Bernal

Ve čtvrtek jsem si s Luckou prodloužila prázdniny a vypravily jsme se na Bernal. Vesnička Bernal je známá pro skalní monolit - 3. největší na světě, který prý vysílá zvláštní energii... Pokračovaly jsme nadšeně v našich ztřeštěných nákupech a zakončily jsme den jak jinak v Bernalu, než s gorditas.

Día de Independencia

Jeden z mála volných dní v Mexiku za mnou přijela oslavit Lucka z Tolucy. Byla tak nadšená z teplíčka, které mám v Querétaru, že mě nakazila, a užívaly jsme si ty prázdniny společně. Zašli jsme na trh a málem jsme vykoupily všechno, co měli :-) Mexičani rádi používají slovo "listo" - připraven, ale používá se i v jiném smyslu, který je těžké přeložit. Mexičani jsou velmi "listos" oslavit den nezávislosti. Hlavní fiesta je večer před dnem nezávislosti, aby mohli volný den využít ke spánku po fiestě :-)
Můj kamarád Salvador, který nás s dalšími přáteli provázel tento den, mi nepřináší moc štěstí co se týče ztrácení věcí. S ním si všechno musím kupovat dvakrát. Tentokrát jsem si kouila vlajku. Na fiestě byla ta moje jediná a zřejmě se některému Mexičanovi tak zalíbila, že ji záhy zcizil a ráno jsme se vydali kupovat novou vlajku.

Huasteca - výlet směr Sierra

Tento víkend jsem sbalila spacák, hamaku a něco k snědku a vyrazila do přírody. Nevěřila jsem svým očím, když jsme se z polopoušti najednou ocitli v zeleni a v horách. Vyrzili jsme v pátek večer, přespali jsme v hamace v kempu Conca. Ráno jsme se vykoupali v azurovém potoce a vyrazili směr Jalpan obdivovat misijní kostelík.

Na trhu jsme pojedli tacos a uháněli dál. Cestou jsme potkali další pueblo s podobným kostelíkem, jaký byl v Jalpanu, a spoustu cedulí upozorňujících na nebezpečnou zatáčku (curva peligrosa za 150). Vrcholem dnešního dne byla vesnice Xilitla, která dostala přezdívku bláznivá vesnice. A to nejen díky Edwardu Jonesovi, který se nadchl pro beton a v pralese si vystavěl palácový komplex neuvěřitelných tvarů. Tento Edward rozhodně nebyl architekt, nicméně i ve městě se nachází stavba, které se říká hrad.

V pralese bylo vedro a vlhko, přesně jako v amazonském pavilonu v pražské zoo, proto se mi ulevilo, když jsme sjeli z hor do údolí hledat kemp v přívětivějších podmínkách. Vydali jsme se hledat pramen (narození) řeky Huchihuayan. Nevěřila jsem, že jsme blízko pramenu, protože jsem čekala, že se z řeky stane potok, pak potůček a nakonci bude pramen. Omyl. Toto narození řeky je naprosto unikátní, protože voda vytéká ze skály obrovskou silou a v obrovském množství. Vítám každou příležitost skočit tady v parném létě do vody. Kemp byl zavřený, ale v hospodě jsme se domluvili, že jedna rodina má sad a nebude jim vadit jedna hamaka navíc.

Neděli jsme věnovali návratu. Kvůli ranímu zdržení jsme zvolili kratší cestu zpět, tudíž stejnou cestu, kterou jsme přijeli - přes hory, přes doly a všechny ty nebezpečné zatáčky :-) Projeli jsme "nebezkou bránou" - Puerta del Cielo - a než jsme stihli nechat Sierru za námi, zastihl nás západ slunce. V jednom pueblitu po cestě mě zaujaly telefonní automaty. Místní nemají telefon doma, zato spousta jejich příbuzných se odstěholava do USA. Když příbuzní z USA volají domů, zavolají na ústřednu, že chtějí mluvit s Pedrem. Obsluha má 30 minut na to, aby našla Pedra. Ten pak čeká, až telefon zazvoní znovu... K večeři jsme si dali gorditas v městečku Bernal, kam se musím ještě vrátit.

Můj první projekt v Mexiku

Zadání znělo: experimentální dům

Problém, který jsem se rozhodla ve svém zadání řešit, jsem pojmenovala "virtuální zajatec" a tudíž projekt se jmenuje "běžný dům pro virtuálního zajatce". Virtuální = neexistující => zajatec není zajatcem, je svobodným člověkem, který se však nedokáže odpoutat od virtuálního světa internetu. Dům má ukazovat na nebezpečí, které nám hrozí v blízké budoucnosti, a to je závislost na svém počítači. Nebezpečí je trávit svůj čas ve virtuálním světě, komunikovat s přáteli pouze přes Facebook, Skype atd. Člověk nebude muset zvednout zadek ze židle, např. nákup mu doručí kurýr do domu...
Rozhodla jsem se veškerou techniku typu počítač, televize, playstation atd. vyrvat z domu a zavřít do klece, do kapsul. Ty jsem umístila do prostoru, který se těžko definuje a nazývám ho virtuální – neexistující dům. Je naprosto otevřený, transparentní, nedá se určit, zda je to prostor venkovní, nebo vnitřní.

V zadní části pozemku je jako kontrast „opravdový“ dům. Obě stavby jsou propojeny lávkou. Dům má prosklenou fasádu, aby působil přívětivě a přiměl své obyvatele, aby se vrátili do reálného světa a žili se svou rodinou. Tato část má přitahovat, zatímco virtuální dům má vypuzovat. Podlaha je z kovového roštu, který spolu se skleněnými lamelami nechává vzduch volně proudit skrz dům.
Kapsuly se mohou odpoutat od podlahy a vznést se do prostoru. Do světa, kde nejsi nohama na zemi, nedefinovaného místa mezi vlnami s informacemi, kde tě nikdo nemůže rušit při práci.

Čistá architektura neznamená konečný design, čistá architektura má poskytovat prostor k realizaci, jako čistý list papíru.
Během práce na atelieru jsem ocenila to, že jsem přesně věděla, co mám mít na další hodinu hotové. Práci to úžasně urychlí. Na ČVUTu jsem se naučila pracovat ve skicách, a tady jsou ze mě nadšení, protože Mexičany nemůžou přimět k ruční práci. Profesora jsem si tak naklonila, že každou hodinu se všichni šli podívat na ukázkovou práci :-) Jenže zatímco jsem vytvářela krásné malůvky, ostatní vytvářeli 3D modely v počítači a plány v AutoCADu. Domnívám se, že práce ve skicách mi umožňuje nespočetněkrát měnit a vylepšovat můj návrh, kdežto v počítači to trvá déle a projekt se tak zasekne ani ne v polovině cesty. Příprava na odevzdání ateliéru pro mě byla krušná. Jak jsem řekla, díky nulové práci s počítačem jsem byla dosti pozadu. Žádný ateliérový týden se tady nekoná. Měla jsem týden na převedení skic na půdorysy, řezy, pohledy, vytvoření 3D modelu v počítači, přemluvení renderu, aby vyplodil něco pěkného, design plakátů a slepení modelu. Upozorňuji, že týden běžné školy, kdy mi nikdo nevěřil, že mám tolik práce, že nemůžu jít na fiesty… Nakonec jsem to zvládla, ale obětovala jsem jednu noc a tiskla jsem v pondělí ráno! 8:30 design a 10:00 ateliér – fofr! Na presentaci jsem byla tak utahaná, že jsem ani nestihla být nervózní. Pochválili mi silný a jasný koncept, skici a poznamenali, že jsem nevyřešila šťastně dispozice a mam umatlaný model od lepidla… Dejte mi víc času!!! Ten projekt se mi líbí, ale chci ho dodělat!!! Ve čtvrtek začínáme s novým zadáním…

Temascal - tradiční mexický obřad v sauně

Během víkendu nejvyššího pracovního nasazení před odevzdáním ateliéru jsem se rozhodla, že si zasloužím relaxační sobotní večer. Jenže jsem netušila, co to znamená Temascal...
Když jsme sjeli autem z dálnice na prašnou cestu a ponořili se mezi pole opuncií a kukuřice, začala jsem tušit, že má představa o tom, co mě čeká, byla naprosto mylná. Instrukce zněly tak, že si mám vzít plavky, větší šátek nebo sukni a ručník. Jediné, co jsem věděla o místě kam jdeme bylo, že tam bude jeskyně – sauna s horkými kameny a nějaký kouzelník/šaman. Čím dále jsme se nořili do země nikoho, tím více se rozplývala představa podobná termálním lázním. Mezi kaktusy jsme potkali chlápka s obrovskou mačetou – to je tady prý normální… Mé obavy narůstaly jako exponenciální křivka, protože jsme najednou parkovali u chýše se slámovou střechou – přístřešek pro venkovní akce. Obydlí, které stálo opodál ve mně vyvolávalo pocit silné nedůvěry, protože to vypadalo jako pár nedostavěných zdí, nevěřila jsem, že uvnitř je místnost, ale byla. Zde, naprosto opuštěně, bez vody a elektřiny žije Margarito.

Sjelo se sem na rituál tak 12 lidí. Nejprve proběhl rituál venku před saunou, pozdravení 4 světových stran, očista kouřem - proto ta sukně, aby se jim kouř dostal mezi nohy... pak jsme vlezli do temazcalu - polokoule z větví přikrytá kůžemi a dekami. Posadili jsme se kolem jámy uprostřed, do které postupně přibývaly lávové kameny vytažené z ohniště venku. Šaman bubnoval, celou dobu něco říkal, nerozuměla jsem dobře tomu co. V jeden moment jsem musela říct, proč tu jsem, vždycky mi to dá práci vymyslet, co řeknu. Ale nezkazila jsem to. Pak už si jen vybavuji list aloe vera, který jsme rozevřeli a otírali jsme si jím celé tělo. Bylo to lepkavé... Potila jsem se hrozně, špatně se mi dýchalo. Dveře sauny se otevíraly 4x, ale pokud by někdo vyšel, již se nesměl vrátit. Myslím, že jedna žena to vzdala a vylezla. Dovnitř vždy přišla trocha vzduchu, ale v zápětí též další várka kamenů. Zážitek to byl silný, tak silný, že si z toho opravdu moc nepamatuji.

Když jsme po ukončení obřadu vylezli, omyli jsme se a dostali jsme ovocný nápoj.

voda

Můj sen o dokonalém Querétaru se začíná obracet :-) Zatím, co v Mexico DF každé odpoledne sprchne, v Querétaru jsme až do nedávna neviděli víc, jak tři kapky... Přehršel nádherného počasí jednoho dne způsobila, že nebylo dost vody pro celé město. A tak prostě některé čtvrti v pátek odpojili, vypli vodu a nazdar. Myslíte si, že přistavěli nějaké cisterny? Ani náhodou, člověče poraď si. Porozuměla jsem, proč mají domy na střechách černé cisterny, ve kterých mají náhradní vodu, a bylo mi odkryto tajemství dvorku před domem, pod kterým se nachází taktéž nádrž na vodu. Gabriela strávila celý den telefonováním a zařizováním, aby se voda z nádrží dostala nahoru do boilerů. Sliby, že voda bude v noci se vyplnili po Mexicku. Tzn. možná tak za týden... Když začala docházet naše zásoba, dostali jsme trochu další vody od sousedky, která žije sama. Během víkendu začalo pršet. Ano, v Querétaru prší. A pevně doufám, že zdroje pitné vody se plní a brzy poteče opět vodovodem čerstvá voda...
(středa: voda stále není, začíná se šetřit čím dál tím víc... Každý den ráno se Gabriely ptám, jak to vidí, každý den mi odpovídá, že snad večer to pustí...)