Hmm, krásný výhled... do bíla :-( Chvíli jsme čekali, pak jsme se šli projít k jezeru, které taktéž nebylo v mlze vidět, tak jsme se vrátili ke kráteru a čekali dál. Lidí na vyhlídce přibývalo a všichni se modlili, odháněli mlhu a smáli se nádherným výhledům do ničeho. Smáli jsme se, že je to nejnavštěvovanější park, protože sem každý musí alespoň dvakrát. Když v tom se nad námi mraky začali rozestupovat a pár paprsků se prodralo až k nám, ale mlha v kráteru byla hustá a ani se nehla. Na druhý pokus se ale rozestoupila i mračna pod námi a v mlze se pomalu odhaloval výhled: až k okraji kráteru, až k jezírku, začali jsme rozeznávat kouř stoupající z vulkánu od mlhy, až se celý odhalil a foťáky nestíhaly cvakat. Všichni byli moc nadšení, že se naše přáni vyplnilo! Včera i dnes se ukázalo, že ne vždycky je potřeba být na místě brzy ráno, někdy se vyplatí chvíli počkat.
Bylo už skoro poledne, měli jsme hlad, byl čas se přesunout k vodopádům míru Waterfall Gardens - Cataratas de la Paz. Krásná oblast, bohužel soukromý pozemek. Nějaký podnikatel měl výborný nápad, že si postaví hotel a zoo u krásných vodopádů v pralese, koupil pozemky a teď vybírá tučné vstupné. Nejezdí sem autobusy, jen další draze zaplacené shuttle busy, a to je důvod, proč jsme se sem vypravili s Markem. Mimochodem, Kostaričani platí mnohom nižší ceny za vstupy do parků, než turisti. Vstupné bylo asi 35 dolarů, s obědem ještě o 16 víc. Ale bar "sněz co můžeš" jsme si užili, dali jsme si od všeho trošku.
Druhou, neméně šťavnatou částí prohlídky, byla malá zoologická zahrada. Voliéra s ptáky ukrývala část specializovanou na tukany, mohli jsme si je prohlédnout zblízka a dokonce se vyfotit s tukanem na ruce! Jsou to krasavci. Kolibříci byli volně v přírodě, lákáni na krmítka. Viděli jsme motýly sosat ovocnou šťávu a líhnout se z kukel.
Žáby spali na listech později označených visačkou. Hadi byli pěkně nechutní, člověk se na ně dívá úplně jinak, když ví, že tyhle potvory jsou v lese všude kolem něj. Opičky s bílým obličejem se předváděli, zatímco mono de araňa (pavoučí opice) spaly. Těšila jsem se na kočičky, ale měli tu jen dvě - malého ocelota a pořádně vypaseného jaguára.
Závěrem druhé části byl tradiční dřevěný venkovský dům s pouze jednou obytnou místností uvnitř, verandou po všech čtyřech stranách a s krávami okolo.
Třetí část se konečně věnovala vodopádům. Nejen, že mžilo, ještě na nás chlístala voda ze čtyřech kaskádovitě uspořádaných krásných, vysokých vodopádů. Před čtyřmi lety zdejší oblast zasáhlo zemětřesení a způsobilo rozsáhlé sesuvy půdy. Turisté zůstali uvězněni v areálu, protože byly zničeny schody i silnice vedoucí do oblasti. Od spodního vodopádu je vidět odhalená hlína v části svahu, který se sesunul. Voda v řece se několik měsíců změnila z modré na hnědou. A dokonce i před dvěma lety napadané kameny a hlína vytvořili v řece přehradu která se roztrhla a vlna vody s balvany opět zničila most pod vodopádem. Díky této katastrofě minulý rok opravili cesty a dokonce vyasfaltovali příjezdovou cestu od Poásu k areálu. A aby toho nebylo málo, viděli jsme v jedné zatáčce v serpentýně uvízlý kamion, který znemožňoval průjezd všem větším náklaďákům. Řidič akorát koukal do motoru a na pomoc mu přišli dva nosálové, kteří se motali okolo, a začali panáčkovat a nakukovat stejným směrem, jako pan řidič. Jako by říkali: "Ukáž... No jó, já to tušil, já vim co s tim máš, máš to rozbitý!"
Po cestě zpátky jsme se zastavili v jenom obchůdku po cestě koupit místní sýr queso palmito a pár místních sladkostí. A hurá do Kartága, kde nás opět s otevřenou náručí přijala naše místní rodina. Byli zvědaví na všechny naše zážitky, dobrodružství a fotky. Lu se těšil na klid na práci, já se těšila, že se vyptám, jak se vaří místní speciality. Večer jsme si pouštěli místní skupiny, se svými znalostmi z Mexika jsem zabodovala, netušila jsem, že skupina Mal País (špatná země) je z Kostariky, na poloostrově Nicoya je dokonce vesnice a pláž Mal País. A z poslechu hudby se večer zvrhl v kurzy tance...
Žádné komentáře:
Okomentovat