Creel, Divisadero Barrancas

Den 3. - Zelený čtvrtek - náhorní plošina a indiáni, kteří nezdraví a neděkují
Ráno v Creelu. Posnídali jsme z vlastních zásob, navlékli mikiny a vyrazili. Cílem byla vyhlídka nad městečkem se sochou Krista - Cristo Rey. Hledali jsme pana domácího, za dveřmi s nápisem recepce byl ale jeho pokoj, viděla jsem mu až do koupelny, ale nebyl tam. Náhle se odkudsi vynořil z druhé strany dvorka a najednou tu byl i ten kluk, kterému jsme včera platili zálohu za výlet. Oběma jsme dlužili 50 % ceny. Vyrovnali jsme účty, a za odměnu nám domluvili odvoz na kopec. Chlapík s jeepem nás vyvezl až nahoru pod sochu a ptal se, zda má na nás počkat. "Aby se nám tu ti turisté neunavili!" Dali jsme mu dvacku a poslali ho pryč. Z vyhlídky byl hezký pohled na údolí pod námi.

A že jsou ty Velikonoce, vzala jsem pro Vanesu na každý den jedno vajíčko s překvapením. Včera díky tomu posnídala, doplňovala jsem do plastového vajíčka sušenky, dokud je všechny nesnědla. Dnešní vajíčko bylo Kinder Surprise schované u sochy Ježíše. Byl v něm pečetní prsten s razítkem vydří tlapky, takže dneska jsme bratrstvo vydří tlapky s otisky na hřbetech rukou.

Sešli jsme dolů po schodech, proběhli mezi ploty, když už se nám zdálo, že jsme došli k někomu na dvůr, objevil se pan domácí a poradil nám kudy dál - přes hnůj až dolů k silnici. Prokličkovali jsme pár uličkama až k nádraží a mysleli při tom na naše přátelé z USA, kteří se mě před cestou ptali, zdali to není nebezpečné... asi by se tu báli, ale čeho to nevím. Hodná babička sypala slepicím na dvorku, škoda těch odpadků na ulicích. Strejda našel na smeťáku oblé okno, tak ho nalepil do svého domečku vedle těch hranatých, no co. Ty místní chatrče by ani do skanzenu nevzali. Hlavně, že tu žijí šťastně.

Mysleli jsme si, že se na nádraží zeptáme, v kolik to vypadá, že přijede dnešní vlak. Ale celé nádraží bylo zavřené a už tam čekali první nedočkavci a prodavačky. Zastavili jsme se v několika obchodech a v naší oblíbené restauraci Tío Molcas jsme si objednali dva hamburgry s sebou. Než je udělali, Luboš došel pro zavazadla a vydali jsme se na nádraží, kde jsme ještě dost dlouho čekali a pojídali hamburgry.

Dnešní část trati byla samý most-tunel-most-soutěska. Nádherně se to vlnilo skalami. Asi v půli cesty mezi Creelem a Divisaderem trať udělá smyčku - laso a podjede pod svým vlastním mostem. Dnešní jízda je krátká, jen necelé dvě hodiny včetně 20 min. přestávky v Divisadero Barrancas. To je jediná zastávka, kde cestující mohou z vlaku vystoupit, a pak pokračovat v cestě. Divisadero je vyhlídka k divení se nad krásami kaňonu Barrancas. Vanesa usnula, tak jsme se stihli dokonce vystřídat na vyhlídce. Je tu jeden hotel a bambilion stánků se suvenýry a jídlem. Překvapilo mě, že jsem čekala nějakou vyhlídkovou terasu, zatímco jsem přešla silnici a vlezla na kameny na druhé straně na okraji kaňonu. Dostali jsme 15 minut na rozchod, ale pak jsme ještě minimálně 5-10 minut čekali na opozdilce. Nebo na druhý vlak v protisměru. Protože jsme popojeli, průvodčí nás vyburcoval, že budeme vystupovat, a zastavili uprostřed lesů. Čekali jsme dobrých 20 minut než se přisunul protijedoucí vlak. Na zastávce Posada Barrancas jsme pochopili proč.

Posada Barrancas má krásný dřevěný perón po obou stranách nástupiště. Je jenom trochu krátký, takže vlak zastavuje na několikrát, aby lidi mohli vystoupit. Lokomotivy stojí přes silnici a vystupuje se ze tří vagonů, pak se několikrát posune, než všichni vystoupí. Na jedné straně se vystupuje, na druhé straně čekají cestující, kteří nastupují. Velice chytře vymyšleno, aby se neproplétali s kufry přes sebe. Veškerá doprava je na tu dobu ochromena, silnici zaberou autobusy a pickupy přepravující cestující a jejich zavazadla do hotelů.

Chlapi od hotelových transportů nás protřídili. Tady nechte kufr a sedněte si do žlutého nebo bílého autobusu. Nechtělo se nám, byl to k hotelu kousek, ale poslechli jsme. A tak začalo první čekání spojené s touto zastávkou. Minimálně Hotel Mansión Tarahumara - El Castillo to tak má - všechno hromadné, a myslím, že i ostatní. Mají rádi turisty pohromadě. Takže se čeká, až se naplní autobus, až se otevře restaurace, pak se stojí ve frontě na jídlo, pak stres, že ujede autobus, načež se čeká v dalším autobusu, až dojedí i poslední turisté... V Creelu to bylo takové více individuální. Na recepci opět neměli mou rezervaci, a to jsem to rezervovala přímo na jejich webu. Naštěstí měli spoustu pokojů v záloze. Nakonec to dohledali. Myslela jsem si, že už to bude zaplacené, ale nebylo. Ještě nás nahnali na jídlo v čase, který nám vůbec nevyhovoval, raději bychom jedli zítra před nástupem do vlaku, ale na to nebyli připravení.

Během rezervace této cesty jsem několikrát dávala údaje o platební kartě. Dopadlo to tak, že mi volali z banky, že zachytili podezřelou transakci. Nejprve testovací převod 1 Kč, poté nákup šperků za 1000 dolarů. Snížili mi automaticky limit pro internetové nákupy, ale protože jsem zavolala pozdě, transakci nechali proběhnout s tím, že mohu požádat o reklamaci a vrácení. Ale dohodli jsme se na zablokování karty. Důsledky později (viz. La Paz).

Dostali jsme velmi zcestovalého průvodce, který nás vzal na procházku po okraji kaňonu. Jen co jsme vyšli, začal popisovat stromy u cesty. Krátce poté, co vychvaloval léčivé účinky jakéhosi tisu, se paní ze zadních řad ozvala, že nějaký pán něco snědl a teď má příznaky otravy. Chvíli to řešili a došli k závěru, že to má z nadmořské výšky. Pokračovali jsme k vyhlídce a po stezce dolů pod skálu. Cestou jsme potkávali Tarahumarské děti prodávající suvenýry, až jsme došli k několika domečkům pod skálou, ze které vytékal pramínek vody, prý přírodně filtrované minerály. Na konci osady byly zatuchlé latríny a solární panely na střeše.

Po návratu do hotelu jsme dostali přednášku o životě Tarahumarů - Rarámuri. Indiáni, kteří jsou tak hrdí, že nezdraví, neprosí a neděkují. Španělé prý neuměli vyslovit Rarámuri, tak jim postupně začali říkat Tarahumarové. Rarámuri znamená ten, kdo jde vpřed. Někteří to překládají jako ten, kdo běhá, ale je to hlavně v životě. Někteří nemluví španělsky, nejoblíbenější slovo dětí je "peso". Děti žebrají, ale dospělí si humanitární pomoci neváží, co je od bílých, je špinavé. Pokud v zimě dostanou deky, druhý den je prodají. Koupí si alkohol a klidně umrznou u cesty. Za mrtvého muže se dva dny a dvě noci tančí u rakve, za ženu tři, protože je pomalejší, za dítě jeden. Žijí roztroušeni po horách, v jeskyních, chatrčích a kamenných domcích. Pokud jde někdo na návštěvu, neklepe, posadí se před domem. Jeho příchod ohlásí vychrtlí psi. Až má navštívený čas, hosta přijme. Pokud měl někdo smůlu s úrodou, uvaří kukuřičné pivo a sezve sousedy. Popíjí a on jim vypráví, co se mu stalo, o nic nežádá. Druhý den, až vystřízliví, sousedi mu přijdou nabídnout třeba část své úrody. Alkohol je důležitý stmelovací prostředek. Pokud se neurodí kukuřice, nejsou tortily, tamales, ale ani pivo - tesgüino. Jakmile se dítě naučí chodit, je bráno za samostatného člena komunity a může se samo rozhodovat. Třeba zda chce jít do školy, nebo ne. Holka začne rodit brzy po první menstruaci, takže mezi 12. a 35. rokem života přivede na svět až 12. dětí. Odejde s kozama do hor, sama všechno zvládne a vrátí se domů. Mohou jít do nemocnice, ale nechtějí. Z těch 12 dětí přežijí 3-4. Skoro každé dítě má nudli u nosu, zhnisané ucho atd. Živí se kořínky, tím, co vypěstují - zelenina a kukuřice, vším, co se hýbe (krysy atd.) a chlapi chodí dolu do kaňonu (převýšení 1400-1800 m) pro ovoce. Úmrtnost je způsobena nedostatečnou výživou, nedostatkem léčiv, zimou, ale hlavně jejich pohrdáním jakoukoliv pomocí. Přesto jejich počty neklesají. Je jich 50-120 000. Slavní jsou svými běžeckými schopnostmi. Život v nadmořské výšce 2400 m.n.m. jim zvětšil hrudní koše. Jsou schopni lovit jeleny uštváním. Běhají po horách od malička celý život v sandálech z pneumatik a kůže - Huarache. Vyhrávají maratony, tady v horách se pořádají dva závody, jeden kratší - Ultra Caballo Blanco - 82 km ultramaraton po stezkách kaňonu, založil ho Micah True, o kterém je kniha Brorn to Run, tento závod je otevřený pro veřejnost, druhý dlouhý přes 100 km Carrera de los Pies Ligeros se běží 12 - 24 hodin na dvě družstva, která kopou s sebou míč, s baterkami v noci, je pouze pro Tarahumary.