Kolem nás se proháněly všelijaké čtyřkolé prdi-potvory, většinou s dvoučlennou posádkou: kluk nebo chlap třímající řídítka, s jiskřičkami v očích se řítící do mělkého potoka plnou rychlostí, aby to pořádně cákalo a skákalo, za ním jeho družka držící se čeho se jen dalo, vřeštící a nadskakující naprosto nekontrolovaně na zadní sedačce. Vytuněné vícemístné buginy měli navíc soustavu reproduktorů vyhrávajících na plné koule jak o pouti přímo do uší posádky. Kroutili jsme hlavami a vydali jsme se mezi nimi pěšky přes kameny a potoky, brody evidentně připravenými buldozerem pro nejlepší míru zážitku z jízdy. Vešli jsme do soutěsky a mohli si vykloubit krky obdivováním vysokých skal, tyčících se nad námi. Skákali jsme přes kaluže, uskakovali přes stroji a kamením, které lítalo za nimi. Alespoň se v tom bordelu nemusíme bát hadů. Došli jsme do místa, kde se cesta odkláněla z koryta řeky. Těžké rozhodování, ale zvítězila cesta. Za chvíli jsme viděli potok mizet hluboko pod sebou, a ještě hlouběji v řadě zaparkované buginy v jedné velké párty. Tušili jsme tam dole vodopád. Nebylo nám však jasné, jak se tam dolu dostaneme, vysoké stěny nad námi nedávali příliš prostoru k manévrování nějaké cestě.
Nakonec jsme se nějak zklikatili dolu k ostatním. Viděli jsme cestou dvě opancéřované ještěrky. Šli jsme pod skalní stěnou, na které byla cedule: Toto není skládka, ale ráj. Stáli jsme asi 3 metry od skály a za krk nám káply kapky. Jeli jsme očima nahoru, skála byla posetá expreskami. O kus dále dokonce byla skupina horolezců. Skála překlenovala cestu, na různých útvarech se drželo pár rostlin, a za jejich kořenů nám kapala voda za krk. Brr, rychle pryč. Za poslední zatáčkou cesty se před námi otevřel kamenitý plac, jezírko a vodopád. Dokonce si tady dole někdo otevřel přístřešek s prodejem vařených kukuřic a dalších pamlsků. Většina si ale přivezla vlastní občerstvení, někteří i skládací stoly. Bohužel většina odpadků po nich zůstala na zemi. Lidi lezli do vody a fotili se, bylo jim jedno, že jim voda promáchala jejich podzimní kotníčkovou obuv a vzlíná po džínách. Jiní se museli vyfotit na svých polo utopených strojích až co nejblíže vodopádu. Vsázeli jsme se, který z nich už nevyjede z vody. Na rozdíl od všech těch frajírků, šel Luboš do plavek a poprvé za ten měsíc, co už tady jsme, se vykoupal. Voda byla studená. Když se vrátil z průzkumné plavby, hlásil, že z jezírka zatím nic neodtéká. Stále se teprve plní vodou, která napršela v noci. Ještě chybí tak metr, než začne přetékat a Santa Catarinou zase poteče voda.
Dnešní výlet za vodopádem jsme ohodnotili jako skvělý, 9 bodů z 10. Žádné vstupné, pěkná procházka i pěkný cíl cesty. Skvělé prostředí, neporovnatelné s Cola de caballo. Vrátili jsme se do auta a rozvažovali co s načatým večerem. Nechtělo se nám jet zpátky stejnou cestou. Nebyli jsme si jistí, že máme dost benzínu na cestu přes hory na druhou stranu. Auto hlásilo dojezd 68 km, navigace hlásila 64 km k hlavní silnici u Saltilla. Táhlo nás to do hor, riskli jsme to. Hnedle za pár zatáčkami nás ohromil průsmyk vlků. Puklina mezi horskými hřbety, ve které čněla skála jako obří tesák. Nestačili jsme se rozhlížet a nadávali na střechu auta, přes kterou nebylo vršky skál vidět. Překvapila nás velmi dobrá silnice, lepší než po které jsme přijeli. Tachoměr a obsah nádrže byli také milosrdní. Už jsme dále nestoupali, tak spotřeba rapidně klesla. Navigace hlásila, že přes hory pojedeme 2 hodiny, protože tam je 30km/h, jeli jsme 60 a zdolali to před setměním jako nic. Nelitovali jsme rozhodnutí. Dostali jsme se kraje, který uznává podzim. V sedlech bylo 14°C a pár žlutých topolů. Projížděli jsme najednou zemědělskou krajinou. Začalo přibývat políček a sadů, objevila se půda, která nám jinde chybí - jen kamení a keře, tady je co obdělávat. Vyhoupli jsme se do jednoho zvýšeného údolí, které jako by řeka neodnesla s sebou, jako by mezi skalami uvízla zemina, kterou v jiných údolích voda odplavila, toto údolí bylo mělké, vysoko položené a široké. Všude okolo ovocné stromy potažené černou sítí proti škůdcům. Ty sítě mi připomínali síťky, které mají zaměstnanci v továrně na hlavách, aby jim nepadali do výroby vlasy. Byli jsme tou obyčejnou nádherou ohromeni a okouzleni. Přitom na tom nic nebylo, prostě nám to bylo jenom bližší. Opájeli jsme se pohledem na hory ozářené zapadajícím sluncem.
Hory jsme přejeli a dojezd jsme měli ještě 40 km. Natankovali jsme u benzínové stanice umístěné ve středním pásu, aby do ní mohla zajíždět auta z obou směrů. Bylo zvláštní sjíždět a najíždět z/do rychlého pruhu. Vyzkoušeli jsme si placenou dálnici, která vede do Saltilla - některý náš další výlet určitě povede tam. A přijeli jsme zpět do Monterrey přesně do místa, kde je vjezd do údolí (řeky) Santa Catarina, kde jsme byli včera.
Žádné komentáře:
Okomentovat