Přednášky & prezentace

Sedím na přednášce jednoho profesora a studentů přišlo pomálu. Ne že by vykládal nezajímavou látku, ale vykládá ji každý semestr dokola a vykládá ji stejně, jako před dvaceti lety. Profesor sedí za katedrou, vlastně se spíše krčí, mikrofon málokdy natočí tak, aby mohl splnit význam své existence a na meotaru posouvá rukou psané poznámky. Studenti ani nemají motivaci předstírat pozornost a povzbuzovat profesora k vyšší snaze, protože pan profesor se na ně stejně nedívá. Přišel, aby si dovykládal to svoje, několikrát se nechá unést a zavzpomíná na zážitek z praxe, a to vše proto, aby pak u zkoušky mohl oponovat studentovi, že to přeci říkal na přednášce. Běžná praxe na vysoké škole u nás. To je přednáška.

Později odpoledne máme za úkol prezentovat svou práci. Klidně tu prezentaci může hodnotit stejný pan profesor. A po studentovi se chce, aby prezentace měla hlavu a patu, tzn. úvod, tělo a shrnutí, aby strany prezentace obsahovali akorátní poměr textu a obrázků, aby celá prezentace měla kulturu, byla graficky vypracována a hlavně, aby projev studenta nebyl nudný, aby mluvil k věci a krátce, nahlas a udržoval kontakt s publikem. Nejlepší prezentace jsou takové, při kterých student dá najevo svůj zájem o zpracovávané téma, zapojí zúčastněné do diskuze, motivuje, ukáže emoce a přesvědčí.

A teď kde je chyba. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a prezentací? Proč vidíme takový rozpor v tom, co dostáváme a co se po nás chce? Proč je nám vyčítáno, že neumíme prezentovat? Kde máme brát vzory, od koho se máme učit? Kdo nás má motivovat? Odcházet z přednášky ospalý, dutý a s pocitem ztraceného času nás má motivovat ke kreativnímu myšlení a snaze? Nevychovává nás česká univerzita k samostatnosti až moc? Neprospělo by nám naopak vidět trochu pokory a vřelého přístupu?

Po zkušenosti se studiem v zahraničí mohu říct, že to opravdu jde i jinak. Například se mi líbila hodina teorie urbanismu. U nás jsem absolvovala již dva předměty nazvané urbanismus, ale protože jsem se na nich naučila akorát definovat veřejný prostor a náměstí, zapsala jsem si „stejnou“ hodinu i „venku“. A byla jsem překvapena. Zatímco u nás chodil na přednášky málokdo, tam byla hodina plná, i když byla od sedmi do deseti večer! Je pravda, že účast byla dána systémem školního řádu, ale semestr byl velice dynamicky rozčleněn. První čtyři přednášky vedl profesor a probrali jsme historii, myšlenky a jejich aplikaci v jednotlivých obdobích, a to až do dvacátého století. Málokdy se během hodin dějepisu došlo tak daleko/blízko. Zbytek semestru jsme prezentovali my - studenti. Místo semestrální práce na cvičení jsme tak ve skupinách vypracovávali dvě prezentace. Jednak jsme se museli do hloubky seznámit s tématem, zadruhé jsme vyvinuli mnohem větší snahu při prezentaci a i pro ostatní to bylo pestřejší. Profesor nám kdykoliv do projevu vstoupil, uvedl něco na pravou míru, doplnil, nebo se dotázal, jak to bylo myšleno a požádal o lepší vysvětlení. Po konci prezentace se zeptal třídy, co si o tom myslí, jak se nám to pozdává. Nechal diskutovat dvě skupiny prezentující dvě odlišné teorie, nebo úplně nejnověji realizované projekty z dvou různých konců světa. A ta hodina měla ještě praktickou část, na které se zpracovával projekt a chodilo na exkurze a vycházky. Všechny úkoly se zadávaly z týdne na týden a bylo přesně ověřeno, kolik času na nich student stráví domácí prací. Studenti z přednášek odcházeli diskutující, protože profesor si dal záležet na tom, aby student téma pochopil hned, a ne až při studiu během zkouškového, to už je pozdě. Prvním krokem by mohlo být na konci přednášky se místo: „Má někdo nějaký dotaz?“ zeptat: „Můžete mi vlastními slovy shrnout jak funguje to a to?“ Chápu, že při obsazenosti přednášky třemi sty hlavami se špatně diskutuje. Tak proč to děláme? Proč chceme rozšiřovat řady posluchačů? Jsou za tím peníze? Nebo prestiž? Copak ta univerzita v zahraničí je na nižší pozici v žebříčku? Takže asi peníze, za vším jsou peníze, nebo žena…