Kulturní šok

Nikdy jsem si nepředstavovala jak náročné může být vrátit se zpět. První překážkou byla adaptace na časové pásmo. Při cestě tam to šlo: přiletěli jsme se spánkovým deficitem, vyspali se a začali podle nového rozvrhu. Zpět jsem se ráno probudila v Paříži a bylo k večeru. Další dny jsem se budila v poledních hodinách: ve 13, v 11:30, v 11, v 10:30, zvykala jsem si postupně, ale ještě po týdnu se mi podařilo pěkně zaspat. Nadšení ze sněhu, studeného vzduchu, který štípal v nose, tmy a zimy mi vydrželo jen něco málo přes týden. Začala jsem chodit do školy a bylo vše jako bych ani nikam nejela. Myslela jsem si, že vše je jak má být, že jsem si rychle zvykla, až do chvíle, kdy jsem na sobě zpozorovala smutek, nespokojenost a zamlklost větší než obvykle. Kamarádi mi říkali, že mě nepoznávají, co se mnou je. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou motivaci, metu a plán. Nápady jsem měla, během cestování jsem si vymyslela jeden projekt s časovým rozvržením na celý zbývající čas studia, ale s hrůzou jsem zjistila, že se mi nechce ale vůbec nic dělat. Hlavně nemít zodpovědnost, úkoly a deadliny. Cože? Vždycky jsem zvládala takové množství práce s perfektním time managementem a teď taková nechuť? Neviděla jsem v ničem, co jsem dřív s nadšením dělala, až jsem se mohla přetrhnout, žádný smysl. Padla na mě silná demotivace a pesimismus, neměla jsem chuť vyprávět a probírat fotky, ba ani vidět se s moc lidma. Došlo mi, co je to ten kulturní šok.

Po příjezdu do Mexika jsem měla kladný kulturní šok tři měsíce, muselo se to tedy vyrovnat měsíčním záporným šokem po návratu. Hledala jsem, co mi dělá radost, a našla snad jen tři momenty: klábosení s mámou, film, který jsem si přivezla z Mexika a nový pohyb - běžkování. Měla jsem radost druhý týden školy, že jsem byla docela napřed s navrhováním ateliérového projektu, ale koncept zkrátka nemůže být schválen v první myšlence, takže se vývoj klasicky zpomalil, přesně podle ČVUT zásad navrhování, žádné zahraniční metody práce nemá smysl aplikovat. Takže opět špatně.

Bylo třeba přemýšlet o změně, o nějakém plánu, který by byl motivací a probudil mě z té letargie. Mám v rozvrhu spoustu času, který bych věnovala práci, či praxi, ale nepodařilo se mi nic sehnat. A další plány jsou odvislé od nedostatku financí, které mě teď trápí nejvíce.

Zhodnotila jsem i vztahy: rodinné během pobytu stouply na důležitosti. Překvapilo mě, jak byla rodina v nerovnováze, když jsem chyběla já. Z různých stran jsem slyšela, že byl někdo na někoho nepříjemný, a to proto, že se jim stýskalo. Vše se zdá se vyrovnalo po mém návratu. Objevuji, kdo jsou mí opravdoví přátelé a s nimi se snažím trávit víc času. A nakonec jsem na prvním místě musela řešit osobní vztah a uvědomit si, co vlastně chci.

Nakonec se toho zas tak moc nezměnilo, ale je mi už líp. Také je fajn, že vysvitlo sluníčko, i ostatním se projasnily tváře a rozšířili úsměvy. Motivací pro práci do školy je jeden plánovaný výlet, kvůli kterému musím dřív všechny zápočty a projekty odevzdat. Ale hlavně bych ráda tu práci. Už mám sbírečku motivačních dopisů, ale zdá se, že ani jeden ještě není dobrý.

Shnula bych to tedy tím, že období temna po návratu mám za sebou, jsem opět v jakš-takš klasickém rozpoložení, nicméně přemýšlím, co by se dalo udělat, abych se častěji radovala, jako ty první měsíce v Mexiku. A to bude ale otázka na celý život :-)