Xochimilco podruhé a Teotihuacan – sídlo bohů

V sobotu mi budíček zazvonil v 4:40 ráno. Ufff. Žádná náhoda, jede se na výlet!!! Nepřekvapilo mě, když mi operátorka univerzitních taxíků oznámila, že zrovna nemá auta. Taxíků je odhadem šest a zahraničních studentů toužících po svezení na místo srazu desetkrát tolik. Ale nakonec se povedlo i mě jedním přijet. V autobuse jsem asi jako jediná uhlídala volnou dvou-sedačku a pěkně se prospala tři hodinky cesty do Ciudad de Mexico. Následovala hodina v zácpě a cesta přes celé město do Xochimilca – Benátek Mexika. Sice už jsem tu byla s Alešem, ale tentokrát jsme nastupovali jinde, na větší lodičky (pro 20 lidí) a při jiné atmosféře. Takže ani podruhé jsem se nenudila. Jak vysvitlo sluníčko, dosadila jsem se na příď lodi a vychutnávala rozhledy. Hudbou nás rozptylovali mariachi – tradiční zpěváci a hudebníci. Na závěr všeho přestoupil hlavní mariachi i na naši loď a vyzval mě k tanci. Nutno podotknouti, že byl o půl hlavy menší… Toť můj zážitek z první destinace našeho výletu.
Po plavbě se 60 dychtivých studentů rozprchlo o krámcích a do autobusu se vrátili ověšeni čerstvými úlovky z místního tržiště. Následoval druhý spánek v autobuse během přesunu z jihu DF na sever a dál do Teotihuacanu, kde nás čekal raut v noblesním hotelu. Zde se většina přejedla, netušíc zradu v podobě výstupu na pyramidy :-)

Mé první pyramidy mě ohromily. Atmosféru celému areálu dodávala dramatická obloha s černými mraky, schylovalo se k dešti…
Teotihuacan našli Aztékové už jako opuštěné rozbořené město. Domnívali se, že bylo postaveno obry, a začali ho uctívat jako sídlo bohů. Začali stavět své pyramidy podle tohoto vzoru. Hlavní třída je 39m široká, protože sloužila poutníkům. Vedla k pyramidě luny, ale možná, že to byla spíš pyramida vody, protože voda byla nejvíc posvátná. Střechy domů byly dřevěné a ploché, protože sloužily k zachycování vody, která byla důmyslným drenážním systémem odvedena do cisteren - celý areál je mírně svažitý! Důležitá byla orientace ke čtyřem světovým stranám. Za odkrytým areálem jsou patrné kopečky, pod kterými se ukrývají další pyramidy. Původní obyvatelé používali domy, ve kterých byla jen jedna místnost, akorát na spaní.

V jedné místnosti spalo 12-18 osob a neměli okna. Pohřbívalo se do podlahy v poloze skrčence, protože odcházet se má tak, jak se na svět přišlo - bílá místa v podlaze jsou stále patrná... Neměli písmo, tak malovali po zdech. Dochoval se dostatek kreseb, protože čas od času přistavěli nové zdi před staré a zakonzervovali tak předešlé domy i malby uvnitř.Veškeré kameny, které jsou červené jsou prý původní - červené bylo všechno: domy, zdi, podlahy, i ty pyramidy!!! Červená barva se získávala z vajíček pavouka, která se nachází na opuncii, žlutá z jedné rostliny.
Celým areálem nás provázeli prodavači suvenýrů, kteří byli dotěrní jako komáři (akorát, že komára jsem tu pořádně ještě neviděla).
Mé obavy z obtížného organizování takového množství lidí byly neoprávněné. Výlet byl organizován profesionály v oboru. Hlavní šéf měl píšťalku :-) a na závěr prohlídky mi pogratuloval. To proto, že jsem neodolala po jeho výkladu o další pyramidě, ke které už nemáme čas jít, a rozběhla se alespoň k nejbližším schodům pro jednu fotku. A ta gratulace byla k tomu, že jsem se rozhodla podle srdce…
Následovaly opět tři hodinky spánku v autobuse a neděle strávená u počítače s mým projektem.

Paseo de Vaqueros

Zato neděle byla dobrodružná a planá adrenalinu. Strávila jsem celý den v přírodě ve skalách s lidmi z lezení. Akce se jmenovala kaňoning – putování kaňonem. Auta jsme nechali u přehrady, oblékli si neopreny, sedáky, vesty a helmy, namazali se a vydali jsme se do úžiny. Nejdřív jsme skákali po kamenech, moc vody tam nebylo, ale přišla místa, kde jsme museli skočit do jezírek a plavat. Viděli jsme asi 6 užovek, jak se vlní ve vodě, nebo vyhřívají na kamenech. Byla studená, ale ne moc, v mexickém slunci to nevadilo. Tak jsme došli a doplavali k místu, kde byla malá kaskáda - vodopád. Tady jsme předstírali, že je tu skluzavka a sklouzli se po zadku do laguny (převýšení tak 2-3m, hloubka v laguně 2m)... Pak jsme zase šli, občas skočili do vody a plavali a šli... Až jsme došli k další čisté laguně, kde jsme si dali piknik k obědu a zaskákali si šipky do vody. Od tohoto místa vedl další vodopád, kde jsme museli skočit o dost hlouběji, tak 4-5m. Zakřičela jsem si, ale paráda. V téhle laguně jsme pak asi další hodinu lezli na skálu a skákali do vody z různých výšek, protože dál vedl pořádně hluboký vodopád. Vody moc neteklo, tak se dalo slaňovat celkem bez problémů. Odhadem tak 15-20m. Ti, kteří neskákali do laguny nahoře a slanili dolu se vyhřívali na kamenech, paráda. Kaňon byl najednou hluboký, úzký, na skalách se sotva udrželi kaktusy, opuncie a keře. Popošli jsme pak ještě kousek, aby se před námi otevřela hluboká propast, kde byl vodopád kolmo dolů (odhadem 40-50m). Dole byl ztracený svět, kde žijí daňci a kočkovité šelmy. Ale tudy až někdy příště. Vrátili jsme se a vylezli po úbočí zpět k přehradě. Neušli jsme toho moc, ale adrenalinu jsem si užila spousty a vracela se s úsměvem na tváři.

San Miguel de Allende

Víkend jsem si strašně moc užila. V sobotu odpoledne jsem byla v krásném městečku San Miguel de Allende, které se nachází cca 40min cesty na severozápad od Querétara. Výlet to byl klidný, odpočinkový. Zahájili jsme ho v teplých lázních, kde mě konečně přestali bolet všechny svaly. Lázně se nacházejí v zahradě - v zeleni, pod širým nebem. Po krátké procházce pod banánovníky dojdete k "jeskyňkám", ve kterých jsou kabinky na převlékání, záchodky a skříňky na věci. Lázně jsou termální, ale bublinky se nekonají. Jedná se o soustavu bazénků, nad kterými sklání své listy banánovníky a jiné palmy. Můžete se schovat do stínu, nebo naopak vyhřívat v mělké vodě na slunci. Jako vrchol blaha si objednejte piňakoládu, která je tady výtečná! a vychutnejte si ten chladivý nápoj v bazénu. Jako atrakce slouží bazén v jeskyni. Nejprve projdete/proplavete/proskáčete dlouhou chodbou, na jejímž konci se nachází jeskyně. Ze zdi padá do bazénu proud vody, na který se stojí fronta kolem dokola tohoto kouzelného prostoru.

Pak jsme se podívali na katedrálu, která vypadá jako polárkový dort a pojedli něco salátu a mořských plodů. San Miguel de Allende je krásné město, protože se nenachází na rovině, ale hnedle za centren se šplhá do kopců. Uličky tak získávají na kouzlu.

Kuriozity během cesty do školy

Cestička do školy vyšlapaná a plná dobrodružství - v Mexiku nikdy nevíte, co váš čeká a koho potkáte.
Mé zážitky při cestě do školy opravdu stojí za článek. Ale prý to jsou samé rarity (ve španělštině: es raro). Je naprosto běžné, že slýchám pískání, pohvizdování a troubení aut, které mě míjí. Tady se troubí prostě proto… Hned třetí den, když jsem šla kolem nákupních center – už skoro u školy, proti mně jelo auto. Chlápek v tom autě si přibrzdil a pozdravil mě, pokračovala jsem v cestě. Jenže zjevně nebyl spokojen, že tím byla komunikace ukončena, a tak si couvnul, aby se mě zeptal, kam jdu. Naštěstí na rezolutní NO – ne, nebudu se s tebou bavit, se vzdal a pokračoval ve své cestě. Druhý zážitek byl o něco kurióznější: šla jsem ze školy kolem parku a za mnou mladík. Udržoval si docela velký odstup, takže se klidně mohlo jednat o náhodu, necítila jsem potřebu si náhle začít zavazovat tkaničku, nebo něco, aby přešel. Když už jsme byli na konci parku, najednou přidal a předešel mě. A v ruce měl fotoaparát, jakoby nic, jako kdyby ho prostě náhodou držel v ruce, ale bylo mi jasné, že nenápadně fotí, nebo natáčí. Otočila jsem se a snažila jsem se mu uhnout ze záběru, vsadím se, že to video nestálo za nic. Naštěstí to netrvalo dlouho a na autobusové zastávce se posadil a dělal, že čeká na bus (v opačném směru, než jsme celou tu dobu šli). Když jsem ho míjela, vrhla jsem na něj tázavý pohled a gesto: „Co to ksakru mělo být?“, on odpověděl také rukama, jako že nic, že se omlouvá, že jenom se chtěl odívat… Během Orientací na TECu nám během jedné přednášky vysvětlovali, že v Mexiku se prostě civí, bez ostychu si cizince klidně prohlédnou od hlavy k patě…
No ale třetí zážitek byl ještě o něco „lepší“: Šla jsem ráno do školy (tak 8 hodin). Moje cesta: vyjdu ze své čtvrti, přejdu silnici, kde jezdí autobusy, ale nikdy ty moje, jdu podél silnice, kde je spousta autoservisů, stánků s jídlem a kluků, kteří myjí auta, pak zahnu a jdu kolem parku – nejdelší trasa, pak přejdu lávku nad dálnicí a jsou tam ty obchodní centra, a za rohem už je škola. Hned když jsem míjela tu zastávku autobusu z jednoho projíždějícího vyskočil mladík (tak 26let) – manší postavy, hubeňoučký jako pírko. A jak se kráčet přede mnou, ale strašně pomalu. Když jsem ho předešla, předešel mě záhy znovu, a zase zdržoval. Během cesty kolem těch myčů aut se podrbal na zadku, což mi přišlo naprosto odporné, protože si tím trochu stáhl kalhoty. Zpomalila jsem, a nechala ho, aby se vzdálil. Považovala jsem to za náhodu, až do chvíle, kdy se ohlídl, aby se ujistil, že tam pořád jsem a hned v zápětí si stáhl ty kalhoty o trochu víc, takže jsem viděla takovou dobrou čtvrtinu jeho holé zadnice. To už jsem se zarazila a nechala ho se vzdálit o dobrých 10m. Doufala jsem, že bude pokračovat rovně a já doprava, ale štěstí mi nepřálo. Opakovalo se to ještě jednou, to už ale viděl, že jsem se nedívala. Přešla jsem na druhou stranu ulice a chtěla jsem jít po druhé straně té dálnice (místo kolem parku podél obchoďáků). Ale jak mě uviděl, přešel také. Tak jsme se setkali tváří v tvář. Byla jsem pořádně nervózní, ale vzhledem k jeho tělesným proporcím a mému vzdělání v sebeobraně jsem věděla, že bych neměla problém se ho zbavit. Něco se mě zeptal, nevím co a ani mě to nezajímalo – nepřistoupila jsem na jeho hru a přikázala mu, aby se vzdálil. Použila jsem jen minimum slov, abych třeba neprozradila svůj přízvuk, zato spoustu gestikulace – jako dlaně (nechci problém) a ukázala jsem mu, ať se kouká poroučet na druhou stranu dálnice. A tak šel, ani necekl. Přešla jsem zpět a upalovala podél parku sotva jsem nožičkama kmitala. Když jsem přecházela lávku, bála jsem se, že ho tam zase potkám, ale tentokrát mi štěstí přálo a potkala jsem svého kamaráda z Polska. Tuto historku dávám hojně k dobru a nikdo mi nevěří, že by se to v Mexiku opravdu mohlo stát :-) Nicméně čekat můžete opravdu cokoliv…

Není čas na příspěvky

Ahoj, omlouvám se všem za přerušení spojení!
První týden školy na nás vychrlili úkolů jako na střední a od té doby nestíhám psát. Po prvním týdnu školy mám model na atelier (u nás tak po dvou měsících) a přihlásila jsem se na lezení a kapueru - první lekce kapuery mi dala zabrat, pěkně jsme se zapotili, ale je to super! Děkuji mamince a základní škole, že nás trápili s kotrmelci a hvězdami, protože ostatní mají s těmito základními prvky tělocviku docela problémy :-)
Mějte se, děkuji za komentáře! a slibuji, že si najdu čas alespoň na tématické články, když už nestíhám deníček, a bude se to i líp číst si myslim :-)
pac a pusu Julie

Náhoda, svět je malý

Dnes se konala párty na uvítanou. Odjezd na párty byl komplikovaný, ale stresovala jsem zbytečně. Když je párty od 21, tak to znamená, že se hodí přijít na 23… Odmítla jsem jít v noci do školy, abych si tam vzala taxi a přemluvila kamaráda, aby si tam vzal taxi on a dojel pro mě, při čemž se mezitím sejdu s Polákem Wojtkem. Jenže Wojtek neměl mobil, a na místo srazu dorazil pozdě. Po dalších zmatcích jsem se potkala se svým taxíkem a místo ve čtyřech jsme jeli jen dva…
Vzdávám hold organizátorovi Luisi, protože za touto párty byly vidět týdny příprav. Konala se na zahradě vily – tak velkou zahradu jsem tu ještě neviděla… S bazénem navíc. Prostor pro hosty byl ohraničen páskou, podél přístupové cesty hořely svíčky, návštěvníci dostali svítící kroužky na ruku… Ale ohromilo mě, jak profesionálně to měl zvládnuté – o víkendech se živí pořádáním párty. A těch šest obřích reproduktorů prý patří jemu… no comment… Klobouk dolu. Zahraniční studenti hned naskákali do bazénu, čímž se jeho okolí stalo nebezpečným :-)
Byli mi představeni dva Mexičani, kteří studovali průmyslový design, ale už pracují. Na fakt, že jsem z Prahy Jorgemu zaskočilo, rozzářil se a pravil: „Ahoj, jak se máš?“ (česky). Má přítelkyni Češku a v pondělí přijede. Celý večer pak vyprávěl o Praze a o Kamilce… Musíme se jednoho dne sejít a něco uvařit. Náhoda parádní, protože navíc zná Katku, která tu studovala minulý rok…

Lekce španělštiny

Začala jsem si sepisovat, která slova jsou stejná, nebo podobná v češtině a španělštině. Užili jsme si s tim už spoustu legrace, nastal čas se podělit i s Vámi v domovině:
Album/Álbum, Ananas/Ananás, Anténa, Architektura/Arquitectura, Autobus/Autobús, Autonomie/Automonía, Autor, Autostop, Averze/Aversión, Avízo/Aviso, Bál/Baile, Balet/Ballet, Balzám/Bálsamo, Banka/Banco, Balón, Basta, Bar, Barman, Bárka/Barca, Baterie/Batería, Bazar, Bazilika/Basílico, Bota, Bordel/Burdel, Citát/Cita, Civil, Dáma/Dama, Debata/Debate, Fabrika/Fábrica, Fauna, Flóra/Flora, Fotografie / Fotografía, Fragment/Fragmento, Frak/Frac, Fraktura/Fraktura, Fungovat/Funcionar, Globus/Globo, Grafika/Gráfico, Historie/Historía, Império/Imperio, Jogurt/Yogurt, Kaktus, Kamera/Cámara, Koketa/Coqueta, Konzerva/Conserva, Labyrint/Lyberinto, Legenda/Leyenda, Máma/Mamá, Mapa, Meta, Móda, Model/Modelo, Mokasín, Motor, Nafta, Nudista, Paleta, Pardón/Perdón, Park/Parque, Pasta, Piano, Pirát/Pirata,
Plán/Plano, Planeta, Projektor/Proyector, Profesor, Publikum/Público, Puberta/Pubertad, Región, Reportér/Reportero, Rytmus/Rytmo, Ruina, Safari, Salón, Set, Smog, Telefon/Teléfono, Televizor, Tempo, Tenis, Teniska/Tenis, Teorie/Teoría, Terasa/Terazza, Tombola, Ventilátor/Ventilador, Víno/Vino, Zóna/Zona

Pozor na:
Ano (sí) ≠ Ano (řiť)
Debil (deficiente) ≠ Débil (slabý)
Kurva (puta) ≠ Curva (křivka, zatáčka)

Neděle ve znamení jídla

Díky za veškeré kontakty z domova a pište připomínky k článkům, ať se můžu těšit z toho, že to čtete! Moc mě potěšil pohled, který došel z TP s českou vesničkou a krajinou! Děkuji, sluníčka! A moc mě dnes potěšily dva Skype telefony. Poprvé za ty dva týdny jsem mluvila s rodinou!

Jak jsem z DF přijela pěkně štíhlá, tak už cítím, že se zase usazuji, a že mi začalo chutnat. Problém je v tom, že nedostanete plný talíř jídla, jehož množství se dá kontrolovat a regulovat, ale dostanete prázdný talíř a vždy si naberete trochu od všeho. Něco zabalíte do tortily a sníte, pak zjistíte, že by se dalo ochutnat ještě tohle, tak to vypadá na další tortilu, na talíři ještě něco zbylo, přidáte si, protože toho na jednu tortilu bylo málo… A když dojíte, spokojeni, že snad ty tři tortily byly tak akorát, odněkud přiletí otázka, jestli si dáte ještě. Ne? Ale tohle opravdu musíš ochutnat!

V neděli ráno jsem vstala a čekal mě kurz vaření. Gabriela připravovala tamales. Ingredience byly nakoupeny a připraveny od včera: dva druhy moles (husté omáčky) a jedna salsa (pikantní omáčka), uvařené vepřové a kuřecí maso, sýr, chille, listy banánovníku a cibule.

Těsto jsme střídavě umíchaly dnes ráno z kukuřičné mouky, litru oleje a vývaru z masa. Vonělo jako bramborové knedlíky :-). Celkem jsme připravovali 3 druhy tamales.

Příprava mě bavila: otřít banánový list, kydnout a rozprostřít těsto, na těsto salsu/mole, přidat maso, další salsu/mole, přehnout list a ten plněný knedlíček zůstal uvězněný uvnitř, pěkně přehnout, aby nám neutekl a je to. Musím říct, že příprava 50ti kousků ve dvou osobách dala zabrat, ale obyčejně to Gabriela dělá sama! Těším se, na večer, až to ochutnám. Už teď vím, že mi to bude moc chutnat, protože to pěkně voní a nejsou to placky :-) Ale ani proti plackám zatím vůbec nic nemám!

Odpoledne (ve tři) mě čekal rodinný oběd. Jeli jsme do domu, kde bydlí rodina Gabrieliny sestry. Celkem se oběda účastnilo 8 dospělých, 8 dětí a já. Mamina od rodiny (rozvedená), její syn Rosalio s ženou, 4 dcery (jen jedna s mužem) a vnoučata. Rosalio je architekt, na první dojem spolu s manželkou působili, že mají o dost víc peněz i sebevědomí, než ostatní členové rodiny. Ale na druhý pohled byli příjemní a vzdělaní – jeho žena cestovala po Evropě, takže mi usnadňovala vysvětlování, bohužel Prahu při svých cestách vynechala. Z dětí je nejstarší Gaby (19), pak dva bratranci a Roberto (15), dvě sestřenice odhaduji tak na 12 a 10, pro zpestření všeho dění ještě Juan Pablo (4) a Alexa (3). Oběd se pro značný počet členů rodiny uskutečnil na dvě směny. Nejprve se najedly děti, poté dospělí a já. Překvapilo mě, že si mě nikdo moc nevšímal, zato jsem se díky tomu mohla cítit jako člen rodiny, a ne jako exotický prvek.

Nikdo se se mnou moc nebavil, až při jídle se rozhovořili na obvyká témata, která už mám natrénovaná: „Proč Mexiko?“, „V čem je rozdílná Praha od Querétara?“, „Řekni nám něco česky!“… Všechny překvapilo, že jsem zareagovala plynnou španělštinou a rozuměla jsem dotazům, protože jsem do té doby vlastně mlčela. Ale jakmile začali mluvit mezi sebou, přestala jsem stíhat. Nakonec se začali překřikovat, a to já špatně snáším. Devět lidí sedí u stolu a z toho 6 mluví a snaží se upoutat pozornost ostatních! Jaké jsem měla štěstí, že když jsem mluvila já, bylo ticho a všichni napjatě poslouchali. Po chvíli jsem to vzdala a šla si kreslit s nejmenšími dětmi…

K jídlu jsme měli tacos, co jiného. Na stůl se naservírovala spousta misek, každý si nabral a spokojeně pojídal tacos za tacos… Základem všeho je vepřové s limetkou, k tomu volitelně nobles (opuncie), salát z chilli, rajčete a cibule, guakamole z avokáda, papričky, salsy… A když jsem jim tvrdila, že nic z toho, co je na stole, není pálivé, byla mi donesena speciálně pálivá paprička, aby se hodující rodina pobavila a dokázala, že mají i něco pálivého. Nicméně jsem jim neudělala takovou radost, jak čekali. Jako zákusek se podávalo něco jako pudink, bylo to hodně sladké a bylo toho strašně moc.

Po jídle se rodina jala hrát karty a vydrželo jim to dlouho… Dost jsem se nudila, a tak jsem pozorovala tu roztomilou holčičku, jak je rozmazlená a paličatá. Na všechno řekne „deja me!“ – „nech mě!“, a to i když se na ní jenom podíváte. Nejvíc se mi líbil šestiletý kluk o sousedů, který trpělivě kreslil hračky Juan Pabla – netopýry, pavouky, žáby a myši… Zkrátka nuda.

Večer k nám přišel Diego – kamarád Gabriely, moc sympatický chlápek. Tentokrát jsme jedli všichni společně a v jídelně, ne v kuchyni. Krom toho, že se mi moc líbilo prostředí a atmosféra u stolu, mi i velice chutnalo. Diego viděl nějaké filmy o Praze a strašně moc se k nám chce podívat. Navíc byl velice komunikativní, veselý a dalo se mu velice dobře rozumět, takže jsem reagovala na jeho normální rychlost mluvení, což všechny, včetně mě, překvapilo. Pokecali jsme velice příjemně, měla jsem ze svého výkonu dobrý pocit :-) a večeři jsem si užila o hodně víc, než celý slavný oběd.

AMI – Amigo Mexicano Internacional

Organizace stejná jako ISC, funguje dlouho, ale protože nemají tak parádní přehled o historii jako my, nevědí jak dlouho přesně. Spolupracují s International Office stejně/podobně jako my. Protože mají 100 zahraničních studentů tento semestr, jsou menší, ale opět podobně strukturovaní. Byli překvapeni, že nás i přes prasečí chřipku přijelo tolik, zjevně víc, než minulý semestr, takže přirozeně rostou… V AMI je 7 členů a mají 50 starších sourozenců – buddíků, což je polovina vůči zahraňákům (stejně jako my: 200 na 400). Nemají Team, protože ho zatím nepotřebují. V AMI = board je president, vicepresident, pokladník, fundraiser, buddy coordinator a party boy DJ v jedné osobě - zkrátka komunikace se zahraňáky a organizace událostí, a další síly, které zatím nevím, jaké mají role. Moje Mariani získává sponzory, jednou z ní vytáhnu informace pro fundraising.

Co je ale zajímavé, vicepresident je zahraniční student, který má být jako komunikační spojka mezi zahraňáky a AMI. Bude se volit příští týden. Mám čas se rozmyslet, jestli se chci zapojit přímo jako vicepresident, nebo si s nimi jenom sednout a probrat zajímavosti. Necítím se na spojku mezi Amíky a AMI. Ale protože jsou v AMI stejně fajn lidi jako v ISC, pochopitelně mě to tam táhne. Zatím se bavím převážně s lidmi z AMI, protože je to záruka španělštiny jako komunikačního jazyka a jsou místní, tzn. mají auta a vyznají se tu.

AMI nemá centrum, nemá stránky, funguje na Faceboku.

Informace ala ISC – Orientation Week

Celé OWčko organizuje OZSko. ISCčko (AMI – Amigo Mexicano Internacional) mají na výpomoc. V International Office jsou samé mladé dámy - jaké bylo mé překvapení, že seňor Monserat Baňales je seňora!

Úterý byl oficiální příjezdový den, ve středu začal OW informacemi o TEC de Monterrey, Querétaru, kultuře Mexika, podobně jako u nás, ale líbil se mi způsob, jakým nám pomohli se zorientovat v kampusu.

První prezentace byla o studiu. Že Mexičani nechodí na čas, ale třída se zamkne 5min po začátku hodiny a smůla. Mluvili na nás jako na rozjívené děti, které si sem přijeli užít prázdniny, a které je nutno přesvědčit k disciplíně. To se mi nelíbilo, ale bylo to nutné, protože některým Amíkům sklapla čelist.
Druhá presentace byla méně formální, zjišťovali jsme, s kým máme tu čet. Je nás tu 110 zahraničních studentů, z toho 44 z USA, 17 Francouzů, 11 Španělů, 10 Němců, Italové, Kanaďani, Australanky, Japonec, Holanďanka, Irka, Polák Wojtek, Argentýňan Gabriel …

Třetí presentace se mi moc líbila. Angela svou prezentaci o kultuře Mexika pojala velmi uvolněně a vtipně. Kladla nám na srdce, že Mexiko je země extrémů a měli bychom k našemu pobytu přistupovat otevřeně, nelpět na své domácí kultuře jako na té jediné nejlepší a hledat to dobré i v jiném světle. Poté házela vtípky typu: „Když vám Mexičan řekne, že to jídlo nepálí, tak pálí! A když řekne, že pálí trochu, tak to nejezte!“ Já naštěstí, kromě sobotní polévky, nezaznamenala žádné příšerně pálivé jídlo a Gabriela tvrdí, že jím hodně chille a zvykám si rychle. Následovala série pantomim, nebo prostě názorných ukázek, jak Mexičani stojí frontu: nalepeni na sebe. A předvedla, že si místní nelámou hlavu se slušnostmi a když jste jiní, tak prostě civí. Přijdou klidně blíž a prohlédnou si vás od hlavy k patě, co to máte na sobě, proč vypadáte divně…

Po presentacích jsme s AMI šli hrát hry po kampusu. Byli jsme rozděleni na skupinky a chodili jsme od stanoviště ke stanovišti. Jednotlivá stanoviště byla rozmístěna tak, aby nám ukázali nejdůležitější místa a řekli co a jak s občerstvením, kopírováním, sportovištěmi atd.

Hry venku byly zábavné, některé známe, ale jiné by stálo ze to vyzkoušet. Třeba něco ve stylu amerického fotbalu a freesbee, akorát s okurkou namazanou olejem, kterou jsme si přehazovali a měli ji dopravit do kyblíku proti nám hrajícího týmu. Nebo jsme ve dvojicích dostali ručník, dvě dvojice tvořily mužstvo na jedné straně tenisové sítě a těmi ručníky jsme si přehazovali balónky naplněné vodou. Poté jsme měli doběhnout určitou vzdálenost k čáře, od které jsme měli pomocí věcí, které jsme měli na sobě utvořit co nejdelšího hada, ale protože jsme to hráli venku, v poledne a bylo tam pár čumilů, bylo dámám zakázáno se svlékat. Předávání tyčinky z úst do úst znám z Technické přestávky, na mě už kousek nezbyl, musela jsem říct jazykolam, tak si všichni vyslechli Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček :-) Co dál jsme hráli? Přetahovali jsme se lanem, nebo jsme si sedli vedle sebe s roztaženýma nohama, takže tvořily cik-cak zubatou cestu, kterou musel každý proběhnout poté, co se otočil kolem své osy tolikrát, kolik mu je let (dámy polovickrát). A nakonec si nás vyfotili u kašny, abychom na konci semestru měli pěkné portfolio.

Ve středu jsme podepsali smlouvy s rodinami, poté dostali obsáhlý návod jak registrovat víza a co všechno k tomu je potřeba. V tom seznamu je kromě pasu a imigračního dokladu i několik prohlášení od rodiny, účet za vodu, kopie občanky ubytovatele a musíme mít 8 specifických fotek – černobílé, hranaté, z anfasu i z profilu, jako trestanci, nebo hledané osoby. V kampusu mají právníka, který toto všechno má na starosti, což se mi moc líbí, že zaměstnávají tohoto člověka, asi jako my Luďka :-). Po formalitách jsme se šli hromadně vyfotit.

Odpoledne jsme měli hromadný oběd v centru. Byla jsem domluvená s Mariani, že pojedeme společně autem. Myslela jsem si, že když jsem pod dohledem AMI, bude vše OK, ale přijely jsme pozdě a trvalo pár minut, než jsme ukecaly Luise a restauraci, aby nám vyrobili další sezení v průjezdu do dvora. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a pojedly jsme mezinárodně mexickou kuchyni. Nečekali, že nás dorazí tolik :-)

V pátek jsme měli Welcome Cremony, která spočívala v tom, že vedení TEC de Monterrey campus Querétaro se pochválilo a všem nově nastupujícím studentům popřáli hodně zdaru a píle.

Překvapením bylo to, že tato událost byla společná pro nás i pro prváky Mexičany, že z toho velkého sálu z prvního dne, udělali čtyřikrát větší sál odstraněním stěn, a že jsme seděli na zemi. V průběhu řečí mezi námi chodili organizátoři s mikrofony a studenti odpovídali na otázky typu: „Jak chcete dosáhnout svých cílů a co pro to jste ochotni překonat?“, „Jak jste se cítili, když jste měli sedět na zemi a jak se cítíte teď?“. A toto bylo ještě proloženo hrou – gordický uzel a konverzací ve skupince. Konverzace i organizace jsem se ujala, ale narazila jsem na jazykovou bariéru a neporozumění od Mexičanů. Nicméně všichni byli moc milí.

Další metou na našem maratonu byl kurz BlackBoardu – něco jako kos a prostředí pro komunikaci s profesory a studenty.

A po kurzu jsem běžela zpět do kongresového centra na registraci sportů a vystavení studentského průkazu. Tato registrace byla společná pro nás, prváky a prváky na prepaTECu – náš gympl přidružený k univerzitě. Bohužel jsem se nakonec na žádnou aktivitu nepřihlásila a jistila si informace o sportovním pasu, na který mohu sbírat body ve svém volném čase a je to kompromis mezi kurzy a sportem ve volném čase. Nepřihlásila jsem se na kurzy, protože z plavání nestihnu jít na urbanismus, na lezecké zdi se odmítám smažit v pravé poledne a ostatní mi kolidovalo s rozvrhem – většina kurzů vyžaduje přítomnost třikrát týdně.

OWčko bylo završeno páteční fiestou – párty na dvorku jednoho domu, ale oficiální „Integration Day“ bude až příští týden. Žádné výlety během víkendu nemají, až později v semestru.

Jízdní řády kamionů zde nenajdete, ani kamarádky nejsou přesné

Dneska jsem ráno vyrazila jako blesk bez snídaně. Včera jsme se domlouvaly se Stephanie, která bydlí někde blízko, že půjdeme do školy společně, nebo že dokonce její „táta“ jí ukáže, jak se jezdí autobusem. Ale už jsme se nedomluvily co a jak a kdy. Nicméně jsme měla z pekla štěstí, protože jsem je hned na rohu potkala, jak čekají na bus, tedy tady se tomu říká kamion, a aby toho štěstí nebylo málo, tak hned jak jsem přišla přijel. A tak jsem jela poprvé do školy busem. Bylo to o dost pohodlnější, než běžet přes lávku, jízda stojí 6,5pesos (necelých 10Kč).

Ve škole mě čekalo spousta běhání a zařizování (viz. článek Orientation Week), ale vyřešila jsem vše za dopoledne, zaskočila si pro hotové fotky a protože krámek s fotkami je přímo v místech, kudy jezdí autobus, tedy kamion, rozhodla jsem se, že si na něj zkusím počkat. Zastávky tu nejsou, většinou se čeká před semaforem, kde musí auta stát a je tedy čas nastupovat. Nevím jak dlouho jsem tam stála a z nudy navazovala rozhovory se seňorami, které mi tvrdily, že tu alespoň jeden autobus určitě jede na Constituyentes del Parque. Odhaduji to tak na 20minut, ale nakonec jsem se dočkala.

K obědu byla variace na oblíbené téma: nějaké placky s masem. Ač jsem Gabriela tvrdila, jak nejsem zvyklá spát odpoledne, šla jsem si lehnout a usnula tak na dvě hodiny. Večer jsem dorazila koláč na slano s tuňákem, sbalila Slivovici a tři Pilsnery z šuplíku a vyrazila na fiestu.

Ukázka mexické nedochvilnosti se projevila naprosto ukázkově. Místo srazu ve 8:45 pro mě přijeli v 9:20, u Bere jsme ještě 30minut čekaly na ostatní, z toho jedna vůbec nedorazila a na párty (která byla od 9) jsme dorazily 10:20 a byly jsme jedny z dřívějších. Párty boy, buddy koordinátor a DJ v jedné osobě měl rozložený počítač se samolepkou ADIO a mixážní pult v koutku dvorku. Někoho mi to strašně moc připomínalo! Kdopak si užívá párty se sluchátkama na uších, Radime, Lukáši?

Svou první fiestu jsem si užila. Bavilo mě pozorovat tváře nevinných zvědavců, kteří ochutnali Slivovici netuše, že je to na ně silné. S Vojtkem jsme se tím docela dlouho bavili. Pak prohlásil, že je alergický na alkohol, zčervenal a odešel obdivovat staré americké auto na ulici. Pilsnery jsem darovala presidentvi a DEYAIovi. Žádali si ledničku, ale ta nebyla k dispozici, tak místo vypití dostali místo v autech a čekají na speciální příležitost. Nicméně zvláště Luise to moc potěšilo, byl překvapen, prý ještě takový dárek nedostal, až ho to málem dojalo. A pak se tančila salsa…

Orientation Week – 2nd Day

Dnes jsem na setkání programu hostitelských rodin dala Gabriele za pravdu, že je jednou z mladších rodin, které v programu participují. Možnost bydlet v rodině využilo něco málo přes 20 studentů, 2 studentky bydlí na koleji a ostatní na privátě. Ale setkala jsem se se spoustou lidí, kteří mi rodinu závidí. Podepsali jsme smlouvu zahrnující pravidla bydlení s rodinou a překvapilo mě, že koordinátorka tušila něco o tom, že ČVUT má rozdílnou dohodu a nechala mě škrtnout bod o tom, že já mám platit TECu. (Další průběh viz. článek Orientation Week)

Po obědě v centru jsme se chtěly jít s holkami másly projít, ale bylo veeedro… (33-36°C) že jsme si řekly, že to odložíme na večer. Ale to už volala Mariani, že je smutná a nepůjde, Bere, že má rozbité auto, je zoufalá a nepůjde a Lía, že se zase ztratila v parku. Tak jsme s Nadiou jely hledat Líu a večerní procházku realizovaly jen ve třech. Nadia nás vzala na vyhlídku k aquaduktu – los Arcos. Akorát zapadalo slunce a bylo to moc fajn. Pak jsme se prošly centrem, ale únava mě dohnala už v půl desáté, tak jsme zašly na borůvkový koktejl do skvělé zapadlé čajovny/kavárny. A pak už hurá do postele.

Orientation Week –1st Day

Hurá do školy, zatím jenom na zkoušku, proto hurá! Cesta kolem silnice není tak hrozná, jak se mi zdála první den, ale nepříjemně na mě pokřikovali chlapi z autoopravny a myči čelních skel aut na semaforech. Zatím se neoblékám nijak výstředně, ale je takové vedro, že to jinak nepůjde. Do Salón de Congresos jsem dorazila včas a dala se do řeči se sympatickou Australankou Geraldine. Dostali jsme složku s informacemi a poznámkami k presentacím, sušenky, pití a usadili se ve velkém sálu ke stolům.

Byli jsme tu uvítáni několika dlouhými projevy a presentacemi. Během jedné presentace četli všechny státy, které tu mají zastoupení, tak vím, že architekturu tu budou studovat převážně Němci a jedna Španělka, která je mi hodně nesympatická, protože pořád odporně žvýká a vypadá jako sebevědomá potvora z bohaté rodiny. Bohužel „odříkaného chleba největší krajíc“.

Všichni jsme se dozvěděli, že Polák Wojtek neumí moc španělsky a Mexičani neumí moc vyslovovat jeho jméno. S ním jsem se zatím skamarádila a užíváme si legrace s našimi jazyky. A jako vrchol tohoto orientačního dopoledne byly předány ceny vítězům soutěže na facebooku, takže jako jedna ze tří jsem obdržela tričko mezinárodního programu v Querétaru.

Během presentací jsem také objevila, která slečna je Mariana – moje Hermana mayor alias budíce, přivítala mě moc vřele. Protože ona je moje starší sestra, já jsem logicky mladší sestra, o kterou se musí starat. Mám štěstí, že Mariana je jednou ze sedmi aktivních členů AMI. Poté co jsme v největším parnu absolvovali hry po kampusu, jsem se sešla s Mariani a jejími kamarádkami z AMI – Nadiou a Bere, jejich kamarádem Ivanem a Líou z USA, která je hermana menor Nadii. A takto společně jsme se naskládali do auta a vypravili se do centra na oběd – na palačinku. Zároveň jsem si koupila mexickou tkanou deku, která mi chyběla k dokončení mé židle a stojánek na tužky – moc pěkný hrneček bez ucha.

Prošly jsme se po centru a pod stromem přátelství jsem holkám vysvětlila systém chleba máslo. Moc se jim to líbilo a nestačilo jim to ve španělštině, takže se naučili česky, že jsme „másla“ a „kamarádky“. Ve svém slovníčku jsem si zavedla stránku na slova, která jsou stejná ve španělštině jak v češtině, tak to se jim také moc líbilo :-)

Na šestou jsme se dostavily opět do kampusu, kde jsme měly registrace na předměty a dostali jsme rozvrhy. Můj rozvrh je fajn. Pondělí: od 8:30 grafický design (je to předmět z humanistického studia komunikace a opravdu je to co jsem tolik chtěla – typografie a úprava propagačních materiálů, nikoliv 3D grafika, na což už jsem se několikrát nachytala) od 10:00 mám atelier do 13:00 a od 16:00 španělštinu. V té mezeře můžu chodit domu na oběd, nebo plavat. V úterý mám akorát španělštinu, která je ve stejný čas i ve středu a čtvrtek. Ve středu po španělštině je urbanismus od sedmi do desíti. A čtvrtek je stejný jako pondělí.

Po registracích jsme jeli zařizovat mobilní telefony. Nakonec jsem si koupila nový mobil i SIMku, protože to bylo výhodné a levné a nikdo nevěděl, proč mi ten mobil z Guadalajary nefunguje v Querétaru, když v DF fungoval parádně. A tím bylo pro dnešek vše vyřízeno a zmožena náročným dnem jsem byla odvezena domů, kde jsem akorát po večeři upadla na postel a usnula.

Španělštinu zvládám dobře, spousta lidí mi říká, že mluvím fajn, ale stejně mi chybí aktivní slovní zásoba a mam z toho hlavu jako balón.

Úterý v Querétaru

Dnešek byl tvořivý den. Dopoledne jsme s Gabrielou jely nakoupit. Pořídily jsme čip, čili SIM kartu, ale ještě nefunguje. Musím si dojít odblokovat telefon, tak uvidíme, jak to dopadne.

Krom toho jsem si pořídila šňůru na prádlo, dvě role papíru, fixy a pravítko. A od tohoto nákupu se odvíjela náplň mé odpolední činnosti. Nejdřív jsem ze šňůry na prádlo vytvořila výplet opěradla mé židle, na který jsem velmi hrdá a konečně se mi dobře sedí. Ještě to bude chtít nějakou mexickou deku přes tu židli.

A druhá věc, kterou jsem vyrobila se týká gramatiky - je to plakát se základními třemi časy a nepravidelnými slovesy. Časem přibudou další časy, jestli na to budu mít sílu a místo, kam to pověsit. A to je vše, co jsem za dnešek stihla.

Jídlo bylo stejné, akorát místo rýže byly špagety na zeleno – s papričkou. K večeři bylo míchané vajíčko po mexicku – tzn. v mexických barvách: zelená paprika, červené rajče, bílá cibule a to vajíčko. Bylo to moc dobré, pálivé akorát.

Zítra se chystám na devátou do školy. Psali, že budeme mít nějaké team buildingové aktivity k prolomení ledů a společný oběd. Těším se a doufám, že snad potkám i nějaké normální studenty, ne jen Američany a snoby.

Pondělí v Querétaru

Pondělky se bude prát moje prádlo. Automatická pračka stojí na vnitřním dvorku a není zas až tak automatická :-) musí se k ní přijít a změnit program. Gabriela se mi snažila vysvětlit, že spodní prádlo si budu prát v ruce, protože na TECu byl nějaký problém s hygienou spodního prádla při praní v pračce. Neporozuměla jsem v čem přesně ten problém byl, ale prý nám to ještě vysvětlí ve škole. Dnes jsem ještě měla slíbeno, že mi Gabriela ukáže, kudy se chodí o školy, ale kvůli vedru to pořád odkládala.
K obědu byla polévka, rýže a plátek masa na bramborách. Už jsem pochopila, že sopa je polévka, kdežto caldo je vývar, dokážete si jistě představit, že vysvětlení rozdílu je debata na celý oběd. Zvláště když v Americe prý vývar vůbec nepoužívají, v Mexiku jsou to dvě rozdílné věci a v Čechách se z vývaru dělá polévka. Gabriela už pochopila, že se mnou to nebude mít tak jednoduché. Je zvyklá na Američany, a tak kroutí často hlavou, když mi nechutná burákové máslo, když chci snídat housku, a ne „seriál“ (cornflaky všemožných tvarů a chutí), když si chci dát přílohu k masu a ne jako překrm, když jí tvrdím, že balón je v češtině balón a další slova jsou úplně stejná, a že jich není málo. Začala jsem si je sepisovat na zadní stránky slovníčku. Často se ptá, jak se to a ono dělá u nás, a jsou to úplně základní věci. Nakonec konstatovala, že jsem „muy diferente, pero no mal“ – hodně jiná, ale ne ve špatném významu.

Dnes Gabriele i Gaby nebylo dobře, prý ta omáčka od Odina nebyla dobrá. Naštěstí jsem jedla jinou omáčku než ony. Gaby jela do školy na šestou a Gabriela ji musela odvézt. Nevím, co by jsme si počaly, kdyby ta naše máma byla v práci :-). Dívala jsem se, jak to vypadá s mým rozvrhem, a naštěstí ty předměty, které měly být od sedmi mi nevyšly a snad budu mít nejdřív od deseti. To by znamenalo, že bych ráno chodila plavat! Jupí!
K večeru jsme opravdu vyrazily na procházku do školy. Gabriela sice tvrdila, že existuje mnoho cest, ale ve skutečnosti moc na výběr nemam. Všechny vedou podél silnic s hustou dopravou, žádná zdravá procházka to teda nebude. Rozdíl v cestách je akorát v tom, jestli půjdu podél dálnice vpravo, nebo vlevo, jestli ji podejdu, nebo nadejdu a jestli je chodník betonový, nebo prašný. Jedna cesta vede podél parku, druhá podél parkovišť od obchodních center. Na mapě to vypadá, že by se mělo dát jít skrz ten park, musím to vyzkoumat. Prý se ale za vstup platí 2peso (3Kč).

Cesta do školy trvá půl hodiny. Autobusem to prý není rychlejší, protože se musí počkat, jestli vůbec pojede, jízdní řády tu nemají, a potom se stojí v zácpě. Po této hodinové procházce Gabriela tvrdila, že umře. Krom toho, že ji bolelo břicho, bylo na ní moc horko, neudýchala to, protože kouří, jí ještě otékají prsty na rukou…
Doma jsou vztahy poněkud žhavější – mezi Gabrielou a dětmi. Každý zvlášť je moc fajn, ale navzájem na sebe štěkají a nevycházejí moc dobře. Jeden o druhém tvrdí, že je blázen, ale já tady nebudu na něčí straně, to nejde! A pak se mi diví, že jsem nechtěla být v rodině, kde jsou děti v pubertě :-) Doufám, že to nevyznívá strašidelně, protože jinak tu panuje pohoda, každý si dělá co má a je klid. Mrzí mě jen, že moc nejíme pospolu.

Poprvé v životě mám svůj vlastní pokoj

Dnes ráno odjela Američanka Morgan a Gabriela se hned vrhla do uklízení jejího pokoje. Já se dopoledne přestěhovala do nového diáře a přemýšlela jak se nastěhuji i do toho pokoje. Konečně jsem se potkala s Gaby. Je hodně uzavřená a málomluvná, řekla bych víc než já, a tak je hodně těžké se s ní skamarádit a bavit. S Robertem to není problém, protože se mě často na něco ptá a ukazuje mi mé možnosti v tomto domě, zvláště v kuchyni. Včera večer už jsem ho začala učit „Ahoj, jak se máš?“ a „dobrou noc“.

Na oběd jsme šly s Gábinama do nejbližšího stravovacího nařízeníčka na barbecue v tacos. Tentokrát polévka nebyla vůbec pálivá, a tak jsem si moc pochutnala. Na stůl naservírovali dózu s plackami, talíř s kousky masa a talíř s dochucovadly (cibule, dvě salsy a limetky). Do polévky i tacos se vymačká limetka, nevím proč, jestli to má nějaký hlubší význam, ale je to dobré.

Nemám pochybnosti o tom, že mi za chvíli polezou kukuřičné placky ušima, ale tyhle byly fakt dobré. Pořád přemýšlím, jestli to je zvykem, nebo opravdu v DF v centru vaří zle. Líbila se mi Lucčina poznámka, že kdybyste Mexičanovi naservírovali české jídlo, snědl by přílohu jako předkrm, maso by si zabalil do tortily a polil omáčkou. Všechno co lze se balí do tortily, co s tím také jiného, že?

Místní šéfkuchař vtipkoval s Gabrielou a pak se mě ptal na klasické otázky odkud jsem a jak dlouho tu zůstanu. Načež vše završil otázkou, jestli u něj nechci o nedělích pracovat a kasírovat hosty. Naučila bych se prý mluvit, počítat a vařit (neměl důvod se domnívat, že cokoliv z toho neumím). Odpověděla jsem, že uvidíme, a hned se ptala Gabriely, do jaké míry to byl žert, nebo seriózní nabídka. Prý je to slušný člověk a šprýmař, ale kdybych chtěla, tak není problém tam zajít a říct, že to beru. Nu to už máme druhou nabídku brigády.

Bylo mi ukázáno co se v okolí nachází za krámky: dvě tiendas s pitím, zmrzlinou a základními potravinami, jedno ovoce&zelenina, „cyber café“ - garáž s internetem a papírnictví. Jinak prý nic. Vyjasnila jsem si finanční systém já&univerzita&rodina. Já platím univerzitě a ta platí Gabrielu. Pokud jím doma, tak je to pokryto univerzitou, ale jakmile jdeme jíst ven, nebo chci zmrzlinu, je to na mojí útratu. Proto se vždy ptá, jestli chci jít jíst ven. Kdybych řekla, že nechci, je mi k dispozici lednička a kuchyně.

Odpoledne jsem strávila přesunem z pokoje do pokoje a hledáním toho správného místa pro každou věc. Bylo to dost náročné, zvláště, když jsem se rozhodla, pověsit pohlednice na systém z provázků a ono to pořád nedrželo, navíc to vedro… Ale mám spoustu plánů a nápadů co dál, jak to tu zútulnit a už vidím, že se mi odtud nebude chtít až to tu všechno bude dle mého přání. Pověsila jsem si mapu Mexika na zeď, vlajku ISC vystavila na lampičku, českou vlajku nalepila na skříň a rozprostřela své drobnosti kolem. Už vidím mexickou deku přes židli, kobereček, na zeď si ještě nalepím dva velké papíry – jeden se španělskou gramatikou a druhý pomaluji.

Včera večer jsem po dlouhé době kreslila (podle fotky) a bylo to moc fajn, ráda bych si našla víc času na kreslení. V centru Querétara v jedné zahradě je dokonce atelier s kurzy olejomalby, který vypadal velice útulně a přívětivě. Škoda jen, že tu není pořádně výhled z okna, koukám do vnitřního dvorku na protější zeď. V tom malém pokoji byl alespoň výhled na čtvrť.
K večeři byly palačinky, mňami!
Když mě Gabriela našla sedící u stolu, poznamenala, že jsem první student (a to jich měla kolem dvaceti), který sedí s počítačem u stolu a ne na posteli. Nutno poznamenat, že jsem také první Evropan(ka).

La úniqua regla es que no hay reglas.

Dopoledne jsme se vpravily na trh - já, Gabriela a Morgan. Morgan chtěla nakoupit DVDčka s filmy a Gabriela věděla o dobrém obchodě, kde jí její známý řekne, které filmy jsou natáčené v kině, a které jsou ukradené z internetu, tzn. lepší. U stánku visela cedule „pirátské kopie filmů z Německa“ a za 7 DVDček Morgan dala 100pesos. Já si mezitím fotila stánky se zeleninou, které mě zaujaly mnohem víc. Tržnice je divočina, nakoupili jsme, kromě již zmíněných DVD, zeleninu, ovoce, pečivo, maso – ve třech různých stáncích, dále tu najdete rychlé občerstvení, stánky s oblečením, kořením, tretkami atd.

Maso leží v tom vedru na pultě bez chlazení, proto se nakupuje ráno. Řeznictví se pozná podle hromady masa ležící na pultě, visící na hácích a šňůr buřtů. Nic nemá popisky, natožpak cedulky, ale řezník ochotně popíše vše na co si ukážete.

Gabrielu už znají a ona ví, kam pro jaké maso. Když se dohodnete na ceně a množství, řezník maso nakrájí na tenké plátky na kusu špalku, který má na pultě. Čistota tohoto špalku se udržuje seškrábáním horní vrstvy dřeva, což je jistě hygieničtější, než špalek umývat.

Po nákupu nás Gabriela vysadila v centru, protože Morgan potřebovala nakoupit dárky. Centrum je moc, moc pěkné. Urbanismus města sice striktně dodržuje pravidelný pravoúhlý rastr ulic, ale i když jsou rovné, jsou malebné. Miluji totiž zakřivené uličky. V centru je spousta stánků s moc krásnými dárky, už jsem se dívala, co pošlu k Vánocům domů :-) a vyhlídla jsem si sukni a šaty.

Domů jsme se dopravily autobusem skrz pěknou zácpu. Čekala jsem, že ve dvě bude oběd, ale místo toho jsme vyrazily jíst ven s další Gabrielinou kamarádkou. Vybraly restauraci na druhém konci města, takže jsme se zase pařily v autě, a to proto, že se tam platí pouze za pití, jídlo je gratis. Objednaly nám micheladu s pivem – džus z rajčat a ještě něčeho s tabascem, takže to pálilo, a to dost, a navíc to bylo slané. Dost nezvyk, ale s tím pivem se to dalo pít.

Pak přišla na řadu polévka, jejíž barva se o moc nelišila od pití, plavali v ní kousky brambor, mrkve a dva garnáti, a pálila dvakrát tolik co michelada. Po prvních dvou lžících jsem myslela, že se dnes nenajím, ale po desáté lžíci se chuťové buňky trochu otupily. Nejhorší bylo, že se člověk nemohl napít, protože to pití pálilo také. Nebylo úniku. Navíc jsem nevěděla jak se dostat do toho garnáta.

Jako hlavní chod jsme si nechaly přinést tacos, quesadillas a toscadu. Každý si bral, co chtěl, a když došlo, objednalo se další. Na stole ještě ležely kousky uškvařené prasečí kůže, která se tu jí jako chipsy, červená salsa – omáčka, miska na drobno krájené zeleniny – cibule, papričky a okurka a talíř s oschlou zeleninou posypanou pořádnou vrstvou chilli. K mému překvapení základ hlavního jídla nepálil.

Tacos jsou kulaté ohebné kukuřičné placičky o průměru 10cm (v tomto případě) a byly servírovány tři druhy: dva s vepřovým masem – červené a zelené a do třetice s nopales – opuncie/kaktus. Quesadilla je také placka, myslim, že stejná, ale jistá si nejsem, plněná queso – sýrem. Toscada byla opět placka, ale tentokrát tvrdá a na ní byl salát z rajčátkem, sýrem a rybou, vše na drobno. Když jsme se dosyta najedly, Gabriela si dala whisky s vodou, Anna a Morgan rum s vodou a já se rozhodla pro Bayleis, to byl balzám na můj jazýček.

Debata se stále točila kolem Morgan a chlapů. Gabriela si Morgan od rána dobírá, protože Morgan hledá film, který se jmenuje „Hledá se snoubenec“ (volně přeloženo) a Gabriela chce dohodit Morgan Mexičana, což je samozřejmě vtip, ale Morgan těžce nese, že je středem Gabrieliných žertů, kterým moc nerozumí. Já jsem udělala dobře, že jsem Gabriela vyprávěla, že přítele mám, hnedle jsem v jejích očích stoupla a bere to naprosto vážně. Jen doufám, že to tak zůstane, a až tu Morgan nebude - a nebude si mít z koho utahovat, že se na mě také nedostane řada. Ale hlavně se domnívám, že chlapa nepotřebuje Morgan, ale Gabriela. Tvrdí sice, že nechce, ale už včera se ptala v kolika se v Čechách vdáváme a jestli je problém pro čtyřicetiletou ženu najít muže. Anna, ta to alespoň neskrývá, že hledá. Povídala, ať jí dáme inzerát na vysokého tmavovlasého, modrookého a bohatého chlapa mezi 40 a 50 lety, značka spěchá. Tak kdybyste o někom někdo věděl…

Po tom panáku ve vedru se pěkně rozpovídaly, až to začalo být na mě moc a rozvinula jsem hovor na téma alkohol za volantem. Zdá se, že tady opravdu platí „La úniqua regla es que no hay reglas“ – První a jediné pravidlo zní: žádná pravidla nejsou. Jaké bylo pro ně překvapení, že v Čechách se za volantem nejen že nesmí pít, ale ani jeden panák, ani jedno pivo a dokonce se nesmí telefonovat s mobilem v ruce. Nepochopitelné. Morgan byla naštěstí více méně se mnou. Společně jsme protestovaly proti tomu, aby si Gabriela dala dalšího panáka, a tak si ho nedala. V tomto momentě jsem poprvé měla z Gabriely divný pocit. Opilá nebyla, ale přeci jenom jsem na ní viděla známky rozjívenosti, která se mi nezamlouvala ani trochu. Opět si dobírala Morgan po cestě domu, že je jako malé dítě, které už chce být v posteli a mít siestu. Ale u mě porozumění nenašla, také jsem už chtěla být doma a mít svůj klid. Těším se, až dorazí Gaby, která by mi měla být povahově podobná.

Poznámka autora: opravdu je i zde zakázáno pít alkohol a telefonovat za volantem.