Chipinque National Park

V sobotu jsme se chtěli vydat na vyhlídku. Byl nám doporučen kopec Chipinque. Na nějaké přípravy nebyl čas. Ale když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že venku leží mrak a hory nejsou vidět - nic než bílo. To se nám hodilo, kam bychom se honili, když máme sobotu a můžeme si přispat. Tělo si žádá odpočinek. Na poledne jsme se vydali nakoupit peřinu, polštáře a povlečení do obchoďáku, a když jsme ve tři vyšli, zjistili jsme, že mrak povolil a sluníčko se dere na zem. Koukla jsem se do mapy, který kopec v okolí se jmenuje Chipinque, a on to hned ten nejbližší. Dokonce jsme se tam byli předevčírem podívat na byt - na jeho úpatí. Vydali jsme se vstříc dobrodružství přírody. U vjezdu jsme zaplatili 95 pesos za to, že můžeme dojet až nahoru. V návštěvnickém centru měli mapy rozebrané, ale slečna mi poradila pěknou procházku. Až k vyhlídce to jsou 2 hodiny (7 km), ale můžeme se otočit na rozcestí po 45 minutách a za velkou pínií jít po horní stezce zpět na Mesa del Chipinque. Dojeli jsme na horní parkovišti k hotelu. Všude spousta hřišť a piknikových stolů, veverek, aut a sportovců. Ocitli jsme se jeden v košili, druhá s kabelkou přes rameno uprostřed olegínovaných běžců a cyklistů. Takto vstupujeme do divočiny s rozpaky, ale brzy nás uklidňuje široká štěrková cesta vedoucí po vrstevnici docela přívětivým borovým lesem. Pro cyklisty jako dělaná. A učinili jsme objev - není tady nesnesitelné vedro, ale příjemných 24 °C.


Po pár desítkách minut docházíme jednu skupinku mladých sportovců na procházce. Dívčina pokulhává, stěžuje si na do krve rozdrásanou achilovku, její partner se to rozhodne řešit a zastaví skupinu. Dojde mi, že mám asi v kabelce náplasti a jednu jim nabídnu. Hned se cítím lépe. Slečna s kabelkou zachraňuje holčinu, která neví, že do běžeckých bot patří ponožky. Její přítel jí obětuje své ponožky. Ještě že jsem tu kabelku měla. Na dalším rozcestí jsme přistihli nosála, jak se drápe po igelitovém pytli koukajícím ze dna odpadkového barelu v naději, že vydrápe slupku od banánu nebo zbytek sendviče. Po zkušenostech z Costa Ricy se rozhodnu se s ním podělit o své jablko, ještě, že mám kabelku. Mrcha jedna ochočená se nebojí a chce víc jablka. V tom projíždí kolem strážce parku na kole a varuje mě, že ho nemám krmit, nebo mě bude pronásledovat a může i kousnout. Ale na dupnutí se klidí. Došla nás Odřená pata, dávám nosálovi ohryzek, mají z toho posvícení, fotí jako zběsilí a dávají mu k dobru ještě malý pomeranč.



Zkušený cyklista nám radí kudy dál. Mlaďoši se nenechávají zastrašit pokročilou hodinou večerní a pokračují na vyhlídku, která vypadá jako posed. My se otáčíme, velkých pínií je tu požehnaně, ale cyklista nás ubezpečuje, že tudy tou stezkou také dojdeme zpět a bude moc pěkná. Odbočili jsme z "dálnice" na méně frekventovanou stezku, která se zanedlouho zúžila na lesní pěšinu a začala stoupat a klesat. Šli jsme těsně u skal, u konce porostu, nad námi se tyčil ostrý hřbet skalního masivu s třemi výraznými homolemi, kterým se tady říká M (eme) jako Monterrey. Potkali jsme odbočku k Orlímu vrcholu (3km do kopce). Z plánku vyplývá, že by se dalo vyjít na hřeben a jít po něm na vrchol Mka. Musíme se někde zeptat, zda se to dá a na jak dlouho to je. Bude to pěkná procházka na některý další víkend. Jsme zvědaví, co je za vrcholem. Víme jenom z mapy, že spousta rovnoběžných údolí a dalších takových hřbetů. U jednoho suťoviska jsme potkali tlupu nosálů, kteří hledali mravence pod kůrou spadlého stromu. Na Mesetu jsme došli akorát, trvalo nám to celkem 3 hodiny. U konce jsme se trochu lekli, když jsme došli k zavřené bráně, ke které vedl z obou stran ostnatý plot, ale pak jsem si všimla branky o kousek níže a poslední překážku jsme překonali a sedli zase do auta, spokojeně unavení a vydali jsme se domů. Čeká nás poslední večer v hotelu.