Saltillo

Na to, že je sobota, jsme vstali brzy. Pustili jsme se do práce, abychom měli praní a sušení hotové pokud možno během snídaně. No trochu se nám to protáhlo, ale vyrazili jsme mezi desátou a jedenáctou. Cíl cesty Saltillo, nejbližší větší město. Dnes má pršet, na programu jsou muzea. Muzeum de la Katrina - ženské vyobrazení mrtvé ženy, nikoliv smrtky, se hodilo tématicky vzhledem k blížícím se dušičkám, a Museo de Desierto nám bylo doporučeno jako kus dobré architektury panem domácím, a pak jsme se domákli, že nás nadřízený v práci v něm má také architektonické prsty. Saltillo se městem muzeí. Vydali jsme se na západ, tentokrát zkoušíme neplacenou dálnici - jezdí se na ní max 80 km/h, jinak dobrá. Po cestě se nad silnicí motali motýli. Jééé, mariposas monarchas táhnou z Kanady na své zimoviště do Morélie (střední Mexiko). Chuděrky, víry od aut i s nimi pohrávaly a oni se snažili mávat křídly a udržet si směr letu, tak lehcí a maličcí mířící k obřím masivům hor... co si jen počnou s horami...?


Dočetla jsem se, že Museo de la Katrina má otevřeno jen od 10 do 14 hodin. Asi to byla strará informace. Z neděle 1. na pondělí 2. 11. mají výjimečnou 36 hodinovou otvírací dobu. Jeli jsme tedy nejdříve tam. Z navigace jsme nepoznali, že se nás chystá protáhnout centrem. Na první pohled nás mile překvapilo, na druhý jsme si v jeho zácpě pěkně postáli. Ale pozorovali jsme lidi v ulicích, obchody, rušný život, tvář města kterou Monterrey dávno odhodilo a nasadilo mnohem nepřívětivější masku. První poznání: v Saltillu se dá korzovat, obyčejně chodit po ulicích a nakupovat v relativně normálních obchůdcích. (V Monterrey se po chodnících nedá chodit, pořád je o co zakopávat a nakupuj se v mallech, obchodních centrech.) Když jsme zastavili před muzeem, rozpršelo se. Vstupné 35 pesos + příspěvek dobrovolnému průvodci. Muzeum založila rodina, která shromáždila, nebo vyrábí rekvizity. V přízemí je muzeum Katriny, levý vchod vede (nejspíše do patra) do muzea panenek. Průvodce nemluvil anglicky, musel tedy vždy počkat až výklad přeložím do češtiny. Hned u dveří byl oltář Fridy Kahlo. Na Den mrtvých (dušičky) rodiny doma připraví oltář pro zesnulého člena rodiny, který ozdobí vecmi, které měl rád. Nechodí se na hřbitov, ale mrtvý vstane a přijde ke svému oltáři, povečeří a poveselí se s rodinou a v noci zase odejde. Postel, před ní ve třech patrech panenky, misky na jídlo a smějící se lebky. U postele čisté šaty, aby se mohla po probuzení převléknout. Za postelí Katrina zobrazení Fridy, na levé straně zrcadlo, aby se mrtvý mohl upamatovat na svou podobu a řada svíček, aby našel správnou cestu. Všude umělecké předměty, protože Frida byla umělkyně. Vše doplňují žluté květiny, hlavně afrikány, o nichž se věří, že voní tak pronikavě, že je cítí i mrtví. ¨


Další výjev patřil Posadovi, karikaturistovi a satyrickému umělci, který začal zobrazovat karikatury smrti. Začal opatrně se zvířaty. Ale nikdy se neproslavil. To až manžel Fridy, Diego Rivera pokračoval v jeho stopách a dovedl podobu Katriny ve známost. Mexičanům je typické vysmívání se smrti. Všude po muzeu byly napsány citáty znevažující smrt. Třetím výjevem, jemuž kraloval Rivera, byla svatba mrtvých. V pravém rohu nevěsta - kostra v bílých šatech, v levém vdova znázorňující osobu, která se vdávala pro prospěch a své manžely trávila. Prý se vdala 34x a dokonce zabila své dítě, aby se nemusela s nikým dělit o dědictví. V muzeu pořádají večery legend. Večer za 130 pesos se sejdou návštěvníci, kteří se rádi bojí a shlédnou některý mexický horor. Poté se za svitu svíček projdou po muzeu, vrátí se do sálku s televizí a průvodce vypráví 5 legend ze Saltilla. Poslední je o tom, jak drábové chtěli vydrancovat místní kostel - shodou neuvěřitelných okolností San Juan Nepomuceno! Místní ale schovali poklad, a aby byl dobře střežen, zazdili k němu i hocha, který v kostele i v muzeu rád straší dodnes. V další místnůstce měli posmrtné fotografie. Indiáni věří, že fotografie bere část duše. V některých vesnicích to brali tak vážně, že neomaleného turistu neváhali připravit o jeho duši a zabili ho (před deseti lety). Takže vyfotí-li se mrtvý člověk, jeho duše zůstane v té fotografii. Tak fotí hlavně zesnulé novorozence, ale na jedné fotografii je naaranžována na židli matka s dítětem - oba zemřeli při porodu. Aby vypadali živě, dává se jim kávové zrno pod víčko.


Na odlehčení následovala místnost srdcí - prý čím více srdcí člověk vidí, tím je mu lépe a mileji - a typická mexická barevná kuchyně, celá odlaždičkovaná ručně malovanými kachlíky. Říká se: jedním okem sleduj kočku, druhým špajsku. Dříve špajsky nebyly, ani ledničky, potraviny se věšely nad jídelní stůl, aby schly v čerstvém vzduchu. Ale děti na to chodily, tak na ráhně byl zvoneček. A nejen děti, také kočky. Jenže kočky byly rychlejší. Proto "jedno oko na kočku, druhé na ráhno s jídlem." "Čokoláda je nápoj bohů a králů. Drtí se v kleče, hněte sepjatými pažemi a pije s pohledem na nebe." Na závěr expozice mají jako zlatý hřeb do rakve opravdovou přírodní mumii v rakvi. Bez balzamování, nejlépe se jí zachovaly nohy, protože měla hodně sukní. Prohlídka končí průchodem podzemní chodbou na hřbitov. Na to, jak se muzeum docela malé, byla prohlídka celkem vydatná.


Po muzeu jsme navštívili kostel Juana Nepomucena, bohatě zdobený a zdařilý dvoulodní kousek. Chystal se tam křest. Pak jsme to vzali přes kopec s vyhlídkou na město. Kdysi stanoviště kanónů při válce, ve ktré Mexiko ztratilo území Texasu, Kalifornie, Nového Mexika a Arizony. Pod námi leželo městečko černých barelů na vodu, které má každý domeček na ploché střeše. Už jsme měli hlad, další zastávkou byla La Canasta. Restaurace, kterou nám doporučil kolega z práce. A nelitovali jsme. Vcházeje jsme si mysleli, že lezeme do nějaké drahé klubové záležitosti, ale první pohled do jídelního lístku na ceny nás uklidnil. Dali jsme si čočkovou, nechali jsme si doporučit rybí filé na špenátovém lůžku zapečené se sýrem a bešamelem a tacos al pastor jsme měli doporučený od Davida. Završili jsme to vzpomínkou na Marca z Costaricy moučníkem Tres leches - výborný! Zklamali mě akorát se sangrií. Nejdříve jsem nerozuměla, z jakých variant mi dávají vybrat. Když jsme se dobrali toho, že buď lahvové TopoChico, nebo míchanou z vína a limonády, vybrala jsem si míchanou, ale donesli mi TopoChico. A ještě zapomněli, že první objednávky zněla sangria bez ledu. Na dámských záchodech seděl chlap zády obkročmo na míse a hasákem něco montoval. Výzdobu restaurace měli ale moc pěknou. Shodli jsme se, že k ní patří i bělovlasá dáma s černými stíny sedící o tři stoly dále. Nasyceni jsme se vykulili před restauraci, kde se akorát rojily motorky, pickupy a jiné modely aut převlečené za smrtky, pavouky, medvědy, Dart Vadery, Zombíky, netopýry a tak dále. Za asistence policie z autosalonu vyjížděl Haloweenský průvod. Už od čtvrtka v práci v jídelně nebo na záchodech potkáváme zombíky a Katriny.


Rozhodli jsme se nechat muzeum pouště, paleontologie a dinosaurů na příště a jít se projít do centra. Obojí jsme nestíhali. Centrum nás mile překvapilo, ověřili jsme, že se jím dá procházet, že se v něm ukrývá krásný park i několik náměstí, katedrála a dokonce i tržiště s tradiční keramikou, klobouky, koženými výrobky a tkaninami. Nepršelo sice, ale teplota nám neočekávaně klesla na 18°C, na což jsme nebyli připravení, takže jsem vzala za vděk v autě připravenou výbavou do hor: softshelkou a pohorkami. Zato na zpáteční cestě nás chytla pěkná průtrž mračen. Jeli jsme pomalu. Po dešti na silnicích zůstaly kaluže, které nikam neodtékaly, protože tady nemají kanály. Vůbec by se jim tady hodilo pár našich dopravním inženýrů, měli by tu práce na tři generace.

Grutas de García

V neděli nás probudilo slunce, modrá obloha a hodinu posunutý čas. Ano i Mexiko si na zimu posouvá čas, aby drželo krok s USA. Vypravili jsme se na výlet, tentokrát na severozápad, do jeskyně. Navigace nás vypekla u odbočky k jeskyni, která k jeskyni nevedla. Byl tam nádherný nájezd na nadjezd, ale nechala nás sjet pod mostem do bláta, přejet přes přejezd a napojit se na tu novou silnici za nadjezdem. Dojeli jsme na konec silnice zahrazený ploty. Stál tam u nějakého areálu hlídač, zeptali jsme se ho, kudy k jeskyni. Byl připravený. Vytáhl z kapsičky u košile papírek 4x5cm s ručně namalovanou mapičkou. "Vrátíte se na silnici, pod mostem se napojíte, pozor na vlak, pojedete po silnici dál, na kruháku odbočíte..." Dobrý, takže zkratka nefunguje, musíme oklikou. Chtěli jsme jet přímo do průsmyku v horském masivu, který tvoří uzavřenou formaci s údolím uprostřed a jediným průsmykem. Je tedy fakt, že z druhé strany nebylo ani zdání po nějaké silnici, kterou jsme chtěli přijet.


Projeli jsme průsmykem a záhy jsme byli na parkovišti, kde na nás zase nějaký chlapík mával červeným hadrem a navigoval nás na volné místo k parkování. Červené hadry jsou tady vůbec oblíbené. Bez hadru nejste chlap, nemáte čím mávat na auta, aby zastavila, aby zaparkovala, aby se posádka najedla v naší restauraci, aby se auto opravilo v našem servisu, aby si řidiči dali pozor, přejeli do jiného pruhu, protože za zatáčkou je nehoda, aby řidiči kolem staveniště projížděli rychleji atd. Červené hadry tady prostě na auta platí. Zaparkovali jsme pod lanovkou. Jeskyně je ve skalním masivu a ke vchodu jezdí lanovka, aby náhodou někdo po cestě nezhubl. Švýcarská velkokabinka pro 25 lyžařů pojme až 40 Mexičanů, jezdí každých 30 minut, stojí 80 pesos včetně vstupu do jeskyně a slouží k dávkování turistů. Nahoru lze jít i pěšky, 40 min až hodinu, vstup za 50 pesos, ale bylo nám řešeno, že cesta je po včerejším dešti uzavřená. Nahoře u jeskyně se turisté vyfotí s údolím obehnaným horami. Nechápu, jak to vzniklo, vypadá to jako kráter, ale není to kulaté. Vrstvy horniny jsou opět kolmo čnící do nebe. Když se dofotí,jsou nahnáni k vchodu do jeskyně, kde se seřadí a ujme se jich průvodce. Nezbylo, než se zařadit do stáda.


Obdivovali jsme jeden pár: baculatá paní kolem 50 let, střižená a zmalovaná jak z 80. let, zřejmě z nějakého severoamerického zapadákova, on o půl hlavy nižší, macho-Mexičan jak se patří na kovboje, bez klobouku ani ránu, nesmí chybět knír, opasek s přezkou a kovbojské boty. Docela nás bavili. Jeskyně byla velká, plná krápníků a protkaná cestičkami tak, že jsme měli pocit, že bychom se mohli i ztratit. Dost dobře to ale mohly být dva velké spojené dómy a spousta zákoutí. Prý jsme ušli 2 km a 700 schodů. Jeskyně byla podezřele suchá, téměř nikde nekapala voda. Prý včerejší déšť byl slabý a vodě někdy trvá i týden, než se prosákne dovnitř. A já se bála, že tu bude potopa. Alespoň to neklouzalo. Bylo to celkem impozantní, někdy pěkně nasvícené, v každém salonu LEDková tabulka s názvem. Asi nejvíce nás zaujala ruka mrtvého a kaplička, kde u stropy visely dva skleněné lustry. Akorát že při bližším pohledu se člověk neubránil pocitu, že některé stalagmity někdo rozřezal a znovu poslepoval na pěknějším místě a něco vylili betonem. Krápníky byly pozurážené.


Dolů se nám kupodivu podařilo jít pěšky, najednou cesta nebyla uzavřená ani rozbitá. Dole na parkovišti to vypadalo jako na pouti. Všude lidi čekající na lanovku, dole na parkovišti křičel někdo do megafonu, že mají výborné tortilas a gorditas. Ještě, že jsme tu byli ráno. Nicméně jsme se domluvili, že se necháme zlákat na atrakci gorditas. Byli jsme nejistí, ale všechno nám ukázali. Kuchyni, kde vaří maminka a babička, gril, který obsluhuje táta a syn, dcerky, které lítají mezi hosty a zřejmě se naučily psát, hlavně aby mohly přijímat objednávky. Dali jsme si každý dvě gordity - trochu silnější placička, která se rozevře a naplní. Užili jsme si 100% lokální zážitek a modlili se, aby nás nebolela břicha. Já tentokrát dobrý, Luboš trochu prděl. Zajeli jsme se podívat trochu do nitra údolí - jedno řídké osídlení a jedna cementárna. U výjezdu z pohoří jsme potkali něco jako zážitkovou zoo. Mají tam žirafy, zebry, želvy... u vstupu si koupíte kyblíček mrkve a všechno to můžete krmit a hladit. Na velbloudech se můžete i vozit. Nezlákali nás.


Vydali jsme se do městečka García. Našli jsme centrální park, zaparkovali a odehnali kluky s hadry. Prošli jsme se obyčejnými malebnými uličkami. Koupili si pivo, probrali budoucnost a po čem se nám stýská. Poseděli tu a tam, odpočinuli si. Ještě, že tu všude jsou ty obrovské nedostupné skalnaté horské masivy tvořící nádherné kulisy a pár malebných uliček. Kdyby tu bylo jen Monterrey a rovina, bylo by to fakt k zbláznění nudné.

Hurikán Patricia a kočičí den

V pátek se rozšířila zpráva o bouři v Pacifiku, která se změnila na jeden z nejsilnějších hurikánů vůbec. Dostal jméno Patricia. Blížil se ze západu k pobřeží Mexika. zpravy.idnes.cz Než dorazil do Manzanilla, trochu zeslábl, ale i přes to nadělal pořádné škody. Obyvatelé byli připravení a evakuovaní. Během soboty zeslábl na tropickou bouři a pohyboval se směrem k nám. zpravy.idnes.cz V pátek večer začalo příjemně mrholit, v noci v nárazech pršelo, pršelo i celou sobotu. Déšť občas zesílil, ale nic strašného. Báli jsme se, že až "bude padat obloha", bude to horší. Zbytky bouřky k Monterrey dorazily mezi 16 a 19 h. Věříme, že přehrada v horách zafunguje a nepřiženou se záplavy. Prý byla nedávno opravovaná po poškození jiným hurikánem. Konečně se příjemně ochladilo. Vlhkosti tu máme dost i bez deště. V půl sedmé přestalo pršet. Žádné kroupy, žádná pohroma se nekonala. Na sobotu jsme tedy neplánovali žádný výlet. Byl vyhlášen kočičí den. To spočívá v domácích pracích prokládaných spánkem.


Dopoledne jsem se rozhodla vyzkoušet troubu. V plánu byla kakaová buchta z pytlíku, protože kakao v prášku nevedou. Ve výbavě bytu není plech, ale našla jsem zapékací skleněnou misku. Plynové trouby jsem se nebála - z počátku, u rodičů funguje celkem dobře. Centrální škrtání ji ale nezapálilo. Neztratila jsem hlavu a zapálila jsem kahánek zapalovačem. Místo aby se rozžehly další trysky v troubě, hořel jen ten jeden kahánek, plyn smrděl po celém bytě a v troubě žádné řádné teplo nebylo. Vzdali jsme to. Co s buchtou? Na hořák s ní. Dle očekávání se zespodu začala připalovat, zatímco na povrchu byla tekutá. I rozlila jsem ji na dvě pánvičky, jako by to byly pořádné palačinky. Bohužel pozdě mě napadlo, že by to chtělo otočit a trochu se připálili. Výsledkem jsou tři buchty různé struktury a připečení. Po obědě byla degustace. Malá pánvička vyhrála. Těším se na svojí elektrickou troubu doma, až nebudu muset šaškovat a improvizovat, ale to je život. Další kuchařská historka do sbírky.


Buchta záhadně zmizela ještě během soboty. Luboš celý den spal, tak nevím, jak se to stalo.

Volný čas

Volný čas ve všedních dnech je v našem případě období od 6 do 9. Ale jen díky tomu, že se navečeříme po cestě z práce v autě. Luboš se snaží pročítat učebnici španělštiny pro samouky, já si čtu, nebo brouzdám po internetu. Štvalo mě, že nemůžu najít žádnou veřejnou knihovnu, studovnu, kde by Luboš u španělštiny neusnul do tří minut. Takhle to tady nechodí. Musíme se zkusit zeptat v některém oploceném kampusu vysoké školy, jestli by nám neudělili speciální přístup do knihovny. Nedařilo se mi najít ani žádný veřejný bazén, kam bych si mohla jít zaplavat. Nakonec jsem dostala tip na sportcentrum TYM. Mají dvě střediska. Jeden bazén v San Jeronimo, druhý bazén i s tělocvičnou v centru San Pedro. Jednou po práci jsme se zajeli do San Jeronimo podívat. Bazén je zastřešený, ale venku. Dá se zatáhnout plachtami, pak se vytahují, že je klimatizovaný. Je to malá 25ka, voda 25°C a ještě jeden menší na aqua-aerobic, 29°C. Bojím se, že voda bude moc teplá, protože v hotelu měli místo bazénu na plavání termální lázně a plavat se v tom opravdu nedalo. Cenu za jednu návštěvu jsem se nedozvěděla. Dva dny v týdnu na hodinu jsou za 1000 pesos na měsíc. Nejlepší je režim 2 libovolné dny v týdnu bez omezení času za 1100 pesos na měsíc. 3x 1300p/m, 5x 1600p/m. Aquaaerobic 1h/m za 1300p/m.

Dají se najít asi všelijaké služby a kurzy. Masáže, jóga, taiči, takewondo... ale nejlepší je dát na něčí doporučení. V případě našeho druhého zájmu, do kterého jsme byli ochotni investovat, jednalo se o kurzy španělštiny, jsme našli jen jediný důvěryhodný odkaz: Spanish Center Monterrey. Několikrát jsme se ulicí Río Potomac projeli autem, protože to máme blízko, téměř po cestě do obchoďáku. Dokonce jsme i vystoupili a ptali se lidí mezi domy 408 a hned vedle stojícího 440, kde je škola v čísle 423. Nevěděli. Dům nebyl k nalezení. Nikde žádná reklama. Individuální hodina stojí 500 pesos, 2 a více lidí ve skupině je za 250 pesos. To tedy není vůbec levné. 750 Kč za hodinu, kdo to má? Po dalším marném hledání nějakého soukromníka, který by někde na webu nabízel soukromou výuku španělštiny, jsme souhlasili s evaluační hodinou v centru. Přijeli jsme s 30 min zpožděním kvůli dopravě. Škola byla tuto večerní hodinu otevřená jen kvůli nám. Luboš dostal první oťukávací hodinu španělštiny, já byla prozkoušena z konverzace na témata testující všechny možné časy a způsoby. Pro mě nemají parťáka, musím mít soukromky. Prý tak zkušeného žáka testuje podruhé v životě. Parťáka ale nemají ani pro Luboše. Většinou žáci mají 10 hodin týdně a více - intenzivní kurz. Ale nabízejí 1. tři návštěvy zdarma. Třeba se mezi tím někdo přihlásí, kdo bude chtít jen 2h týdně. Luboše pochválili, že rozumí o čem je řeč a má dobrý základ z francoužštiny.

La Ciénega de Gonzáles – El Salto

V neděli jsme zamířili k Caňón Santa Catarina z druhé strany. Motorkáři nám včera řekli, že se údolím dá jet 15-20 km až na konec, kde jsou strmé skály a soutěska. Údolí se nám zdálo příliš jednotvárné, sedli jsme do auta a jeli raději po dálnici a kolem již známého vodopádu Cola de Caballo dále do hor. Cesta se šplhala ho kopců jako stezka trolů, jen trochu v příkřejším sklonu. Cestou jsme potkávali vytuněné VW brouky, buginy, i nevytuněné pickupy i autobusy, za kterými se dělaly kolony. Cesta vedla přes sedla, soutěskami, kde bylo zjevné, že pokud se valí voda, silnice může být pod vodou, přes brody... Až jsme dojeli do La Ciénega de Gonzáles – horské vesnice, kde se setkávají zasucha dvě vyschlá koryta, dnes dva potoky, protože v noci pršelo, za dešťů dvě řeky. Je tu spousta rekreačních areálů, kempů, chatiček k pronájmu a hlavně půjčoven bugin, čtyřkolek, ATV, motorek a jiných prdi-potvor. Uprostřed vesnice jsme našli nenápadnou odbočku k El Salto a nechali auto na placu parkoviště, kde nikdo nevybíral inzerovaných 25 pesos.


Kolem nás se proháněly všelijaké čtyřkolé prdi-potvory, většinou s dvoučlennou posádkou: kluk nebo chlap třímající řídítka, s jiskřičkami v očích se řítící do mělkého potoka plnou rychlostí, aby to pořádně cákalo a skákalo, za ním jeho družka držící se čeho se jen dalo, vřeštící a nadskakující naprosto nekontrolovaně na zadní sedačce. Vytuněné vícemístné buginy měli navíc soustavu reproduktorů vyhrávajících na plné koule jak o pouti přímo do uší posádky. Kroutili jsme hlavami a vydali jsme se mezi nimi pěšky přes kameny a potoky, brody evidentně připravenými buldozerem pro nejlepší míru zážitku z jízdy. Vešli jsme do soutěsky a mohli si vykloubit krky obdivováním vysokých skal, tyčících se nad námi. Skákali jsme přes kaluže, uskakovali přes stroji a kamením, které lítalo za nimi. Alespoň se v tom bordelu nemusíme bát hadů. Došli jsme do místa, kde se cesta odkláněla z koryta řeky. Těžké rozhodování, ale zvítězila cesta. Za chvíli jsme viděli potok mizet hluboko pod sebou, a ještě hlouběji v řadě zaparkované buginy v jedné velké párty. Tušili jsme tam dole vodopád. Nebylo nám však jasné, jak se tam dolu dostaneme, vysoké stěny nad námi nedávali příliš prostoru k manévrování nějaké cestě.


Nakonec jsme se nějak zklikatili dolu k ostatním. Viděli jsme cestou dvě opancéřované ještěrky. Šli jsme pod skalní stěnou, na které byla cedule: Toto není skládka, ale ráj. Stáli jsme asi 3 metry od skály a za krk nám káply kapky. Jeli jsme očima nahoru, skála byla posetá expreskami. O kus dále dokonce byla skupina horolezců. Skála překlenovala cestu, na různých útvarech se drželo pár rostlin, a za jejich kořenů nám kapala voda za krk. Brr, rychle pryč. Za poslední zatáčkou cesty se před námi otevřel kamenitý plac, jezírko a vodopád. Dokonce si tady dole někdo otevřel přístřešek s prodejem vařených kukuřic a dalších pamlsků. Většina si ale přivezla vlastní občerstvení, někteří i skládací stoly. Bohužel většina odpadků po nich zůstala na zemi. Lidi lezli do vody a fotili se, bylo jim jedno, že jim voda promáchala jejich podzimní kotníčkovou obuv a vzlíná po džínách. Jiní se museli vyfotit na svých polo utopených strojích až co nejblíže vodopádu. Vsázeli jsme se, který z nich už nevyjede z vody. Na rozdíl od všech těch frajírků, šel Luboš do plavek a poprvé za ten měsíc, co už tady jsme, se vykoupal. Voda byla studená. Když se vrátil z průzkumné plavby, hlásil, že z jezírka zatím nic neodtéká. Stále se teprve plní vodou, která napršela v noci. Ještě chybí tak metr, než začne přetékat a Santa Catarinou zase poteče voda.


Dnešní výlet za vodopádem jsme ohodnotili jako skvělý, 9 bodů z 10. Žádné vstupné, pěkná procházka i pěkný cíl cesty. Skvělé prostředí, neporovnatelné s Cola de caballo. Vrátili jsme se do auta a rozvažovali co s načatým večerem. Nechtělo se nám jet zpátky stejnou cestou. Nebyli jsme si jistí, že máme dost benzínu na cestu přes hory na druhou stranu. Auto hlásilo dojezd 68 km, navigace hlásila 64 km k hlavní silnici u Saltilla. Táhlo nás to do hor, riskli jsme to. Hnedle za pár zatáčkami nás ohromil průsmyk vlků. Puklina mezi horskými hřbety, ve které čněla skála jako obří tesák. Nestačili jsme se rozhlížet a nadávali na střechu auta, přes kterou nebylo vršky skál vidět. Překvapila nás velmi dobrá silnice, lepší než po které jsme přijeli. Tachoměr a obsah nádrže byli také milosrdní. Už jsme dále nestoupali, tak spotřeba rapidně klesla. Navigace hlásila, že přes hory pojedeme 2 hodiny, protože tam je 30km/h, jeli jsme 60 a zdolali to před setměním jako nic. Nelitovali jsme rozhodnutí. Dostali jsme se kraje, který uznává podzim. V sedlech bylo 14°C a pár žlutých topolů. Projížděli jsme najednou zemědělskou krajinou. Začalo přibývat políček a sadů, objevila se půda, která nám jinde chybí - jen kamení a keře, tady je co obdělávat. Vyhoupli jsme se do jednoho zvýšeného údolí, které jako by řeka neodnesla s sebou, jako by mezi skalami uvízla zemina, kterou v jiných údolích voda odplavila, toto údolí bylo mělké, vysoko položené a široké. Všude okolo ovocné stromy potažené černou sítí proti škůdcům. Ty sítě mi připomínali síťky, které mají zaměstnanci v továrně na hlavách, aby jim nepadali do výroby vlasy. Byli jsme tou obyčejnou nádherou ohromeni a okouzleni. Přitom na tom nic nebylo, prostě nám to bylo jenom bližší. Opájeli jsme se pohledem na hory ozářené zapadajícím sluncem.


Hory jsme přejeli a dojezd jsme měli ještě 40 km. Natankovali jsme u benzínové stanice umístěné ve středním pásu, aby do ní mohla zajíždět auta z obou směrů. Bylo zvláštní sjíždět a najíždět z/do rychlého pruhu. Vyzkoušeli jsme si placenou dálnici, která vede do Saltilla - některý náš další výlet určitě povede tam. A přijeli jsme zpět do Monterrey přesně do místa, kde je vjezd do údolí (řeky) Santa Catarina, kde jsme byli včera.