úterý 9. února 2010

Zpět v Querétaru

Do Querétara jsme s sebou přivezli výpadek dodávky vody do Alfrédova domu. Na ulicích nikdy nestojí cisterny jako u nás, takže jsme se myli na dvorku v kýblu vody, která natekla čůrkem z kohoutku na ulici. Už se těším na náš systém pitné vody, který funguje. V pondělí jsem si zabalila a vydala se naposledy do centra nakoupit poslední nezbytné suvenýry - pálivé omáčky, chile, sladkosti a tequilu.

V úterý jsem se jela umýt do kampusu, ale hlavně rozloučit se s kamarády i profesory. Rozlučka v baru se minule sice povedla, ale s nikym jsem si dostatečně nepopovídala. V kampusu jsem potkala téměř všechny blízké přátele a času na rozloučení jsme měli dostatek. Profesorka španělštiny se se mnou chtěla dokonce vyfotit, aby měla památku! Na oddělení zahraničních vztahů jsem se došla přeptat na Gabrielu. Vzpomínky na ni mi stále nedají spát, ale uklidnili mě, že vše je v pořádku. Raúlovi, profesoru industriálního designu, který mi kdysi dovezl sladkosti z Japonska a doporučil spoustu míst, která jsme při naší cestě díky němu navštívili, jsem musela slíbit, že si ho přidám na facebook, abychom zůstali v kontaktu. To mě na tom mexickém kampusu nadchlo - vztahy profesorů s žáky...

Kamarádi slibovali, že se uvidíme v Praze, já zas, že do Mexika se ještě vrátim... Všichni byli moc milí, některým méně blízkým ani nedošlo, že bych měla jet pryč, tak akorát komentovali naše potkání tím, že mě už dlouho neviděli, což mě velice pobavilo. Ale věřim, že minimálně některé, ještě potkám. Uvědomila jsem si, že velká zásluha za to, jaký semestr plný nadšená jsem tu prožila, patří všem těmto duším. A moc mě potěšilo, že mě také rádi viděli. Když jsem odcházela z kampusu, už se stmívalo, a mě teprve došlo, že zítra letim. A že celé to cestování bylo sice fajn, ale nejvíc budu vzpomínat právě na ten čas, kdy jsem tu žila a studovala.

Žádné komentáře:

Okomentovat