La Estanzuela

Když jsem hledala stránky s tipy co dělat v Monterrey, jedno z mála míst, kde jsme ještě nebyly (kromě muzeí), byl Parque Natural la Estanzuela. Popisovali ho jako málo propagovaný, avšak pěkný park na úpatí hor. Něco jako malé Chipinque. V pátek jsem se zeptala kolegyně Olimpie (ano s měkkým i), jestli nechce konečně něco podniknout společně v neděli. Došla mi totiž trpělivost čekat, až splní svůj slib navázaný na jejího kamaráda, který nám má opatřit povolení ke vstupu na eMe na Chipinque. Nečekejme na něj a podnikněme něco společně. Vyber nějaké skryté místo, kam turisté nechodí. A po krátké úvaze vybrala Estanzuelu. Sraz v neděli v 10 před jejím domem. Vyzvedli jsme ji autem, po cestě jsme minuli maratón, který právě ten její kamarád horský vůdce běží. Prý díky plochému terénu je monterreyský maraton jeden z rychlejších. Vydali jsme se směrem na Santiago. Estanzuela je velmi blízko. Avšak špatně značená. Doptali jsme se. Olimpia tu dlouho nebyla, cesty se změnily díky hurikánu a následným opravám. Kameny dlážděnou cestu už ale poznala. Zvýšili vstupné na 20 pesos. Když se na pokladně ptala kudy k vodopádu, paní, která přišla hned po nás se nabídla, že nás k němu dovede.




Celou cestu štěbetaly, jak to tu bylo před hurikánem jiné, že tamhleta cesta musela být přeložena, opravena, stromy popadaly, koryto se rozšířilo, a který hurikán to tu více zničil? Šli jsme podél řeky, ve které, pozor, tekla voda! Potkali jsme pár krásných kamenno-betonových můstků. Brzy se cesta stočila do kopce ve sklonu, že by to zasloužilo schody, místo klouzavých dlaždic. Holky šli vedle chodníku po kamenech. Vyškrábali jsme se do hor, bylo krásně teplo, slunečno, dole hučela voda... Krásný den. Došli jsme k vodopádíku s nádhernou lagunkou. Dokonce voda nebyla ani tak studená, jak by se na prosinec slušelo. Luboš měl chuť tam skočit, ale udržel se. Nikde nikdo, lidé se tu střídali, ale rozhodně tu nebylo narváno. Takovéhle vodopády se nám líbí, kam nás zavedou místní.
(Později jsme zjistili, že výše proti proudu jsou ještě další koupací místa, mnohem hezčí než to turistické a hlavně bez lidí. Jen nás tu poštípaly mrňavé mušky.)

Po sestupu jsme se vydali na oběd do Santiaga. Byla to ještě dálka. Olimpia nás vzala do restaurace La Paloma, kterou doporučoval její kolega, a stálo to za to. Seděli jsme v patře u patia, venku, ale ve stínu, s výhledem na kostel. Barevné židle byly trochu přeslazené. Jídlo trochu moc masité a pořádné porce. Požádala jsem o zabalení s sebou, ale odkrvil se mi mozek a zapomněla jsem tam i kabelku. Personál mi ji naštěstí hned přinesl, ale na to jídlo s sebou jsem zapomněla jako na smrt. Prošli jsme se po náměstí, kolem betlému u kostela a na vyhlídku. Koukali jsme, jak někdo na přehradě lyžuje na vodních lyžích a vypadalo to, že je nahý. Takový my tu máme prosinec - tento týden.