonaly kuzel a s predstavou toho, kam chceme dojit jsme nekam dosli, odkud byl vyhled. Dali jsme si svacinu a pockali na to predstaveni. Chrlil asi petkrat za sebou. Videli jsme mu do krateru, proto nas prekvapilo, ze byl cely zasypany a para si nasla cestu mezi kameny. Znelo to, jako kdyz leti letadlo. Byli jsme asi kilometr daleko. Zvladli jsme to akorat za dopoledne.

Po navratu do Xely jsme se podivali na hrbitov - nejvetsi, jaky jsem videla (v Mexiku jsem jich moc nepotkala). Hrobky maji barevne, nemusi se nutne pohrbivat do zeme. Bila znamena, ze umrel mlad, cerna, ze umrel stary a modra a zelena ve strednim veku - normalne. Odpoledne jsme nastudovali nase dalsi kroky a spokojene usnuly, "que flojera"!

Kun s nakladem, mobilni dentista

Guatemala - Huehuetenango

2010-01-09T18:31:00.005-06:00

Rano jsme si prispali a pockali az prestane prset. Hlavnim bodem dnesniho dne je presun do Guatemaly. Je to den, ktereho jsem se nejvic bala z cele nasi cesty, protoze mi nezanedbatelne procento lidi reklo, ze s nejvetsi pravdepodobnosti nas na silnici prepadnou a okradou. Nervozni jsem byla cely den. V mikrobuse jsme zarucene byli cestujici s nejvetsi hodnotou, ale Slavek si spokojene pochrupaval. Byla mlha, husta, ze by se dala krajet. Nastesti jsme se az na hranici dostali bez komplikaci. Na mexickem migracnim jsem vyplnila papiry, odevzdala studentske vizum a dostala razitko do pasu. Zato Slavek si naivne nechal potvrzeni o vstupu do zeme v Queretaru a urednik tvrdil, ze bez nej ho nemuze pustit. Takze k nervozite se mi pridalo jeste nastvani. Po delsi chvili ujistovanise, ze to nejde, jedine ze bychom prekrocili nelegalne, se nastval a razitko mu taky dal i bez uplaceni. A bylo to. Az k hranici nas odvezl taxik. U jednoho prekupnika jsme vymenili penize za quetzaly a usmlouvali docela dobry kurz a presli jsme.

Na druhe strane jsme obdrzeli dalsi razitko a hotovo. Jsme v Guatemale. Prekvapil nas cily cestovni srumec na prechodu. Lide se courali sem a zpatky, jako by se nechumelilo. Cesta k autobusovemu nadrazi byla lemovana stankari, dva turisti s batohy docela vzbuzovali pozornost - zvedavost. Necitila jsem se tam dobre, ale bylo to proste proto, ze jsem v jine zemi a jeste nevim co cekat, stejne jako prvni dny v Ciudad de Mexico. Lide jsou tu podobni, domy stejne, jidlo, jazyk, zbozi tez. Jen je znat, ze je to drobet divocejsi. Vic lidi zije v chatrcich a chysich, nosi tradicni vysivane obleceni jako v Chamule... Priroda je tu bohatsi, kopce jsou dramaticke, prikre, porostle lesy, takze sveze zelene, svahy posete policky a chatrcemi.

Z Mesilly jsme jeli autobusem do Huehuetenanga. Byl to zazitek na vlastni odstavec. Bus byl pravdepodobne vyrazeny skolni autobus ze statu. Batohy se vezly na strese, ulicka mela necelych 20cm. Na sedackach se sedelo po trech, ten v ulicce na pul zadku, takze se stezi prochazelo. Nicmene v te zaplnene ulicce se jeste stalo a navic prochazel obsluha a vybiral cestovne, nebo shazoval pytle ze strechy. Lide dost cestuji, protose ty autobusy jeli kazdych 10 minut. Ja jako u vytrzeni pozorovala pani v rucne vysivanem obleceni, ktere na hlavach nosi kosiky, a dva chlapky s dlouhymi macetami, kteri stali za nami, zatimco Slavkovi opet spokojene padala hlava i batoh s fotakem, co mel na kline. V Huehue to uz byla vsechno hracka, nasli jsme si hotylek, levnou veceri a objevili tu trochu zajimavosti, co v centru byla.

Comitan de Dominguez, Lagunas de Montebello

2010-01-08T18:10:00.003-06:00

Den dobrych nahod zacal tim, ze po ceste na autobus ze San Cristobalo jsme suverenne zahli do slepe ulicky, ve ktere si Slavek konecne koupil tmavou mikinu, protoze v te cervene budil pozornost na sto honu. Jenomze potom bylo potreba tu cervenou odeslat domu, aby se s ni netahal. Nasli jsme postu DHL a hrave naplnili krabici o necelych 4 kilech, ale radeji jsme ji sli poslat levnejsi postou. Tak jsme se zbavili prebytecnych kil a mohli se vypravit o dum dal.

V Comitan de Dominguez nam nezbyvalo moc casu. V planu bylo stihnout jeste jezera Lagunas de Montebello. Podarilo se nam najit levne a dobre ubytovani hned v prvnim hotylku, ktery jsme potkali cestou na autobusy na jezera. Mam pocit, ze nemuzeme mit porad takove stesti, ze vsechno jezdi na cas, malokdy cekame vic nez 10 minut.

Kdyz jsme vystoupili u lagun, museli jsme nejprve odehnat deti zebracici o peso a taxikare - pruvodce nabizejiciho prohlidku vsech jezer za 300pesos. Pak jsme na brehu jezera shledali, ze jsme na nejklidnejsim miste za hodne dlouho. Skoda, ze pocasi se nam zkazilo. Mrholilo a bylo zatazeno, za slunecnych dnu maji jiste laguny smaragdovou barvu. Sli jsme po silnici v lese a prozkoumavali dalsi jezirka vulkanickeho puvodu. Na krizovatce na zastavilo auto s mistnimi pruvodci a nabidli nam, ze nas odvezou na 5 jezer za 10 pesos, tak jsme jeli. 5 jezer stalo za to, byly to sice jenom dve jezera - 3 a 2 spojene, ale pohadkove. Les mizel v mlznem oparu, po modre hladine plul vor a skaly dramaticky vystupovaly z vody.

Nezdrzeli jsme se a vydali se zpet na silnici, kde mel jezdit autobus do Comitanu. Jeden jsme videli - nacpany tak, ze nam ani nezastavil. A to mel byt posleni co ten den jel. Nastesti to videli dve auta velikosti mexicke rodiny a vzali nas. Nejprve na korbe, pote se vevnitr sesedli a udelali nam misto a vzali nas az do Comitanu. Pani nam odprisahla, ze ty krokodyli v kanonu de Sumidero byli zivi. Nase zachrance jsme opustili na kraji Comitanu a vypravili se hledat taxi, kdyz v tom uz u nas zastavoval autobus jedouci primo do centra. Comitan jsem si predstavovala jako diru - zapadakov, ale nakonec to bylo moc pekne mestecko. Cele odpoledne mrholilo, ale uz alespon nebyla takova zima jako v Cristobalu.

San Cristobal de las Casas, Chamula

2010-01-06T18:00:00.012-06:00

Jsme s San Cristobalu, je to vlastně obdoba vysokohorské vesnice (třeba jako Xilitla), která si zachovala tento ráz i když přerostla v město. Je tu pohodička, příjemně, pěkné domečky, připadáme si jako poutníci, protože chodíme od kostela ke kostelu. Akorát je tu dost turistů, hotelů a obchodů. Pěkné je, že město je obklopeno horami a na dvou protilehlých kopcích postavili dva kostely, ke kterým se musí vystoupat po schodech. Přes den je teplo, ale odpoledne je tu pořádná zima.

Stále jsme chodili kolem pekáren, kde na tři krále pečou "roscas" - oválné pečivo - jako věnec, do něj se zapéká panenka Ježíška, kterou ten, kdo ji najde, musí 2.2. donést do kostela a u sebe doma uspořádat fiestu, až jsme si také jednu koupili. A našli jsme hned čtyři Ježíšky!

Už pár dní mě bolel zub, tak jsem s tím zašla k zubaři. Divné bylo, že mě bolel vždy odpoledne. Dnes jsem se dovtípila, že mi zřejmě roste osmička a doktor mi to potvrdil. Překvapila mě mile zkušenost se zubní ordinací, služby s vysokým standartem, doktor si dal záležet, aby mi všechno vysvětlil, měl veškeré moderní zařízení, ale zub jsem si zatím vytrhnout nenechala :-) za 45 minut pohovoru si nic nenaúčtoval, protože přeci nevykonal žádný zákrok!

Večer jsme šli do divadla na představení o Mayské kultuře - Palenque Rojo. Byla to sice show pro turisty, ale bylo to plné barev, zajímavých zvířecích převleků a barevných kostýmů.

Dalsi den jsme se nechali odvezt se dvema Chorvatkami na ranch za mestem, tam jsme kazdy dostal osedlaneho ore a na nem jsme jeli do indianske vesnice (byvale) Chamula. Je to misto proslavene Mazskou komunitou, ale za poslednich nekolik malo let se to misto premenilo k nepoznani. Mazske chyse zmizely a bylz nahrazeny obycejnymi domy, jake josu po celem Mexiku. Ale doposud tu je velice silna kultura a tradice. Specialitou je mistni kostel, kde nepretrzite probihaji rodinne obrady ocisteni. Vevnitr se nesmi fotit a turiste plati vstupne.
(obrazek z netu: www.travelpod.com/travel-photo) Po zemi je posvatne jehlici a pred shluky svicek kleci rodiny a provadi obrad. Kazda barva svicky ma svuj vyznam. Ocisteni probiha pomoci vajicka, slepice, alkoholu "posh" a limonady. Pri piti limonady - Coca Cola - se spolu s bublinkami z tela dostavaji zli duchove. Alkohol je na zdravi a procisteni. Pohybem vajicka a slepice kolem tela se do nich prenesou zle sily a nemoci. Vajicko se pak rozklepne do sklenice s vodou a podle toho, co utvori za obrazec a jak stoupa, ci klesa, saman predpovida, kdy se vyleci. Slepici se po konci obradu zakrouti krkem a pohrbi se do zeme. I pres tuto morbidnost byla atmosfera v kostele velice silna a prosycena kourem ze svicek a kadidlem. Tolik lidi se v kostele hnedtak nevidi. Nebyly tam zadne lavice, lide sedeli na zemi. Na hlavnim oltari nebyl Jezis, ale mistni svaty. Kostel byl chudy na vyzdobu, kazda socha svateho mela na krku zrcatko, ktere odrazi vse zle jako ochrana pred zlem.

Nejenze v kostele se nesmi fotit, ale i mistni lide veri, ze s kazdou fotkou jim turista ukradne kus duse, takze fotit lidi se da pouze se svolenim. Mistni diky turistickemu ruchu maji bohaty trh nejen v den trhu a vsichni jsou obleceni tradicne. Zeny v barevnych vysivanych halenach a chlupate sukni prevazane sirokym paskem, ktery mi silne pripominal japonske "obi". Muzi maji klobouky a chlupata cerna nebo bila poncha, dziny a kozene boty. Meli jsme na prohlidku vesnice pouze hodinu, takze jsme mistnim dusi ukrast nestihli a ani nechteli.

Odpoledne jsme se vypravili do jeskyne - jedna z nejdelsich na svete (asi 7km), pristupnych je ovsem jen 500m. A jeste jsme stihli muzeum mayske mediciny, kde bylo vysvetleno to, co jsme videli v Chamule, vyznam ritualu, svicek atd. Velka cast expozice se tykala porodu. Zajimave je, ze rodi v klece a zena objima sveho muze, ktery sedi na zidli. Zavitali jsme do lekarny, kde vyrabi leky z bylinek dle starych tradic a neco malo si koupili. A protoze se zacalo stmivat, utikali jsme se zachumlat do peti dek.

Tuxtla, Chiapa de Corzo

2010-01-05T20:47:00.005-06:00

Do noveho dne jsme se probudili v Chiapasu. Autobus nas vysadil v Tuxtle, o ktere se Lonely Planet vubec nezminuje a neni divu proc tomu tak je. V Tuxtle nic zajimaveho neni, ani hlavni namesti s katedralou za zdrzeni nestoji. Ale nase kroky vedly na autobusove nadrazicko u centra, takze jsme je nevazili zbytecne. Nasedli jsme do autobusu do Chiapa de Corzo - kolonialni mestecko na brehu reky. Bylo pekne, s rozlehlym namestim s krasnou stavbou, rekla bych, ze by to mohl byt altanek ve stylu katedraly. Lide na Chiapasu jsou opet rozdilni. Nosi se tu tradicni obleceni indianu - je to cast Mexika, kde dodnes zije nejvetsi populace indianu dle starych tradic. Holky noci barevne halenky a sukne z poskladaneho kusu latky prevazaneho pruhem dalsi latky v pase. A samozrejme vlasy spletene do dvou copu. Problem je v tom, ze ty zeny maji jeste pres sebe prehozene latky, satky, pasky, kabelky a snazi se je prodat da tak smesne castky, ze by jim to clovek nejradeji dal...

A proc jsme sem vlastne sli a vystupovali v Tuxtle? Protoze tu je nalodeni na lodicky, ktere jedou po rece do obrovskeho kanonu Sumidero, ktery konci prehradou, ktera zasobuje elektrinou polovicku Mexika. Prehrada je 250m vysoka, nejvetsi hloubka je vsak 400m. Ale nejzajimavejsi byl kanon sam o sobe. Jeli jsme lodickou rychlolodickou, vlastne jsme leteli nad hladinou. Vzdalenost 42km jsme prekonali za necelou hodinu a zanechali za sebou poradne vlny.

Kanon Sumidero ma Chiapas ve znaku. Vznikl tak, ze se zritil strop podzemni reky. Steny se v nejvyssim miste tyci kilometr nad hladinou, a to je to hladina zvednuta postavenim prehrady, kdyz tu byla jenom reka, byla ta stena vysoka 1120m - temer kolmo nahoru. V dobach, kdy Spanele kolonizovali toto uzemi se indiani radeji vrhali ze skaly, nez aby padli do rukou dobyvatelu. Jak jsme jeli lodickou, abychom se nenudili, dostali jsme za ukol hledat zvirata zijici na brezich. Kdyz "kapitan" zastavoval v zatoce, aby nam ukazal krokodyla, myslela jsem, ze je to spatny vtip, nebo jen utvar ve skale, ale v rakosi opravdu lezel poradny kousek krokodyla. A opodal byl dalsi. Problem byl, ze vypadali jako vycpani a pruvodce moc dobre vedel kam ma zajet, nemohl je jen tak z reky videt. Nedozvedeli jsme se, jestli byli opravdu zivi, nebo jen atrapy pro turisty, ale je jiste, ze v techto mistech se krokodyli mohou vyskytovat. Dale jsme videli kamennou plaz rezervovanou pro cerne dravce (nevim jestli to byli orli, ale zhruba te velikosti), kteri se kazdy den jdou vykoupat. Tak ti tedy uz vycpani nebyli a bylo jich tam pozehnane. Dale jsme pozorovali vodni ptaky - potapky, pelikany a volavky. Na dalsi vetvi sedel obri zluty leguan, akorat ze se opet nehybal, takze byl podezrely stejne jako krokodyl. Nicmene posledni tvor, ktereho jsme zahledli ve vetvich byl jiste zivy - opice. S temito zpestrenimi a s rychlosti lodicky nam cesta utekla. Kdyz jsme se nechali vysadit autobusikem na dalnici vedouci do San Cristobalu, jenom jsme kroutili hlavou kolik jsme toho za dnesek zvladli.

Oaxaca

2010-01-03T22:11:00.008-06:00

1.1. jsme dali sbohem plazim a den jsme stravili v autobuse presunem po klikatych silnickach do Oaxacy - centra mexicke kultury, vyrobku a tradic. Hned po vecerni prochazce za veceri jsme zjistili co to znamena. Na dlouhe pesi ulici bylo na zemi velde sebe vyrovnane zbozi obchodniku prevazne s textilem. Nad vsim vevodily bile vysivane haleny, dale barevne kabelky, saly a ponca, koberce, keramika, malby a alebrije - fantasticke malovane sosky zviratek.

Na druhy den jsme se vydali do Mitly - mestecka s ruinami z postklasickeho obdobi, coz bylo prijemne zpestreni, protoze se to obeslo bez pypamid :-) a na zdech byly uzasne zrekonstruovane reliefy - vzory vyskladane z kamenych kvadriku. Z Mitly jsme si udelali vylet na korbe mistni obdoby autobusiku do hor na Hierve El Agua - vyvera tu tepla mineralni voda a tim jak steka po skale, vytvari kaskady, bazenky a utvary, ktere z dalky vypadaji jako vodopad - bily kamenny vodopad.

Na zpatecni ceste do Oaxacy jsme se jeste podivali na Arbol El Tule - pry nejvetsi strom na svete (nechce se mi tomu verit, protoze vim o sekvoji, kterym vede tunel). Strom to je asi 2000let stary, coz znamena, ze zazil Mitlu v ere rozkvetu. Ma prumer kmenu v nejsirsim miste 14m. Zaujalo nas, jak jeden velky strom u kostela muze zmenit obycejnou vesnici na turisticke cestrum s lazenskym charakterem - diky jakesy promenade..

V nedeli jsme vyjeli na Monte Alban - slavne centrum zpotecke kultury. Na 10km2 zilo na 35000 lidi... Mesto se nachazelo na kopci, odkud mel vladce krasny prehled nad tremi udolimi (ve kterych se nyni nachazi Oaxaca). Sedli jsme si na kamenne schody a premysleli jak tu kdysy lide zili, co delali, kam sli a proc... Pote jsme se pokochali z pyramidy, na kterou jsme vystoupali do 42 schodech :-) Jako v kazdem meste ani zde nesmi chybet observator a hriste na pelotu, ritualni hru nejvyssi vrstvy, kterou stale jeste moc nechapu. Odpoledne jsme stravili ve meste obdivovanim katedral a vychutnavanim mistnich specialit. Oaxaca je slavna syrem, cokoladou a ve stancich na ulici vari snad jedine tlayudy - neco jako pizza, ale zakladem je samozrejme velka tortila.

Pondeli je den sportu, pujcili jsme si kola (prekvapive vyborna horska kola serizena ze slapala skoro sama) a vyrazili jsme do vesnice Teotitlan del Valle, ktera je proslavena vyrobou tkanych kobercu. Jeli jsme sirokym udolim pres vesnice, cestou necestou i polem nepolem. Pocasi se nam vydarilo, takze nesvitilo slunicko a bylo zatazeno. Kdyz jsme se konecne trefili do "kobercove" vesnice, privitala nas chatrcka z prken s dvermi udelanymi z plechovek. Dobrou tretinu domu zabral tkalcovsky stav, zbytek byla kuchyne a loznice. Jak jsme jeli po hlavni "tride" mijeli jsme spousty otevrenych dveri do tkalcovskych dilen. V jednech jsme se zastavili a majitel nam ukazal cely dum. V predni casti byl samozrejme obchod, dal staly tkalcovske stavy - na dvore pod strechou, stejne jako kuchyne. A na dvore se mezi slepicemi macely smotky vlny a cekaly na barveni. Dostali jsme prednasku o prirodnich barvivech, tak treba zluta je z kury granatoveho jablka, hneda ze slupek orechu. Jeden koberec pry delal 15 dni pri 8mi hodinach tydne a chtel za nej 600peso = 900Kc. Jednodussi vzory jsou za 200pesos, slozitejsi az 1600pesos. Byli bychom to cele vykoupili, ale upamatovali jsme se, ze bychom ten koberec museli vlacet na kole zpatky, a pak mesic v batohu, nebo poslat postou. Navic kdyz si staci najit cas a muzu si ho udelat sama, inspirace by tu bylo az az. V centru jsme navstivili jeste trh. Vsude to virilo barvami a obchodnici se predhaneli ve snizovani cen. Az mi jich bylo lito jak nizko s cenami sli. Mistni mezi sebou mluvili zapotectinou, nebo nejakou obdobou stareho jazyka. Cestou zpatky jsme zabloudili k zapoteckym ruinam Dainzu. Vubec jsme nemeli v planu tam jet, cesta zkratka vedla pres. Slavek se vybehl rozhlednout po kraji a u me uz byla pani, ze prz ji dam 61pesos za vstup, ale nakonec pochopila, ze jenom projizdime a nechala nas jit. Dojeli jsme pekne unaveni, s bolavimi zadky. Pres noc se presouvame do Tuxtly do Chiapasu.

Zipolite

2010-01-01T22:54:00.007-06:00

Z Puerto Escondido jsme se presunuli jen o nekolik plazi dale. Blizko mesta Pochutla, odkud jezdi autobusy do Oaxacy se nachazi nekolik malickych vesnicek u Pacifiku. Jednim z nich je Zipolite, kde vladne poklidna a lina nalada, je jednim z mala mist s nudistickou plazi a pocet dredatych prodavacu sperku se temer rovnal poctu nakupujicich turistu, stejne tak jako poctu gayu... Nicmene to byla plaz, kde se clovek mohl jen tak projit bez strachu, ze omylem nekoho zaslapne. Vlny byly ponekud vetsi, ale dalo se v nich pekne vyradit. Druhy den pobytu v Zipolite jsme popojeli do sousedni vesnicky Mazunte, kde esice nebyly tak pekne vlny, ale zato se dalo plavat. Skoda jen, ze plavani tady se zamlouvalo i meduzkam, ktere nas trochu pozahaly. V Mazunte je muzeum zelv, ktere co do pomeru penize : zazitek vyslo mnohem lepe, nez jet pozorovat zelvy na more. V nadrzich se prohanely ruzne druhy morskych zelv jako z Hleda se Nemo.

Plazicky zde jsou vyborne na pozorovani zapadu slunce. Pri jednom zapadu slunce jsme se sli probehnout po plazi, coz bylo klasifikovano jako nevsedni zazitek :-) Vypada to tu kouzelne s chtrckami se strechami z palmovych listu a v kazde restauraci u plaze se da usnout v hamace. Paradni misto na nic nedelani. Az jsme z toho nicnedelani byli nervozni.

Jak je cela ta plaz znama lenivou naladou, Silvestr se tu obesel bez velkolepych oslav. Odpalilo se nekolik petard a u ohne na plazi jsme poslouchali bubeniky a sledovali tanecnika kapueiry...

Puerto Escondido

2009-12-29T19:47:00.007-06:00

Probudili jsme se v novem meste - Acapulco pred x lety, kdy neexistovaly hotely. Ubytovani jsme meli zamluvene v "cabaňa" - chaloupce, nicmene se z toho vyklubala docela fajn luxusni stavbicka se strechou z palmovych listu, kuchynkou, obyvackem, loznickou v patre, pres postel je moskytiera a na terasce hamaka. K dispozici je bazen, terasa s vyhledem na zapad slunce, internet zdarma a dokonce mi i vyprali pradlo. A to proto, ze to je americky dum, jak majitele, tak hosti mluvi anglicky. Akorat ja a uklizecky pouzivame spanelstinu.

Prosli jsme se po plazich do centra. Vlny byly na blbnuti vysoke, ale na surfovani male, takze se lide bavili akorat jizdou na skutru, bananech, konich, lodickach, ktere slibuji videt delfiny a zelvy, skoky s padakem atd.

Pri prochazce po plazi na nas utoci majitele plazoveho vybaveni a nabizeji slunecnick, nebo dealeri zazitku, prodavaci tretek a zmrzliny... Ale mnohem mene nez v Acapulcu. Vsem jsme se ubranili a dosli na mensi plazicku, kde uz jsme se neubranili, protoze jediny stin byl v restauracich. Pri utrate za jeden dzus a kokos jsme mohli okupovat jednu hamaku, pohodicka.

Kokosy me prekvapily. Mela jsem kokos, ktery se prodaval jiz bez te tvrde hnede skorapky - zkratka bila kulicka. Ten chutnal kokosove a mel spoustu mlika. Pak jsem si dala kokos, ktery se serviroval jeste v te zelene duzine. Vypila jsem vodu, byl plny po okraj, pani mi ho rozsekla, to bile kokosove vydlabala lzickou a prekvapeni se tykalo konzistence toho bileho. Bylo to spis jako zele. Zkratka byl mladoucky, skorapka se skoro dala take snist. Takovy jsem jeste nevidela. Kdyz jsem si dala dalsi, prosila jsem o zraly a dostala jsem pekne vyzrali, ale nechutnal moc kokosove. Snad priste budu mit vic stesti.

Dalsi den jsme zajeli jeste o kousek dal a nasli plaz s koraly, kde uz nikdo nic nenabizel. Snorchlovali jsme a videli rybicky ruznych barev. Modre malinke, sedive se zlutymi prouzky, puntikovane nafukovaci... Fascinuji me pelikani "surfari", kteri se neohrozene proletaji ve vlnach tesne predtim, nez se preklopi... Tentokrat si uzivame ne jako na cestach, ale jako na dovolene. Obedvame ovoce a k veceri si varime testoviny. U kluka "Vykutáleného Pomeranče" jsme koupili 15 pomerančů za pakatel a vymačkali si výborný "jugo" neboli džus.

Acapulco

2009-12-27T22:51:00.005-06:00

Dve noci jsme stravili v Acapulcu. Predstavovala jsem si to jako centrum modernich hotelu, ale pri te predstave jsem zapomnela, ze jsme stale jeste v Mexiku - kde ze spinavych baraku trci vyztuze a nikoho moc detaily netrapi. Mame tu peknych 28 stupnu, krasnou prelidnenou plaz, potkala jsem tu spoluzaka Nemce z Queretara. Byli jsme se projet lodickou na ostrov a dalsi den ujeli par kilometru za mesto, nasli dlouhatanskou prazdnou plaz s obrovskymi vlnami a projela jsem se po ni na koni. Acapulco je proslavene clavadistami - skokany z vysoke skaly do vody, videli jsme jen malou ukazku, ale je to strasidelne. Prez dalsi noc se presouvame o dum dal.

Cuernavaca

2009-12-25T22:32:00.006-06:00

Vanoce jsme stravili v Cuernavace. Mesto jsem si predstavovala malebnejsi, ale nebylo to spatne. Alespon nebylo na uplne rovine jako obycejne mesta byvaji. Vanocni atmosfera tu trochu chybela, tak jsme si ji udelali - zazpivali koledy u betlemu a zasli na vanocni msi. Vanocni nakupovaci shony se pry dely, ale nebyly rozhodne znat. Az do vecera lide pracovali. Vanocni vyzdoba se omezila na vsudypritomne "pinaty", zakladem je keramicka vaza, ke ktere se nalepi papirove kornouty a nakonec se vse ozdobi krepakem a trasnemi. Na vanocni veceri jsme si zasli, i kdyz jsme meli sto chuti se o ten bramborovy salat a rybu pokusit, ale nebylo kde. Nicmene byla vynikajici, byl to kousek krocana s moc chutnou "nadivkou".

Malinalco jsme vynechali, zato jsme se zajeli podivat na pyramidy Xochicalco, ktere nas prekvapily tim, ze byly milejsi nez Teotihuacan. Hlavně kvůli krásnému výhledu do kraje.

Toluca, Nevado de Toluca

2009-12-23T12:58:00.006-06:00

V Toluce jsme stravili dve noci v pokojiku po Lucce, diky moc! Prekvapilo me, ze Toluca nebyla ani tak strasna, ani tak studena, jak jsem si ji po vypraveni predstavovala. Zima tu je, ale u tech motylu byla vetsi. Velice mne zaujala katedrala a botanicka zahrada predelana z trznice se sklenenymi vitrazemi.
V utery rano jsme se v centru sesli s Edgarem - profesor na TECu v DF - kamarad Slavka z jeho studia v Glasgow a vypravili jsme se na vulkan Nevado de Toluca do 4600mnm. Den se paradne vydaril, svitilo slunicko a bylo docela teplo. Z vulkanu se nam naskytly uchvatne pohledy do kraje, nicmene smerem na Ciudad de Mexico byla videt akorat husta sediva mlha smogu. Z tr mlhy vystupovaly akorat dve hory - Popocatepetl a Iztazihuatl! Na Nevado jsme sli s ocekavanim snehove nadilky na Vanoce, ale vzhledem k dobremu pocasi jsme narazili akorat na par zbytku ledu. Den jsme zakoncili prijemnou konverzaci s Edgarem pri pozdnim obede.
Ve stredu jsme vzdali zastavku v Malinalcu a stravili dopoledne hledanim zubare, ale nebojte, nic vazneho se nestalo, jeno Slavkovi vypadla plomba.

Nevado de Toluca z dálky, výškový tábor s šedivou clonou v pozadí, výhled na Iztazíhuatl a Popocatépetl, troška sněhu, pohled do středu vulkánu

Morelia, Ocampo - Mariposas Monarcas

2009-12-21T12:48:00.003-06:00

Z Queretara jsme se vypravili do Morelie. Je to pekne mesto, nicmene po zazitcich z Guanajuata a Zacatecas je to mesto jako kazde druhe. Nemeli jsme v planu se moc zdrzet, a tak jsme hnedle vyrazili dal - do hor.
Priroda Michoacanu nam silne pripominala nasi ceskou krajinu s borovymi lesy. Odpoledne jsme se dostali do vesnice San Felipe, kde nas autobus nechal na hlavni krizovatce lemovane stanky se suvenyry a jidlem. Na stejnem miste jsme naskocili do autobusiku, ktery nas dovezl jeste do mensi vesnice Ocampo. Zde je vychozi bod do rezervace zname diky motylum Mariposas Monarcas, kteri sem kazdy rok leti prezimovat a sparit se az z Kanady. Bohuzel jsme udelali rozhodnuti se na motylky podivat az rano.
Vyrazili jsme na devatou, ale v horach byla zima a motyli spali a cekali az je slunicko zahreje. Maximalne kdyz se kolem trsu motylu zavesenych na vetvich nad nami proletel ptak, nekolik spicich jedincu se sneslo z zemi a po tezkem zuchnuti spalo dal. Kdyz i slunicko zalezlo za mraky, vzdali jsme cekani a vypravili se smer Toluca. Cely plan cesty byl nastaveny tak, abychom se potkali s Luckou, nicmene kvuli prespani pod rezervaci jsme se o hodinu minuly.

Velký jižní okruh

2009-12-18T23:17:00.004-06:00

Vydáváme se na tu velkou cestu. Mám dojem, že jsem poslední, kdo to všechno ještě neviděl. Zahraňáci to procestovali během semestru, Lucka se akorát vrací a Aleš je tam někde...

Plán je asi takový: 19. Morelia, 20.-23. Toluca, 24.-25. Cuernavaca, 26.-27. Ixtapa a Zihuatanejo, 28.-29. Puerto Escondido a Zipolite, Silvestr v Huatulco, 1.-4. Oaxaca, Tuxla, San Cristobal, Guatemala, Antigua, Tikal, Belize, Tulum, Cancun, Merida, Palenque, Veracruz, Puebla...

Malý severní okruh

2009-12-17T21:33:00.011-06:00

V pátek jsme se já, Slávek, Alfredo a Denali vypravili po strarých známých stopách do kempu pod mostem v Conca. Po cestě jsme se zastavili na Puente de Dioses - most bohů. Řeka protéká jeskyní - jako pod mostem a ze stropu z útavů tvaru trychtýře vytéká voda. Cesta k tomuto jevu vedla místy vodou, místy připomínala slovenský ráj, když na skále byly nalepené železobetonové podesty. Zdrželi jsme se až do odpoledne a odjžděli odsud s drobnými újmami - Slávek si trošičku rozbil hlavičku skokem do mělké laguny a mě popálila rameno zákeřná veliká rostlina, něco jako kopřiva. Alfréd tvrdil, že celá oteču, ale nestalo se tak.

Do Conca jsme dojeli před setměním. Alf nám nabídl, že si můžeme skočit z mostu - tzv. puenting, který jsme chtěli zkusit již při minulé návštěvě, ale kvůli dešti jsme se rozhodli pro hydrospeed. Uvázali jsme lana a setmělo se, takže naše první skoky byly do tmy. Pořádnou chvíli jsem tam nahoře tvrdla, než jsem se odhodlala skočit do tmy, ale ani to snad nebyl skok, spíš se mi podlomila kolena. Z volného pádu si nic nepamatuji. Nejzajímavější bylo čekat na rozhodnutí a odhodlat se skočit. Puenting je pro mě simbolické završení tohoto semestru, který jsem věnovala odstraňování strachů. Už ve chvíli, kdy jsem se zapsala na lezení mi Alf ukazoval videa z puentingu, během semestru mě postupně nutili skákat z různých výšek do vody, na zdi věřit osobě, která mě jistí, slaňovat... A nakonec si skočim z mostu, skoro jakoby nic.

Ráno jsem si vyžádala opakování, protože jsem si nestačila spoustu věcí předtím uvědomit. Druhý skok byl o něco lepší, ale stejně jsem se málo odrazila a musela jsem tedy skočit i potřetí, což už se mi podařilo ukázkově, jenom se dvěma minutami odhodlávání. Nakonec jsem ale musela přiznat, že ten volný pád si stejně nepamatuji a zážitek v řece s hydrospeedem byl mnohem silnější, protože trval déle a mohla jsem něco ovlivňovat - snažit se o přežití. Puenting je jen o rozhodnutí skočit a dál už o důvěře v to, že všechna lana jsou v pořádku.

V poledne jsme se přesunuli do Río Verde k Laguna de la Media Luna - laguně srpku. Ve třech kráterech, ze kterých vyvěrá voda se vytvořila průzračná laguna ideální k potápění. Vyzkoušela jsem šnorchlování a pozorování rybiček... Zajímavý pocit v prosinci se cachtat v jezírku. :-)

Odpoledne jsme dojeli k Ciudad Valles a rozbalili tábor na břehu řeky u Tanchinchin. V neděli ráno jsme našli místo, kde se dá nasednout na lodičky, které nás odvezly pod vodopád Cascada de Tamul. Byly krásně barevné a užívali jsme si, že začátek cestování máme aktivní a přírodní. Denali dostal vestičku a byl naší "pannou" na přídi. Po hodině pádlování proti proudu jsme uviděli krásný vodopád. Cestou zpět se vykoupali v jeskyni a to už byl tak akorát čas, abychom se se setměním dostali do San Luis Potosí a poděkovali Alfredovi za parádní svezení. Vrátil se do Querétara a my si našli hotýlek v centru. Vyměnili veci na kempování za městské a jenom s malm batůžkem se jali prozkoumávat města.

San Luis Potosí je fajn, ale obyčejné město, nic moc zajímavého. Celé pondělní dopoledne jsem praktikovala konverzaci po telefonu na téma zamlouvání hotelů na Silvestra. Podařilo se nám zamluvit od Vánoc až po 3.1., jen 30. a 31. ne, protože se pořád chceme pohybovat a zrovna v té době budeme na plážích pod Acapulcem, kde se dá spát na pláži v hamace, na kterou se rezervace nedělají, nebo v hotelech, které už jsou dávno plné. Slávka dohonila odezva mexické kuchyně, takže akorát přežvykoval suchary a tiše záviděl moje enchiladas... Odpoledne jsme se vydali do Zacatecas a pozorovali krásný západ slunce.

V Zacatecas jsme natrefili na parádní hostel s milým personálem a příjemnou atmosférou. Zacatecas mě moc mile překvalilo, je to moc milé a pěkné městečko, není tolik turistické jako následující dvě města, má moc pěkně turisticky připravený bývalý stříbrný důl, lanovku na kopec s rozhledem na město a muzeum masek, které bylo ale zavřené. Mě se snad Zacatecas líbilo víc než Guanauato!

V Guanajuatu jsem se těšila do Casa Berta - hostel doporučený od Lucky, kde mi pomohli sehnat přespání během festivalu cervantino. První noc jsem ale přijeli dost pozdě a už měli zavříno. Našli jsme něco provizorního a dosti se nasmáli a nabáli a rozhodli, že zůstaneme ještě jednu noc, abychom se dostali do Casa Berta. Ale ten hostel v Zacatecas byl lepší. Překvapilo mě, jak jsem se parádně v Guanajuatu ztratila, i když už jsem tam jednou byla. Koupila jsem si hamaku, kterou jsem si tu už dávno vyhlídla a došli jsme se podívat do muzea mumií, které jsme minule vynechali. Bylo to dosti morbidní a strašidelné. Vystavili vysušená těla lidí i dětí. Mexičani mají na mrtvé docela jiný náhled než Evropani. Zatímco my jsem si je prohlíželi s odstupem a respektem, některým by se jistě dělalo zle, Mexičani se s nimi fotili a smáli se... Odpoledne nám propršelo. Konečně nás dostihla mexická zima. Usídlili jsme se s kafíčkem a něčím na zub na terase hotelu a něco malého jsem si načrtla, Slávek poctivě studoval španělštinul. Večer jsem si zašli do baru na pár driknů a natrefili jsme na fajn živou hudbu.

Ve čtvrtek ráno jsme dojeli do San Miguel Allende a dokončili nákupy. V Mexiku se totiž nejlépe cestuje po nákupech a jídle :-) Všechno je to lákavé, dostupné a barevné... Bavili jsme se pozorováním Američanů, kterých tu bylo víc než místních.. A k večeru jsme se vrátili do Querétara. Díky tomuto kolečku jsme si udělali představu o tom, jak se cestuje v Mexiku a jak se zabalit na cesty.

Loučení

2009-12-05T21:05:00.007-06:00

Školní rok skončil nadmíru úspěšně. Všechny předměty jsem měla hodnocené kolem 95%. Jak byl poslední parciál klidný a atmosféra poněkud smutná, tak tento týden byl emocionálně nabitý. Ve čtvrtek 3.12. večer přistál v DF Slávek a Aleš se nabídl, že ho vyzvedne na letišti. K mému neskonalému údivu se tam ty dva opravdu potkali, spadl mi kámen ze srdce a Slávek spokojeně usínal v našem oblíbeném hotelu La Rioja. Víkend pak strávil prozkoumáváním metropole, zatímco já sobotu strávila s přáteli a celou neděli balením pokoje do dvou zavazadel. Vešlo se, ale pouze co do velikosti, do váhy pochybuji... V pondělí jsem dojela pro Slávka na nádraží, opustila dům Gabriely a ubytovali jsme se u Alfréda, v domě, který má všechny dveře "otevřené", kde si mohu v kuchyni dělat co chci a jediný pes je tady Denali a ten neštěká.

V úterý jsme se podívali do centra, na oběd si zajeli ke Gabriele a byla to moc fajn událost, protože nám skončila smouva a byli jsme tam jako hosti a kamarádi, byla moc milá. A na večer jsem sezvala všechny kamarády do Irské hospody. Přišlo jich pár, ale tak akorát, abych měla pocit, že si s nikým pořádně nepopovídám.

Ve středu jsem se odpoledne vypravili na veletrh všeho, který se konal na bývalém letišti. Vedle stánku s klobouky stánek se šminkami, dál keramika, jídlo, oblečení... všechno bez ladu a skladu. V dalším stanu ovce, pak koně a krávy. Na druhé straně startovní dráhy byla pouť s atrakcemi, za halami cirkus s cvičenými papoušky, výstava aut a v aréně kohoutí zápasy. Nakupování jsme zakončili koncertem známé skupiny Café Tacuba, což byl důvod, proč jsme chtěla jít zrovna ve středu.

Čtvrtek jsem zasvětili přípravám na cesty a v pátek ráno vyrazili na náš "malý severní okruh".

Závěrečný projekt

2009-12-04T22:53:00.014-06:00

Třetí projekt se týkal oslav dvojitého výročí revoluce a nezávislosti Mexika, které se bude slavit příští rok. Měli jsme za úkol vymyslet koncept a vybrat si místo pro naši stavbu, do programu jsme měli zahrnout knihovnu, divadlo, stravování, dílny a výstavu. Jedná se o projekt na dva parciály a je to práce v týmu po třech. Vybrala jsem si velice schopné dva parťáky a dali jsme dohromady fajn myšlenky. Vymysleli jsme, že tak významné výročí nemůžeme slavit jen na jednom místě, ale že se musí dotknout Mexika plošně. Jako třetí slovo k nezávislosti a revoluci jsme vymysleli "znovuzrození", a to se týká osobní vlakové dopravy.

Vymysleli jsme vlak s utopickou výstavou mexické budoucnosti, který se pohybuje po zrekonstruované trase železnice (v současné době se železnice používá výhradně k nákladní dopravě). Našli jsme trasu vlaku, která zahrnuje tři největší města a města, která mají revoluční historii. Náš vlak začíná prázdný, ale na každé zastávce se otevře dílna pro lidi a umělce, cílem je, aby kdokoliv mohl jakkoliv ztvárnit svou představu o budoucnosti Mexika a svůj výtvor ve vlaku vystavit. Výstava pak poputuje do dalších měst, kde se bude rozrůstat.

Zároveň v každém městě, kde se vlak zastaví, vybudujeme na základě analýz budovu v blízkosti nádraží, která by měla městu pomoci, či přinést kulturní význam. Těchto budov se týkaly naše projekty. Roberto si vybral skupinu velkých měst (DF, Monterrey, Guadalajara) a realizoval ukázkový projekt v DF. Já analyzovala střední města (Querétaro, San Luis Potosí, Aguascalientes...) a vybrala jsem si León jako místo, kde bylo nádraží v nejhorším stavu a obklopeno nevyužitými pozemky. Juan Pablo pak vytvořil zastávky v maličkých vesničkách kolem trasy.

Projekt se nám povedl, s prací v týmu jsem byla, díky tomu, že jsme si každý dělal jednu svojí budovu, naprosto spokojená a kluci mi pomáhali s modelem a tiskem. Profesor byl jako vždy nadšen a projekt byl vybrán na závěrečné výstavě jako vhodný pro další reprezentaci, nevim přesně jak co ani kde.

Charreda

2009-11-12T20:08:00.003-06:00

Když mi zavolal amigo Toňo, že večer je fiesta s koňmi, neváhala jsem ani minutu a nemohla se dočkat konce hodiny španělštiny. Od chvíle, kdy jsem přijela a viděla ty kovboje v sombrerech, jsem věděla, že potřebuji sehnat nějakého kamaráda od kamaráda kamaráda, který by měl ranč a koně, ale nedařilo se.

Charreada (čareada) je představení kovbojů. Je to soutěž několika družstev (zde například soutěžily dvě fakulty) v polapení "divokého" koně. V aréně je 5 kovbojů na koni a jeden pěšák. Mezi ně pustí mladého nezkroceného koníka s kovbojem na hřbetě - rodeo, ten pak odchází a začíná se soutěžit. Pěšák má za úkol lasem chytit koníka za přední nohy, a ostatní ho pak mají chytit lasem za trup - nevím jak provlíkli hlavu a přední nohy zároveň, ale ten koník měl laso kolem "pasu" nakonec... Po soutěži pokračovala zábava předváděním umění kovbojů na koních, například přesednutí z koně na koně - ani jeden neměl sedlo a dá se to i když je Mexičan opilý na mol...

Když skončili kovbojové svůj program, povozili své křehké polovičky na hřbetě svých oddaných ořů. A Julie jakmile to viděla, letěla se podívat, jestli by nepřemluvila nějakého švarného kovboje, aby jí půjčil svého koníka. A ejhle, kamarádky jednoho kovboje znaly a koník pro una chicha checa se našel. A ona byla tak šťastná, konečně se dostala na hřbet ušlechtilého zvířete a svět hned nabyl novou perspektivu. Jakmile jsem se spřátelila s mým novým kamarádem, vypravili jsme se ukázat se všem Mexičanům na tribuně a objeli několikrát arénu ve světlech reflektorů. Líbilo se mi to tak moc, že než jsme odešli, zážitek jsem si ještě jednou zopakovala... :-) niňa felíz :-) Kamarádi to komentovali s obdivem, že nejen tančím lépe než 80% Mexičanek, navíc jim pálivé a jezdím na koni bastante bien...

Jeden z kamarádů byl tak mexický, že jsem nemohla uvěřit, že tato postavička vůbec mlže existovat. Před časem jsem byla v divadle a v tom představení se objevila postava otce - typického Mexičana z ranče. Herec přehrával a vytvářel komické situace z chování své postavy, mluvil jinak - přízvuk, slova y tón hlasu. Jako postava v divadle to byl parádní obraz. Nicméně tento kamarád měl ten svůj projev ještě typičtější, protože to nebyl herec, ale opravdový rančer. Nemohla jsem se mu nesmát, všem připadal vtipný, ale já v duchu pořád kroutila hlavou. Nedokážu ho popsat, protože ten jeho projev se musí vidět a slyšet, ale zkrátka to byl macho. Vzrůstem malý, hubený, ale s hlasem hlubokým, který na koncích vět stoupá do výšin mutujícího chlapce...

Navíc na této události nebylo špetky (kromě bilboardu Coca-cola) ničeho nemexického. A to bylo TO, co si mi na tom tak strašně moc líbilo. Všude jenom Mexičani v sombrerech rozličných velikostí a typů, v bílých košilích s mašlí místo motýlka, v kalhotách z kůže, nebo vyšívaných, ve špičatých botách, občas s ostruhami a Mexičanky v blůzce a široké barevné sukni. Charreada je mexický národní sport a v srdcích všech přítomných to pukalo hrdostí na svou kulturu. Nicméně je to hrdost otevřená a velice přátelská.

Vánoční výzdoba, aneb co mi vadí na kultuře "gringo"

2009-11-02T17:39:00.004-06:00

Na otázku, proč mám tak odmítavý postoj vůči všemu, co se týká kultury "gringo", tedy "Co máš proti Amíkům?", není těžké odpovědět a rozvést to v dlouhou debatu. Naštěstí Mexičani mají stejně odmítavý postoj jako já, ač pro to mají jiné důvody, jádro pudla je stejné.

Jen si představte, že přijedete z Guanajuata, radostí nadšení, že Haloween nepokazil krásný zážitek z tradičního svátku po mexicku, otevřete dveře a v předsíni na vás hledí dvě 70ticentimetrové postavy MikiMouse y Minie v oblečku Santa Clause. Zalapala jsem po dechu až mi z toho zaskočilo. První co mě napadlo bylo, že Gabriela občas prodává různé věci, ale když jsem ji uviděla s jiskrou spokojenosti v oku, hrdou na svou vánoční výstavu, došlo mi, že tentokrát to nebude na prodej a budu si muset na naše nové strážce předsíně zvyknut, nebo se je naučit přehlížet. Gabriela mi předvedla ještě dva spící santy v obýváku a další kýčovité sošky, a že to není všechno, všechno to je spojené drátem, který vede do zásuvky a když se to zapne, ta ďábelská sestava začne zpívat, hrát, blikat a tančit… Dále jsem byla upozorněna, že to je jenom začátek výzdoby a chybí vybalit další tři krabice. Gabriela zpozorovala můj vyděšený výraz. Copak Vánoce jsou svátky Coca-coly a Disneyho? Nevidím nic jiného, než produkt reklamy, nic z tradice, nic milého. Copak dárky nenosí Tři králové? Kde je Betlém? Bylo mi sděleno, že postavy tří králů se těžko shání, že má to, co se dá koupit v krámě a jiná výzdoba neexistuje. Slíbila mi, že aspoň ten Betlém postaví.

Na každých dveřích se objevily punčochy, některé jsou opravdu pěkné, ale bohužel z většiny kouká nějaký ten Disney obličej… (Mimochodem spím v posteli s povlečením medvídka Pů, což je docela milé, a jím z talířů s Tweetim a vlkem)

Atmosféra našeho domova ve znaku Vánoc se během týdne trochu vylepšila, protože na dalších dveřích se objevily docela vkusné věnce a stromeček se světýlky vypadá kouzelně, avšak až do momentu, kdy se rozhodnete prozkoumat ozdoby…

A jak že to tedy je s těmi Američany a Mexičany? Oba národy jsou patřičně hrdé na svou národní příslušnost. Myslím, že když bych se zeptala Čecha, jestli je hrdý na to, že je Čech, zaváhal by. Mexičan je hrdý na to, že je Mexičan a reprezentuje své národní barvy a kulturu kdykoliv je k tomu příležitost. Ale bohužel jsou momenty, kdy Mexičana přistihnete jak vzhlíží k bílé kultuře, kdy se mu nelíbí, že jeho pleť je tmavší. Pramení to z toho, že Amíci je vidí jako podřadné, není sporu, že USA je zemí č.1 a Mexičani utíkají do USA za lepším životem. Rasismus mezi oběma národy je na obou stranách hranice.

První, co Mexičana napadne, když vidí cizince je, že je to Američan. Nejednou mám v obchodě pocit, že by na mě mohli být milejší. Například jsem potřebovala koupit kus papíru v rozměrech, které mi ve škole dali v palcích, ale v obchodě měli rozměry v centimetrech a ptali se mě: „Kde jsi? V Mexiku, tady máme centimetry!“ Jsem si jistá, že to ta prodavačka řekla, protože před sebou viděla Amíka. Ale naštěstí většina prodavaček po několika chvílích zbystří a zeptá se odkud jsem, protože to na USA nevypadá. Tipují často Francii, Řecko, Kanadu, ale třeba i Brazílii. V momentě, kdy prozradím República Checa ovšem veškeré ledy roztávají, na tváři prodavačky se objevuje úsměv a úžas, často doprovázený i slovním projevem jako: „qua padre!“ – jak milé!

Nicméně mi konečně došlo, jak se asi cítí Američanky, když je vlastně všichni vidí se staženým obočím. Diskriminace tu určitě je. Už se nedivím, že řekly, že se jim Mexičani nelíbí, že je těžké mít kamarády a zůstávají všichni pohromadě (samozřejmě mluvící anglicky se šílenými přízvuky). Obdivuji je, že sem vůbec jeli, když museli vědět, jaké přivítání je tady čeká. Také jsem slyšela obavy: „nemůžu se bavit s Mexičany, protože všichni akorát myslí na sex.“ Do určité míry je to pravda, ale proč? Protože Američanky jezdí do Mexika (hlavně do oblasti pláží v Cancúnu), aby se pobavily, protože v USA je zakázáno pít do 21ti let atd. Jedou sem a ztrácí veškeré zábrany, hýří, opíjí se a vyspí se s každým kdo je poblíž… A protože se chovají tak, jak se chovají, Mexičani je vidí, tak jak je vidí. A teď mají moje spolužačky obavy se s nimi bavit a máme tu začarovaný kruh.

Moje zkušenosti jsou naprosto rozdílné, Mexičani jsou na mě milí dobře vědí, že chica de Europa je jiná než gringa a nemám problém mít kamarády, kteří se většinou snaží, abych cítila patřičnou dávku respektu vůči mě. Mexičana trápí i to, že se říká Američan obyvateli USA, ale přitom Američan znamená obyvatel kontinentu, což je i Kanaďan, Mexičan a celá řada dalších národností.

A osobně co mám proti Američanům? Jsou tací, kteří vyžadují být středem pozornosti. Myslí si, že všechno se točí kolem nich a jsou nejdůležitější a nejzábavnější osobou v širokém okolí. Hned při prvním obědě všech zahraničních studentů se najednou u stolu zvedla Kaytlin y prohlásila: „Ahoj, já jsem Kaytlin, chci vědět, jak se všichni jmenujete!“. V meziřádcích to bylo: „všichni mě musíte znát, jsem nejlepší a vůbec mě nezajímá kdo jste vy.“ Další zážitek: s Němcem Christianem jsme vyplňovali domácí úkol na španělštinu a debatovali nad problémem. Když tu: „Heyyyy…“ přišla Američanka, ale americká Američanka na čtvrtou, bez jakéhokoliv náznaku sociálního cítění. Skočila nám do řeči, nepozdravila mě, bavila se s Chrisem o nevím čem a předváděla se. Chris to naštěstí bral s humorem, protože mu také její vystupování připadá krajně smutné. Na jedné hodině měli za úkol vybrat si nějaký rozdíl mezi Mexikem a svou zemí a odprezentovat to. Většina si připravila prezentaci o politice, sociálních problémech v zemi atd. Zde zmíněný exemplář prezentoval fotky opilých kamarádek z domácích párty, protože pro ni je nejdůležitějším rozdílem, že tady může pít a může jít do klubu… Kamarád Bill přišel minulý týden s rukou v sádře, protože když šel v noci do nebo z klubu, měl nějaký problém s Mexičanem, který na něj najížděl autem a pak se trochu porvali. Nicméně nevěřím, že on je neviňátko a nemůže si za to sám.

No ale abych nebyla tak zaujatá, záleží na více věcech. Jsou tu Američanky, které jsou fajn, a naopak Fin, který je hrozný dost podobným způsobem. Na lezení mám hodinu se Zachrym, který je z USA, ale moc fajn, na rozdíl od Fina, který odmítá používat španělštinu, Zaca jsem během mé hodiny neviděla mluvit jinak než španělsky. Nejlepší řešení pro tento gringo problém je Santee – je to Američanka, ale její rodina je z Mexika. Bere s rezervou Američany, kamarády má spíš Mexičany, a na rozdíl od běžného Amíka je vzdělaná a milá.

Nicméně nenechme se ovlivnit tím, co se prodává v krámech za Santy, vytrvejme s Ježíškem!

Día de muertos

2009-11-01T22:32:00.004-06:00

Dušičky v Mexiku mají velký význam. Tradiční pojetí oslav se sice mísí s kýčovitým Haloweenem z USA, ale naštěstí mexická tradice je velmi silná a převleky za morbidní postavy a kostry odpovídají oběma tradicím.

Día de muertos je pravděpodobně největším svátkem v Mexiku. Na tento den se peče speciální chléb, prodávají se sladkosti ve tvaru lebek a koster a staví se oltáře. Nejčastěji tyto oltáře jsou věnovány slavným postavám z minulosti (Frida Kahlo) - ty, které jsou k vidění na veřejných místech, ale nepochybuji o tom, že v každém domě mají oltář pro své příbuzné. Na oltář se pokládají předměty, které mají význam pro danou osobu, které ta osoba měla ráda a jídlo. Dále se zdobí ornamenty z fazolí, soli, písku - čehokoliv, co se dá použít.

Dušičky v Mexiku jsou svátkem veselí, slaví se koloběh života. Tento den jakoby se mrtví veselili s námi. Po ulicích tančí kostry, výrazným převlekem i postavičkou na pultech stánků, je kostra v parádních šatech a s kloboukem s peřím. Děti mají pomalované obličeje a nejroztodivnější masky a převleky. Od koster, zombie, drakulů po nevěsty a strašidla.

(Tento den je sice svátek, ale na TECu se neztrácí čas a jako jediná univerzita prázdniny nemá.)

Guanajuato - Cervantino a León

2009-10-31T12:51:00.017-06:00

Dělat si plány na víkend dlouho dopředu v Mexiku nefunguje. Nejlepší je v pátek vymyslet plán a v sobotu vyrazit, protože jinak se plány mění a mění. Nicméně tento víkend to vypadalo zoufale ještě v sobotu ráno.
Ve čtvrtek mi kamarádi vnukli myšlenku na výborný víkend: v Guanajuatu – městečku poblíž, které podle všech vyprávění je nádherné, romantické a nesmím ho vynechat – se poslední 3 týdny koná festival kultury zvaný „Cervantino“dle autora Dona Quijote. Tento víkend festival končí, navíc v pondělí jsou dušičky – día de muertos + Haloween… což je příslib nevšedních zážitků a ukázky mexické kultury. Další faktor, který jasně říkal, že tento směr na tento víkend je ten jediný správný byl projekt na taller de arquitectura. Můj třetí projekt bude v Leónu, který je jen necelou hodinu cesty dál než Guanajuato. Zkrátka výborná příležitost. Kamarádi z lezení měli v plánu jet lézt někam poblíž Leónu, večer se podívat na Cervantino a přespat u kamarádů v Leónu. Nicméně všechny plány selhaly, a tak se stalo, že jsem se v sobotu probudila s tím, že jedu do Guanajuata, ale nevěděla jsem s kým. Lámala jsem si hlavu a posílala sms, až jsem přišla na tu správnou osobu. Isabel – Němka, se kterou mám taller de arquitectura – je dostatečně bláznivá na to, aby mi kývla na sraz za 2 hodiny na autobusovém nádraží, a jely jsme.

Když jsme konečně vystoupily v Guanajuatu, hnedka nás chytil chlápek z místní cestovní kanceláře a koupily jsme si na zítřejší ráno poznávací okruh. V autobuse do centra jsme potkaly skupinku přiopilých Mexičanů. Stalo se to tak, že si vedle mě sednul jeden z nich a zeptal se mě, kolik stojí jízdenka. Neřekla jsem víc než „4 pesos“ načež zvolal: „Aaa extranjera!“. Což mě naprosto dostalo, to se jenom ze čtyř pesos pozná, že jsem cizinka? Julio nám prozradil, že je jich asi 6, a taktéž jdou hledat ubytování. Popřáli jsme jim hodně zdaru a byly rády, že jsme jenom dvě, protože bylo jasné, že ubytování bude problém. Autobus nás nechal vystoupit v tunelu, domnívala jsem se, že je to špatný vtip, ale opravdu tam byla zastávka. Z tunelu jsme po schodech vystoupali na povrch a byly jsme uprostřed centra nádherného městečka v údolí, kde nejsou ulice uspořádané do pravoúhlé mřížky. Konečně město dle mého vkusu, křivolaké a úzké uličky je to, co mě nadchne.

Následující dvě hodiny jsme chodily od hotelu k hotelu a každá odpověď byla akorát zavrtění hlavou. Tak jsme došly do hotelu Berta, ztraceného v úzkých uličkách, který mi doporučila Lucka. Paní majitelka byla velice vstřícná, a protože se jí zdálo, že už mě jednou viděla, rozhodla se nám pomoci. Ještě se k nám připojily dvě Mexičanky. Pokoje neměla, ale zavolala svému známému, který si pro nás přišel a odvedl nás na druhý konec města, kde jeho známý pekař měl pokojík k pronajmutí. Isabel vyslovila svou domněnku, že to je pokoj jeho dítka, které vyšoupli na tuto noc, aby ho mohli pronajmout. Mexičanky ohrnuly nos a vzdálily se, my zajásaly a s klíčem v kapse vyrazily něco povečeřet, protože se nám už dávno setmělo.

Ulice byly plné lidí, kam se člověk podíval, viděl někoho ve strašidelném převleku, hlavně děti. Na trhu jsme nakoupily morbidní sladkosti a chvíli pozorovaly skupinu kostlivců tančících na náměstí. Našly jsme uličku polibků – strmě klesající necelý metr širokou uličku, ke které se váže romantická smutná legenda: Carmen žila v domě v této ulici a měla milého. Ale její otec byl velice žárlivý muž a nedovolil jí jakýkoliv kontakt s mladíky a držel ji ve svém pokoji. Její milý koupil dům na druhé straně uličky a mohli si tak povídat. Jednoho dne, akorát když Carmen natahovala ruku z okna, aby ji její milý políbil, je přistihl její otec a vrazil své dceři nůž do zad. Od té doby je tato ulička zasvěcená polibkům. V době festivalu ale bylo naprosto nemožné uličku projít, takže jsme nahlédly z jedné strany, obešly blok a nahlédly i z druhé strany.

V tom se k nám donesly zvuky veselé hudby a zanedlouho se na konci ulice vynořila skupinka hudebníků následovaná davem posluchačů popíjejících cosi ze zvláštních džbánků. Zdrželi jsme se a poslouchaly, následovaly je zpět k uličce polibků a zde se skupina rozešla. Ale to už se na konci ulice vynořila další skupina, a pak další. Pomalu jsme se pohybovaly proti směru, ze kterého přicházely, ale daleko jsme nedošly. Isabel, jakožto blondýna, přitahovala pozornost všech černovlasých Mexičanů, kteří se s ní chtěli fotit. Potkaly jsme dva s vydlabanou tykví přes rameno (byla v ní tequila) a po chvíli, co jsme se s nimi bavily jsme dostaly každá jeden ten zvláštní džbánek (plný samozřejmě) a každá jeden šátek, které měli ti kluci na krku. Bohužel, nebo naštěstí, jeden z nich byl tak opilý, že ho brzy museli doprovodit domů. S Juliem z autobusu jsme se zkoušeli potkat, ale Isabel byla unavená, a tak jsme si tak v 1:30 šly vychutnat těžce nalezenou postel.

Druhý den ráno jsme vstaly v 8 (v 6 nás vzbudil pekař, jestli náhodou nemáme klíče od pekárny), došly jsme si do tržnice na snídani, nakoupily pár suvenýrů a v 10:30 jsme se už čekaly před hotelem Central na náš výlet. Po dobrých 40ti minutách, kdy jsme si opravdu nebyly jisté, jestli byl dobrý nápad platit dopředu, jsme se nakonec dočkaly mikrobusu, nicméně ještě další hodinu jsme strávili vyzvedáváním dalších účastníků výletu. Nakonec nás bylo 14 – fajn parta lidí. Mexičani se smáli, že španělsky mluvíme líp než Brazilec a zkoušeli vyslovit „Ř“.

V rámci výletu jsme navštívili muzeum mučících nástrojů, ve kterém bylo i něco málo odkazů na mumie a těžbu stříbra a drahých kamenů. Odvážní členové naší výpravy si vyzkoušeli některé nástroje na vlastní kůži. Dál jsme se zastavili v obchodě s drahými kameny, kde jsme dostali přednášku o významech kamenů, což bylo jen nudné čekání na to, až si dámy vyberou ten správný náramek. To už bylo poledne a členové výpravy hladem ztráceli morálku a odbíhali hledat stánky s tacos. Když jsme se opět všichni usadili v mikrobusu, odvezli nás do muzea těžby stříbra. Dál jsme navštívili obchod s tradičními sladkostmi, ochutnaly co se dalo a koupila jsem si kandované mango v chili košilce – sladké a pálivé. Dalším bodem programu měly být již zmíněné mumie. Guanajuato je slavné pro své mumie, protože nikde jinde se nenašly. Nejsou to tak úplně mumie, jako vysušená těla v bizardních pózách. Říká se, že byla epidemie cholery. Spousty mrtvých, které nebylo kam pohřbívat tak skončili v improvizovaných hrobech. Pro intenzivní slunce a výskyt minerálů ve vzduchu se těla vysušila a teď je z toho atrakce. Nicméně jsme toto muzeum vynechali pro nedostatek času, hlad a lenost členů výpravy popojít pár metrů do kopce. Výlet jsme zakončili na výhlídce Pipila, odkud byla krásná podívaná na to barevné údolí.

Co mě fascinovalo na Guanajuatu, kromě uliček a domečků, bylo vyřešení dopravy. Ve městě není místo na pořádnou silnici, dostat se z jednoho konce města na druhý byl problém. Guanajuatem protéká řeka. Když jsem viděla první most, radostí jsem poskočila a utíkala se podívat na řeku. Nicméně v korytě byla umístěna silnice, která brzy mizela v tunelu/kanálu. Zkrátka a dobře. Guanajuatem protékala řeka, několikrát měli problémy se záplavami, a tak se rozhodli koryto řeky posunout hlouběji – vybudovali kanál, kterým odvedli vodu pod městem a problém s dopravou vyřešili přesunutím silnice do starého koryta. Pod městem vybudovaly systém tunelů (26 tunelů, asi 66km). Příjezd do města tak je především exkurze po kanalizaci – některé úseky tunelů se podobají kanalizačnímu uzlu v Praze – hlavně díky cihlovému zaklenutí.

Většina zůstala na vyhlídce a vyzkoušela lanovku do centra. My se nechaly odvézt na nádraží, kde jsme měly 4 minuty na koupení lístků.

Isabel jela zpět do Querétara přes Irapuato – nejkratší cestou. Já jela do Leónu mrknout na svůj pozemek. León je známý svými obchody s kůží – levné boty, kabelky, pásky, bundy… Na nádraží jsem měla štěstí na taxikáře, odvezl mě na vlakovou zastávku, z obavy o mou bezpečnost mě provedl po okolí a vyprávěl historky, fakta z Leónu, zajímavosti ze života… Po hodině v taxíku jsem se nechala vysadit v centru a šla se podívat na katedrálu a na hlavní náměstí, kde se konal trh morbidních cukrovinek. V Leónu jsem se celkově nezdržela jsem se víc než dvě hodiny a upalovala zpátky do Querétara, přeci jenom jsou to 3 hodiny cesty.

Zkrátka a dobře, Guanajuato je kouzelné město. V Mexiku teď vyšel nový film – El Estudiante (Student), který se odehrává právě v Guanajuatu. Doufám, že se časem dostane i k nám, protože je stejně kouzelný jako Guanajuato.

Nové kolo

2009-10-26T21:12:00.000-06:00

Jupí!!! Po třech měsících chození do školy pěšky mám kolo! Je půjčené, takže náklady 0 (zatím jsem si koupila jenom červené světélko, abych byla vidět, když se vracím večer za tmy domu), zato užitek k nezaplacení. Cesta do školy pěšky trvá 25-30 minut, poklusem se to dá za 20min, na kole za 10min. Zatím hledám vhodnou trasu, ale není moc z čeho vybírat. Jsem konečně nezávislá a pohyblivá. Ve středu jsem vyrazila do centra a uvědomila jsem si, že je to patrně poprvé, kdy jsem v centru sama. Všichni mě varují, že je to nebezpečné pohybovat se v dopravě na kole, protože místní řidiči moc cyklisty nerespektují. Zatím jsem zpozorovala, že se to týká hlavně řidičů autobusů. Ale strach nemám, jsem tak nadšená a šťastná, že výhody dalece přesahují rizika.

3 měsíce v Mexiku

2009-10-24T21:59:00.004-05:00

Dnes slavím 3 měsíce v Mexiku, utíká to jako voda. Od začátku třetího parciálu, kdy mi došlo, že jsem za polovinou studia, mě drobnosti, které mě vždy vykouzlí úsměv na tváři a pocit spokojenosti, začaly zároveň přinášet i smutek a úzkost. To proto, že jsem si uvědomila, jak mi bude chybět kampus, přístup profesorů k výuce a studentům, možnost zajít si zalézt na zeď kdykoliv mám hodinu, nebo i jenom 10 minut volna, všechny ty tváře, které mě rádi vidí, a hlavně ta nálada, sednout si do auta, pustit si Bumburiho a začít spontánně zpívat a zapomenou na všechny starosti. Ta kultura, kde je součástí slušnosti ptát se vždy jak se máš a popřát zdravíčko, když si někdo kýchne, a na všechny projevy nejistoty uslyšet „no te preocupes“ – neměj obavy. Naučila jsem se, že všechno nějak dopadne, a ať je to tak, nebo onak, vždycky je to nakonec dobré. Nemá cenu se stresovat, co bude zítra, protože plány se mění mávnutím proutku a není důležité to, co není, nebo co mohlo být, ale jenom to, co je teď a tady...

Abych jenom nechválila, to, co mi tady vadí, je vliv USA, to mi chybět nebude, ale za čas se to samé dostane i k nám. Opravdu se můj vztah k „gringos“ lidem z USA nijak nezměnil k lepšímu…

Sžila jsem se už naprosto takřka se vším. Španělština mi jde sama, neuplyne jediný týden, kdy by mě někdo nepochválil, nebo se neobdivoval jak mi to pěkně mluví. Zbavuji se úspěšně toho, co mě trápilo nejvíc, když jsme někam jeli s Mexičany – neznalosti písniček. Založila jsem si zpěvník, nakoupila pirátské kopie CDček a trénuji paměť. Nechápu, proč mě všichni varovali, že mi tortily a tacos polezou ušima a nebudu je moci ani cítit po třech měsících jednotvárné stravy. Naopak je vyhledávám jak můžu!

Poslední dva týdny přemýšlím o tom, co by znamenalo, kdybych tu mohla zůstat i na další semestr. Je to složité rozhodnutí, ale začnu se poohlížet po možnostech a zvažovat důsledky…

Conca

2009-10-18T22:36:00.000-05:00

Tento víkend byl dlouho očekávaný. V podstatě od počátku semestru, kdy jsem se zapisovala na lezení. V tom momentu mi Alf ukazoval jedno video z akce, která se jmenuje puenting (puente = most) viz. www.youtube.com/watch?v=GbUvnGQhiYA - jedná se o něco mezi houpačkou a bungee-jumpingem za použití mostu. Mnohokrát jsem se psychicky připravovala pozorováním videí na Youtube a během mé cesty směr Huasteca - Sierra (Jalpan, Xilitla, Huchihuayan) jsme první noc spali právě v kempu pod tímto mostem, díky čemuž jsem zjistila, že neni tak vysoký, jak to vypadá na těch videích. Minulý víkend se mělo jet, ale nakonec se to odložilo. Tento víkend jsme jeli. Jenomže jenco jsme opustili Querétaro, začalo pršet, a pršelo až do chvíle, kdy jsme opouštěli kemp pod mostem.

Sraz byl v 6 ráno, do aut jsme se nasoukali odhadem tak v 7 a vyrazili na snídani do Bernal. K snídani byli tacos, ale před restaurací se v obřích kotlích vařilo maso, které zezačátku vonělo, ale čím déle jsme postávali okolo, tím méně vábně to vypadalo. Curvas peligrosas za deště byly ještě více nebezpečné pro kameny na silnici a oslíky s krávami, které se potulují u krajnice. Protože jsme úplně na začátku řekli, že se stavíme u jednoho vodopádu, opravdu se naše 4 auta odvážně vrhly ze srázu a ze zpevněné vozovky na kamenitou cestu vedoucí k vodopádu. Na místě jsme zjistili, že se nikomu nechce vystrčit nos do toho nečasu a jedno auto píchlo. Nakonec jsme se přeci jenom vydali poklusem k vodopádu. Když jsme doběhli, byli jsme totálně durch. První účastníci výpravy ze sebe začali strhávat mokré hadry a vrhali se do vody vychutnat si vodopád přímým zážitkem. Otálela jsem až do chvíle, kdy jsem na břehu zůstala skoro sama, a pak jsem si řekla, že to vyjde na stejno, víc mokrá už stejně nebudu… a stálo to za to.

Převlékli jsme se, opravili kolo a pokračovali v krasojízdě, ovšem s četnými zastávkami v každé vsi, u každé pumpy, každého druhého obchodu… Dojeli jsme tak až odpoledne. Pro déšť se logicky skákání z mostu zrušilo. Mokrý materiál není bezpečný, ale hlavně je nebezpeční za deště šaškovat na mostě a strašit řidiče na mokré vozovce. Uvelebili jsme se v kiosku v kempu, objednali micheladas (pivo s rajčatovým protlakem a celé to je pálivé) a vybalili svačiny. Někteří tak zůstali až do noci, akorát pití vyměnili za tequilu. Já se rozhodla večer strávit v hamace v improvizovaném hotelu s vlastní kuchyní při víně. Relativně v suchu jsem pak akorát litovala skupinku přiopilých kamarádů, kteří se za deště a za tmy snažili postavit si stan. Přespala jsem v autě, ale ráno pršelo jen o něco méně a naděje na lepší vyhlídky a adrenalin se rozplynula. Mnozí se zabalili a vydali se k dalšímu vodopádu po cestě do Querétara.

Nicméně to by nebyl Alf, aby neměl připravený plán B. Z auta vytáhl ti „hydrospeedy“ – něco mezi přídí lodi a destičkou na plavání. Funguje to tak, že si na to člověk lehne tělem, chytí se za poutko, skočí do řeky a nezbývá než kopat nohama. Nevěřila jsem, že při stavu řeky, která měla odhadem dvakrát tolik vody, než při naší první návštěvě, lze plavat. Ale bylo mi vysvětleno, že je to vlastně víc bezpečné, protože kameny jsem hluboko pod hladinou. Tři odvážlivci se tak vyzbrojili neopreny, chrániči, přilbou a ploutvemi a nechali se odvézt 3km proti proudu, kde se odvážně vrhli do proudu, aby nakonec doplavali do kempu s blaženým úsměvem na tváři. A to bych nebyla já, abych něco nechtěla zkusit… První plavba byla pokusná, ve druhém kole jsme se nechali odvézt dál, cca 8km proti proudu. Alf plul napřed a hledal nejlepší cestu, já uprostřed a zezadu mě jistil Champi. Neupluli jsme ani z dohledu od místa, kde jsme se vrhli do proudu, když jsme potkali zákeřnou peřej, která chytila Champiho a docela dlouho ho nechtěla pustit. Alf měl o něj vážný strach a čekal v klidnější vodě jak se s tím popere, já měla strach, že mě proud unášel napřed, daleko od obou a nakonec jsme se dozvěděli, že Fish (který nás sem dovezl a vracel se do kempu autem) mezitím běžel po břehu, kdyby bylo potřeba jeho pomoci.

Nakonec vše dobře dopadlo a Champi vyplul a oba dva mě dohnali. Nicméně jsme všichni měli pořádně nahnáno a adrenalinu jsem se tento víkend přeci jenom dočkala. Srdce mi bušilo, jediné, co se dalo dělat, bylo kopat nohama. Jenom já a živel. Nikdo by mi nemohl pomoct, všechno bylo na mě. Bylo třeba ragovat pohotově, s klidnou hlavou, předvídat okolnosti a znát chování vody. V dalším meandru nás proud zanesl pod větve stromů, což působilo strašidelně, ale nic se nedělo. Až do chvíle, kdy řeka narážela do skály, která stáčela proud a vytvářela pěkný vír. Tady se chytil Alf. Nejdřív ho proud mrštil o skálu – plovákem napřed, takže se nic nestalo, ale pak nemohl vyplavat z víru. Já jsem to viděla včas a o metr jsem se víru vyhnula, Champi taktéž, i když měj jisté problémy. Myslím, že jedině strach mi pomohl se zázračně vyhnout tomuto vodnému peklu, i když jsem si nebyla jistá, jestli do té skály narazil omylem, schválně, nebo jako demonstrace toho, jak se mám zachovat, kdyby něco. Když ani Alf dlouho nevyplavával, tentokrát to bych Champi, kdo měl vážné obavy. Nakonec se ale ukázal. A ukázalo se, že největší obavy ze všeho oba mají z toho, že další vír čeká na mě, že nebudu mít sílu vyplavat, že třeba pustím plovák, a že ani jeden z nich mi nebude moci pomoci. To mě chlapci moc nepotěšili, ale věděla jsem, že se musím vyhýbat podezřelým místům, a že se nic takového nestane. Několikrát jsem si vyzkoušela co to je sáhnout si na dno sil fyzických i psychických, když bylo třeba vyhnout se kamenu uprostřed řeky, ke kterému mě unášel proud. Nejtěžší bylo uklidnit zrychlený dech a spolehnout se na pohyb, který mi není úplně vlastní – kopat nohama (plavu většinou jako žába, i když už jsem se obstojně naučila kraul), ale vše zafungovalo, pud sebezáchovy je mocný štít. Nakonec jsme byli pořádně unavení, vyčerpaní, ani jsme necítili jestli je voda studená, nebo jestli nás dře plovák do loktů a jenom jsme se houpali na vlnách jako koráby za bouře na moři. Všechno dobře dopadlo, dopluli jsme do kempu beze ztrát a bez újmy, akorát s roztrženým neoprenem. Byl to opravdu zajímavý zážitek – jenom já, voda a zelené hory, téměř panenská příroda.

V kempu jsme se najedli, odpočinuli, zabalili saky paky a než jsme nasedli do auta, byla dokončena moje lekce používání slova huevos (vejce). Občas Mexičani často používají nějaké ne úplně slušné slovo častěji než jiná, v sobotu jsem nerozuměla v jakých situacích lze toto slovo použít, tak měli za úkol, abych po víkendu měla jasno. Přestalo pršet a na chvilku se mraky roztrhly a zasvítilo sluníčko – huevoooooooos!!!! (Teď, když odjíždíme bude svítit sluníčko?) A moje první vlastní aplikace na sebe také nenechala dlouho čekat, to když jsem v pondělí zapnula počítač, a ten mi řekl: aplikace nebude fungovat, a nefungoval. Huevos! (Dávno mi hlásil, že má málo místa na disku, dávno jsem chtěla koupit externí disk a zálohovat data a přesunout nepotřebné soubory, aby mi nezabírali zbytečně místo. Až nebylo místo na uložení osobního profilu a celý můj profil se vytratil. Naštěstí jsem našla všechny dokumenty v pořádku, založila si nový účet a vše přesunula a přeinstalovala.)

Po cestě zpět jsme zažila první pořádnou, neuvěřitelnou zimu. V nejvyšším místě v Sieře je pueblo, kde nemají rovné střechy, ale sedlové s červenou střechou, jako v Čechách. To místo se jmenuje Piňal de Amoles a v zimě tu prý i sněží. Nechápu, jak to ty lidi bez topení přežívají, ale je to místo, kde je největší počet úmrtí zmrznutím. Opravdu jsem nelitovala, že jsem si vzala i teplé oblečení, když jsem si balila dvoje šortky, tílka, plavky, opalovací krém a sombrero. Vyzkoumali jsme, že v šesti lidech se dokážeme na zadních sedadlech docela obstojně zahřát, ale není radno se zdržovat v těchto končinách…

Lezení - Valle de Santiago

2009-10-10T22:03:00.000-05:00

Moje první zkušenost s lezením na skále se odehrála ve vulkánu. Dříve tu bylo nádherné jezero, které mi tu moc chybělo, měla jsem chuť se po lezení zchladit... Zatímco na umělé zdi v kampusu mi k dokončení cesty chybý ještě spousta pokusů, tady se mi podařilo hned dvakrát vylézt až nahoru (na konec jištěného úseku), je tedy pravda, že s jojem (nemusela jsem se zajišťovat na každé karabině), ale stejně mě řekvapilo, že jsem se udržela na miniaturních výčnělcích skály, které se velikostí nedají srovnávat s chyty v kampusu. Takže spokojenost :-)

Druhý parciál

2009-10-08T21:47:00.007-05:00

Dnešek byl parádně vydařený den, a to zaslouženě. Předchozí týden jsem strávila v plném pracovním nasazení před parciály.

V pátek a v sobotu jsem měla sisyfovskou práci na mém modelu na atelier. Můj projekt je muzeum na okraji kaňonu a rozhodla jsem se, že model kaňonu udělám ze dřeva. Co víc, z jednoho kusu, zkrátka jsem navštívila místní pilu a koupila kus trámu – krychli dřeva cca 25x25x25cm. V tom momentě jsem byla velice šťastná a těšila jsem se, jak vyzkouším atelier na TECu, kde se nachází (dle jednoho z mích přátel) „všechny“ možné stroje na práci se dřevem, kovem i plastem. Mají tam hodně strojů, jen ten jeden, který jsem zrovna potřebovala chyběl. Dostala jsem tak kladivo a dláto a brzy pochopila, že jsem koupila velice kvalitní a tvrdé dřevo. Proto jsem nad tím modelem strávila dva dny ve dvou lidech. Tímto děkuji nesmírně za pomoc Alfrédovi, který jako správný muž má doma výbavičku hraček pro kutily. Neděli jsem strávila ve stresu doma u počítače modelováním 3D modelu muzea a přípravou prezentačních plakátů.

V pondělí mě potěšila Pazilisete, která dokončila naší práci na grafický design, abych mohla dělat na atelieru. Profesor z atelieru občas dělá věci přesně opačně než bych čekala. Prozradil nám, že nepotřebujeme mít model na čtvrtek, že to stačí na pondělí… Má v úmyslu nechat nás vyzkoušet 3D tiskárnu. Nicméně nevadí, model se mu líbil a tentokrát už byl spokojen. Má práce na projektu pokračovala tak, že jsem opět nebyla schopná nastavit slušná světla v modelu, aby mi vylezl pěkný render. Naštěstí Photoshop dost věcí spraví.

V úterý jsem myslela, že vyskočím z kůže. Běžně když dodělávám ateliér, v momentě kdy rentuji, pracuji na modelu a mám hotové plány. Tentokrát jsem udělala model a potřebovala rentovat v 3DMaxu a zároveň pracovat v AutoCadu, InDesignu a Photoshopu. Počítač to těžce nesl a vůbec nestíhal. Jeden render interiéru vyšel na 3,5 hodiny, během kterých se mnou hrála myš na obrazovce na schovávanou. S obrovským sebezapřením jsem nechala plány na posledy, protože mám dojem, že jsou nudné a stejně se na ně nikdo nedívá. Ano odflákla jsem je. Ale tady to nikoho moc nevzrušuje. V úterý jsem se probudila, uložila render, který se mi vyrendroval přes noc a pustila další. Úplně jsem zapomněla, že jsem měla být ráno na Skypu, čímž se všem omlouvám. Odpoledne jsem si vyrazila napsat testík ze španělštiny a večer jsem si zašla zaplavat. Tentokrát jsem se domluvila se dvěma kamarády, že se sejdeme v bazénu a naučí mě kraul. Doufala jsem, že alespoň jeden dorazí. Přesně po mexicku, spolehlivě jeden (trenér z lezení) se na mě vykašlal. Naštěstí druhý (Chris z lezení - prvák) se vynořil a hodinu se se mnou trápil a trénoval česká slovíčka topit, utopit, ponořit, zatímco já zoufale vykašlávala vodu. Ale musím se pochválit, ke konci hodiny jsem přeplavala bazén (25) něčím co by se časem dalo nazvat kraulem. A pokračovala jsem v mém spánkovém režimu (tento týden 2-4h).

Středa mi vyšla jakš-takš vstříc. Ráno jsem dodělala plakáty na atelier a vrhla se na úkol - parciál na grafický design. Měli jsme vymyslet logo pro náš nápoj a vytvořit firemní identitu, tzn. graficky pojednat dopisní papír, obálku, vizitku a složku/desky. Skončila jsem v pět odpoledne a jako raketa vyběhla hledat obchod, kde bych koupila kartóny A1. Byla jsem úspěšná a v 6 jsem doběhla do „tiskárny“. Netušila jsem, že hodina je málo. Minule mi vytiskli plakáty v pondělí ráno během dvaceti minut. Tentokrát jsem je zmátla tím, že každý soubor byl jiné velikosti a na jiný papír (viz. práce na grafický design). Na všechno se mě třikrát zeptali, pak se vyměnili prodavači a vysvětlila jsem vše znovu, tentokrát už jenom dvakrát. Pak mi nosili na osahání různé papíry a pomalu začali tisknout tak po půl hodině. Došlo mi, že nestihnu přijít včas na urbanizmus od sedmi. Dotiskli jsme v 7:20. Na urbanizmus mě nenechali vejít do třídy, až o pauze. Tím jsem ale získala hodinu na učení se na parciální test, což vůbec nebylo špatné. V tomto momentě jsem ocenila, že jako jedna z mála si poctivě vedu zápisky, protože jsem nedokázala najít na internetu prezentace, které tam dle všech zaručeně jsou. Měla jsem pořádný strach z toho testu. Můj první opravdový test! Otázky byly typu: V knize té a té Ian Bently popisuje metodologii práce urbanisty, vysvětli pojmy, které používá: variedad, versatilidad, permeabilidad, legibilidad… a na závěr další otázky: co vidíš jako přínos v knize Jana Bažanta, čím se odlišuje jeho metodologie od ostatních, co je pro tebe důležité a proč… K mému překvapení jsem se docela lehce rozepsala a popsala víc než tři strany! Po testu jsem si popovídala s profesorem – je tu v ročníku mnohem méně studentů a přístup profesorů je tak mnohem důvěrnější a přátelštější. Zjistili jsme, že to, že jsem nenašla ty presentace byla jeho chyba, tak alespoň se nemusím cítit jako naprosté nemehlo. Domů mě se všemi kartóny a rolí papírů odvezl Arturo autem a do noci jsem řezala a lepila.

A teď tu máme dlouho očekávaný čtvrtek! Den naprosto zasloužený, kterým končí utrpení druhého parciálu. Od rána se všechno dařilo. Měla jsem obrovské štěstí, že náhodou Arturo měl cestu kolem a v osm mě se vším (tři plakáty nalepené na kartónech, model – pořádně těžký kus dřeva, laptop v batohu a tělocvik v kabelce) odvezl do školy. Na grafickém designu jsem odevzdala složku s logem a v hodině jsme si připravili presentaci o surrealismu. Pracovala jsem s Felipem – člověk, který když začne mluvit, tak nikdo další nemá šanci. Nicméně se mi podařilo mu skočit do řeči a také něco odprezentovat, a to velice úspěšně.

A nyní přichází ten velký okamžik: prezentace atelieru! Před prezentací všichni obdivovali mé rendery a kroutili nad nimi hlavou. Jako kritici dorazili dva architekti – absolventi. Jeden pracuje s Fosterem, druhý v Madridu, oba mladí a nadějní. Byla jsem z nich pořádně nervózní, ale vzpomněla jsem si na Slávu a jeho metodu na odstranění stresu (představit si obecenstvo jako oddané hladové psíky) a dál šlo všechno hladce. Když jsem viděla některé velmi ubohé projekty mích mexických spolužáků, a v očích kritiků beznaděj, uklidnila jsem se a nabyla na sebedůvěře. Vesměs projekty nás tří zahraničních studentů velice převyšují kvalitou projekty našich spolužáků. Prezentaci jsem pojednala velmi živě a začala jsem emocionálním zážitkem v momentě, když jsem uviděla kaňón. Ani jednou jsem se nezadrhla a řekla všechno co jsem chtěla. Byla jsem pochválena za španělštinu (Isabel i Rand přešli do angličtiny) a světe div se, z kritiků vypadla samá chvála, ani jedna výtka. Uspořádání presentace, skici, práce s tématem, rendery… všechno jak má být! Nakonec se obdivovali modelu a já skákala málem dva metry do stropu radostí. Z hodiny jsem odcházela s úsměvem od ucha k uchu.

Na lezení jsem se jenom smála a vůbec se mi nechtělo lézt. V pátek, když jsem byla naštvaná na celý svět, který mě trápil, jsem lezla jako veverka, protože jsem to ze sebe potřebovala dostat. Dneska jsem se sice opět zlepšila o jeden chyt na převise, ale nejvíc ze všeho jsem si užívala jsem ten pocit dobře odvedené práce. Až do té prezentace jsem nebyla úplně spokojená. Úsměv mi zmizel, když jsem se probrala při pohledu na zadání testu ze španělštiny. Ten minulý dopadl dobře, dvě chyby na celém papíře – 93%. Zato tyhle čtyři strany cvičení vůbec nevypadaly přívětivě. Navíc mě dohnala únava. Uvidíme jak to dopadne. Další pochvaly se mi dostalo na kapueře. Cvičili jsme ve dvojici, protože nás stejně víc nepřišlo. Po dvou měsících jsme schopní víceméně spolupracovat. No a další neuvěřitelná věc: na konci hodiny se objevil Chava, jestli bych mu nepomohla. Že má v kampusu dvě auta a nechce tam ani jedno nechat přes noc. Jestli náhodou nechci jedno půjčit, že si pro něj dojede večer. Neptala jsem se na detaily a sáhla po klíčcích. Neuvěřitelné. Strach jsem měla, ale odvezla jsem se domu. Teď jenom čekám, až se vrátí Gabriela a bude u mě hledat nějakou návštěvu, jak jí budu vysvětlovat, že tím autem jsem přijela já… :-) A aby to bylo všechno, když už parádní den, tak se vším všudy, v ledničce jsem potkala připravenou výbornou večeři. Brokolicovou polévku a těstovinový salát jsem slupla hned a teď se jdu podívat na chille en nogada – něco tak výborného, že už se mi sbíhají sliny. Směs ovoce, masa a dalších dobrot v paprice, zalité sladkou polevou s oříšky a posypané granátovým jablkem…

Bernal

2009-09-17T22:54:00.003-05:00

Ve čtvrtek jsem si s Luckou prodloužila prázdniny a vypravily jsme se na Bernal. Vesnička Bernal je známá pro skalní monolit - 3. největší na světě, který prý vysílá zvláštní energii... Pokračovaly jsme nadšeně v našich ztřeštěných nákupech a zakončily jsme den jak jinak v Bernalu, než s gorditas.

Día de Independencia

2009-09-16T23:12:00.000-05:00

Jeden z mála volných dní v Mexiku za mnou přijela oslavit Lucka z Tolucy. Byla tak nadšená z teplíčka, které mám v Querétaru, že mě nakazila, a užívaly jsme si ty prázdniny společně. Zašli jsme na trh a málem jsme vykoupily všechno, co měli :-) Mexičani rádi používají slovo "listo" - připraven, ale používá se i v jiném smyslu, který je těžké přeložit. Mexičani jsou velmi "listos" oslavit den nezávislosti. Hlavní fiesta je večer před dnem nezávislosti, aby mohli volný den využít ke spánku po fiestě :-)
Můj kamarád Salvador, který nás s dalšími přáteli provázel tento den, mi nepřináší moc štěstí co se týče ztrácení věcí. S ním si všechno musím kupovat dvakrát. Tentokrát jsem si kouila vlajku. Na fiestě byla ta moje jediná a zřejmě se některému Mexičanovi tak zalíbila, že ji záhy zcizil a ráno jsme se vydali kupovat novou vlajku.

Huasteca - výlet směr Sierra

2009-09-13T20:20:00.026-05:00

Tento víkend jsem sbalila spacák, hamaku a něco k snědku a vyrazila do přírody. Nevěřila jsem svým očím, když jsme se z polopoušti najednou ocitli v zeleni a v horách. Vyrzili jsme v pátek večer, přespali jsme v hamace v kempu Conca. Ráno jsme se vykoupali v azurovém potoce a vyrazili směr Jalpan obdivovat misijní kostelík.

Na trhu jsme pojedli tacos a uháněli dál. Cestou jsme potkali další pueblo s podobným kostelíkem, jaký byl v Jalpanu, a spoustu cedulí upozorňujících na nebezpečnou zatáčku (curva peligrosa za 150). Vrcholem dnešního dne byla vesnice Xilitla, která dostala přezdívku bláznivá vesnice. A to nejen díky Edwardu Jonesovi, který se nadchl pro beton a v pralese si vystavěl palácový komplex neuvěřitelných tvarů. Tento Edward rozhodně nebyl architekt, nicméně i ve městě se nachází stavba, které se říká hrad.

V pralese bylo vedro a vlhko, přesně jako v amazonském pavilonu v pražské zoo, proto se mi ulevilo, když jsme sjeli z hor do údolí hledat kemp v přívětivějších podmínkách. Vydali jsme se hledat pramen (narození) řeky Huchihuayan. Nevěřila jsem, že jsme blízko pramenu, protože jsem čekala, že se z řeky stane potok, pak potůček a nakonci bude pramen. Omyl. Toto narození řeky je naprosto unikátní, protože voda vytéká ze skály obrovskou silou a v obrovském množství. Vítám každou příležitost skočit tady v parném létě do vody. Kemp byl zavřený, ale v hospodě jsme se domluvili, že jedna rodina má sad a nebude jim vadit jedna hamaka navíc.

Neděli jsme věnovali návratu. Kvůli ranímu zdržení jsme zvolili kratší cestu zpět, tudíž stejnou cestu, kterou jsme přijeli - přes hory, přes doly a všechny ty nebezpečné zatáčky :-) Projeli jsme "nebezkou bránou" - Puerta del Cielo - a než jsme stihli nechat Sierru za námi, zastihl nás západ slunce. V jednom pueblitu po cestě mě zaujaly telefonní automaty. Místní nemají telefon doma, zato spousta jejich příbuzných se odstěholava do USA. Když příbuzní z USA volají domů, zavolají na ústřednu, že chtějí mluvit s Pedrem. Obsluha má 30 minut na to, aby našla Pedra. Ten pak čeká, až telefon zazvoní znovu... K večeři jsme si dali gorditas v městečku Bernal, kam se musím ještě vrátit.

Můj první projekt v Mexiku

2009-09-07T20:17:00.012-05:00

Zadání znělo: experimentální dům

Problém, který jsem se rozhodla ve svém zadání řešit, jsem pojmenovala "virtuální zajatec" a tudíž projekt se jmenuje "běžný dům pro virtuálního zajatce". Virtuální = neexistující => zajatec není zajatcem, je svobodným člověkem, který se však nedokáže odpoutat od virtuálního světa internetu. Dům má ukazovat na nebezpečí, které nám hrozí v blízké budoucnosti, a to je závislost na svém počítači. Nebezpečí je trávit svůj čas ve virtuálním světě, komunikovat s přáteli pouze přes Facebook, Skype atd. Člověk nebude muset zvednout zadek ze židle, např. nákup mu doručí kurýr do domu...
Rozhodla jsem se veškerou techniku typu počítač, televize, playstation atd. vyrvat z domu a zavřít do klece, do kapsul. Ty jsem umístila do prostoru, který se těžko definuje a nazývám ho virtuální – neexistující dům. Je naprosto otevřený, transparentní, nedá se určit, zda je to prostor venkovní, nebo vnitřní.

V zadní části pozemku je jako kontrast „opravdový“ dům. Obě stavby jsou propojeny lávkou. Dům má prosklenou fasádu, aby působil přívětivě a přiměl své obyvatele, aby se vrátili do reálného světa a žili se svou rodinou. Tato část má přitahovat, zatímco virtuální dům má vypuzovat. Podlaha je z kovového roštu, který spolu se skleněnými lamelami nechává vzduch volně proudit skrz dům.
Kapsuly se mohou odpoutat od podlahy a vznést se do prostoru. Do světa, kde nejsi nohama na zemi, nedefinovaného místa mezi vlnami s informacemi, kde tě nikdo nemůže rušit při práci.

Čistá architektura neznamená konečný design, čistá architektura má poskytovat prostor k realizaci, jako čistý list papíru.
Během práce na atelieru jsem ocenila to, že jsem přesně věděla, co mám mít na další hodinu hotové. Práci to úžasně urychlí. Na ČVUTu jsem se naučila pracovat ve skicách, a tady jsou ze mě nadšení, protože Mexičany nemůžou přimět k ruční práci. Profesora jsem si tak naklonila, že každou hodinu se všichni šli podívat na ukázkovou práci :-) Jenže zatímco jsem vytvářela krásné malůvky, ostatní vytvářeli 3D modely v počítači a plány v AutoCADu. Domnívám se, že práce ve skicách mi umožňuje nespočetněkrát měnit a vylepšovat můj návrh, kdežto v počítači to trvá déle a projekt se tak zasekne ani ne v polovině cesty. Příprava na odevzdání ateliéru pro mě byla krušná. Jak jsem řekla, díky nulové práci s počítačem jsem byla dosti pozadu. Žádný ateliérový týden se tady nekoná. Měla jsem týden na převedení skic na půdorysy, řezy, pohledy, vytvoření 3D modelu v počítači, přemluvení renderu, aby vyplodil něco pěkného, design plakátů a slepení modelu. Upozorňuji, že týden běžné školy, kdy mi nikdo nevěřil, že mám tolik práce, že nemůžu jít na fiesty… Nakonec jsem to zvládla, ale obětovala jsem jednu noc a tiskla jsem v pondělí ráno! 8:30 design a 10:00 ateliér – fofr! Na presentaci jsem byla tak utahaná, že jsem ani nestihla být nervózní. Pochválili mi silný a jasný koncept, skici a poznamenali, že jsem nevyřešila šťastně dispozice a mam umatlaný model od lepidla… Dejte mi víc času!!! Ten projekt se mi líbí, ale chci ho dodělat!!! Ve čtvrtek začínáme s novým zadáním…

Temascal - tradiční mexický obřad v sauně

2009-09-05T20:15:00.004-05:00

Běhen víkendu nejvyššího pracovního nasazení před odevzdáním ateliéru jsem se rozhodla, že si zasloužím relaxační sobotní večer. Jenže jsem netušila, co to znamená Temascal...
Když jsme sjeli autem z dálnice na prašnou cestu a ponořili se mezi pole opuncií a kukuřice, začala jsem tušit, že má představa o tom, co mě čeká, byla naprosto mylná. Instrukce zněly tak, že si mám vzít plavky, větší šátek nebo sukni a ručník. Jediné, co jsem věděla o místě kam jdeme bylo, že tam bude jeskyně – sauna s horkými kameny a nějaký kouzelník/šaman. Čím dále jsme se nořili do země nikoho, tím více se rozplývala představa podobná termálním lázním. Mezi kaktusy jsme potkali chlápka s obrovskou mačetou – to je tady prý normální… Mé obavy narůstaly jako exponenciální křivka, protože jsme najednou parkovali u chýše se slámovou střechou – přístřešek pro venkovní akce. Obydlí, které stálo opodál ve mně vyvolávalo pocit silné nedůvěry, protože to vypadalo jako pár nedostavěných zdí, nevěřila jsem, že uvnitř je místnost, ale byla. Zde, naprosto opuštěně, bez vody a elektřiny žije Margarito.

pokračování snad časem...

voda

2009-09-01T01:12:00.003-05:00

Můj sen o dokonalém Querétaru se začíná obracet :-) Zatím, co v Mexico DF každé odpoledne sprchne, v Querétaru jsme až do nedávna neviděli víc, jak tři kapky... Přehršel nádherného počasí jednoho dne způsobila, že nebylo dost vody pro celé město. A tak prostě některé čtvrti v pátek odpojili, vypli vodu a nazdar. Myslíte si, že přistavěli nějaké cisterny? Ani náhodou, člověče poraď si. Porozuměla jsem, proč mají domy na střechách černé cisterny, ve kterých mají náhradní vodu, a bylo mi odkryto tajemství dvorku před domem, pod kterým se nachází taktéž nádrž na vodu. Gabriela strávila celý den telefonováním a zařizováním, aby se voda z nádrží dostala nahoru do boilerů. Sliby, že voda bude v noci se vyplnili po Mexicku. Tzn. možná tak za týden... Když začala docházet naše zásoba, dostali jsme trochu další vody od sousedky, která žije sama. Během víkendu začalo pršet. Ano, v Querétaru prší. A pevně doufám, že zdroje pitné vody se plní a brzy poteče opět vodovodem čerstvá voda...
(středa: voda stále není, začíná se šetřit čím dál tím víc... Každý den ráno se Gabriely ptám, jak to vidí, každý den mi odpovídá, že snad večer to pustí...)

Xochimilco podruhé a Teotihuacan – sídlo bohů

2009-08-29T23:59:00.004-05:00

V sobotu mi budíček zazvonil v 4:40 ráno. Ufff. Žádná náhoda, jede se na výlet!!! Nepřekvapilo mě, když mi operátorka univerzitních taxíků oznámila, že zrovna nemá auta. Taxíků je odhadem šest a zahraničních studentů toužících po svezení na místo srazu desetkrát tolik. Ale nakonec se povedlo i mě jedním přijet. V autobuse jsem asi jako jediná uhlídala volnou dvou-sedačku a pěkně se prospala tři hodinky cesty do Ciudad de Mexico. Následovala hodina v zácpě a cesta přes celé město do Xochimilca – Benátek Mexika. Sice už jsem tu byla s Alešem, ale tentokrát jsme nastupovali jinde, na větší lodičky (pro 20 lidí) a při jiné atmosféře. Takže ani podruhé jsem se nenudila. Jak vysvitlo sluníčko, dosadila jsem se na příď lodi a vychutnávala rozhledy. Hudbou nás rozptylovali mariachi – tradiční zpěváci a hudebníci. Na závěr všeho přestoupil hlavní mariachi i na naši loď a vyzval mě k tanci. Nutno podotknouti, že byl o půl hlavy menší… Toť můj zážitek z první destinace našeho výletu.
Po plavbě se 60 dychtivých studentů rozprchlo o krámcích a do autobusu se vrátili ověšeni čerstvými úlovky z místního tržiště. Následoval druhý spánek v autobuse během přesunu z jihu DF na sever a dál do Teotihuacanu, kde nás čekal raut v noblesním hotelu. Zde se většina přejedla, netušíc zradu v podobě výstupu na pyramidy :-)

Mé první pyramidy mě ohromily. Atmosféru celému areálu dodávala dramatická obloha s černými mraky, schylovalo se k dešti…
Teotihuacan našli Aztékové už jako opuštěné rozbořené město. Domnívali se, že bylo postaveno obry, a začali ho uctívat jako sídlo bohů. Začali stavět své pyramidy podle tohoto vzoru. Hlavní třída je 39m široká, protože sloužila poutníkům. Vedla k pyramidě luny, ale možná, že to byla spíš pyramida vody, protože voda byla nejvíc posvátná. Střechy domů byly dřevěné a ploché, protože sloužily k zachycování vody, která byla důmyslným drenážním systémem odvedena do cisteren - celý areál je mírně svažitý! Důležitá byla orientace ke čtyřem světovým stranám. Za odkrytým areálem jsou patrné kopečky, pod kterými se ukrývají další pyramidy. Původní obyvatelé používali domy, ve kterých byla jen jedna místnost, akorát na spaní.

V jedné místnosti spalo 12-18 osob a neměli okna. Pohřbívalo se do podlahy v poloze skrčence, protože odcházet se má tak, jak se na svět přišlo - bílá místa v podlaze jsou stále patrná... Neměli písmo, tak malovali po zdech. Dochoval se dostatek kreseb, protože čas od času přistavěli nové zdi před staré a zakonzervovali tak předešlé domy i malby uvnitř.Veškeré kameny, které jsou červené jsou prý původní - červené bylo všechno: domy, zdi, podlahy, i ty pyramidy!!! Červená barva se získávala z vajíček pavouka, která se nachází na opuncii, žlutá z jedné rostliny.
Celým areálem nás provázeli prodavači suvenýrů, kteří byli dotěrní jako komáři (akorát, že komára jsem tu pořádně ještě neviděla).
Mé obavy z obtížného organizování takového množství lidí byly neoprávněné. Výlet byl organizován profesionály v oboru. Hlavní šéf měl píšťalku :-) a na závěr prohlídky mi pogratuloval. To proto, že jsem neodolala po jeho výkladu o další pyramidě, ke které už nemáme čas jít, a rozběhla se alespoň k nejbližším schodům pro jednu fotku. A ta gratulace byla k tomu, že jsem se rozhodla podle srdce…
Následovaly opět tři hodinky spánku v autobuse a neděle strávená u počítače s mým projektem.

Paseo de Vaqueros

2009-08-23T20:30:00.004-05:00

Zato neděle byla dobrodružná a planá adrenalinu. Strávila jsem celý den v přírodě ve skalách s lidmi z lezení. Akce se jmenovala kaňoning – putování kaňonem. Auta jsme nechali u přehrady, oblékli si neopreny, sedáky, vesty a helmy, namazali se a vydali jsme se do úžiny. Nejdřív jsme skákali po kamenech, moc vody tam nebylo, ale přišla místa, kde jsme museli skočit do jezírek a plavat. Viděli jsme asi 6 užovek, jak se vlní ve vodě, nebo vyhřívají na kamenech. Byla studená, ale ne moc, v mexickém slunci to nevadilo. Tak jsme došli a doplavali k místu, kde byla malá kaskáda - vodopád. Tady jsme předstírali, že je tu skluzavka a sklouzli se po zadku do laguny (převýšení tak 2-3m, hloubka v laguně 2m)... Pak jsme zase šli, občas skočili do vody a plavali a šli... Až jsme došli k další čisté laguně, kde jsme si dali piknik k obědu a zaskákali si šipky do vody. Od tohoto místa vedl další vodopád, kde jsme museli skočit o dost hlouběji, tak 4-5m. Zakřičela jsem si, ale paráda. V téhle laguně jsme pak asi další hodinu lezli na skálu a skákali do vody z různých výšek, protože dál vedl pořádně hluboký vodopád. Vody moc neteklo, tak se dalo slaňovat celkem bez problémů. Odhadem tak 15-20m. Ti, kteří neskákali do laguny nahoře a slanili dolu se vyhřívali na kamenech, paráda. Kaňon byl najednou hluboký, úzký, na skalách se sotva udrželi kaktusy, opuncie a keře. Popošli jsme pak ještě kousek, aby se před námi otevřela hluboká propast, kde byl vodopád kolmo dolů (odhadem 40-50m). Dole byl ztracený svět, kde žijí daňci a kočkovité šelmy. Ale tudy až někdy příště. Vrátili jsme se a vylezli po úbočí zpět k přehradě. Neušli jsme toho moc, ale adrenalinu jsem si užila spousty a vracela se s úsměvem na tváři.

San Miguel de Allende

2009-08-22T20:19:00.005-05:00

Víkend jsem si strašně moc užila. V sobotu odpoledne jsem byla v krásném městečku San Miguel de Allende, které se nachází cca 40min cesty na severozápad od Querétara. Výlet to byl klidný, odpočinkový. Zahájili jsme ho v teplých lázních, kde mě konečně přestali bolet všechny svaly. Lázně se nacházejí v zahradě - v zeleni, pod širým nebem. Po krátké procházce pod banánovníky dojdete k "jeskyňkám", ve kterých jsou kabinky na převlékání, záchodky a skříňky na věci. Lázně jsou termální, ale bublinky se nekonají. Jedná se o soustavu bazénků, nad kterými sklání své listy banánovníky a jiné palmy. Můžete se schovat do stínu, nebo naopak vyhřívat v mělké vodě na slunci. Jako vrchol blaha si objednejte piňakoládu, která je tady výtečná! a vychutnejte si ten chladivý nápoj v bazénu. Jako atrakce slouží bazén v jeskyni. Nejprve projdete/proplavete/proskáčete dlouhou chodbou, na jejímž konci se nachází jeskyně. Ze zdi padá do bazénu proud vody, na který se stojí fronta kolem dokola tohoto kouzelného prostoru.

Pak jsme se podívali na katedrálu, která vypadá jako polárkový dort a pojedli něco salátu a mořských plodů. San Miguel de Allende je krásné město, protože se nenachází na rovině, ale hnedle za centren se šplhá do kopců. Uličky tak získávají na kouzlu.

Kuriozity během cesty do školy

2009-08-18T11:17:00.000-05:00

Cestička do školy vyšlapaná a plná dobrodružství - v Mexiku nikdy nevíte, co váš čeká a koho potkáte.
Mé zážitky při cestě do školy opravdu stojí za článek. Ale prý to jsou samé rarity (ve španělštině: es raro). Je naprosto běžné, že slýchám pískání, pohvizdování a troubení aut, které mě míjí. Tady se troubí prostě proto… Hned třetí den, když jsem šla kolem nákupních center – už skoro u školy, proti mně jelo auto. Chlápek v tom autě si přibrzdil a pozdravil mě, pokračovala jsem v cestě. Jenže zjevně nebyl spokojen, že tím byla komunikace ukončena, a tak si couvnul, aby se mě zeptal, kam jdu. Naštěstí na rezolutní NO – ne, nebudu se s tebou bavit, se vzdal a pokračoval ve své cestě. Druhý zážitek byl o něco kurióznější: šla jsem ze školy kolem parku a za mnou mladík. Udržoval si docela velký odstup, takže se klidně mohlo jednat o náhodu, necítila jsem potřebu si náhle začít zavazovat tkaničku, nebo něco, aby přešel. Když už jsme byli na konci parku, najednou přidal a předešel mě. A v ruce měl fotoaparát, jakoby nic, jako kdyby ho prostě náhodou držel v ruce, ale bylo mi jasné, že nenápadně fotí, nebo natáčí. Otočila jsem se a snažila jsem se mu uhnout ze záběru, vsadím se, že to video nestálo za nic. Naštěstí to netrvalo dlouho a na autobusové zastávce se posadil a dělal, že čeká na bus (v opačném směru, než jsme celou tu dobu šli). Když jsem ho míjela, vrhla jsem na něj tázavý pohled a gesto: „Co to ksakru mělo být?“, on odpověděl také rukama, jako že nic, že se omlouvá, že jenom se chtěl odívat… Během Orientací na TECu nám během jedné přednášky vysvětlovali, že v Mexiku se prostě civí, bez ostychu si cizince klidně prohlédnou od hlavy k patě…
No ale třetí zážitek byl ještě o něco „lepší“: Šla jsem ráno do školy (tak 8 hodin). Moje cesta: vyjdu ze své čtvrti, přejdu silnici, kde jezdí autobusy, ale nikdy ty moje, jdu podél silnice, kde je spousta autoservisů, stánků s jídlem a kluků, kteří myjí auta, pak zahnu a jdu kolem parku – nejdelší trasa, pak přejdu lávku nad dálnicí a jsou tam ty obchodní centra, a za rohem už je škola. Hned když jsem míjela tu zastávku autobusu z jednoho projíždějícího vyskočil mladík (tak 26let) – manší postavy, hubeňoučký jako pírko. A jak se kráčet přede mnou, ale strašně pomalu. Když jsem ho předešla, předešel mě záhy znovu, a zase zdržoval. Během cesty kolem těch myčů aut se podrbal na zadku, což mi přišlo naprosto odporné, protože si tím trochu stáhl kalhoty. Zpomalila jsem, a nechala ho, aby se vzdálil. Považovala jsem to za náhodu, až do chvíle, kdy se ohlídl, aby se ujistil, že tam pořád jsem a hned v zápětí si stáhl ty kalhoty o trochu víc, takže jsem viděla takovou dobrou čtvrtinu jeho holé zadnice. To už jsem se zarazila a nechala ho se vzdálit o dobrých 10m. Doufala jsem, že bude pokračovat rovně a já doprava, ale štěstí mi nepřálo. Opakovalo se to ještě jednou, to už ale viděl, že jsem se nedívala. Přešla jsem na druhou stranu ulice a chtěla jsem jít po druhé straně té dálnice (místo kolem parku podél obchoďáků). Ale jak mě uviděl, přešel také. Tak jsme se setkali tváří v tvář. Byla jsem pořádně nervózní, ale vzhledem k jeho tělesným proporcím a mému vzdělání v sebeobraně jsem věděla, že bych neměla problém se ho zbavit. Něco se mě zeptal, nevím co a ani mě to nezajímalo – nepřistoupila jsem na jeho hru a přikázala mu, aby se vzdálil. Použila jsem jen minimum slov, abych třeba neprozradila svůj přízvuk, zato spoustu gestikulace – jako dlaně (nechci problém) a ukázala jsem mu, ať se kouká poroučet na druhou stranu dálnice. A tak šel, ani necekl. Přešla jsem zpět a upalovala podél parku sotva jsem nožičkama kmitala. Když jsem přecházela lávku, bála jsem se, že ho tam zase potkám, ale tentokrát mi štěstí přálo a potkala jsem svého kamaráda z Polska. Tuto historku dávám hojně k dobru a nikdo mi nevěří, že by se to v Mexiku opravdu mohlo stát :-) Nicméně čekat můžete opravdu cokoliv…

Není čas na příspěvky

2009-08-16T10:23:00.000-05:00

Ahoj, omlouvám se všem za přerušení spojení!
První týden školy na nás vychrlili úkolů jako na střední a od té doby nestíhám psát. Po prvním týdnu školy mám model na atelier (u nás tak po dvou měsících) a přihlásila jsem se na lezení a kapueru - první lekce kapuery mi dala zabrat, pěkně jsme se zapotili, ale je to super! Děkuji mamince a základní škole, že nás trápili s kotrmelci a hvězdami, protože ostatní mají s těmito základními prvky tělocviku docela problémy :-)
Mějte se, děkuji za komentáře! a slibuji, že si najdu čas alespoň na tématické články, když už nestíhám deníček, a bude se to i líp číst si myslim :-)
pac a pusu Julie

Náhoda, svět je malý

2009-08-14T23:22:00.001-05:00

Dnes se konala párty na uvítanou. Odjezd na párty byl komplikovaný, ale stresovala jsem zbytečně. Když je párty od 21, tak to znamená, že se hodí přijít na 23… Odmítla jsem jít v noci do školy, abych si tam vzala taxi a přemluvila kamaráda, aby si tam vzal taxi on a dojel pro mě, při čemž se mezitím sejdu s Polákem Wojtkem. Jenže Wojtek neměl mobil, a na místo srazu dorazil pozdě. Po dalších zmatcích jsem se potkala se svým taxíkem a místo ve čtyřech jsme jeli jen dva…
Vzdávám hold organizátorovi Luisi, protože za touto párty byly vidět týdny příprav. Konala se na zahradě vily – tak velkou zahradu jsem tu ještě neviděla… S bazénem navíc. Prostor pro hosty byl ohraničen páskou, podél přístupové cesty hořely svíčky, návštěvníci dostali svítící kroužky na ruku… Ale ohromilo mě, jak profesionálně to měl zvládnuté – o víkendech se živí pořádáním párty. A těch šest obřích reproduktorů prý patří jemu… no comment… Klobouk dolu. Zahraniční studenti hned naskákali do bazénu, čímž se jeho okolí stalo nebezpečným :-)
Byli mi představeni dva Mexičani, kteří studovali průmyslový design, ale už pracují. Na fakt, že jsem z Prahy Jorgemu zaskočilo, rozzářil se a pravil: „Ahoj, jak se máš?“ (česky). Má přítelkyni Češku a v pondělí přijede. Celý večer pak vyprávěl o Praze a o Kamilce… Musíme se jednoho dne sejít a něco uvařit. Náhoda parádní, protože navíc zná Katku, která tu studovala minulý rok…

Lekce španělštiny

2009-08-10T23:23:00.002-05:00

Začala jsem si sepisovat, která slova jsou stejná, nebo podobná v češtině a španělštině. Užili jsme si s tim už spoustu legrace, nastal čas se podělit i s Vámi v domovině:
Album/Álbum, Ananas/Ananás, Anténa, Architektura/Arquitectura, Autobus/Autobús, Autonomie/Automonía, Autor, Autostop, Averze/Aversión, Avízo/Aviso, Bál/Baile, Balet/Ballet, Balzám/Bálsamo, Banka/Banco, Balón, Basta, Bar, Barman, Bárka/Barca, Baterie/Batería, Bazar, Bazilika/Basílico, Bota, Bordel/Burdel, Citát/Cita, Civil, Dáma/Dama, Debata/Debate, Fabrika/Fábrica, Fauna, Flóra/Flora, Fotografie / Fotografía, Fragment/Fragmento, Frak/Frac, Fraktura/Fraktura, Fungovat/Funcionar, Globus/Globo, Grafika/Gráfico, Historie/Historía, Império/Imperio, Jogurt/Yogurt, Kaktus, Kamera/Cámara, Koketa/Coqueta, Konzerva/Conserva, Labyrint/Lyberinto, Legenda/Leyenda, Máma/Mamá, Mapa, Meta, Móda, Model/Modelo, Mokasín, Motor, Nafta, Nudista, Paleta, Pardón/Perdón, Park/Parque, Pasta, Piano, Pirát/Pirata,
Plán/Plano, Planeta, Projektor/Proyector, Profesor, Publikum/Público, Puberta/Pubertad, Región, Reportér/Reportero, Rytmus/Rytmo, Ruina, Safari, Salón, Set, Smog, Telefon/Teléfono, Televizor, Tempo, Tenis, Teniska/Tenis, Teorie/Teoría, Terasa/Terazza, Tombola, Ventilátor/Ventilador, Víno/Vino, Zóna/Zona

Pozor na:
Ano (sí) ≠ Ano (řiť)
Debil (deficiente) ≠ Débil (slabý)
Kurva (puta) ≠ Curva (křivka, zatáčka)

Neděle ve znamení jídla

2009-08-09T22:45:00.004-05:00

Díky za veškeré kontakty z domova a pište připomínky k článkům, ať se můžu těšit z toho, že to čtete! Moc mě potěšil pohled, který došel z TP s českou vesničkou a krajinou! Děkuji, sluníčka! A moc mě dnes potěšily dva Skype telefony. Poprvé za ty dva týdny jsem mluvila s rodinou!

Jak jsem z DF přijela pěkně štíhlá, tak už cítím, že se zase usazuji, a že mi začalo chutnat. Problém je v tom, že nedostanete plný talíř jídla, jehož množství se dá kontrolovat a regulovat, ale dostanete prázdný talíř a vždy si naberete trochu od všeho. Něco zabalíte do tortily a sníte, pak zjistíte, že by se dalo ochutnat ještě tohle, tak to vypadá na další tortilu, na talíři ještě něco zbylo, přidáte si, protože toho na jednu tortilu bylo málo… A když dojíte, spokojeni, že snad ty tři tortily byly tak akorát, odněkud přiletí otázka, jestli si dáte ještě. Ne? Ale tohle opravdu musíš ochutnat!

V neděli ráno jsem vstala a čekal mě kurz vaření. Gabriela připravovala tamales. Ingredience byly nakoupeny a připraveny od včera: dva druhy moles (husté omáčky) a jedna salsa (pikantní omáčka), uvařené vepřové a kuřecí maso, sýr, chille, listy banánovníku a cibule.

Těsto jsme střídavě umíchaly dnes ráno z kukuřičné mouky, litru oleje a vývaru z masa. Vonělo jako bramborové knedlíky :-). Celkem jsme připravovali 3 druhy tamales.

Příprava mě bavila: otřít banánový list, kydnout a rozprostřít těsto, na těsto salsu/mole, přidat maso, další salsu/mole, přehnout list a ten plněný knedlíček zůstal uvězněný uvnitř, pěkně přehnout, aby nám neutekl a je to. Musím říct, že příprava 50ti kousků ve dvou osobách dala zabrat, ale obyčejně to Gabriela dělá sama! Těším se, na večer, až to ochutnám. Už teď vím, že mi to bude moc chutnat, protože to pěkně voní a nejsou to placky :-) Ale ani proti plackám zatím vůbec nic nemám!

Odpoledne (ve tři) mě čekal rodinný oběd. Jeli jsme do domu, kde bydlí rodina Gabrieliny sestry. Celkem se oběda účastnilo 8 dospělých, 8 dětí a já. Mamina od rodiny (rozvedená), její syn Rosalio s ženou, 4 dcery (jen jedna s mužem) a vnoučata. Rosalio je architekt, na první dojem spolu s manželkou působili, že mají o dost víc peněz i sebevědomí, než ostatní členové rodiny. Ale na druhý pohled byli příjemní a vzdělaní – jeho žena cestovala po Evropě, takže mi usnadňovala vysvětlování, bohužel Prahu při svých cestách vynechala. Z dětí je nejstarší Gaby (19), pak dva bratranci a Roberto (15), dvě sestřenice odhaduji tak na 12 a 10, pro zpestření všeho dění ještě Juan Pablo (4) a Alexa (3). Oběd se pro značný počet členů rodiny uskutečnil na dvě směny. Nejprve se najedly děti, poté dospělí a já. Překvapilo mě, že si mě nikdo moc nevšímal, zato jsem se díky tomu mohla cítit jako člen rodiny, a ne jako exotický prvek.

Nikdo se se mnou moc nebavil, až při jídle se rozhovořili na obvyká témata, která už mám natrénovaná: „Proč Mexiko?“, „V čem je rozdílná Praha od Querétara?“, „Řekni nám něco česky!“… Všechny překvapilo, že jsem zareagovala plynnou španělštinou a rozuměla jsem dotazům, protože jsem do té doby vlastně mlčela. Ale jakmile začali mluvit mezi sebou, přestala jsem stíhat. Nakonec se začali překřikovat, a to já špatně snáším. Devět lidí sedí u stolu a z toho 6 mluví a snaží se upoutat pozornost ostatních! Jaké jsem měla štěstí, že když jsem mluvila já, bylo ticho a všichni napjatě poslouchali. Po chvíli jsem to vzdala a šla si kreslit s nejmenšími dětmi…

K jídlu jsme měli tacos, co jiného. Na stůl se naservírovala spousta misek, každý si nabral a spokojeně pojídal tacos za tacos… Základem všeho je vepřové s limetkou, k tomu volitelně nobles (opuncie), salát z chilli, rajčete a cibule, guakamole z avokáda, papričky, salsy… A když jsem jim tvrdila, že nic z toho, co je na stole, není pálivé, byla mi donesena speciálně pálivá paprička, aby se hodující rodina pobavila a dokázala, že mají i něco pálivého. Nicméně jsem jim neudělala takovou radost, jak čekali. Jako zákusek se podávalo něco jako pudink, bylo to hodně sladké a bylo toho strašně moc.

Po jídle se rodina jala hrát karty a vydrželo jim to dlouho… Dost jsem se nudila, a tak jsem pozorovala tu roztomilou holčičku, jak je rozmazlená a paličatá. Na všechno řekne „deja me!“ – „nech mě!“, a to i když se na ní jenom podíváte. Nejvíc se mi líbil šestiletý kluk o sousedů, který trpělivě kreslil hračky Juan Pabla – netopýry, pavouky, žáby a myši… Zkrátka nuda.

Večer k nám přišel Diego – kamarád Gabriely, moc sympatický chlápek. Tentokrát jsme jedli všichni společně a v jídelně, ne v kuchyni. Krom toho, že se mi moc líbilo prostředí a atmosféra u stolu, mi i velice chutnalo. Diego viděl nějaké filmy o Praze a strašně moc se k nám chce podívat. Navíc byl velice komunikativní, veselý a dalo se mu velice dobře rozumět, takže jsem reagovala na jeho normální rychlost mluvení, což všechny, včetně mě, překvapilo. Pokecali jsme velice příjemně, měla jsem ze svého výkonu dobrý pocit :-) a večeři jsem si užila o hodně víc, než celý slavný oběd.

AMI – Amigo Mexicano Internacional

2009-08-08T22:57:00.001-05:00

Organizace stejná jako ISC, funguje dlouho, ale protože nemají tak parádní přehled o historii jako my, nevědí jak dlouho přesně. Spolupracují s International Office stejně/podobně jako my. Protože mají 100 zahraničních studentů tento semestr, jsou menší, ale opět podobně strukturovaní. Byli překvapeni, že nás i přes prasečí chřipku přijelo tolik, zjevně víc, než minulý semestr, takže přirozeně rostou… V AMI je 7 členů a mají 50 starších sourozenců – buddíků, což je polovina vůči zahraňákům (stejně jako my: 200 na 400). Nemají Team, protože ho zatím nepotřebují. V AMI = board je president, vicepresident, pokladník, fundraiser, buddy coordinator a party boy DJ v jedné osobě - zkrátka komunikace se zahraňáky a organizace událostí, a další síly, které zatím nevím, jaké mají role. Moje Mariani získává sponzory, jednou z ní vytáhnu informace pro fundraising.

Co je ale zajímavé, vicepresident je zahraniční student, který má být jako komunikační spojka mezi zahraňáky a AMI. Bude se volit příští týden. Mám čas se rozmyslet, jestli se chci zapojit přímo jako vicepresident, nebo si s nimi jenom sednout a probrat zajímavosti. Necítím se na spojku mezi Amíky a AMI. Ale protože jsou v AMI stejně fajn lidi jako v ISC, pochopitelně mě to tam táhne. Zatím se bavím převážně s lidmi z AMI, protože je to záruka španělštiny jako komunikačního jazyka a jsou místní, tzn. mají auta a vyznají se tu.

AMI nemá centrum, nemá stránky, funguje na Faceboku.

Informace ala ISC – Orientation Week

2009-08-08T22:45:00.007-05:00

Celé OWčko organizuje OZSko. ISCčko (AMI – Amigo Mexicano Internacional) mají na výpomoc. V International Office jsou samé mladé dámy - jaké bylo mé překvapení, že seňor Monserat Baňales je seňora!

Úterý byl oficiální příjezdový den, ve středu začal OW informacemi o TEC de Monterrey, Querétaru, kultuře Mexika, podobně jako u nás, ale líbil se mi způsob, jakým nám pomohli se zorientovat v kampusu.

První prezentace byla o studiu. Že Mexičani nechodí na čas, ale třída se zamkne 5min po začátku hodiny a smůla. Mluvili na nás jako na rozjívené děti, které si sem přijeli užít prázdniny, a které je nutno přesvědčit k disciplíně. To se mi nelíbilo, ale bylo to nutné, protože některým Amíkům sklapla čelist.
Druhá presentace byla méně formální, zjišťovali jsme, s kým máme tu čet. Je nás tu 110 zahraničních studentů, z toho 44 z USA, 17 Francouzů, 11 Španělů, 10 Němců, Italové, Kanaďani, Australanky, Japonec, Holanďanka, Irka, Polák Wojtek, Argentýňan Gabriel …

Třetí presentace se mi moc líbila. Angela svou prezentaci o kultuře Mexika pojala velmi uvolněně a vtipně. Kladla nám na srdce, že Mexiko je země extrémů a měli bychom k našemu pobytu přistupovat otevřeně, nelpět na své domácí kultuře jako na té jediné nejlepší a hledat to dobré i v jiném světle. Poté házela vtípky typu: „Když vám Mexičan řekne, že to jídlo nepálí, tak pálí! A když řekne, že pálí trochu, tak to nejezte!“ Já naštěstí, kromě sobotní polévky, nezaznamenala žádné příšerně pálivé jídlo a Gabriela tvrdí, že jím hodně chille a zvykám si rychle. Následovala série pantomim, nebo prostě názorných ukázek, jak Mexičani stojí frontu: nalepeni na sebe. A předvedla, že si místní nelámou hlavu se slušnostmi a když jste jiní, tak prostě civí. Přijdou klidně blíž a prohlédnou si vás od hlavy k patě, co to máte na sobě, proč vypadáte divně…

Po presentacích jsme s AMI šli hrát hry po kampusu. Byli jsme rozděleni na skupinky a chodili jsme od stanoviště ke stanovišti. Jednotlivá stanoviště byla rozmístěna tak, aby nám ukázali nejdůležitější místa a řekli co a jak s občerstvením, kopírováním, sportovištěmi atd.

Hry venku byly zábavné, některé známe, ale jiné by stálo ze to vyzkoušet. Třeba něco ve stylu amerického fotbalu a freesbee, akorát s okurkou namazanou olejem, kterou jsme si přehazovali a měli ji dopravit do kyblíku proti nám hrajícího týmu. Nebo jsme ve dvojicích dostali ručník, dvě dvojice tvořily mužstvo na jedné straně tenisové sítě a těmi ručníky jsme si přehazovali balónky naplněné vodou. Poté jsme měli doběhnout určitou vzdálenost k čáře, od které jsme měli pomocí věcí, které jsme měli na sobě utvořit co nejdelšího hada, ale protože jsme to hráli venku, v poledne a bylo tam pár čumilů, bylo dámám zakázáno se svlékat. Předávání tyčinky z úst do úst znám z Technické přestávky, na mě už kousek nezbyl, musela jsem říct jazykolam, tak si všichni vyslechli Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček :-) Co dál jsme hráli? Přetahovali jsme se lanem, nebo jsme si sedli vedle sebe s roztaženýma nohama, takže tvořily cik-cak zubatou cestu, kterou musel každý proběhnout poté, co se otočil kolem své osy tolikrát, kolik mu je let (dámy polovickrát). A nakonec si nás vyfotili u kašny, abychom na konci semestru měli pěkné portfolio.

Ve středu jsme podepsali smlouvy s rodinami, poté dostali obsáhlý návod jak registrovat víza a co všechno k tomu je potřeba. V tom seznamu je kromě pasu a imigračního dokladu i několik prohlášení od rodiny, účet za vodu, kopie občanky ubytovatele a musíme mít 8 specifických fotek – černobílé, hranaté, z anfasu i z profilu, jako trestanci, nebo hledané osoby. V kampusu mají právníka, který toto všechno má na starosti, což se mi moc líbí, že zaměstnávají tohoto člověka, asi jako my Luďka :-). Po formalitách jsme se šli hromadně vyfotit.

Odpoledne jsme měli hromadný oběd v centru. Byla jsem domluvená s Mariani, že pojedeme společně autem. Myslela jsem si, že když jsem pod dohledem AMI, bude vše OK, ale přijely jsme pozdě a trvalo pár minut, než jsme ukecaly Luise a restauraci, aby nám vyrobili další sezení v průjezdu do dvora. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a pojedly jsme mezinárodně mexickou kuchyni. Nečekali, že nás dorazí tolik :-)

V pátek jsme měli Welcome Cremony, která spočívala v tom, že vedení TEC de Monterrey campus Querétaro se pochválilo a všem nově nastupujícím studentům popřáli hodně zdaru a píle.

Překvapením bylo to, že tato událost byla společná pro nás i pro prváky Mexičany, že z toho velkého sálu z prvního dne, udělali čtyřikrát větší sál odstraněním stěn, a že jsme seděli na zemi. V průběhu řečí mezi námi chodili organizátoři s mikrofony a studenti odpovídali na otázky typu: „Jak chcete dosáhnout svých cílů a co pro to jste ochotni překonat?“, „Jak jste se cítili, když jste měli sedět na zemi a jak se cítíte teď?“. A toto bylo ještě proloženo hrou – gordický uzel a konverzací ve skupince. Konverzace i organizace jsem se ujala, ale narazila jsem na jazykovou bariéru a neporozumění od Mexičanů. Nicméně všichni byli moc milí.

Další metou na našem maratonu byl kurz BlackBoardu – něco jako kos a prostředí pro komunikaci s profesory a studenty.

A po kurzu jsem běžela zpět do kongresového centra na registraci sportů a vystavení studentského průkazu. Tato registrace byla společná pro nás, prváky a prváky na prepaTECu – náš gympl přidružený k univerzitě. Bohužel jsem se nakonec na žádnou aktivitu nepřihlásila a jistila si informace o sportovním pasu, na který mohu sbírat body ve svém volném čase a je to kompromis mezi kurzy a sportem ve volném čase. Nepřihlásila jsem se na kurzy, protože z plavání nestihnu jít na urbanismus, na lezecké zdi se odmítám smažit v pravé poledne a ostatní mi kolidovalo s rozvrhem – většina kurzů vyžaduje přítomnost třikrát týdně.

OWčko bylo završeno páteční fiestou – párty na dvorku jednoho domu, ale oficiální „Integration Day“ bude až příští týden. Žádné výlety během víkendu nemají, až později v semestru.

Jízdní řády kamionů zde nenajdete, ani kamarádky nejsou přesné

2009-08-07T23:03:00.003-05:00

Dneska jsem ráno vyrazila jako blesk bez snídaně. Včera jsme se domlouvaly se Stephanie, která bydlí někde blízko, že půjdeme do školy společně, nebo že dokonce její „táta“ jí ukáže, jak se jezdí autobusem. Ale už jsme se nedomluvily co a jak a kdy. Nicméně jsme měla z pekla štěstí, protože jsem je hned na rohu potkala, jak čekají na bus, tedy tady se tomu říká kamion, a aby toho štěstí nebylo málo, tak hned jak jsem přišla přijel. A tak jsem jela poprvé do školy busem. Bylo to o dost pohodlnější, než běžet přes lávku, jízda stojí 6,5pesos (necelých 10Kč).

Ve škole mě čekalo spousta běhání a zařizování (viz. článek Orientation Week), ale vyřešila jsem vše za dopoledne, zaskočila si pro hotové fotky a protože krámek s fotkami je přímo v místech, kudy jezdí autobus, tedy kamion, rozhodla jsem se, že si na něj zkusím počkat. Zastávky tu nejsou, většinou se čeká před semaforem, kde musí auta stát a je tedy čas nastupovat. Nevím jak dlouho jsem tam stála a z nudy navazovala rozhovory se seňorami, které mi tvrdily, že tu alespoň jeden autobus určitě jede na Constituyentes del Parque. Odhaduji to tak na 20minut, ale nakonec jsem se dočkala.

K obědu byla variace na oblíbené téma: nějaké placky s masem. Ač jsem Gabriela tvrdila, jak nejsem zvyklá spát odpoledne, šla jsem si lehnout a usnula tak na dvě hodiny. Večer jsem dorazila koláč na slano s tuňákem, sbalila Slivovici a tři Pilsnery z šuplíku a vyrazila na fiestu.

Ukázka mexické nedochvilnosti se projevila naprosto ukázkově. Místo srazu ve 8:45 pro mě přijeli v 9:20, u Bere jsme ještě 30minut čekaly na ostatní, z toho jedna vůbec nedorazila a na párty (která byla od 9) jsme dorazily 10:20 a byly jsme jedny z dřívějších. Párty boy, buddy koordinátor a DJ v jedné osobě měl rozložený počítač se samolepkou ADIO a mixážní pult v koutku dvorku. Někoho mi to strašně moc připomínalo! Kdopak si užívá párty se sluchátkama na uších, Radime, Lukáši?

Svou první fiestu jsem si užila. Bavilo mě pozorovat tváře nevinných zvědavců, kteří ochutnali Slivovici netuše, že je to na ně silné. S Vojtkem jsme se tím docela dlouho bavili. Pak prohlásil, že je alergický na alkohol, zčervenal a odešel obdivovat staré americké auto na ulici. Pilsnery jsem darovala presidentvi a DEYAIovi. Žádali si ledničku, ale ta nebyla k dispozici, tak místo vypití dostali místo v autech a čekají na speciální příležitost. Nicméně zvláště Luise to moc potěšilo, byl překvapen, prý ještě takový dárek nedostal, až ho to málem dojalo. A pak se tančila salsa…

Orientation Week – 2nd Day

2009-08-06T22:00:00.003-05:00

Dnes jsem na setkání programu hostitelských rodin dala Gabriele za pravdu, že je jednou z mladších rodin, které v programu participují. Možnost bydlet v rodině využilo něco málo přes 20 studentů, 2 studentky bydlí na koleji a ostatní na privátě. Ale setkala jsem se se spoustou lidí, kteří mi rodinu závidí. Podepsali jsme smlouvu zahrnující pravidla bydlení s rodinou a překvapilo mě, že koordinátorka tušila něco o tom, že ČVUT má rozdílnou dohodu a nechala mě škrtnout bod o tom, že já mám platit TECu. (Další průběh viz. článek Orientation Week)

Po obědě v centru jsme se chtěly jít s holkami másly projít, ale bylo veeedro… (33-36°C) že jsme si řekly, že to odložíme na večer. Ale to už volala Mariani, že je smutná a nepůjde, Bere, že má rozbité auto, je zoufalá a nepůjde a Lía, že se zase ztratila v parku. Tak jsme s Nadiou jely hledat Líu a večerní procházku realizovaly jen ve třech. Nadia nás vzala na vyhlídku k aquaduktu – los Arcos. Akorát zapadalo slunce a bylo to moc fajn. Pak jsme se prošly centrem, ale únava mě dohnala už v půl desáté, tak jsme zašly na borůvkový koktejl do skvělé zapadlé čajovny/kavárny. A pak už hurá do postele.

Orientation Week –1st Day

2009-08-05T21:10:00.007-05:00

Hurá do školy, zatím jenom na zkoušku, proto hurá! Cesta kolem silnice není tak hrozná, jak se mi zdála první den, ale nepříjemně na mě pokřikovali chlapi z autoopravny a myči čelních skel aut na semaforech. Zatím se neoblékám nijak výstředně, ale je takové vedro, že to jinak nepůjde. Do Salón de Congresos jsem dorazila včas a dala se do řeči se sympatickou Australankou Geraldine. Dostali jsme složku s informacemi a poznámkami k presentacím, sušenky, pití a usadili se ve velkém sálu ke stolům.

Byli jsme tu uvítáni několika dlouhými projevy a presentacemi. Během jedné presentace četli všechny státy, které tu mají zastoupení, tak vím, že architekturu tu budou studovat převážně Němci a jedna Španělka, která je mi hodně nesympatická, protože pořád odporně žvýká a vypadá jako sebevědomá potvora z bohaté rodiny. Bohužel „odříkaného chleba největší krajíc“.

Všichni jsme se dozvěděli, že Polák Wojtek neumí moc španělsky a Mexičani neumí moc vyslovovat jeho jméno. S ním jsem se zatím skamarádila a užíváme si legrace s našimi jazyky. A jako vrchol tohoto orientačního dopoledne byly předány ceny vítězům soutěže na facebooku, takže jako jedna ze tří jsem obdržela tričko mezinárodního programu v Querétaru.

Během presentací jsem také objevila, která slečna je Mariana – moje Hermana mayor alias budíce, přivítala mě moc vřele. Protože ona je moje starší sestra, já jsem logicky mladší sestra, o kterou se musí starat. Mám štěstí, že Mariana je jednou ze sedmi aktivních členů AMI. Poté co jsme v největším parnu absolvovali hry po kampusu, jsem se sešla s Mariani a jejími kamarádkami z AMI – Nadiou a Bere, jejich kamarádem Ivanem a Líou z USA, která je hermana menor Nadii. A takto společně jsme se naskládali do auta a vypravili se do centra na oběd – na palačinku. Zároveň jsem si koupila mexickou tkanou deku, která mi chyběla k dokončení mé židle a stojánek na tužky – moc pěkný hrneček bez ucha.

Prošly jsme se po centru a pod stromem přátelství jsem holkám vysvětlila systém chleba máslo. Moc se jim to líbilo a nestačilo jim to ve španělštině, takže se naučili česky, že jsme „másla“ a „kamarádky“. Ve svém slovníčku jsem si zavedla stránku na slova, která jsou stejná ve španělštině jak v češtině, tak to se jim také moc líbilo :-)

Na šestou jsme se dostavily opět do kampusu, kde jsme měly registrace na předměty a dostali jsme rozvrhy. Můj rozvrh je fajn. Pondělí: od 8:30 grafický design (je to předmět z humanistického studia komunikace a opravdu je to co jsem tolik chtěla – typografie a úprava propagačních materiálů, nikoliv 3D grafika, na což už jsem se několikrát nachytala) od 10:00 mám atelier do 13:00 a od 16:00 španělštinu. V té mezeře můžu chodit domu na oběd, nebo plavat. V úterý mám akorát španělštinu, která je ve stejný čas i ve středu a čtvrtek. Ve středu po španělštině je urbanismus od sedmi do desíti. A čtvrtek je stejný jako pondělí.

Po registracích jsme jeli zařizovat mobilní telefony. Nakonec jsem si koupila nový mobil i SIMku, protože to bylo výhodné a levné a nikdo nevěděl, proč mi ten mobil z Guadalajary nefunguje v Querétaru, když v DF fungoval parádně. A tím bylo pro dnešek vše vyřízeno a zmožena náročným dnem jsem byla odvezena domů, kde jsem akorát po večeři upadla na postel a usnula.

Španělštinu zvládám dobře, spousta lidí mi říká, že mluvím fajn, ale stejně mi chybí aktivní slovní zásoba a mam z toho hlavu jako balón.

Úterý v Querétaru

2009-08-04T22:38:00.005-05:00

Dnešek byl tvořivý den. Dopoledne jsme s Gabrielou jely nakoupit. Pořídily jsme čip, čili SIM kartu, ale ještě nefunguje. Musím si dojít odblokovat telefon, tak uvidíme, jak to dopadne.

Krom toho jsem si pořídila šňůru na prádlo, dvě role papíru, fixy a pravítko. A od tohoto nákupu se odvíjela náplň mé odpolední činnosti. Nejdřív jsem ze šňůry na prádlo vytvořila výplet opěradla mé židle, na který jsem velmi hrdá a konečně se mi dobře sedí. Ještě to bude chtít nějakou mexickou deku přes tu židli.

A druhá věc, kterou jsem vyrobila se týká gramatiky - je to plakát se základními třemi časy a nepravidelnými slovesy. Časem přibudou další časy, jestli na to budu mít sílu a místo, kam to pověsit. A to je vše, co jsem za dnešek stihla.

Jídlo bylo stejné, akorát místo rýže byly špagety na zeleno – s papričkou. K večeři bylo míchané vajíčko po mexicku – tzn. v mexických barvách: zelená paprika, červené rajče, bílá cibule a to vajíčko. Bylo to moc dobré, pálivé akorát.

Zítra se chystám na devátou do školy. Psali, že budeme mít nějaké team buildingové aktivity k prolomení ledů a společný oběd. Těším se a doufám, že snad potkám i nějaké normální studenty, ne jen Američany a snoby.

Pondělí v Querétaru

2009-08-03T20:44:00.001-05:00

Pondělky se bude prát moje prádlo. Automatická pračka stojí na vnitřním dvorku a není zas až tak automatická :-) musí se k ní přijít a změnit program. Gabriela se mi snažila vysvětlit, že spodní prádlo si budu prát v ruce, protože na TECu byl nějaký problém s hygienou spodního prádla při praní v pračce. Neporozuměla jsem v čem přesně ten problém byl, ale prý nám to ještě vysvětlí ve škole. Dnes jsem ještě měla slíbeno, že mi Gabriela ukáže, kudy se chodí o školy, ale kvůli vedru to pořád odkládala.
K obědu byla polévka, rýže a plátek masa na bramborách. Už jsem pochopila, že sopa je polévka, kdežto caldo je vývar, dokážete si jistě představit, že vysvětlení rozdílu je debata na celý oběd. Zvláště když v Americe prý vývar vůbec nepoužívají, v Mexiku jsou to dvě rozdílné věci a v Čechách se z vývaru dělá polévka. Gabriela už pochopila, že se mnou to nebude mít tak jednoduché. Je zvyklá na Američany, a tak kroutí často hlavou, když mi nechutná burákové máslo, když chci snídat housku, a ne „seriál“ (cornflaky všemožných tvarů a chutí), když si chci dát přílohu k masu a ne jako překrm, když jí tvrdím, že balón je v češtině balón a další slova jsou úplně stejná, a že jich není málo. Začala jsem si je sepisovat na zadní stránky slovníčku. Často se ptá, jak se to a ono dělá u nás, a jsou to úplně základní věci. Nakonec konstatovala, že jsem „muy diferente, pero no mal“ – hodně jiná, ale ne ve špatném významu.

Dnes Gabriele i Gaby nebylo dobře, prý ta omáčka od Odina nebyla dobrá. Naštěstí jsem jedla jinou omáčku než ony. Gaby jela do školy na šestou a Gabriela ji musela odvézt. Nevím, co by jsme si počaly, kdyby ta naše máma byla v práci :-). Dívala jsem se, jak to vypadá s mým rozvrhem, a naštěstí ty předměty, které měly být od sedmi mi nevyšly a snad budu mít nejdřív od deseti. To by znamenalo, že bych ráno chodila plavat! Jupí!
K večeru jsme opravdu vyrazily na procházku do školy. Gabriela sice tvrdila, že existuje mnoho cest, ale ve skutečnosti moc na výběr nemam. Všechny vedou podél silnic s hustou dopravou, žádná zdravá procházka to teda nebude. Rozdíl v cestách je akorát v tom, jestli půjdu podél dálnice vpravo, nebo vlevo, jestli ji podejdu, nebo nadejdu a jestli je chodník betonový, nebo prašný. Jedna cesta vede podél parku, druhá podél parkovišť od obchodních center. Na mapě to vypadá, že by se mělo dát jít skrz ten park, musím to vyzkoumat. Prý se ale za vstup platí 2peso (3Kč).

Cesta do školy trvá půl hodiny. Autobusem to prý není rychlejší, protože se musí počkat, jestli vůbec pojede, jízdní řády tu nemají, a potom se stojí v zácpě. Po této hodinové procházce Gabriela tvrdila, že umře. Krom toho, že ji bolelo břicho, bylo na ní moc horko, neudýchala to, protože kouří, jí ještě otékají prsty na rukou…
Doma jsou vztahy poněkud žhavější – mezi Gabrielou a dětmi. Každý zvlášť je moc fajn, ale navzájem na sebe štěkají a nevycházejí moc dobře. Jeden o druhém tvrdí, že je blázen, ale já tady nebudu na něčí straně, to nejde! A pak se mi diví, že jsem nechtěla být v rodině, kde jsou děti v pubertě :-) Doufám, že to nevyznívá strašidelně, protože jinak tu panuje pohoda, každý si dělá co má a je klid. Mrzí mě jen, že moc nejíme pospolu.

Poprvé v životě mám svůj vlastní pokoj

2009-08-02T20:58:00.003-05:00

Dnes ráno odjela Američanka Morgan a Gabriela se hned vrhla do uklízení jejího pokoje. Já se dopoledne přestěhovala do nového diáře a přemýšlela jak se nastěhuji i do toho pokoje. Konečně jsem se potkala s Gaby. Je hodně uzavřená a málomluvná, řekla bych víc než já, a tak je hodně těžké se s ní skamarádit a bavit. S Robertem to není problém, protože se mě často na něco ptá a ukazuje mi mé možnosti v tomto domě, zvláště v kuchyni. Včera večer už jsem ho začala učit „Ahoj, jak se máš?“ a „dobrou noc“.

Na oběd jsme šly s Gábinama do nejbližšího stravovacího nařízeníčka na barbecue v tacos. Tentokrát polévka nebyla vůbec pálivá, a tak jsem si moc pochutnala. Na stůl naservírovali dózu s plackami, talíř s kousky masa a talíř s dochucovadly (cibule, dvě salsy a limetky). Do polévky i tacos se vymačká limetka, nevím proč, jestli to má nějaký hlubší význam, ale je to dobré.

Nemám pochybnosti o tom, že mi za chvíli polezou kukuřičné placky ušima, ale tyhle byly fakt dobré. Pořád přemýšlím, jestli to je zvykem, nebo opravdu v DF v centru vaří zle. Líbila se mi Lucčina poznámka, že kdybyste Mexičanovi naservírovali české jídlo, snědl by přílohu jako předkrm, maso by si zabalil do tortily a polil omáčkou. Všechno co lze se balí do tortily, co s tím také jiného, že?

Místní šéfkuchař vtipkoval s Gabrielou a pak se mě ptal na klasické otázky odkud jsem a jak dlouho tu zůstanu. Načež vše završil otázkou, jestli u něj nechci o nedělích pracovat a kasírovat hosty. Naučila bych se prý mluvit, počítat a vařit (neměl důvod se domnívat, že cokoliv z toho neumím). Odpověděla jsem, že uvidíme, a hned se ptala Gabriely, do jaké míry to byl žert, nebo seriózní nabídka. Prý je to slušný člověk a šprýmař, ale kdybych chtěla, tak není problém tam zajít a říct, že to beru. Nu to už máme druhou nabídku brigády.

Bylo mi ukázáno co se v okolí nachází za krámky: dvě tiendas s pitím, zmrzlinou a základními potravinami, jedno ovoce&zelenina, „cyber café“ - garáž s internetem a papírnictví. Jinak prý nic. Vyjasnila jsem si finanční systém já&univerzita&rodina. Já platím univerzitě a ta platí Gabrielu. Pokud jím doma, tak je to pokryto univerzitou, ale jakmile jdeme jíst ven, nebo chci zmrzlinu, je to na mojí útratu. Proto se vždy ptá, jestli chci jít jíst ven. Kdybych řekla, že nechci, je mi k dispozici lednička a kuchyně.

Odpoledne jsem strávila přesunem z pokoje do pokoje a hledáním toho správného místa pro každou věc. Bylo to dost náročné, zvláště, když jsem se rozhodla, pověsit pohlednice na systém z provázků a ono to pořád nedrželo, navíc to vedro… Ale mám spoustu plánů a nápadů co dál, jak to tu zútulnit a už vidím, že se mi odtud nebude chtít až to tu všechno bude dle mého přání. Pověsila jsem si mapu Mexika na zeď, vlajku ISC vystavila na lampičku, českou vlajku nalepila na skříň a rozprostřela své drobnosti kolem. Už vidím mexickou deku přes židli, kobereček, na zeď si ještě nalepím dva velké papíry – jeden se španělskou gramatikou a druhý pomaluji.

Včera večer jsem po dlouhé době kreslila (podle fotky) a bylo to moc fajn, ráda bych si našla víc času na kreslení. V centru Querétara v jedné zahradě je dokonce atelier s kurzy olejomalby, který vypadal velice útulně a přívětivě. Škoda jen, že tu není pořádně výhled z okna, koukám do vnitřního dvorku na protější zeď. V tom malém pokoji byl alespoň výhled na čtvrť.
K večeři byly palačinky, mňami!
Když mě Gabriela našla sedící u stolu, poznamenala, že jsem první student (a to jich měla kolem dvaceti), který sedí s počítačem u stolu a ne na posteli. Nutno poznamenat, že jsem také první Evropan(ka).

La úniqua regla es que no hay reglas.

2009-08-01T19:52:00.007-05:00

Dopoledne jsme se vpravily na trh - já, Gabriela a Morgan. Morgan chtěla nakoupit DVDčka s filmy a Gabriela věděla o dobrém obchodě, kde jí její známý řekne, které filmy jsou natáčené v kině, a které jsou ukradené z internetu, tzn. lepší. U stánku visela cedule „pirátské kopie filmů z Německa“ a za 7 DVDček Morgan dala 100pesos. Já si mezitím fotila stánky se zeleninou, které mě zaujaly mnohem víc. Tržnice je divočina, nakoupili jsme, kromě již zmíněných DVD, zeleninu, ovoce, pečivo, maso – ve třech různých stáncích, dále tu najdete rychlé občerstvení, stánky s oblečením, kořením, tretkami atd.

Maso leží v tom vedru na pultě bez chlazení, proto se nakupuje ráno. Řeznictví se pozná podle hromady masa ležící na pultě, visící na hácích a šňůr buřtů. Nic nemá popisky, natožpak cedulky, ale řezník ochotně popíše vše na co si ukážete.

Gabrielu už znají a ona ví, kam pro jaké maso. Když se dohodnete na ceně a množství, řezník maso nakrájí na tenké plátky na kusu špalku, který má na pultě. Čistota tohoto špalku se udržuje seškrábáním horní vrstvy dřeva, což je jistě hygieničtější, než špalek umývat.

Po nákupu nás Gabriela vysadila v centru, protože Morgan potřebovala nakoupit dárky. Centrum je moc, moc pěkné. Urbanismus města sice striktně dodržuje pravidelný pravoúhlý rastr ulic, ale i když jsou rovné, jsou malebné. Miluji totiž zakřivené uličky. V centru je spousta stánků s moc krásnými dárky, už jsem se dívala, co pošlu k Vánocům domů :-) a vyhlídla jsem si sukni a šaty.

Domů jsme se dopravily autobusem skrz pěknou zácpu. Čekala jsem, že ve dvě bude oběd, ale místo toho jsme vyrazily jíst ven s další Gabrielinou kamarádkou. Vybraly restauraci na druhém konci města, takže jsme se zase pařily v autě, a to proto, že se tam platí pouze za pití, jídlo je gratis. Objednaly nám micheladu s pivem – džus z rajčat a ještě něčeho s tabascem, takže to pálilo, a to dost, a navíc to bylo slané. Dost nezvyk, ale s tím pivem se to dalo pít.

Pak přišla na řadu polévka, jejíž barva se o moc nelišila od pití, plavali v ní kousky brambor, mrkve a dva garnáti, a pálila dvakrát tolik co michelada. Po prvních dvou lžících jsem myslela, že se dnes nenajím, ale po desáté lžíci se chuťové buňky trochu otupily. Nejhorší bylo, že se člověk nemohl napít, protože to pití pálilo také. Nebylo úniku. Navíc jsem nevěděla jak se dostat do toho garnáta.

Jako hlavní chod jsme si nechaly přinést tacos, quesadillas a toscadu. Každý si bral, co chtěl, a když došlo, objednalo se další. Na stole ještě ležely kousky uškvařené prasečí kůže, která se tu jí jako chipsy, červená salsa – omáčka, miska na drobno krájené zeleniny – cibule, papričky a okurka a talíř s oschlou zeleninou posypanou pořádnou vrstvou chilli. K mému překvapení základ hlavního jídla nepálil.

Tacos jsou kulaté ohebné kukuřičné placičky o průměru 10cm (v tomto případě) a byly servírovány tři druhy: dva s vepřovým masem – červené a zelené a do třetice s nopales – opuncie/kaktus. Quesadilla je také placka, myslim, že stejná, ale jistá si nejsem, plněná queso – sýrem. Toscada byla opět placka, ale tentokrát tvrdá a na ní byl salát z rajčátkem, sýrem a rybou, vše na drobno. Když jsme se dosyta najedly, Gabriela si dala whisky s vodou, Anna a Morgan rum s vodou a já se rozhodla pro Bayleis, to byl balzám na můj jazýček.

Debata se stále točila kolem Morgan a chlapů. Gabriela si Morgan od rána dobírá, protože Morgan hledá film, který se jmenuje „Hledá se snoubenec“ (volně přeloženo) a Gabriela chce dohodit Morgan Mexičana, což je samozřejmě vtip, ale Morgan těžce nese, že je středem Gabrieliných žertů, kterým moc nerozumí. Já jsem udělala dobře, že jsem Gabriela vyprávěla, že přítele mám, hnedle jsem v jejích očích stoupla a bere to naprosto vážně. Jen doufám, že to tak zůstane, a až tu Morgan nebude - a nebude si mít z koho utahovat, že se na mě také nedostane řada. Ale hlavně se domnívám, že chlapa nepotřebuje Morgan, ale Gabriela. Tvrdí sice, že nechce, ale už včera se ptala v kolika se v Čechách vdáváme a jestli je problém pro čtyřicetiletou ženu najít muže. Anna, ta to alespoň neskrývá, že hledá. Povídala, ať jí dáme inzerát na vysokého tmavovlasého, modrookého a bohatého chlapa mezi 40 a 50 lety, značka spěchá. Tak kdybyste o někom někdo věděl…

Po tom panáku ve vedru se pěkně rozpovídaly, až to začalo být na mě moc a rozvinula jsem hovor na téma alkohol za volantem. Zdá se, že tady opravdu platí „La úniqua regla es que no hay reglas“ – První a jediné pravidlo zní: žádná pravidla nejsou. Jaké bylo pro ně překvapení, že v Čechách se za volantem nejen že nesmí pít, ale ani jeden panák, ani jedno pivo a dokonce se nesmí telefonovat s mobilem v ruce. Nepochopitelné. Morgan byla naštěstí více méně se mnou. Společně jsme protestovaly proti tomu, aby si Gabriela dala dalšího panáka, a tak si ho nedala. V tomto momentě jsem poprvé měla z Gabriely divný pocit. Opilá nebyla, ale přeci jenom jsem na ní viděla známky rozjívenosti, která se mi nezamlouvala ani trochu. Opět si dobírala Morgan po cestě domu, že je jako malé dítě, které už chce být v posteli a mít siestu. Ale u mě porozumění nenašla, také jsem už chtěla být doma a mít svůj klid. Těším se, až dorazí Gaby, která by mi měla být povahově podobná.

Poznámka autora: opravdu je i zde zakázáno pít alkohol a telefonovat za volantem.

Je libo tacos?

2009-08-01T19:51:00.000-05:00

Dosud jsem se nezmiňovala příliš o jídle, protože 1) téma jídlo bylo spíše trápením, než požitkem, a to trápením chuťovým i zažívacím, 2) jedli jsme v restauracích v centru a dávali si „typická“ jídla, která se nemohou vyrovnat obyčejnému mexickému jídlu. Nyní jsem si zvykla a začala víc jíst a objevovat. Uklidnilo mě, že se tu nejí jenom kukuřičné placky na tři způsoby, které chutnají úplně stejně.
První dobré mexické jsme měli na Portalles, ve čtvrti, kde bude bydlet Aleš. Chapatas: něco na způsob gyros na cibulce se salátem, rajčetem a paprikou v chlebu/housce/ciabatte s americkými bramborami. Moc mexicky to nezní, že?
Tak moje první jídlo doma v Querétaru byla rýže s mrkví – servírované před hlavním chodem, ale evidentně je to jako naše příloha – a velký, zato tenoučký, kus smaženého hovězího masa obalovaného v kukuřičné mouce místo ve strouhance a jako příloha smažená zelenina, něco jako cuketa s paprikou. A na přání majonéza, nebo salsa s trochou chilli.
Překvapivě z domácí stravou vůbec žádné zažívací problémy nemám.

Querétaro

2009-07-31T20:51:00.006-05:00

Vstávat je 7:45, honem, jedeme do Querétara! Sbohem La Riojo, nashledanou DF, hodně štěstí Aleši. Taxíkem jsme se dopravili na Terminal del Norte. Škoda, že jsme nestihli vyzkoušet WV brouka jako taxíka, ale ještě není všemu konec. Na nádraží jsem koupila lístek na bus, který odjížděl za 10 minut (stihli jsme totiž dřívější než jsme chtěli o 20min) a navíc ten lístek z tohoto nádraží stojí polovic (110pesos) než úplně ten samý z letiště. Podělili jsme se ještě o mobil – já mám mobil a Aleš SIMkartu, takže jsme zase oba bez telefonu :-) Od teď budeme válčit každý zvlášť, ale to nejtěžší máme za sebou, a bylo super, že jsme na to nebyli sami.
Autobusy Primera Plus jsou luxusní, hodně luxusní. Studentagency je slabý odvar. Při nástupu jsem dostala svačinu, každé zavazadlo dostalo lísteček, od kterého já dostala útržek, sedadla byla neuvěřitelně měkká, a toho místa na nohy! Sedla jsem si k okýnku, dvojsedačku pro sebe, poslouchala vážnou hudbu a pozorovala, jak se mění krajina.

Trvalo dlouho, než jsme se ze severního nádraží dostali k severnímu okraji města s množstvím továren, které produkují tu šedou pokličku, která je nad městem a díky horám na jihu není lehké ji rozfoukat. Pak jsme dlouho jeli příměstími, které se postupně stanou částmi DF. Potěšily mě první hory, pole s kamennými zídkami, lány kukuřice, kvetoucí opuncie… A když jsme po třech hodinách dojeli do Querétara, nemohla jsem uvěřit, jak krásné předměstí jsem uviděla. Luxusní čisté vilky jakoby mě vítaly s úsměvem. Pod námi se rozprostřelo město s aquaduktem, jsem doma. Krása, žádná černá čepice nad městem, zato sluníčko pěkně pálí.
Taxi mě stálo sotva polovinu než v DF. Taxikář chvilku bloudil při hledání ulice, ale našli jsme ji, zato najít dům bylo těžší. Líbil se mi jeden oranžový bez čísla, ale paní, která v něm bydlela tvrdila, že to není Juan N. Frís 81 a Gabrielu Herrera nezná.

Vedle byl nenápadný domek na prodej, byly z něj vidět akorát černé plechové dveře, také bez čísla. Ale v něm jsem našla víc štěstí. Tento nenápadný domeček, který nikdo nechce koupit, se nazývá domov.
Gabriela - mexická máma je moc milá a trpělivá. Je rozvedená, má dvě „děti“ Gaby (19) a Roberto (15) a teď je v domácnosti. Ještě je tu Američanka z Kalifornie, která tu byla na pětitýdenním kurzu španělštiny a odjíždí v neděli. Až odjede, dostanu její pokoj. Gabriela mě provedla domem: za zdí/vraty je dvorek/patio, v přízemí je obývák, kuchyně a další dvorek s komorou na praní prádla. V prvním patře jsou tři pokojíky: můj budoucí pokoj s oknem do malého dvorku, malý pokojík ve kterém budu do neděle/pondělí bydlet s oknem na velký dvorek, pokoj Gaby, která je teď na prázdninách v Americe, moje koupelna a poslední dveře vedou do ložnice Gabriely, odkud vedou další schody nahoru, kde má pokoj Roberto. Dům je pěkný, ale nijak výjimečný. Alešův dům je asi o něco pěknější, ale v mém vládne dobrosrdečnost Gabriely. :-)
Po prohlídce jsme si spolu sedly v kuchyni a povídaly si. Konečně jsem se rozmluvila španělsky. Gabriela mě čas od času opraví, když nerozumím, nebo nevím slovíčko, rozumí anglicky a pomůže. Tak za týden, až se rozmluvím, budu umět zhruba stejně jako ta Američanka po pětitýdenním kurzu.

Gabriela byla překvapená, že se v Česku mluví česky, myslela si, že čeština nemůže existovat :-), a když jsem jí řekla pár slov v češtině, prohlásila, že je to jazyk podobný francouzštině. Během hovoru se otočila a začala připravovat oběd. V posledních dvou dnech se dostavila řídká stolice. Pravděpodobně měla zpoždění, protože se pokrátila s mou cestovní zácpou. Uvidíme jak zareaguje trávicí ústrojí na domácí stravu, ale doufám, že už dostalo lekci a bude to v pořádku. A následovalo konečně normální jídlo. Jak jsem se dočetla, tacos a jiné placky se jí většinou odpoledne a večer, ale na oběd se jí rýže s masem. Takže jsem měla rýži, řízek a smaženou zeleninu. A ne, nepálilo to, ještě jsem si k tomu dala trochu pálivou salsu. A bylo to dobrý, na tomhle jídle už tu přežiji. :-)

Odpoledne mě Gabriela vzala do kampusu, kde jsem se potkala s Veronikou (zařizuje předměty) a Marcelou (zařizuje ubytování) z mezinárodního oddělení. Vše se zdá v pořádku, první schůzku máme ve středu, kde si zapíšeme předměty. Veronika už mi ukázala, že 4 předměty z 5, které jsem si chtěla zapsat, jsou v pořádku. Design interiérů neotevřeli, takže to vypadá, že budu mít atelier, urbanismus, grafický design a španělštinu, ještě musím zkontrolovat jak mi to kreditově vyjde u nás. Ale jsem nadšená, že budu mít grafický design. Kampus je velký a nádherný. Nechápu proč se Aleš s Evčou chtějí trápit v DF, kde je kampus nic moc, když tady je tak parádní! Nové budovy, spousta trávníků, stromů, stolečků venku, sportovních areálů… A bazén, na ten se těším, protože je tu opravdu vedro. Kampus snů, kam se hrabou Dejvice, pardon.
Po návratu a la casa přišla Gabrielina kamarádka na siestu, tak jsme si daly kafíčko na dvorečku a na večer jsem se vrhla na Skype, konečně klid na telefonování.