neděle 11. října 2015

Santiago

V sobotu jsme uklízeli, prali a vařili. Se vším jsme se museli trochu popasovat. Praní šlo hladce, ale pan domácí ještě nedodal slíbený sušák na prádlo. Venku je 26-30°C (tento týden je chladnější) a my máme používat sušičku? Sušičku jsem se snažila vyčistit. Marná to snaha. Vyklepala a vytřela jsem z ní chuchvalce prachu. Prádlo po první várce bylo stále mokré, přidala jsem druhou várku, která se právě doprala. I po druhém cyklu bylo vše stále mokré. Doprala mi třetí pračka. Vytasila jsem ramínka ze skříně a běhali jsme po bytě, jako bychom si hráli na schovávanou, a hledali, kam by se to dalo rozvěsit. Tyč od sprchy to neunesla a spadla. Na terase se nabízela tyč, ale si je to vodovodní trubka, tak jen opatrně. Košile a haleny tedy visí, zkoušim třetí cyklus sušičky s kalhotami. Zase nic. Takového rambajsu to nadělá a k ničemu to neni dobrý. Namotala jsem kalhoty na další ramínka a objevila na terase mřížové dveře, kam se vešly. Jenomže jsem si o ně ušpinila bílé kalhoty... Do večera bylo vše suché. Až po týdnu jsme se doptali, kde byla chyba. Stačilo otočit kohoutem od plynu a vše fungovalo, jak mělo. To mě tedy nenapadlo, že sušička suší na plyn. Co se úklidu týče, vysavač tu nemají, jen mop, který pouští stejně třásní, jako vlasů, které sebere. Po marném počátečním boji jsme zkusili spojit síly, jeden s mopem, druhý se smetákem a lopatičkou. Ne vytírat prostě neumíme, i vzali jsme hadry do ruky a šli do kolen. K obědu byla v plánu brokolicová polévka a těstoviny. Pan domácí nám koupil nové pánve. Ale hrnec žádný. Ptala jsem se ho, v čem budu vařit rýži, brambory a těstoviny, prý na pánvích (bez pokliček). Inu zkusila jsem to. Brokolice jakš takš, zachránil to mixér. Těstoviny taky jakš takš, ale není to ono, špatně se to slívá. Jdeme pro hrnec. Začínají se nám hromadit účty od věcí, které tu budeme muset/chtít nechat. Odpoledne mě čekala první cvičná jízda s automatickou převodovkou. Šlo to dobře, na auto si zvyknu, horší bude místní doprava. Jeli jsme na konec hlavní třídy, pak mezi vysokými zdmi od privátních čtvrtí a dojeli jsme do lůna San Pedra. Staré parkové náměstí, altán uprostřed, svatebčané, trhovci, kostel, barevné domečky... Úplně jiný svět. Prošli jsme se a koupili jsme si klobouky. Jsme připraveni na zítřejší výlet.


V neděli jsme vyrazili do Santiaga. Našla jsem na blog.mexicodestinos.com tipy na výlety v okolí Monterrey. A zalíbila se mi kombinace "magické vesnice" Pueblo mágico s vodopádem Cola de caballo "koňský ocas" blog.mexicodestinos.com. Vydali jsme se na jih. Dálnice tu neni lemována logistickými sklady, ale tržištěm a garážovými prodejnami. Přejeli jsme první sjezd na Santiago, zajeli do parkoviště nákupního centra Soriana a vymotali se směrem do města. V tom místě byla pěkná vyhlídka, ale jednosměrky nás odvedly kamsi hlouběji. Projížděli jsme mezi barevnými domečky, ale na rozdíl od těch včerejších, tyhle byly opravené a pěkné. Objeli jsme jedno náměstí, v jedné uličce zahlédli kostel, vydali jsme se další uličkou k němu, nějak jsme dobloudili do asi-centra, objeli náměstí, hledali místo na zaparkování a najednou jsme byli v uličce, která byla vyhlodána do skály a svažovala se k tomu nákupnímu centru, kde jsme sjeli z dálnice. Zaparkovali jsme kousek dál od cedulí Pozor, padající kamení. Vyšplhali jsme na vyhlídku, asi jsme pro místní v našich nových kloboucích směšní, protože se nám hned nabídli, že nás vyfotí. No co, jejich mimino má taky slamák. Byla tam pěkná vyhlídka na přehradu. Dnes se spravilo počasí a je zase vedro. Jeden by se hnedle vykoupal.


Sešli jsme k náměstí, prošli kostel a posadili se ke kašně. Tři rodičové tam jistili své lachtaní děti, které si máchali ručičky ve vodě. Kolem náměstí bylo pár dobře vyhlížejících restaurací, barbarsky jsme zamířili do Italské pizzerie a dali si pizzu napůl. A pak nám to došlo. Je tady krásně, je to tady magické. Konečně se cítíme jako v Mexiku. Monterrey je proti tomuhle ošklivé město. Je to přesně ten rozdíl mezi velkým a malým městem, je to důvod, proč jsem si tenkrát vybrala Queretaro. Bylo nám tam moc dobře. Dokonce do restaurace zavítali Mariachi. Nějaká zřejmě začínající skupina, zas tak moc jim to neladilo, ale kus kultury, který potěší. S placením jsme mysleli na film Vrchní prchni. Nikdo si nás nevšímal, zuřivě jsem na něj mávala, málem zbytečně. Nečekala jsem, až si dojde pro kazetu s penězmi a donesla mu ji dovnitř. Cestou z toalety jsem si řekla o peníze na zpět a ještě mu stihla vrátit kazetu s dýžkem tak, že jsem mu s ní strčila do ramene, když už se zase chystal odběhnout. Mexiko.


Sedli jsme do auta a vyrazili k vodopádu spletí uliček, ve kterých se ani navigace nevyznala, která je hlavní, a tak neustále hlásila "zahněte doprava, zahněte doleva, a pak hned doprava"... Ani by nás nenapadlo jet jinam, než vedla hlavní, všechny ostatní byly kamenité. Jeli jsme předměstím, které se rozpadalo pod koly projíždějících aut. Kolem silnice se nacházelo mnoho dílen zpracovávajících zahradní dekorace a nábytek z kamenů i dřeva. Dojeli jsme na parkoviště, kde visely cedule: "vezměte si doklad o zaplacení, ať neplatíte 2x". Žádný nám nechtěl dát. "Já jsem tady šéf, to je v pořádku." Zase vrchní prchni. Zamířili jsme k vodopádu, vstupné 40 pesos a hudba jak na pouti. Všude koně, koňské povozy a poníci. Šli jsme po svých, konečně trocha pohybu. Množství lidí a stánků okolo odrazující. Došli jsme k vodopádu připomínacícímu koňský ocas. Nu budiž. Pěkné na něm je, že z jednoho místa se roztéká prameny do šířky. Ale na fotkách vypadá větší. A teče přes jíly, takže voda neni moc čistá. Jelikož jsme ale před dvěma měsíci obdivovali vodopády v Norsku, tenhle nás nemohl ničím ohromit. Jeden chlápek se tam pokoušel prodat své fotografické služby davům s iPhony a tablety. Neúspěšně. Asi by měl změnit business a prodávat obaly na iPhony ve tvaru medvědů, to frčí víc. Selfie sticky sem ještě nedorazily. Díky bohu.


Cestou zpátky jsme se rozhodli jet kolem přehrady. Nebyl to dobrý nápad. Jednak jsme z ní nic neviděli, protože je obležena privátními resorty s vysokými zdmi, zadruhé cesta se po čase změnila na kamenitou, tam už jsme měli pocit, že jsme u někoho na chatě, pak se změnila v balvanovitou, to jsme měli pocit, že jedeme do kamenolomu, a pak začala klesat. To jsme mysleli, že tam to auto necháme a půjdeme domů pěšky. Motorkáři na nás divně koukali. Dole jsme potkali džípy v protisměru, také divně koukali. My zas na oplátku divně koukali na nízké auto s mrkacími světlomety, které se škrábalo nahoru za džípy. Svitla naděje, přeci ta auta odněkud přijela. Začala smrdět čistička a ocitli jsme se pod přehradou. V žabinci rybáři chytali ryby, níže po proudu se děti koupali těsně u výtoku z čističky. Tak to my si teda koupání necháme na jindy. Kde zůstalo to pěkné Mexiko z dnešního poledne? Jak někdo může mít tohle ošklivé místo rád? Zoufalství. Hlavně už příště nepředpokládat, že cesta povede kolem přehrady, a nespoléhat na navigaci, ta ví houby. Ulevilo se nám, když jsme najeli na silnici a uháněli zpátky domů.

1 komentář:

  1. Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

    Obchod odkudkoli Váš čas je peníze. Obchodujte na počítači, tabletu a mobilu

    Otevřené obchody na eToro - 227,651,647

    OdpovědětVymazat