Informace ala ISC – Orientation Week

Celé OWčko organizuje OZSko. ISCčko (AMI – Amigo Mexicano Internacional) mají na výpomoc. V International Office jsou samé mladé dámy - jaké bylo mé překvapení, že seňor Monserat Baňales je seňora!

Úterý byl oficiální příjezdový den, ve středu začal OW informacemi o TEC de Monterrey, Querétaru, kultuře Mexika, podobně jako u nás, ale líbil se mi způsob, jakým nám pomohli se zorientovat v kampusu.

První prezentace byla o studiu. Že Mexičani nechodí na čas, ale třída se zamkne 5min po začátku hodiny a smůla. Mluvili na nás jako na rozjívené děti, které si sem přijeli užít prázdniny, a které je nutno přesvědčit k disciplíně. To se mi nelíbilo, ale bylo to nutné, protože některým Amíkům sklapla čelist.
Druhá presentace byla méně formální, zjišťovali jsme, s kým máme tu čet. Je nás tu 110 zahraničních studentů, z toho 44 z USA, 17 Francouzů, 11 Španělů, 10 Němců, Italové, Kanaďani, Australanky, Japonec, Holanďanka, Irka, Polák Wojtek, Argentýňan Gabriel …

Třetí presentace se mi moc líbila. Angela svou prezentaci o kultuře Mexika pojala velmi uvolněně a vtipně. Kladla nám na srdce, že Mexiko je země extrémů a měli bychom k našemu pobytu přistupovat otevřeně, nelpět na své domácí kultuře jako na té jediné nejlepší a hledat to dobré i v jiném světle. Poté házela vtípky typu: „Když vám Mexičan řekne, že to jídlo nepálí, tak pálí! A když řekne, že pálí trochu, tak to nejezte!“ Já naštěstí, kromě sobotní polévky, nezaznamenala žádné příšerně pálivé jídlo a Gabriela tvrdí, že jím hodně chille a zvykám si rychle. Následovala série pantomim, nebo prostě názorných ukázek, jak Mexičani stojí frontu: nalepeni na sebe. A předvedla, že si místní nelámou hlavu se slušnostmi a když jste jiní, tak prostě civí. Přijdou klidně blíž a prohlédnou si vás od hlavy k patě, co to máte na sobě, proč vypadáte divně…

Po presentacích jsme s AMI šli hrát hry po kampusu. Byli jsme rozděleni na skupinky a chodili jsme od stanoviště ke stanovišti. Jednotlivá stanoviště byla rozmístěna tak, aby nám ukázali nejdůležitější místa a řekli co a jak s občerstvením, kopírováním, sportovištěmi atd.

Hry venku byly zábavné, některé známe, ale jiné by stálo ze to vyzkoušet. Třeba něco ve stylu amerického fotbalu a freesbee, akorát s okurkou namazanou olejem, kterou jsme si přehazovali a měli ji dopravit do kyblíku proti nám hrajícího týmu. Nebo jsme ve dvojicích dostali ručník, dvě dvojice tvořily mužstvo na jedné straně tenisové sítě a těmi ručníky jsme si přehazovali balónky naplněné vodou. Poté jsme měli doběhnout určitou vzdálenost k čáře, od které jsme měli pomocí věcí, které jsme měli na sobě utvořit co nejdelšího hada, ale protože jsme to hráli venku, v poledne a bylo tam pár čumilů, bylo dámám zakázáno se svlékat. Předávání tyčinky z úst do úst znám z Technické přestávky, na mě už kousek nezbyl, musela jsem říct jazykolam, tak si všichni vyslechli Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček :-) Co dál jsme hráli? Přetahovali jsme se lanem, nebo jsme si sedli vedle sebe s roztaženýma nohama, takže tvořily cik-cak zubatou cestu, kterou musel každý proběhnout poté, co se otočil kolem své osy tolikrát, kolik mu je let (dámy polovickrát). A nakonec si nás vyfotili u kašny, abychom na konci semestru měli pěkné portfolio.

Ve středu jsme podepsali smlouvy s rodinami, poté dostali obsáhlý návod jak registrovat víza a co všechno k tomu je potřeba. V tom seznamu je kromě pasu a imigračního dokladu i několik prohlášení od rodiny, účet za vodu, kopie občanky ubytovatele a musíme mít 8 specifických fotek – černobílé, hranaté, z anfasu i z profilu, jako trestanci, nebo hledané osoby. V kampusu mají právníka, který toto všechno má na starosti, což se mi moc líbí, že zaměstnávají tohoto člověka, asi jako my Luďka :-). Po formalitách jsme se šli hromadně vyfotit.

Odpoledne jsme měli hromadný oběd v centru. Byla jsem domluvená s Mariani, že pojedeme společně autem. Myslela jsem si, že když jsem pod dohledem AMI, bude vše OK, ale přijely jsme pozdě a trvalo pár minut, než jsme ukecaly Luise a restauraci, aby nám vyrobili další sezení v průjezdu do dvora. Ale naštěstí vše dobře dopadlo a pojedly jsme mezinárodně mexickou kuchyni. Nečekali, že nás dorazí tolik :-)

V pátek jsme měli Welcome Cremony, která spočívala v tom, že vedení TEC de Monterrey campus Querétaro se pochválilo a všem nově nastupujícím studentům popřáli hodně zdaru a píle.

Překvapením bylo to, že tato událost byla společná pro nás i pro prváky Mexičany, že z toho velkého sálu z prvního dne, udělali čtyřikrát větší sál odstraněním stěn, a že jsme seděli na zemi. V průběhu řečí mezi námi chodili organizátoři s mikrofony a studenti odpovídali na otázky typu: „Jak chcete dosáhnout svých cílů a co pro to jste ochotni překonat?“, „Jak jste se cítili, když jste měli sedět na zemi a jak se cítíte teď?“. A toto bylo ještě proloženo hrou – gordický uzel a konverzací ve skupince. Konverzace i organizace jsem se ujala, ale narazila jsem na jazykovou bariéru a neporozumění od Mexičanů. Nicméně všichni byli moc milí.

Další metou na našem maratonu byl kurz BlackBoardu – něco jako kos a prostředí pro komunikaci s profesory a studenty.

A po kurzu jsem běžela zpět do kongresového centra na registraci sportů a vystavení studentského průkazu. Tato registrace byla společná pro nás, prváky a prváky na prepaTECu – náš gympl přidružený k univerzitě. Bohužel jsem se nakonec na žádnou aktivitu nepřihlásila a jistila si informace o sportovním pasu, na který mohu sbírat body ve svém volném čase a je to kompromis mezi kurzy a sportem ve volném čase. Nepřihlásila jsem se na kurzy, protože z plavání nestihnu jít na urbanismus, na lezecké zdi se odmítám smažit v pravé poledne a ostatní mi kolidovalo s rozvrhem – většina kurzů vyžaduje přítomnost třikrát týdně.

OWčko bylo završeno páteční fiestou – párty na dvorku jednoho domu, ale oficiální „Integration Day“ bude až příští týden. Žádné výlety během víkendu nemají, až později v semestru.