Real de Catorce

Výlet do Real de Catorce jsme plánovali min. dva měsíce předem, na poslední chvíli mají místo jen málokdy. Je to malé městečko v horách, kterému se říká též město duchů, patří mezi Pueblos Mágicos, a pro to všechno je velice oblíbené turisty. Jméno dostalo po 14. popravených španělských důstojnících. Vyhlášené bylo těžbou stříbra, po zavření dolů bylo opuštěno a stalo se něj město duchů. Mnoho rozvalin domů ve městě, ale hlavně opuštěné doly v okolí, dodávají městu genia loci a a na atraktivitě v očích turistů. Pohoří je též cílem indiánských poutníků Wixárika (Huichol), kteří míří k posvátnému místu Cerro Quemado (Spálený vrch). Přicházejí během celého roku od pacifického pobřeží a po cestě v poušti sbírají halucinogenní kaktus peyote. Navíc v říjnu je kostel cílem mnoha katolických poutníků (Sv. František z Asisi). Hlavní příjezdová cesta do města vede skrz 2 km dlouhý tunel Ogarrio, který ústí přímo do města. Z důvodu nedostatku parkovacích ploch je tunel v říjnu uzavřen pro auta. Proto jsme se sem vypravili první víkend v listopadu. Město bylo ještě krásně vyzdobeno po dni mrtvích (dušičkách). Báli jsme se, že už bude zima, ale slunce bylo silné, takže tričko s dlouhým rukávem bylo akorát jak na teplotu, tak na ochranu proti spálení. Po západu se ale mikiny hodily.

Vyrazili jsme z Monterrey brzy ráno kolem páté, takže do Real de Catorce jsme dojeli ještě před desátou (což obyčejně teprve vyrážíme) a byli jsme mezi prvními návštěvníky. Udělali jsme si prodloužený víkend a v neděli odpoledne jsme byli moc rádi, že odjíždíme až v pondělí, protože bychom strávili mnoho hodin v zácpě aut čekajících frontu do tunelu s kyvadlovým provozem. Zároveň jsme viděli město takové, jaké doopravdy je, poté co odjedou víkendoví turisté a obchodníci. Davy i stánky zmizely a byly vidět vchody a domy.

 příjezd k tunelu Ogarrio

Nedělní dopoledne jsme věnovali procházce po městě. Všechno se v podstatě odehrává v jedné ulici vedoucí od tunelu až k náměstí Parque Plaza Hidalgo. Náš hotel Rincón del Pintor byl kousek od tohoto náměstí. Jen co jsme vystrčili nos z hotelu, potkali jsme průvodce - koňáka a zarezervovali jsme si výlet na odpoledne. Na náměstí Parque Plaza Hidalgo se toho dělo tolik najednou, že nám oči přecházeli. Výzdoba po dni mrtvých, bubeníci, turisté, průvodci nabízející své koně nebo jeepy na různé výlety, stánkaři a jiní prodejci... Ulice byly plné lidí a stánků. Není divu, že jsme toho za celé dopoledne nezvládli o moc víc než ujít ty tři bloky od náměstí ke katedrále a zpět. Před katedrálou probíhalo taneční vystoupení v krojích. V katedrále mají zvláštnost - v místnosti vlevo vedle oltáře jsou stěny pokryty obrázky - připomínaly mi ručně kreslené pohlednice s církevním poselstvím. Naproti katedrále je Mincovna - Kulturní centrum - Muzeum vše v jednom. Obrovský komplex plný obrazů, fotek, artefaktů a indiánských děl rozhodně stojí za návštěvu. Kvůli množství stánků jsme na první pochůzce nenašli dva velké hotely na hlavní ulici s vyhlášenými restauracemi a najedli jsme se v jedné malé kantýně pro místní. Klasicky kuchyně je vedle záchodů, takže bohužel Lubošovým očím neunikl džber, ve kterém myli příbory...

výzdoba Día de los muertos na náměstí

výzdoba Día de los muertos na náměstí

 volná hlavní ulice poté, co odjeli turisté, katedrála v pozadí,

v této ulici se líbal Brad Pitt s Julií Roberts ve filmu Mexičan

 tanečníci před katedrálou

katedrála - sál s obrázky

Mincovna - Museum

indiánská pouliční produkce

Odpoledne jsme na čtvrtou hodinu měli domluvený výlet na koních do Pueblo Fantasma. Náš průvodce už na nás čekal, vypadalo to, že se vsadil s kamarádem, jestli přijdeme nebo ne. Přivedl dva koně a sám šel pěšky, protože svého koně někomu půjčil. Vanesa byla v nosítku na zádech a nikomu to nevadilo, dokonce se jí to líbilo. Jen já trnula strachy, protože na strmé kamenité cestě to koním dost klouzalo. Celý výlet trval 2h a vyšlo to akorát do západu slunce, takže ruiny byly krásně nasvícené. Vlastně to není vesnice duchů, je to opuštěný důl, všechny budovy měly svou funkci při těžbě stříbra a jeho zpracování. Budova, která vypadá jako kostel, byla strojovna výtahu, který spouštěli do nedaleké "studny". Podívali jsme se do tunelu, ale nic zajímavého jsme neviděli, průvodce nám ukazoval kousek slídy a tvrdil, že je to stříbro... Je odtud krásný výhled zpět na město. Dá se sem dostat jen pěšky nebo na koni. Koně pak čekají na parkovišti pro koně a turisté si prozkoumávají ruiny sami nebo s průvodci.

Pueblo Fantasma - opuštěný důl

Výlet na koních se nám zalíbil, po cestě zpátky jsme tomu přišli na chuť, a tak jsme si rovnou domluvili další výlet. V sobotu dopoledne jsme vyrazili na posvátný kopec Cerro Quemado. Cesta byla daleko příjemnější, nebyla tolik do kopce a koně šli po měkké hliněné stezce. Náš průvodce jel na oslu. Tento výlet byl na 3 hodiny. Vyjeli jsme z města opačným směrem, opět jsme projeli opuštěným statkem - dolem a před námi už byly jen zvlněné kopce porostlé nízkým křovím. Opuštěné kamenné domečky vypadaly v té krajině kouzelně. A zemina hrála všemi barvami: od okrových, hnědých přes červené až po modro-zelené tóny. Vanesa mi na zádech dokonce usnula. A spala i když jsme sesedli na parkovišti koní, které se k ničemu nepřivazují, prostě tam čekají, až se pánové vrátí, prospala výstup na posvátnou horu, výklad před kapličkou i okolo ní. V sedle hory jsme navštívili energeticky silné místo označené kameny uspořádanými do kruhů s ohništěm uprostřed. Průvodce nám vysvětloval průběh rituálu a ukázal nám malinký peyote kaktus, který z ohniště vyhrabal. Na vrcholku pak je malá kaplička, kam indiáni přináší své oběti - peníze, pivo, zrcadélka, jídlo, květiny atd. Pak nám vysvětloval, proč se kopec jmenuje spálený vrch, ale moc jsem to nepochopila. Něco o klucích, kteří skákali přes oheň, a pak v jednom kameni je s trochou fantazie rozeznatelné děťátko. Vanesa se probudila, posvačili jsme, pokoukali jsme se po okolí, nasáli energii a následovali našeho průvodce dolů ke koním. Byl to nádherný výlet do divočiny, ale přitom do srdce Mexika, na místo, kam se autem nedá dostat, byl to pravý mexický výlet na hřbetech koní do hor. Byli jsme nadšení a povznešení. Hlavně z té volnosti a také našeho bláznovství, co všechno zvládneme s dítětem absolvovat.

kaplička

kaplička

energeticky silné a posvátné obřadní místo

čekající průvodci s Cerro Quemado v pozadí

turisté na koních

s větrem v hřívě

 

Po odpoledním odpočinku už nám do západu slunce moc času nezbývalo. Vypravili jsme se na sever ke hřbitovu, na kterém stojí kaple. Capilla Guadalupe byla velmi starobylá s náhrobky v podlaze. Naproti hřbitovu je Plaza de Toros, ale mnohem více nás zaujala tři prasátka :-)

Pantheon - hřbitov s Capilla Guadalupe

tři čuníci

společná při západu slunce

V pondělí jsme zvažovali ještě třetí výlet, který Real de Catorce nejčastěji nabízí turistům: vyjížďku jeepem Willi dolů z hor na poušť, kde bychom obdivovali železniční stanici a viděli, jak roste peyote - halucinogenní kaktus, na kterém tu všichni frčí, a jsou tak příjemně zpomalení a veselí. Ale nakonec jsme to zavrhli. Nechtělo se nám hrkat jeepem po prašné cestě s dítětem, které to brzy přestane bavit. A navíc cena stoupla s odlivem zájemců. O víkendu totiž naplní jeep až deseti lidmi - nejoblíbenější místa jsou na střeše, v pondělí bychom museli mít privátní tour.

jeep Willi s pupkáčem na střeše

další jeepy Willis ve frontě na turisty

Místo výletu jsme se spokojili s objevováním města bez turistů a stánků. Zbývalo nám ještě objevit  Palenque de Gallos - amfiteátr používaný pro kohoutí zápasy, který se skrýval hned za prvním rohem od hotelu, ale v uličce, kterou jsme ještě nešli. A to už jsme měli městečko prochozené tam i zpět křížem krážem. Rozhlíželi jsme se po domech a odhadovali, kde asi točili Mexičana, a potkali jsme bar s lítačkama jak z Desperada. Pak jsme se prošli kousek za město k potoku, obdivovali terasovité dvorky a žasli, jak a kde všude mohou mít ustájené osli, koně, kohouty a další zvířata. Není výjimkou, že z rozvaleného domu na vás švihá ocasem kůň. Je to vlastně vesnice, která na sebe na víkendy obléká drahé roucho. Ale cena pozemků zde stále stoupá, domy se opravují, staví se nové hotely... má to potenciál Guanajuata, ale naštěstí to vypadá, že mají vyhlášku, která jim dává za povinnost v centru mít kamenné fasády. Takže si postaví betonový dům a obloží to kamenem, kdyby tak mezi to vložili trochu polistyrenu.... Ve městě jsme se zdrželi až do brzkého oběda, a pak jsme vyrazili prázdnými ulicemi k tunelu a pryč. Měli jsme tip ještě navštívit osídlení La Paz, které jsme minuli po cestě. Ale restauraci byste tam hledali marně.

Palenque de Gallos

lítačky jak z divokého západu

pohled na město o opačného břehu

ustájení koní

cestovatelka

Población La Paz skrývá muzeum s dobrovolným vstupným - Důl Svaté Anny - Mina Santa Anna. Ujala se nás průvodkyně, která nám vše ukázala a provedla nás skladištěm dinamitu, domem majitele, zahradou, dílnami, skladištěm vzorků horniny, ústím štoly, kolem nádrže na vodu, až k věži, kterou postavili pro hodiny - dar z Mexico City, které ale byly moc velké, a tak je posunuli do Real de Catorce a do dneška tikají na věži katedrály. A z hodinové věže je strážní věž. Prohlídka byla moc příjemná, nelitovali jsme. Důl koupila kanadská firma a plánuje z něj udělat kulturní centrum, již začali s plánovanými rekonstrukcemi.

sklad vzorků hornin

Návštěvu La Paz jsme zakončili u kostela, kvůli kterému jsem tu vlastně chtěla zastavit, který byl ale zavřený. Poseděli jsme na náměstíčku, které bylo jako vystřižené z filmu Mexičan. A to už byl čas na odpolední spánek, skočili jsme do auta a vydali jsme se na cestu zpět do Monterrey s večeří v naší oblíbené Arteaze.