V 6,30-40 nasedáme do auta a vyrážíme na cestu do práce. Posloucháme u toho audioknihy, např. Muž jménem Ove. Pomáhá nám to těšit se na cesty do a z práce. Cestu už zvládáme z paměti bez navigace a když vyjedeme před sedmou, trvá jen 40 minut. V 7,30 parkujeme v garáži. Jednou jsme zaparkovali obráceně (čumák musí být do uličky), byli jsme pokárání a museli jsme jít přeparkovat. Kolegové také chodí na 7,30. Máme pro sebe obrovský openspace, něco jako 300 m2 pro 15 lidí. Sedíme v 1/4, zbylý prostor jsou meetingové stoly na výkresy a jednání. Zatímco venku je 35°C, v kanceláři aby si jeden oblékl svetr. Klimatizace vrčí na plné obrátky. Odhaduji to na 18°C, i když v kancelářích při sedavém způsobu práce má týt 22°C. A běda, pokud zůstane zapnutá přes víkend. Mám s sebou letní šaty, které jsou do práce nepoužitelné, protože jsem ráda za džíny a dlouhý rukáv. Nechápu, že dva zaměstnanci si vybrali místa přímo u výdechu klimatizace a fučí jím to za krk.
Jsme tady, abychom zprostředkovávali komunikaci. Jeden by si myslel, že když požádám člověka z vedlejší budovy o setkání a vyjasnění zadání, domluví se čas a místo, kde se budeme moci setkat. Ne, "přeci jsem na ten e-mail odpověděl, to musí stačit, něco pošli, já ti odpovím, jestli se mi to líbí." A dokonce i kolega od vedlejšího stolu místo aby přišel a řekl: "hele, vyjednal jsem to nakonec takhle, takže to uprav podle této skici", mi to raději oskenuje a bezeslova pošle e-mailem. Asi je musí strašlivě otravovat, když se na jednodušší dotazy ptám přímo ústně, místo abych sepisovala e-mail a posílala ho v kopii na další lidi, kteří chtějí mít přehled co se kde šustlo. Všichni chtějí mít přehled, mít možnost něco říct, ale nikdo nechce mít zodpovědnost a vynést rozhodnutí. Normálka, nic divného. Čas od času hrobové ticho prolomí hláška: "Vas iř?" (vas ir - doslova jdeš jít čili v překladu půjdeš?) Před dvěma týdny někdo přišel s nějakým vtipným videem, které jsem nikdy neviděla, ale slyšela nejméně 10x. Pak se všichni smějí a opakují "Vas iř"? A ve skrytu doufají, že už se brzy ozve: "Lunch time!" Na tento povel všichni vystřelí, jakoby seděli na pružince, a mílovými kroky míří do jídelny. Ve vitrínce je vystaveno několik talířů s jídly, ale ve skutečnosti si člověk u ohřívacího pultu naporoučí, jakou kombinaci chce. Chyták je, když zrovna některá část odpočívá schovaná v troubě nebo lednici a není vystavená. Pak se hodí mít nastudovanou denní nabídku. Většinou je na výběr z několika druhů mističek se zákusky (pudink, želé neskutečných barev, mléčná rýže, buchta, kousky ovoce), polévka je vždy jen jedna a bývá výborná, zvláště s limetkou. Hlavní jídlo začíná volbou přílohy. Standart jsou dvě přílohy ze čtyř nabízených (rýže - někdy je obarvená nebo s hráškem, těstoviny - většinou se sýrovou omáčkou, brambory nebo kaše - ty jsou tady tvrdé, frijole - fazolová kaše, zelenina - vařená brokolice, mrkev, květák. Pak je na výběr ze 3 - 4 druhů masa. Bývá tam přírodní řízek, maso na nudličky se zeleninou, tacos, flautas, občas ryba, plněná vaječná omoleta, pečené kuře, obalované kuře, maso v omáčce, karbanátek atd. U pokladny to lze vyšperkovat limetkou, tortilami, houstičkou, vodou nebo sklenicí na postmix a ubrousky. Ještě si můžeme dojít k salátovému pultu a nabrat salát, rajčata, vařenou zeleninu, krutony a salsy. Kolegové se snaží s námi zapříst rozhovor na nepracovní témata, která se točí obyčejně okolo naší (ne)znalosti španělštiny, Mexika a rozdílů s ČR. Většinou si po obědě v jídelně pěkně popovídáme než se vrátíme každý ke svému pracovnímu stolu.
Odpoledne se všichni vrhnout na termosku s kafem a líbají ruce slečně, která ji přinesla. Mě víc zajímalo, kdy nám přijde někdo vyměnit prázdný barel s vodou za plný, abych mohla udržovat pitný režim. Po týdnu otravování jsem se dočkala nového barelu. Máme elektronicky zvedací stoly, s oblibou si je odpoledne vysuneme a pracujeme ve stoje. Měla jsem štěstí, že mi kromě kumunikace hned na začátku zadali nakreslit dočasné kanceláře na staveniště do kontejnerových buněk. To mě baví. A něco po mě zůstává hmotného, ne jen plnící se e-mailová schránka a dotazovací excelové tabulky. Během dvou týdnech sezení na stejné židli mě pobolíval horní levý úpon hýžďového svalu - u kříže. Jednou večer jsem si šla zaběhat, a od té doby to bolelo šíleně, jako by byl úpon zanícený nebo co. Potácela jsem se neschopna se ohnout, nejhorší bylo se narovnat, nejlepší se nehýbat vůbec. Aplikovala jsem ibalgin mast, a nic, slivovici, a nic nepomohlo... Až jsem si zkusila vyměnit židli v práci, už v poledne jsem cítila, že je to lepší. A to ta první židle nebyla žádná stará šunka. Máme tu být 8 hodin + 1 hodina na oběd. Teoreticky tedy do 16,30, (i když oběd stíháme za půl hodiny), ale málokdy se nám podaří odejít před 17,00, kdy se všichni zvednou a zamíří na parkoviště. Před námi je hodinová cesta domů. Dokud jsme po cestě neposlouchali nic než navigaci a neměli s sebou svačinu nebo dokonce večeři, přijeli jsme po šesté úplně naštvaní a vyčerpaní, uvařili si, nebo zašli někam na jídlo, kde jsme se přejedli, a pak už jen upadli do postele a usnuli. Od té doby, co jsme to vypilovali a naučili se využít čas v autě pro večeři, nebo nákup v půli cesty, umíme dorazit před šestou v dobré náladě, připraveni něco ještě podniknout. Můžeme si jít zaběhat. Pár bloků od domu, uprostřed hlavních tříd v naší čtvrti, je zelený pás, kterým se klikatí a vlní tartanový pruh plný skupinek běžců. Křižovatky překonává díky masivním konstrukcím betonových lávek, které se také klikatí a vlní, takže člověk se nenudí a neběhá jen po rovině. Také zkoušíme najít v okolí školu španělštiny, chtěli bychom chodit na kurzy. Ani s přesnou adresou se nám to napoprvé nepovedlo. Dokonce jsme zapnuli televizi s přáním najít nějaký jednoduchý program, u kterého by se Luboš mohl učit španělštinu. Nejvíce vyhovoval křesťanský program s vařením. Ale jinak jsme klidně mohli strávit večer přepínáním programů a hledáním něčeho, na co by se dalo dívat. Na domácí spotřebiče si zvykám pomalu. Řekla bych, že mnohem hůře než při mé první studentské návštěvě Mexika. Asi jsem zestárla a zvykla si na svoje spotřebiče. Cítím se provinile, když žádám majitele, aby mě naučil zacházet s klimatizací, pračkou, sušičkou... Nedůvěřivě koukám do pračky v vrchním plněním a šroubem uprostřed. Alespoň že do ní vede přípojka teplé vody, protože hřát to neumí. Vnitřek je podezřele umělohmotný a cyklus je podezřele krátký. Nejdůležitější ale je, že jsme si koupili vlastní přehoz přes sedačku a peřiny, do kterých se můžu s důvěrou zavrtat, než ji skopu, protože je tu vedro i v noci. S kapající klimatizací se spát nedá.
Žádné komentáře:
Okomentovat