Při hledání informací o Cueva Ahumada
(viz. předchozí článek) jsem narazila i na pár dalších míst poznamenaných petroglify. Z nich se mi ovšem podařilo dohledat v mapě pouze Boca de Potrerillos. A tak jsme se o týden později vydali opět po stopách pravěkých lidí z mladší doby kamenné, kteří po sobě zanechali kromě kosterních pozůstatků a hrotů šípů i rytiny a malby na kamenech. Vydali jsme se směrem k Hidalgo a
Potrero Chico a pokračovali jsme k městu Mina. Ale nezastavovali jsme se tu, i když alespoň kostelík by za zastávku stál. Byli jsme rádi, že dítě spí. Chtěli jsme jí tuto hodinku a půl spánku v autě dopřát.
Boca de Potrerillos (v překladu ústí pastvinek) se nachází v polopouštní oblasti, prý se v okolí Miny dají najít též halucinogenní kaktusy peyote, my jsme ale žádný nepotkali. Je to průlom v přírodní kamenné hradbě, úplně jsem si při příjezdu představovala, jak se na hradbách tvořenými vrásovým zlomem objeví indiáni s luky a šípy, jeden vedle druhého, a začnou po nás pálit. Ideální obranná pozice s výhledem do planiny obklopené horami. Nic dramatického se ale nesemlelo, dojeli jsme na opuštěné parkoviště s ospalým strážním domkem. Jak to tak bývá, po naprosto příšerné příjezdové cestě, nenápadné odbočce a hrkání, člověk dojede na docela pěkně upravené turistické místo, kde ale chcípl pes, protože nemají žádnou publicitu a nikdo o nich neví. Nám to trvalo dva roky, než jsme se sem dostali.
Uvítali nás dva správci, podepsali jsme se do návštěvní knihy, prohlídli si malou expozici, ani vstupné nechtěli... Zázemí tu mají pěkné, stinné, se záchody, ale oba dva se po chvíli lelkování odebrali do svých pickupů, asi tam měli navíc rádio a klimatizaci. Vydali jsme se po stezce do průsmyku. Záhy jsme potkali odbočku - pěšinu stoupající do svahu. Dali jsme se po ní a fotily kameny u stezky. Vystoupala jsem až nahoru ke skalnaté hradbě. Nádherný výhled. Představovala jsem si ten poplach ve vesnici, když se ráno probudili a uviděli, že jejich údolím táhne stádo bizonů nebo jelenů. A ty nekonečné hodiny na hlídce, které si krátili rytím do balvanů na svahu. Nebo že by pořádali sochařská sympózia? K hradbě jsem došla přímo v místě, které jsem poznala podle fotky dole v muzeu. Tady našli pod převisem odpočívající kostru pravěkého muže.
Slezla jsem zpět na pěšinu a ta nás zavedla zpět ke vstupnímu domku. Tak znovu jsme se dali po stezce do průsmyku a už jsme neodbočovali, protože nám došlo, jak je to tu rozlehlé. Ideální místo pro vypuštění zvídavých malých skautů, kteří by se rozutekli po přehledném svahu a objevovali rytiny. Došli jsme k visuté lávce přes vyschlý potok. Za ní dlouho žádné kameny nebyly, ale po 400 metrech jsme došli k vyvýšenému místu se skalami. Došli jsme až na místo nazývané El Promontorio - předpokládané obřadní místo pro konání rituálních tanců kolem ohně. Kolem tohoto místa bylo rytin jak naseto, nenašel by se prázdný kámen.
Spěchali jsme zpět k autu, měli jsme hlad a měli jsme dost toho ostrého sluníčka v této vyprahlé pustině bez špetky stínu. Doporučuji sem nejezdit v létě, podzim/zima lepší, trocha oblačnosti přijde vhod.
Žádné komentáře:
Okomentovat