Můj nový blog

Založila jsem si nový blog - mé webové portfolio kde můžete sledovat na čem pracuji a jak se mi karierně daří.

http://juliedurrova.blogspot.com/

The only existing limits are those we believe in

Když by se mě teď někdo zeptal, s kým bych si chtěla ve svém životě potřást rukou a dát kafe, musela bych opět přemýšlet. A přitom ještě před měsícem bych měla jasno! Jak to? Zkrátka některé sny se plní až překvapivě lehce, pokud tomu jsou okolnosti nakloněny a člověk dokáže využít příležitosti, kterou dostal. Jednou z příležitostí, kdy bych neváhala vydat se zpět do Mexika, by bylo pracovat s Michelem Rojkindem - mým oblíbeným architektem. Okolnosti tomu přáli a Michel přijel do Prahy. Když jsem za ním po jeho přednášce 16.9. přišla, abych mu vyjádřila svou lítost nad tím, že můj oblíbený z jeho projektů se nebude nealizovat (asi jako Kaplického knihovna), potěšilo ho, že můžeme mluvit španělsky. Popovídali jsme si u skleničky šampaňského a utrousil pro mě i jedno moudro. Totiž, že jediné existující hranice jsou ty, kterým věříme (všechno lze). Ten večer a ještě týden poté jsem byla v naprosté radosti a euforii z tohoto setkání...

Následující 3 dny jsem strávila na workshopu v plném pracovním nasazení ve skupince tří ambiciózních kolegů a měla jsem pocit, že to, co děláme je tak trochu Rojkindův styl prezentace. Pracovali jsme celý pátek, sobotu i neděli, závěrečná prezentace se vydařila a protáhla se do 3 do rána, fakultu jsem opouštěla v 5 ráno - v pondělí v den, kdy začal školní rok. Výsledky můžete vidět na následujících odkazech:
BLOG 101. vež
Křižovatky architektury

Všechno zlé je k něčemu dobré

Konečně mi došlo, že období kulturního šoku po návratu z Mexika, které jsem začala nazývat mým "Obdobím temna", bylo pro mně spíše "Očistcem". Něčeho jsem se musela vzdát vzdát, zkomírající zemřelo, našla jsem si odpovědi na důležité otázky a stanovila nové cíle. Prošla jsem si težkým obdobím a vyšla na světlo jako znovuzrozená osobnost s ještě větší duševní silou a jistotou. Jsem odhodlaná, vyrovnaná a spokojená jít vstříc novým cílům.

Důležité je vždy si uvědomovat co mi chybí a proč, co mám změnit, aby to bylo lepší. A teď mě udivuje, jak moc dobrý ten můj odhad byl. Moje prázdninová aktivita přinesla své ovoce. Celé jaro jsem hledala práci a celý červenec jsem věnovala renovaci pokoje v babičině bytě. V srpnu jsem se přestěhovala od rodičů a začala chodit do nové práce. Během dvou týdnů se mi změnil život, a to i ten partnerský...

Mexiko z povzdálí

Už více než čtvrt roku mě dělí od doby, kdy jsem chodila po americkém kontinentu. Jela jsem do Mexika a nevěděla mnoho o této zemi. Snad jen to, že se tam mluví španělsky, vládne narkomafie a je tam nebezpečno. Během doby, kterou jsem tam strávila, se mi nic zlého nepřihodilo, a tak to pro mně byl nádherný snový zážitek plný překvapení. Po návratu jsem byla citlivá na každou zmínku o Mexiku, a došlo mi, že je to země ztělesňující zlo. Jakmile je potřeba lotr, bude to Mexičan:
"...mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej ach ouvej..."
Muž z Acapulca, Limonádový Joe: "Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina." "...kakaová skvrna velikosti mexického dolaru..."
Kdysi dávno v Mexiku, Mexická jízda, Sin nombre...
Tři sestry


Říkala jsem si, proč, vždyť to je tak nádherná země plná milých lidí...
Během semestru jsem se zúčastnila přednášky na VŠE výměnných studentů z Mexika/Texasu, kteří žijí/žili v Mexiku a studují v USA. Mají tudíž bohatou sbírku historek a postřehů z hraniční oblasti, kde je situace nejostřejší. El Paso a Juarez jsou města, kde zemřou desetitisíce lidí ročně. Přednáška o současných problémech zajména s mafií, pašováním drog a migrací směr USA vyzněla natolik otřesně, že mě pak poprosili o kladný příspěvek na závěr pro zvednutí nálady.
Mexiko má problém I.
Mexiko má problém II.

Brzy po mém návratu přišly dvě otřesné zprávy. První od kamaráda, který jel studovat na TEC do Mazatlánu. Během karnevalu se tam za městem objevovaly lidské hlavy... Druhá zpráva byla přímo z kampusu TEC v Monterrey. Mafie vtrhla do areálu školy (a že kampusy jsou vyhlášeny svou izolací a bezpečnou zónou uvnitř) a na univerzitní půdě popravila dva studenty. Zřejmě se zapletly...

Problémy vzrostly hlavně v době, kdy vláda vyhlásila válku mafii. Vláda se snaží s problémem něco dělat, ale země je moc veliká. Mexiko dost trpí přímým sousedstvím s USA - cílovou stanicí pašovaných drog. Drogy míří z jižní Ameriky přes mnoho tranzitních zemí ve střední Americe, ale do USA jdou přes Mexiko. Severní hranice je nejfrekventovanější hranicí na světě! Mezi USA a Mexikem existuje zeď (trochu to připomíná Berlínskou zeď, historie se opakuje na různých místech...). Přes hranice chodí děti do školy, turisti, obchodníci, pašeráci a přes zeď uprchlíci, kteří věří v americký sen a lepší život. Čeká je ovšem nejnižší pozice na společenském žebříčku a špinavá práce. USA je vzor, magnet, odbytiště a tudíž problém. Místo řešení konfliktů v Iráku by si mělo všímat vlastní hranice a souseda, kterým opovrhuje, kterého využívá jako levnou pracovní sílu, na jehož půdě se roztahuje... Mexická vláda má program na boj proti svízelům, ale slabší zbraně než ony živly. Problém je třeba řešit od epicentra, ne od periferie...

Po prasečí chřipce neštěkne ani pes, převládá názor, že to bylo z poloviny vymyšlené za účelem zakrýt nějaký mnohem větší ekonomický průšvih. Toto mi řekl Mexičan před rokem, před půl rokem i před měsícem. Něco na tom bude.

Začala jsem uvažovat, že jsme přeci jenom měli "z pekla štěstí", a že to peklo na to sedí. Mexiko je země kontrastů. Ráj i peklo. Vše i nadále doporučuji se do Mexika podívat, pravděpodobně se vám nic nestane, ale opatrnosti není nikdy dost.

Přednášky & prezentace

Sedím na přednášce jednoho profesora a studentů přišlo pomálu. Ne že by vykládal nezajímavou látku, ale vykládá ji každý semestr dokola a vykládá ji stejně, jako před dvaceti lety. Profesor sedí za katedrou, vlastně se spíše krčí, mikrofon málokdy natočí tak, aby mohl splnit význam své existence a na meotaru posouvá rukou psané poznámky. Studenti ani nemají motivaci předstírat pozornost a povzbuzovat profesora k vyšší snaze, protože pan profesor se na ně stejně nedívá. Přišel, aby si dovykládal to svoje, několikrát se nechá unést a zavzpomíná na zážitek z praxe, a to vše proto, aby pak u zkoušky mohl oponovat studentovi, že to přeci říkal na přednášce. Běžná praxe na vysoké škole u nás. To je přednáška.

Později odpoledne máme za úkol prezentovat svou práci. Klidně tu prezentaci může hodnotit stejný pan profesor. A po studentovi se chce, aby prezentace měla hlavu a patu, tzn. úvod, tělo a shrnutí, aby strany prezentace obsahovali akorátní poměr textu a obrázků, aby celá prezentace měla kulturu, byla graficky vypracována a hlavně, aby projev studenta nebyl nudný, aby mluvil k věci a krátce, nahlas a udržoval kontakt s publikem. Nejlepší prezentace jsou takové, při kterých student dá najevo svůj zájem o zpracovávané téma, zapojí zúčastněné do diskuze, motivuje, ukáže emoce a přesvědčí.

A teď kde je chyba. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a prezentací? Proč vidíme takový rozpor v tom, co dostáváme a co se po nás chce? Proč je nám vyčítáno, že neumíme prezentovat? Kde máme brát vzory, od koho se máme učit? Kdo nás má motivovat? Odcházet z přednášky ospalý, dutý a s pocitem ztraceného času nás má motivovat ke kreativnímu myšlení a snaze? Nevychovává nás česká univerzita k samostatnosti až moc? Neprospělo by nám naopak vidět trochu pokory a vřelého přístupu?

Po zkušenosti se studiem v zahraničí mohu říct, že to opravdu jde i jinak. Například se mi líbila hodina teorie urbanismu. U nás jsem absolvovala již dva předměty nazvané urbanismus, ale protože jsem se na nich naučila akorát definovat veřejný prostor a náměstí, zapsala jsem si „stejnou“ hodinu i „venku“. A byla jsem překvapena. Zatímco u nás chodil na přednášky málokdo, tam byla hodina plná, i když byla od sedmi do deseti večer! Je pravda, že účast byla dána systémem školního řádu, ale semestr byl velice dynamicky rozčleněn. První čtyři přednášky vedl profesor a probrali jsme historii, myšlenky a jejich aplikaci v jednotlivých obdobích, a to až do dvacátého století. Málokdy se během hodin dějepisu došlo tak daleko/blízko. Zbytek semestru jsme prezentovali my - studenti. Místo semestrální práce na cvičení jsme tak ve skupinách vypracovávali dvě prezentace. Jednak jsme se museli do hloubky seznámit s tématem, zadruhé jsme vyvinuli mnohem větší snahu při prezentaci a i pro ostatní to bylo pestřejší. Profesor nám kdykoliv do projevu vstoupil, uvedl něco na pravou míru, doplnil, nebo se dotázal, jak to bylo myšleno a požádal o lepší vysvětlení. Po konci prezentace se zeptal třídy, co si o tom myslí, jak se nám to pozdává. Nechal diskutovat dvě skupiny prezentující dvě odlišné teorie, nebo úplně nejnověji realizované projekty z dvou různých konců světa. A ta hodina měla ještě praktickou část, na které se zpracovával projekt a chodilo na exkurze a vycházky. Všechny úkoly se zadávaly z týdne na týden a bylo přesně ověřeno, kolik času na nich student stráví domácí prací. Studenti z přednášek odcházeli diskutující, protože profesor si dal záležet na tom, aby student téma pochopil hned, a ne až při studiu během zkouškového, to už je pozdě. Prvním krokem by mohlo být na konci přednášky se místo: „Má někdo nějaký dotaz?“ zeptat: „Můžete mi vlastními slovy shrnout jak funguje to a to?“ Chápu, že při obsazenosti přednášky třemi sty hlavami se špatně diskutuje. Tak proč to děláme? Proč chceme rozšiřovat řady posluchačů? Jsou za tím peníze? Nebo prestiž? Copak ta univerzita v zahraničí je na nižší pozici v žebříčku? Takže asi peníze, za vším jsou peníze, nebo žena…

Jaro je tu

Uplynulo sedm týdnů od mého návratu do reality kdy s příchodem jara a odchodem zimy začal polevovat i můj kulturní šok. Na lepší časy začalo svítat ve čtvrtek 25.3., kdy jsem se konečně potlaka s Luckou z Tolucy. Jsme každá jiná, ale protože prožíváme totéž, rozumíme si. Navíc je to jediný člověk, který se mě neptal: "a proč? a co? a jakto?", ale byl to po dlouhé době rozhovor, který měl smysl a pomohl mi. Navíc jsme si řekly, že se sebou musíme něco udělat, že čekání na zlepšení je jako čekání na to, až se problém vypaří (což by byl mexický přístup, ale "mexičanství" odsud potsud). A konkrétní řešení jsme našly dvě: pohyb a pohnout s projekty. Obrat k lepšímu nastal v pondělí 29.3. Měla jsem prezentaci atelieru a na papírech po dvou měsících školy stále jen zmatené čáry a žádnou přesnou představu. Už ráno jsem věděla, že to bude stres a depka, a tak jsem si řekla, že musím odpoledne jít běhat. Ta presentace ale vůbec neměla takový dopad, jaký jsem očekávala a ve čtvrtek jsem za ni byla dokonce pochválena! Běhat jsem se opravdu vydala a nic mě neodradilo, že začalo pršet. Zmokla jsem, ale po dešti se krásně dýchalo. V úterý jsem se podruhé sešla s Luckou a zkonzultovaly jsme si projekty. Hlavním zlomem byla středa a čtvrtek. Na středu jsem si domluvila mexickou večeři s Mexičany v mexické restauraci, z čehož jsem měla velmi dobrou náladu, která mi vydržela celý večer s kamarády z ISC a až do rána, kdy jsem na konzultaci atelieru odhodila veškeré předchozí návrhy a dostala novou inspiraci. Jak už jsem zmínila, byla jsem i pochválena a navíc mám v kapse první letošní zápočet.

Takže recept na překonání kulturního šoku:
1) svěřit se člověku, který porozumí, motivuje a pomůže
2) fyzická aktivita
3) prostředí, které připomene nedávnou minulost, optimističtí lidé
4) snaha - úspěch a pochvala
5) rodinná podpora
6) čaš

Musím podotknout, že dodnes se alespoň třikrát denně přistihnu, že myslim, nebo že k sobě mluvim španělsky! A je to daň za angličtinu, která mi činí neuvěřitelné potíže, protože mi naskakují slovíčka ve španělštině, která musím přeložit do angličtiny. Španělština utrpěla největší úpadek po skončení hodin španělštiny a při přechodu do českého prostředí, ale to, co zůstalo, věřím, že už i zůstane.

Kulturní šok

Nikdy jsem si nepředstavovala jak náročné může být vrátit se zpět. První překážkou byla adaptace na časové pásmo. Při cestě tam to šlo: přiletěli jsme se spánkovým deficitem, vyspali se a začali podle nového rozvrhu. Zpět jsem se ráno probudila v Paříži a bylo k večeru. Další dny jsem se budila v poledních hodinách: ve 13, v 11:30, v 11, v 10:30, zvykala jsem si postupně, ale ještě po týdnu se mi podařilo pěkně zaspat. Nadšení ze sněhu, studeného vzduchu, který štípal v nose, tmy a zimy mi vydrželo jen něco málo přes týden. Začala jsem chodit do školy a bylo vše jako bych ani nikam nejela. Myslela jsem si, že vše je jak má být, že jsem si rychle zvykla, až do chvíle, kdy jsem na sobě zpozorovala smutek, nespokojenost a zamlklost větší než obvykle. Kamarádi mi říkali, že mě nepoznávají, co se mnou je. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou motivaci, metu a plán. Nápady jsem měla, během cestování jsem si vymyslela jeden projekt s časovým rozvržením na celý zbývající čas studia, ale s hrůzou jsem zjistila, že se mi nechce ale vůbec nic dělat. Hlavně nemít zodpovědnost, úkoly a deadliny. Cože? Vždycky jsem zvládala takové množství práce s perfektním time managementem a teď taková nechuť? Neviděla jsem v ničem, co jsem dřív s nadšením dělala, až jsem se mohla přetrhnout, žádný smysl. Padla na mě silná demotivace a pesimismus, neměla jsem chuť vyprávět a probírat fotky, ba ani vidět se s moc lidma. Došlo mi, co je to ten kulturní šok.

Po příjezdu do Mexika jsem měla kladný kulturní šok tři měsíce, muselo se to tedy vyrovnat měsíčním záporným šokem po návratu. Hledala jsem, co mi dělá radost, a našla snad jen tři momenty: klábosení s mámou, film, který jsem si přivezla z Mexika a nový pohyb - běžkování. Měla jsem radost druhý týden školy, že jsem byla docela napřed s navrhováním ateliérového projektu, ale koncept zkrátka nemůže být schválen v první myšlence, takže se vývoj klasicky zpomalil, přesně podle ČVUT zásad navrhování, žádné zahraniční metody práce nemá smysl aplikovat. Takže opět špatně.

Bylo třeba přemýšlet o změně, o nějakém plánu, který by byl motivací a probudil mě z té letargie. Mám v rozvrhu spoustu času, který bych věnovala práci, či praxi, ale nepodařilo se mi nic sehnat. A další plány jsou odvislé od nedostatku financí, které mě teď trápí nejvíce.

Zhodnotila jsem i vztahy: rodinné během pobytu stouply na důležitosti. Překvapilo mě, jak byla rodina v nerovnováze, když jsem chyběla já. Z různých stran jsem slyšela, že byl někdo na někoho nepříjemný, a to proto, že se jim stýskalo. Vše se zdá se vyrovnalo po mém návratu. Objevuji, kdo jsou mí opravdoví přátelé a s nimi se snažím trávit víc času. A nakonec jsem na prvním místě musela řešit osobní vztah a uvědomit si, co vlastně chci.

Nakonec se toho zas tak moc nezměnilo, ale je mi už líp. Také je fajn, že vysvitlo sluníčko, i ostatním se projasnily tváře a rozšířili úsměvy. Motivací pro práci do školy je jeden plánovaný výlet, kvůli kterému musím dřív všechny zápočty a projekty odevzdat. Ale hlavně bych ráda tu práci. Už mám sbírečku motivačních dopisů, ale zdá se, že ani jeden ještě není dobrý.

Shnula bych to tedy tím, že období temna po návratu mám za sebou, jsem opět v jakš-takš klasickém rozpoložení, nicméně přemýšlím, co by se dalo udělat, abych se častěji radovala, jako ty první měsíce v Mexiku. A to bude ale otázka na celý život :-)

Mexičtina - jak zapadnout

omlouvám se
Slova, která se snadno odposlouchají...

que onda? - jak je? (jaká vlna?) ¨
orale - překvapený souhlas
andale - souhlas (rozchoď to)
híjole - safra

vey - vůl
no manches - překvapení, nekecej, (neposkvrň), dámská varianta
no mames - drsné překvapení, hustý, nedržkuj, (nevsávej), pánská varianta
no mames vey - nedržkuj vole
pinche vey - zatracený vůl
pedo - prd
que pedo vey - jakej prd vole?

cabrón - zmrd
pendejo - hlupák
puta - kurva
puta madre - kurvo matko
hijo de puta - zkurvysyn
chinga - souložit
chingada - šukačka
huevos - vejce, koule, drsný
huevon - drsňák

Návrat do Prahy

Den D nadešel. Rozloučili jsme se s Alfrédem, dobalili poslední maličkosti a zavolali si taxi. Když jsem se šla podívat, jestli taxi už přijel, našla jsem před bránou Artura s kamarádkou. Včera se sice ptal, v kolik odjíždim, ale nevěřila jsem, že opravdu přijede se ještě jednou rozloučit. Jeli jsme raději dříve, abychom měli čas převážit moje zavazadla a přebalit nadbytečná kila. Kromě toho, co jsem pobrala s sebou, jsem některé věci poslala poštou napřed, a to jedny na Vánoce, druhé se Slávkovou krabicí, dvě deky s Mexičankou, která už je v Praze týden, a zbytek přiveze Slávek za dva týdny. Zavazadla na váze ukázala 22,9 a 23,1kg, příruční mi naštěstí nevážili... Let z Mexika se zpozdil o hodinu a půl, naštěstí již při odbavení to (narozdíl ode mně) věděli. Takže zatímco já si v klidu četla, někde někdo přebookovával můj let z Paříže na pozdější spoj. Což jsem zjistila až v Paříži, kde jsem si zaplatila internet a poslala zprávy domů, protože ten let by přiletěl beze mně. Babička je tak naštvaná na celé létání, protože mě chtěla překvapit na letišti, taková je to čiperka! Jak jsem byla nedočkavá, nakonec vystoupení z letadla a najití zavazadel bylo strašně rychlé, a už jsem byla v náručí milované rodiny, doma. A tak šťastně skončilo mé dobrodružství, na které budu vždy s úsměvem vzpomínat...

Zpět v Querétaru

Do Querétara jsme s sebou přivezli výpadek dodávky vody do Alfrédova domu. Na ulicích nikdy nestojí cisterny jako u nás, takže jsme se myli na dvorku v kýblu vody, která natekla čůrkem z kohoutku na ulici. Už se těším na náš systém pitné vody, který funguje. V pondělí jsem si zabalila a vydala se naposledy do centra nakoupit poslední nezbytné suvenýry - pálivé omáčky, chile, sladkosti a tequilu.

V úterý jsem se jela umýt do kampusu, ale hlavně rozloučit se s kamarády i profesory. Rozlučka v baru se minule sice povedla, ale s nikym jsem si dostatečně nepopovídala. V kampusu jsem potkala téměř všechny blízké přátele a času na rozloučení jsme měli dostatek. Profesorka španělštiny se se mnou chtěla dokonce vyfotit, aby měla památku! Na oddělení zahraničních vztahů jsem se došla přeptat na Gabrielu. Vzpomínky na ni mi stále nedají spát, ale uklidnili mě, že vše je v pořádku. Raúlovi, profesoru industriálního designu, který mi kdysi dovezl sladkosti z Japonska a doporučil spoustu míst, která jsme při naší cestě díky němu navštívili, jsem musela slíbit, že si ho přidám na facebook, abychom zůstali v kontaktu. To mě na tom mexickém kampusu nadchlo - vztahy profesorů s žáky...

Kamarádi slibovali, že se uvidíme v Praze, já zas, že do Mexika se ještě vrátim... Všichni byli moc milí, některým méně blízkým ani nedošlo, že bych měla jet pryč, tak akorát komentovali naše potkání tím, že mě už dlouho neviděli, což mě velice pobavilo. Ale věřim, že minimálně některé, ještě potkám. Uvědomila jsem si, že velká zásluha za to, jaký semestr plný nadšená jsem tu prožila, patří všem těmto duším. A moc mě potěšilo, že mě také rádi viděli. Když jsem odcházela z kampusu, už se stmívalo, a mě teprve došlo, že zítra letim. A že celé to cestování bylo sice fajn, ale nejvíc budu vzpomínat právě na ten čas, kdy jsem tu žila a studovala.

Loučení

Školní rok skončil nadmíru úspěšně. Všechny předměty jsem měla hodnocené kolem 95%. Jak byl poslední parciál klidný a atmosféra poněkud smutná, tak tento týden byl emocionálně nabitý. Ve čtvrtek 3.12. večer přistál v DF Slávek a Aleš se nabídl, že ho vyzvedne na letišti. K mému neskonalému údivu se tam ty dva opravdu potkali, spadl mi kámen ze srdce a Slávek spokojeně usínal v našem oblíbeném hotelu La Rioja. Víkend pak strávil prozkoumáváním metropole, zatímco já sobotu strávila s přáteli a celou neděli balením pokoje do dvou zavazadel. Vešlo se, ale pouze co do velikosti, do váhy pochybuji... V pondělí jsem dojela pro Slávka na nádraží, opustila dům Gabriely a ubytovali jsme se u Alfréda, v domě, který má všechny dveře "otevřené", kde si mohu v kuchyni dělat co chci a jediný pes je tady Denali a ten neštěká.



V úterý jsme se podívali do centra, na oběd si zajeli ke Gabriele a byla to moc fajn událost, protože nám skončila smouva a byli jsme tam jako hosti a kamarádi, byla moc milá. A na večer jsem sezvala všechny kamarády do Irské hospody. Přišlo jich pár, ale tak akorát, abych měla pocit, že si s nikým pořádně nepopovídám.






Ve středu jsem se odpoledne vypravili na veletrh všeho, který se konal na bývalém letišti. Vedle stánku s klobouky stánek se šminkami, dál keramika, jídlo, oblečení... všechno bez ladu a skladu. V dalším stanu ovce, pak koně a krávy. Na druhé straně startovní dráhy byla pouť s atrakcemi, za halami cirkus s cvičenými papoušky, výstava aut a v aréně kohoutí zápasy. Nakupování jsme zakončili koncertem známé skupiny Café Tacuba, což byl důvod, proč jsme chtěla jít zrovna ve středu.

Čtvrtek jsem zasvětili přípravám na cesty a v pátek ráno vyrazili na náš "malý severní okruh".

Závěrečný projekt

Třetí projekt se týkal oslav dvojitého výročí revoluce a nezávislosti Mexika, které se bude slavit příští rok. Měli jsme za úkol vymyslet koncept a vybrat si místo pro naši stavbu, do programu jsme měli zahrnout knihovnu, divadlo, stravování, dílny a výstavu. Jedná se o projekt na dva parciály a je to práce v týmu po třech. Vybrala jsem si velice schopné dva parťáky a dali jsme dohromady fajn myšlenky. Vymysleli jsme, že tak významné výročí nemůžeme slavit jen na jednom místě, ale že se musí dotknout Mexika plošně. Jako třetí slovo k nezávislosti a revoluci jsme vymysleli "znovuzrození", a to se týká osobní vlakové dopravy.


Vymysleli jsme vlak s utopickou výstavou mexické budoucnosti, který se pohybuje po zrekonstruované trase železnice (v současné době se železnice používá výhradně k nákladní dopravě). Našli jsme trasu vlaku, která zahrnuje tři největší města a města, která mají revoluční historii. Náš vlak začíná prázdný, ale na každé zastávce se otevře dílna pro lidi a umělce, cílem je, aby kdokoliv mohl jakkoliv ztvárnit svou představu o budoucnosti Mexika a svůj výtvor ve vlaku vystavit. Výstava pak poputuje do dalších měst, kde se bude rozrůstat.

Zároveň v každém městě, kde se vlak zastaví, vybudujeme na základě analýz budovu v blízkosti nádraží, která by měla městu pomoci, či přinést kulturní význam. Těchto budov se týkaly naše projekty. Roberto si vybral skupinu velkých měst (DF, Monterrey, Guadalajara) a realizoval ukázkový projekt v DF. Já analyzovala střední města (Querétaro, San Luis Potosí, Aguascalientes...) a vybrala jsem si León jako místo, kde bylo nádraží v nejhorším stavu a obklopeno nevyužitými pozemky. Juan Pablo pak vytvořil zastávky v maličkých vesničkách kolem trasy.



Projekt se nám povedl, s prací v týmu jsem byla, díky tomu, že jsme si každý dělal jednu svojí budovu, naprosto spokojená a kluci mi pomáhali s modelem a tiskem. Profesor byl jako vždy nadšen a projekt byl vybrán na závěrečné výstavě jako vhodný pro další reprezentaci, nevim přesně jak co ani kde.

Charreda

Když mi zavolal amigo Toňo, že večer je fiesta s koňmi, neváhala jsem ani minutu a nemohla se dočkat konce hodiny španělštiny. Od chvíle, kdy jsem přijela a viděla ty kovboje v sombrerech, jsem věděla, že potřebuji sehnat nějakého kamaráda od kamaráda kamaráda, který by měl ranč a koně, ale nedařilo se.

Charreada (čareada) je představení kovbojů. Je to soutěž několika družstev (zde například soutěžily dvě fakulty) v polapení "divokého" koně. V aréně je 5 kovbojů na koni a jeden pěšák. Mezi ně pustí mladého nezkroceného koníka s kovbojem na hřbetě - rodeo, ten pak odchází a začíná se soutěžit. Pěšák má za úkol lasem chytit koníka za přední nohy, a ostatní ho pak mají chytit lasem za trup - nevím jak provlíkli hlavu a přední nohy zároveň, ale ten koník měl laso kolem "pasu" nakonec... Po soutěži pokračovala zábava předváděním umění kovbojů na koních, například přesednutí z koně na koně - ani jeden neměl sedlo a dá se to i když je Mexičan opilý na mol...

Když skončili kovbojové svůj program, povozili své křehké polovičky na hřbetě svých oddaných ořů. A Julie jakmile to viděla, letěla se podívat, jestli by nepřemluvila nějakého švarného kovboje, aby jí půjčil svého koníka. A ejhle, kamarádky jednoho kovboje znaly a koník pro una chicha checa se našel. A ona byla tak šťastná, konečně se dostala na hřbet ušlechtilého zvířete a svět hned nabyl novou perspektivu. Jakmile jsem se spřátelila s mým novým kamarádem, vypravili jsme se ukázat se všem Mexičanům na tribuně a objeli několikrát arénu ve světlech reflektorů. Líbilo se mi to tak moc, že než jsme odešli, zážitek jsem si ještě jednou zopakovala... :-) niňa felíz :-) Kamarádi to komentovali s obdivem, že nejen tančím lépe než 80% Mexičanek, navíc jim pálivé a jezdím na koni bastante bien...

Jeden z kamarádů byl tak mexický, že jsem nemohla uvěřit, že tato postavička vůbec mlže existovat. Před časem jsem byla v divadle a v tom představení se objevila postava otce - typického Mexičana z ranče. Herec přehrával a vytvářel komické situace z chování své postavy, mluvil jinak - přízvuk, slova y tón hlasu. Jako postava v divadle to byl parádní obraz. Nicméně tento kamarád měl ten svůj projev ještě typičtější, protože to nebyl herec, ale opravdový rančer. Nemohla jsem se mu nesmát, všem připadal vtipný, ale já v duchu pořád kroutila hlavou. Nedokážu ho popsat, protože ten jeho projev se musí vidět a slyšet, ale zkrátka to byl macho. Vzrůstem malý, hubený, ale s hlasem hlubokým, který na koncích vět stoupá do výšin mutujícího chlapce...

Navíc na této události nebylo špetky (kromě bilboardu Coca-cola) ničeho nemexického. A to bylo TO, co si mi na tom tak strašně moc líbilo. Všude jenom Mexičani v sombrerech rozličných velikostí a typů, v bílých košilích s mašlí místo motýlka, v kalhotách z kůže, nebo vyšívaných, ve špičatých botách, občas s ostruhami a Mexičanky v blůzce a široké barevné sukni. Charreada je mexický národní sport a v srdcích všech přítomných to pukalo hrdostí na svou kulturu. Nicméně je to hrdost otevřená a velice přátelská.

Vánoční výzdoba, aneb co mi vadí na kultuře "gringo"

Na otázku, proč mám tak odmítavý postoj vůči všemu, co se týká kultury "gringo", tedy "Co máš proti Amíkům?", není těžké odpovědět a rozvést to v dlouhou debatu. Naštěstí Mexičani mají stejně odmítavý postoj jako já, ač pro to mají jiné důvody, jádro pudla je stejné.

Jen si představte, že přijedete z Guanajuata, radostí nadšení, že Haloween nepokazil krásný zážitek z tradičního svátku po mexicku, otevřete dveře a v předsíni na vás hledí dvě 70ticentimetrové postavy MikiMouse y Minie v oblečku Santa Clause. Zalapala jsem po dechu až mi z toho zaskočilo. První co mě napadlo bylo, že Gabriela občas prodává různé věci, ale když jsem ji uviděla s jiskrou spokojenosti v oku, hrdou na svou vánoční výstavu, došlo mi, že tentokrát to nebude na prodej a budu si muset na naše nové strážce předsíně zvyknut, nebo se je naučit přehlížet. Gabriela mi předvedla ještě dva spící santy v obýváku a další kýčovité sošky, a že to není všechno, všechno to je spojené drátem, který vede do zásuvky a když se to zapne, ta ďábelská sestava začne zpívat, hrát, blikat a tančit… Dále jsem byla upozorněna, že to je jenom začátek výzdoby a chybí vybalit další tři krabice. Gabriela zpozorovala můj vyděšený výraz. Copak Vánoce jsou svátky Coca-coly a Disneyho? Nevidím nic jiného, než produkt reklamy, nic z tradice, nic milého. Copak dárky nenosí Tři králové? Kde je Betlém? Bylo mi sděleno, že postavy tří králů se těžko shání, že má to, co se dá koupit v krámě a jiná výzdoba neexistuje. Slíbila mi, že aspoň ten Betlém postaví.

Na každých dveřích se objevily punčochy, některé jsou opravdu pěkné, ale bohužel z většiny kouká nějaký ten Disney obličej… (Mimochodem spím v posteli s povlečením medvídka Pů, což je docela milé, a jím z talířů s Tweetim a vlkem)

Atmosféra našeho domova ve znaku Vánoc se během týdne trochu vylepšila, protože na dalších dveřích se objevily docela vkusné věnce a stromeček se světýlky vypadá kouzelně, avšak až do momentu, kdy se rozhodnete prozkoumat ozdoby…

A jak že to tedy je s těmi Američany a Mexičany? Oba národy jsou patřičně hrdé na svou národní příslušnost. Myslím, že když bych se zeptala Čecha, jestli je hrdý na to, že je Čech, zaváhal by. Mexičan je hrdý na to, že je Mexičan a reprezentuje své národní barvy a kulturu kdykoliv je k tomu příležitost. Ale bohužel jsou momenty, kdy Mexičana přistihnete jak vzhlíží k bílé kultuře, kdy se mu nelíbí, že jeho pleť je tmavší. Pramení to z toho, že Amíci je vidí jako podřadné, není sporu, že USA je zemí č.1 a Mexičani utíkají do USA za lepším životem. Rasismus mezi oběma národy je na obou stranách hranice.

První, co Mexičana napadne, když vidí cizince je, že je to Američan. Nejednou mám v obchodě pocit, že by na mě mohli být milejší. Například jsem potřebovala koupit kus papíru v rozměrech, které mi ve škole dali v palcích, ale v obchodě měli rozměry v centimetrech a ptali se mě: „Kde jsi? V Mexiku, tady máme centimetry!“ Jsem si jistá, že to ta prodavačka řekla, protože před sebou viděla Amíka. Ale naštěstí většina prodavaček po několika chvílích zbystří a zeptá se odkud jsem, protože to na USA nevypadá. Tipují často Francii, Řecko, Kanadu, ale třeba i Brazílii. V momentě, kdy prozradím República Checa ovšem veškeré ledy roztávají, na tváři prodavačky se objevuje úsměv a úžas, často doprovázený i slovním projevem jako: „qua padre!“ – jak milé!

Nicméně mi konečně došlo, jak se asi cítí Američanky, když je vlastně všichni vidí se staženým obočím. Diskriminace tu určitě je. Už se nedivím, že řekly, že se jim Mexičani nelíbí, že je těžké mít kamarády a zůstávají všichni pohromadě (samozřejmě mluvící anglicky se šílenými přízvuky). Obdivuji je, že sem vůbec jeli, když museli vědět, jaké přivítání je tady čeká. Také jsem slyšela obavy: „nemůžu se bavit s Mexičany, protože všichni akorát myslí na sex.“ Do určité míry je to pravda, ale proč? Protože Američanky jezdí do Mexika (hlavně do oblasti pláží v Cancúnu), aby se pobavily, protože v USA je zakázáno pít do 21ti let atd. Jedou sem a ztrácí veškeré zábrany, hýří, opíjí se a vyspí se s každým kdo je poblíž… A protože se chovají tak, jak se chovají, Mexičani je vidí, tak jak je vidí. A teď mají moje spolužačky obavy se s nimi bavit a máme tu začarovaný kruh.

Moje zkušenosti jsou naprosto rozdílné, Mexičani jsou na mě milí dobře vědí, že chica de Europa je jiná než gringa a nemám problém mít kamarády, kteří se většinou snaží, abych cítila patřičnou dávku respektu vůči mě. Mexičana trápí i to, že se říká Američan obyvateli USA, ale přitom Američan znamená obyvatel kontinentu, což je i Kanaďan, Mexičan a celá řada dalších národností.

A osobně co mám proti Američanům? Jsou tací, kteří vyžadují být středem pozornosti. Myslí si, že všechno se točí kolem nich a jsou nejdůležitější a nejzábavnější osobou v širokém okolí. Hned při prvním obědě všech zahraničních studentů se najednou u stolu zvedla Kaytlin y prohlásila: „Ahoj, já jsem Kaytlin, chci vědět, jak se všichni jmenujete!“. V meziřádcích to bylo: „všichni mě musíte znát, jsem nejlepší a vůbec mě nezajímá kdo jste vy.“ Další zážitek: s Němcem Christianem jsme vyplňovali domácí úkol na španělštinu a debatovali nad problémem. Když tu: „Heyyyy…“ přišla Američanka, ale americká Američanka na čtvrtou, bez jakéhokoliv náznaku sociálního cítění. Skočila nám do řeči, nepozdravila mě, bavila se s Chrisem o nevím čem a předváděla se. Chris to naštěstí bral s humorem, protože mu také její vystupování připadá krajně smutné. Na jedné hodině měli za úkol vybrat si nějaký rozdíl mezi Mexikem a svou zemí a odprezentovat to. Většina si připravila prezentaci o politice, sociálních problémech v zemi atd. Zde zmíněný exemplář prezentoval fotky opilých kamarádek z domácích párty, protože pro ni je nejdůležitějším rozdílem, že tady může pít a může jít do klubu… Kamarád Bill přišel minulý týden s rukou v sádře, protože když šel v noci do nebo z klubu, měl nějaký problém s Mexičanem, který na něj najížděl autem a pak se trochu porvali. Nicméně nevěřím, že on je neviňátko a nemůže si za to sám.

No ale abych nebyla tak zaujatá, záleží na více věcech. Jsou tu Američanky, které jsou fajn, a naopak Fin, který je hrozný dost podobným způsobem. Na lezení mám hodinu se Zachrym, který je z USA, ale moc fajn, na rozdíl od Fina, který odmítá používat španělštinu, Zaca jsem během mé hodiny neviděla mluvit jinak než španělsky. Nejlepší řešení pro tento gringo problém je Santee – je to Američanka, ale její rodina je z Mexika. Bere s rezervou Američany, kamarády má spíš Mexičany, a na rozdíl od běžného Amíka je vzdělaná a milá.

Nicméně nenechme se ovlivnit tím, co se prodává v krámech za Santy, vytrvejme s Ježíškem!

Día de muertos

Dušičky v Mexiku mají velký význam. Tradiční pojetí oslav se sice mísí s kýčovitým Haloweenem z USA, ale naštěstí mexická tradice je velmi silná a převleky za morbidní postavy a kostry odpovídají oběma tradicím.

Día de muertos je pravděpodobně největším svátkem v Mexiku. Na tento den se peče speciální chléb, prodávají se sladkosti ve tvaru lebek a koster a staví se oltáře. Nejčastěji tyto oltáře jsou věnovány slavným postavám z minulosti (Frida Kahlo) - ty, které jsou k vidění na veřejných místech, ale nepochybuji o tom, že v každém domě mají oltář pro své příbuzné. Na oltář se pokládají předměty, které mají význam pro danou osobu, které ta osoba měla ráda a jídlo. Dále se zdobí ornamenty z fazolí, soli, písku - čehokoliv, co se dá použít.

Dušičky v Mexiku jsou svátkem veselí, slaví se koloběh života. Tento den jakoby se mrtví veselili s námi. Po ulicích tančí kostry, výrazným převlekem i postavičkou na pultech stánků, je kostra v parádních šatech a s kloboukem s peřím. Děti mají pomalované obličeje a nejroztodivnější masky a převleky. Od koster, zombie, drakulů po nevěsty a strašidla.






(Tento den je sice svátek, ale na TECu se neztrácí čas a jako jediná univerzita prázdniny nemá.)

Guanajuato - Cervantino a León

Dělat si plány na víkend dlouho dopředu v Mexiku nefunguje. Nejlepší je v pátek vymyslet plán a v sobotu vyrazit, protože jinak se plány mění a mění. Nicméně tento víkend to vypadalo zoufale ještě v sobotu ráno.
Ve čtvrtek mi kamarádi vnukli myšlenku na výborný víkend: v Guanajuatu – městečku poblíž, které podle všech vyprávění je nádherné, romantické a nesmím ho vynechat – se poslední 3 týdny koná festival kultury zvaný „Cervantino“dle autora Dona Quijote. Tento víkend festival končí, navíc v pondělí jsou dušičky – día de muertos + Haloween… což je příslib nevšedních zážitků a ukázky mexické kultury. Další faktor, který jasně říkal, že tento směr na tento víkend je ten jediný správný byl projekt na taller de arquitectura. Můj třetí projekt bude v Leónu, který je jen necelou hodinu cesty dál než Guanajuato. Zkrátka výborná příležitost. Kamarádi z lezení měli v plánu jet lézt někam poblíž Leónu, večer se podívat na Cervantino a přespat u kamarádů v Leónu. Nicméně všechny plány selhaly, a tak se stalo, že jsem se v sobotu probudila s tím, že jedu do Guanajuata, ale nevěděla jsem s kým. Lámala jsem si hlavu a posílala sms, až jsem přišla na tu správnou osobu. Isabel – Němka, se kterou mám taller de arquitectura – je dostatečně bláznivá na to, aby mi kývla na sraz za 2 hodiny na autobusovém nádraží, a jely jsme.

Když jsme konečně vystoupily v Guanajuatu, hnedka nás chytil chlápek z místní cestovní kanceláře a koupily jsme si na zítřejší ráno poznávací okruh. V autobuse do centra jsme potkaly skupinku přiopilých Mexičanů. Stalo se to tak, že si vedle mě sednul jeden z nich a zeptal se mě, kolik stojí jízdenka. Neřekla jsem víc než „4 pesos“ načež zvolal: „Aaa extranjera!“. Což mě naprosto dostalo, to se jenom ze čtyř pesos pozná, že jsem cizinka? Julio nám prozradil, že je jich asi 6, a taktéž jdou hledat ubytování. Popřáli jsme jim hodně zdaru a byly rády, že jsme jenom dvě, protože bylo jasné, že ubytování bude problém. Autobus nás nechal vystoupit v tunelu, domnívala jsem se, že je to špatný vtip, ale opravdu tam byla zastávka. Z tunelu jsme po schodech vystoupali na povrch a byly jsme uprostřed centra nádherného městečka v údolí, kde nejsou ulice uspořádané do pravoúhlé mřížky. Konečně město dle mého vkusu, křivolaké a úzké uličky je to, co mě nadchne.

Následující dvě hodiny jsme chodily od hotelu k hotelu a každá odpověď byla akorát zavrtění hlavou. Tak jsme došly do hotelu Berta, ztraceného v úzkých uličkách, který mi doporučila Lucka. Paní majitelka byla velice vstřícná, a protože se jí zdálo, že už mě jednou viděla, rozhodla se nám pomoci. Ještě se k nám připojily dvě Mexičanky. Pokoje neměla, ale zavolala svému známému, který si pro nás přišel a odvedl nás na druhý konec města, kde jeho známý pekař měl pokojík k pronajmutí. Isabel vyslovila svou domněnku, že to je pokoj jeho dítka, které vyšoupli na tuto noc, aby ho mohli pronajmout. Mexičanky ohrnuly nos a vzdálily se, my zajásaly a s klíčem v kapse vyrazily něco povečeřet, protože se nám už dávno setmělo.

Ulice byly plné lidí, kam se člověk podíval, viděl někoho ve strašidelném převleku, hlavně děti. Na trhu jsme nakoupily morbidní sladkosti a chvíli pozorovaly skupinu kostlivců tančících na náměstí. Našly jsme uličku polibků – strmě klesající necelý metr širokou uličku, ke které se váže romantická smutná legenda: Carmen žila v domě v této ulici a měla milého. Ale její otec byl velice žárlivý muž a nedovolil jí jakýkoliv kontakt s mladíky a držel ji ve svém pokoji. Její milý koupil dům na druhé straně uličky a mohli si tak povídat. Jednoho dne, akorát když Carmen natahovala ruku z okna, aby ji její milý políbil, je přistihl její otec a vrazil své dceři nůž do zad. Od té doby je tato ulička zasvěcená polibkům. V době festivalu ale bylo naprosto nemožné uličku projít, takže jsme nahlédly z jedné strany, obešly blok a nahlédly i z druhé strany.



V tom se k nám donesly zvuky veselé hudby a zanedlouho se na konci ulice vynořila skupinka hudebníků následovaná davem posluchačů popíjejících cosi ze zvláštních džbánků. Zdrželi jsme se a poslouchaly, následovaly je zpět k uličce polibků a zde se skupina rozešla. Ale to už se na konci ulice vynořila další skupina, a pak další. Pomalu jsme se pohybovaly proti směru, ze kterého přicházely, ale daleko jsme nedošly. Isabel, jakožto blondýna, přitahovala pozornost všech černovlasých Mexičanů, kteří se s ní chtěli fotit. Potkaly jsme dva s vydlabanou tykví přes rameno (byla v ní tequila) a po chvíli, co jsme se s nimi bavily jsme dostaly každá jeden ten zvláštní džbánek (plný samozřejmě) a každá jeden šátek, které měli ti kluci na krku. Bohužel, nebo naštěstí, jeden z nich byl tak opilý, že ho brzy museli doprovodit domů. S Juliem z autobusu jsme se zkoušeli potkat, ale Isabel byla unavená, a tak jsme si tak v 1:30 šly vychutnat těžce nalezenou postel.

Druhý den ráno jsme vstaly v 8 (v 6 nás vzbudil pekař, jestli náhodou nemáme klíče od pekárny), došly jsme si do tržnice na snídani, nakoupily pár suvenýrů a v 10:30 jsme se už čekaly před hotelem Central na náš výlet. Po dobrých 40ti minutách, kdy jsme si opravdu nebyly jisté, jestli byl dobrý nápad platit dopředu, jsme se nakonec dočkaly mikrobusu, nicméně ještě další hodinu jsme strávili vyzvedáváním dalších účastníků výletu. Nakonec nás bylo 14 – fajn parta lidí. Mexičani se smáli, že španělsky mluvíme líp než Brazilec a zkoušeli vyslovit „Ř“.




V rámci výletu jsme navštívili muzeum mučících nástrojů, ve kterém bylo i něco málo odkazů na mumie a těžbu stříbra a drahých kamenů. Odvážní členové naší výpravy si vyzkoušeli některé nástroje na vlastní kůži. Dál jsme se zastavili v obchodě s drahými kameny, kde jsme dostali přednášku o významech kamenů, což bylo jen nudné čekání na to, až si dámy vyberou ten správný náramek. To už bylo poledne a členové výpravy hladem ztráceli morálku a odbíhali hledat stánky s tacos. Když jsme se opět všichni usadili v mikrobusu, odvezli nás do muzea těžby stříbra. Dál jsme navštívili obchod s tradičními sladkostmi, ochutnaly co se dalo a koupila jsem si kandované mango v chili košilce – sladké a pálivé. Dalším bodem programu měly být již zmíněné mumie. Guanajuato je slavné pro své mumie, protože nikde jinde se nenašly. Nejsou to tak úplně mumie, jako vysušená těla v bizardních pózách. Říká se, že byla epidemie cholery. Spousty mrtvých, které nebylo kam pohřbívat tak skončili v improvizovaných hrobech. Pro intenzivní slunce a výskyt minerálů ve vzduchu se těla vysušila a teď je z toho atrakce. Nicméně jsme toto muzeum vynechali pro nedostatek času, hlad a lenost členů výpravy popojít pár metrů do kopce. Výlet jsme zakončili na výhlídce Pipila, odkud byla krásná podívaná na to barevné údolí.

Co mě fascinovalo na Guanajuatu, kromě uliček a domečků, bylo vyřešení dopravy. Ve městě není místo na pořádnou silnici, dostat se z jednoho konce města na druhý byl problém. Guanajuatem protéká řeka. Když jsem viděla první most, radostí jsem poskočila a utíkala se podívat na řeku. Nicméně v korytě byla umístěna silnice, která brzy mizela v tunelu/kanálu. Zkrátka a dobře. Guanajuatem protékala řeka, několikrát měli problémy se záplavami, a tak se rozhodli koryto řeky posunout hlouběji – vybudovali kanál, kterým odvedli vodu pod městem a problém s dopravou vyřešili přesunutím silnice do starého koryta. Pod městem vybudovaly systém tunelů (26 tunelů, asi 66km). Příjezd do města tak je především exkurze po kanalizaci – některé úseky tunelů se podobají kanalizačnímu uzlu v Praze – hlavně díky cihlovému zaklenutí.

Většina zůstala na vyhlídce a vyzkoušela lanovku do centra. My se nechaly odvézt na nádraží, kde jsme měly 4 minuty na koupení lístků.


Isabel jela zpět do Querétara přes Irapuato – nejkratší cestou. Já jela do Leónu mrknout na svůj pozemek. León je známý svými obchody s kůží – levné boty, kabelky, pásky, bundy… Na nádraží jsem měla štěstí na taxikáře, odvezl mě na vlakovou zastávku, z obavy o mou bezpečnost mě provedl po okolí a vyprávěl historky, fakta z Leónu, zajímavosti ze života… Po hodině v taxíku jsem se nechala vysadit v centru a šla se podívat na katedrálu a na hlavní náměstí, kde se konal trh morbidních cukrovinek. V Leónu jsem se celkově nezdržela jsem se víc než dvě hodiny a upalovala zpátky do Querétara, přeci jenom jsou to 3 hodiny cesty.

Zkrátka a dobře, Guanajuato je kouzelné město. V Mexiku teď vyšel nový film – El Estudiante (Student), který se odehrává právě v Guanajuatu. Doufám, že se časem dostane i k nám, protože je stejně kouzelný jako Guanajuato.

Nové kolo

Jupí!!! Po třech měsících chození do školy pěšky mám kolo! Je půjčené, takže náklady 0 (zatím jsem si koupila jenom červené světélko, abych byla vidět, když se vracím večer za tmy domu), zato užitek k nezaplacení. Cesta do školy pěšky trvá 25-30 minut, poklusem se to dá za 20min, na kole za 10min. Zatím hledám vhodnou trasu, ale není moc z čeho vybírat. Jsem konečně nezávislá a pohyblivá. Ve středu jsem vyrazila do centra a uvědomila jsem si, že je to patrně poprvé, kdy jsem v centru sama. Všichni mě varují, že je to nebezpečné pohybovat se v dopravě na kole, protože místní řidiči moc cyklisty nerespektují. Zatím jsem zpozorovala, že se to týká hlavně řidičů autobusů. Ale strach nemám, jsem tak nadšená a šťastná, že výhody dalece přesahují rizika.

3 měsíce v Mexiku

Dnes slavím 3 měsíce v Mexiku, utíká to jako voda. Od začátku třetího parciálu, kdy mi došlo, že jsem za polovinou studia, mě drobnosti, které mě vždy vykouzlí úsměv na tváři a pocit spokojenosti, začaly zároveň přinášet i smutek a úzkost. To proto, že jsem si uvědomila, jak mi bude chybět kampus, přístup profesorů k výuce a studentům, možnost zajít si zalézt na zeď kdykoliv mám hodinu, nebo i jenom 10 minut volna, všechny ty tváře, které mě rádi vidí, a hlavně ta nálada, sednout si do auta, pustit si Bumburiho a začít spontánně zpívat a zapomenou na všechny starosti. Ta kultura, kde je součástí slušnosti ptát se vždy jak se máš a popřát zdravíčko, když si někdo kýchne, a na všechny projevy nejistoty uslyšet „no te preocupes“ – neměj obavy. Naučila jsem se, že všechno nějak dopadne, a ať je to tak, nebo onak, vždycky je to nakonec dobré. Nemá cenu se stresovat, co bude zítra, protože plány se mění mávnutím proutku a není důležité to, co není, nebo co mohlo být, ale jenom to, co je teď a tady...

Abych jenom nechválila, to, co mi tady vadí, je vliv USA, to mi chybět nebude, ale za čas se to samé dostane i k nám. Opravdu se můj vztah k „gringos“ lidem z USA nijak nezměnil k lepšímu…

Sžila jsem se už naprosto takřka se vším. Španělština mi jde sama, neuplyne jediný týden, kdy by mě někdo nepochválil, nebo se neobdivoval jak mi to pěkně mluví. Zbavuji se úspěšně toho, co mě trápilo nejvíc, když jsme někam jeli s Mexičany – neznalosti písniček. Založila jsem si zpěvník, nakoupila pirátské kopie CDček a trénuji paměť. Nechápu, proč mě všichni varovali, že mi tortily a tacos polezou ušima a nebudu je moci ani cítit po třech měsících jednotvárné stravy. Naopak je vyhledávám jak můžu!

Poslední dva týdny přemýšlím o tom, co by znamenalo, kdybych tu mohla zůstat i na další semestr. Je to složité rozhodnutí, ale začnu se poohlížet po možnostech a zvažovat důsledky…

Conca

Tento víkend byl dlouho očekávaný. V podstatě od počátku semestru, kdy jsem se zapisovala na lezení. V tom momentu mi Alf ukazoval jedno video z akce, která se jmenuje puenting (puente = most) viz. www.youtube.com/watch?v=GbUvnGQhiYA - jedná se o něco mezi houpačkou a bungee-jumpingem za použití mostu. Mnohokrát jsem se psychicky připravovala pozorováním videí na Youtube a během mé cesty směr Huasteca - Sierra (Jalpan, Xilitla, Huchihuayan) jsme první noc spali právě v kempu pod tímto mostem, díky čemuž jsem zjistila, že neni tak vysoký, jak to vypadá na těch videích. Minulý víkend se mělo jet, ale nakonec se to odložilo. Tento víkend jsme jeli. Jenomže jenco jsme opustili Querétaro, začalo pršet, a pršelo až do chvíle, kdy jsme opouštěli kemp pod mostem.

Sraz byl v 6 ráno, do aut jsme se nasoukali odhadem tak v 7 a vyrazili na snídani do Bernal. K snídani byli tacos, ale před restaurací se v obřích kotlích vařilo maso, které zezačátku vonělo, ale čím déle jsme postávali okolo, tím méně vábně to vypadalo. Curvas peligrosas za deště byly ještě více nebezpečné pro kameny na silnici a oslíky s krávami, které se potulují u krajnice. Protože jsme úplně na začátku řekli, že se stavíme u jednoho vodopádu, opravdu se naše 4 auta odvážně vrhly ze srázu a ze zpevněné vozovky na kamenitou cestu vedoucí k vodopádu. Na místě jsme zjistili, že se nikomu nechce vystrčit nos do toho nečasu a jedno auto píchlo. Nakonec jsme se přeci jenom vydali poklusem k vodopádu. Když jsme doběhli, byli jsme totálně durch. První účastníci výpravy ze sebe začali strhávat mokré hadry a vrhali se do vody vychutnat si vodopád přímým zážitkem. Otálela jsem až do chvíle, kdy jsem na břehu zůstala skoro sama, a pak jsem si řekla, že to vyjde na stejno, víc mokrá už stejně nebudu… a stálo to za to.

Převlékli jsme se, opravili kolo a pokračovali v krasojízdě, ovšem s četnými zastávkami v každé vsi, u každé pumpy, každého druhého obchodu… Dojeli jsme tak až odpoledne. Pro déšť se logicky skákání z mostu zrušilo. Mokrý materiál není bezpečný, ale hlavně je nebezpeční za deště šaškovat na mostě a strašit řidiče na mokré vozovce. Uvelebili jsme se v kiosku v kempu, objednali micheladas (pivo s rajčatovým protlakem a celé to je pálivé) a vybalili svačiny. Někteří tak zůstali až do noci, akorát pití vyměnili za tequilu. Já se rozhodla večer strávit v hamace v improvizovaném hotelu s vlastní kuchyní při víně. Relativně v suchu jsem pak akorát litovala skupinku přiopilých kamarádů, kteří se za deště a za tmy snažili postavit si stan. Přespala jsem v autě, ale ráno pršelo jen o něco méně a naděje na lepší vyhlídky a adrenalin se rozplynula. Mnozí se zabalili a vydali se k dalšímu vodopádu po cestě do Querétara.

Nicméně to by nebyl Alf, aby neměl připravený plán B. Z auta vytáhl ti „hydrospeedy“ – něco mezi přídí lodi a destičkou na plavání. Funguje to tak, že si na to člověk lehne tělem, chytí se za poutko, skočí do řeky a nezbývá než kopat nohama. Nevěřila jsem, že při stavu řeky, která měla odhadem dvakrát tolik vody, než při naší první návštěvě, lze plavat. Ale bylo mi vysvětleno, že je to vlastně víc bezpečné, protože kameny jsem hluboko pod hladinou. Tři odvážlivci se tak vyzbrojili neopreny, chrániči, přilbou a ploutvemi a nechali se odvézt 3km proti proudu, kde se odvážně vrhli do proudu, aby nakonec doplavali do kempu s blaženým úsměvem na tváři. A to bych nebyla já, abych něco nechtěla zkusit… První plavba byla pokusná, ve druhém kole jsme se nechali odvézt dál, cca 8km proti proudu. Alf plul napřed a hledal nejlepší cestu, já uprostřed a zezadu mě jistil Champi. Neupluli jsme ani z dohledu od místa, kde jsme se vrhli do proudu, když jsme potkali zákeřnou peřej, která chytila Champiho a docela dlouho ho nechtěla pustit. Alf měl o něj vážný strach a čekal v klidnější vodě jak se s tím popere, já měla strach, že mě proud unášel napřed, daleko od obou a nakonec jsme se dozvěděli, že Fish (který nás sem dovezl a vracel se do kempu autem) mezitím běžel po břehu, kdyby bylo potřeba jeho pomoci.

Nakonec vše dobře dopadlo a Champi vyplul a oba dva mě dohnali. Nicméně jsme všichni měli pořádně nahnáno a adrenalinu jsem se tento víkend přeci jenom dočkala. Srdce mi bušilo, jediné, co se dalo dělat, bylo kopat nohama. Jenom já a živel. Nikdo by mi nemohl pomoct, všechno bylo na mě. Bylo třeba ragovat pohotově, s klidnou hlavou, předvídat okolnosti a znát chování vody. V dalším meandru nás proud zanesl pod větve stromů, což působilo strašidelně, ale nic se nedělo. Až do chvíle, kdy řeka narážela do skály, která stáčela proud a vytvářela pěkný vír. Tady se chytil Alf. Nejdřív ho proud mrštil o skálu – plovákem napřed, takže se nic nestalo, ale pak nemohl vyplavat z víru. Já jsem to viděla včas a o metr jsem se víru vyhnula, Champi taktéž, i když měj jisté problémy. Myslím, že jedině strach mi pomohl se zázračně vyhnout tomuto vodnému peklu, i když jsem si nebyla jistá, jestli do té skály narazil omylem, schválně, nebo jako demonstrace toho, jak se mám zachovat, kdyby něco. Když ani Alf dlouho nevyplavával, tentokrát to bych Champi, kdo měl vážné obavy. Nakonec se ale ukázal. A ukázalo se, že největší obavy ze všeho oba mají z toho, že další vír čeká na mě, že nebudu mít sílu vyplavat, že třeba pustím plovák, a že ani jeden z nich mi nebude moci pomoci. To mě chlapci moc nepotěšili, ale věděla jsem, že se musím vyhýbat podezřelým místům, a že se nic takového nestane. Několikrát jsem si vyzkoušela co to je sáhnout si na dno sil fyzických i psychických, když bylo třeba vyhnout se kamenu uprostřed řeky, ke kterému mě unášel proud. Nejtěžší bylo uklidnit zrychlený dech a spolehnout se na pohyb, který mi není úplně vlastní – kopat nohama (plavu většinou jako žába, i když už jsem se obstojně naučila kraul), ale vše zafungovalo, pud sebezáchovy je mocný štít. Nakonec jsme byli pořádně unavení, vyčerpaní, ani jsme necítili jestli je voda studená, nebo jestli nás dře plovák do loktů a jenom jsme se houpali na vlnách jako koráby za bouře na moři. Všechno dobře dopadlo, dopluli jsme do kempu beze ztrát a bez újmy, akorát s roztrženým neoprenem. Byl to opravdu zajímavý zážitek – jenom já, voda a zelené hory, téměř panenská příroda.

V kempu jsme se najedli, odpočinuli, zabalili saky paky a než jsme nasedli do auta, byla dokončena moje lekce používání slova huevos (vejce). Občas Mexičani často používají nějaké ne úplně slušné slovo častěji než jiná, v sobotu jsem nerozuměla v jakých situacích lze toto slovo použít, tak měli za úkol, abych po víkendu měla jasno. Přestalo pršet a na chvilku se mraky roztrhly a zasvítilo sluníčko – huevoooooooos!!!! (Teď, když odjíždíme bude svítit sluníčko?) A moje první vlastní aplikace na sebe také nenechala dlouho čekat, to když jsem v pondělí zapnula počítač, a ten mi řekl: aplikace nebude fungovat, a nefungoval. Huevos! (Dávno mi hlásil, že má málo místa na disku, dávno jsem chtěla koupit externí disk a zálohovat data a přesunout nepotřebné soubory, aby mi nezabírali zbytečně místo. Až nebylo místo na uložení osobního profilu a celý můj profil se vytratil. Naštěstí jsem našla všechny dokumenty v pořádku, založila si nový účet a vše přesunula a přeinstalovala.)

Po cestě zpět jsme zažila první pořádnou, neuvěřitelnou zimu. V nejvyšším místě v Sieře je pueblo, kde nemají rovné střechy, ale sedlové s červenou střechou, jako v Čechách. To místo se jmenuje Piňal de Amoles a v zimě tu prý i sněží. Nechápu, jak to ty lidi bez topení přežívají, ale je to místo, kde je největší počet úmrtí zmrznutím. Opravdu jsem nelitovala, že jsem si vzala i teplé oblečení, když jsem si balila dvoje šortky, tílka, plavky, opalovací krém a sombrero. Vyzkoumali jsme, že v šesti lidech se dokážeme na zadních sedadlech docela obstojně zahřát, ale není radno se zdržovat v těchto končinách…