čtvrtek 17. prosince 2009

Malý severní okruh















V pátek jsme se já, Slávek, Alfredo a Denali vypravili po strarých známých stopách do kempu pod mostem v Conca. Po cestě jsme se zastavili na Puente de Dioses - most bohů. Řeka protéká jeskyní - jako pod mostem a ze stropu z útavů tvaru trychtýře vytéká voda. Cesta k tomuto jevu vedla místy vodou, místy připomínala slovenský ráj, když na skále byly nalepené železobetonové podesty. Zdrželi jsme se až do odpoledne a odjžděli odsud s drobnými újmami - Slávek si trošičku rozbil hlavičku skokem do mělké laguny a mě popálila rameno zákeřná veliká rostlina, něco jako kopřiva. Alfréd tvrdil, že celá oteču, ale nestalo se tak.




Do Conca jsme dojeli před setměním. Alf nám nabídl, že si můžeme skočit z mostu - tzv. puenting, který jsme chtěli zkusit již při minulé návštěvě, ale kvůli dešti jsme se rozhodli pro hydrospeed. Uvázali jsme lana a setmělo se, takže naše první skoky byly do tmy. Pořádnou chvíli jsem tam nahoře tvrdla, než jsem se odhodlala skočit do tmy, ale ani to snad nebyl skok, spíš se mi podlomila kolena. Z volného pádu si nic nepamatuji. Nejzajímavější bylo čekat na rozhodnutí a odhodlat se skočit. Puenting je pro mě simbolické završení tohoto semestru, který jsem věnovala odstraňování strachů. Už ve chvíli, kdy jsem se zapsala na lezení mi Alf ukazoval videa z puentingu, během semestru mě postupně nutili skákat z různých výšek do vody, na zdi věřit osobě, která mě jistí, slaňovat... A nakonec si skočim z mostu, skoro jakoby nic.





Ráno jsem si vyžádala opakování, protože jsem si nestačila spoustu věcí předtím uvědomit. Druhý skok byl o něco lepší, ale stejně jsem se málo odrazila a musela jsem tedy skočit i potřetí, což už se mi podařilo ukázkově, jenom se dvěma minutami odhodlávání. Nakonec jsem ale musela přiznat, že ten volný pád si stejně nepamatuji a zážitek v řece s hydrospeedem byl mnohem silnější, protože trval déle a mohla jsem něco ovlivňovat - snažit se o přežití. Puenting je jen o rozhodnutí skočit a dál už o důvěře v to, že všechna lana jsou v pořádku.

V poledne jsme se přesunuli do Río Verde k Laguna de la Media Luna - laguně srpku. Ve třech kráterech, ze kterých vyvěrá voda se vytvořila průzračná laguna ideální k potápění. Vyzkoušela jsem šnorchlování a pozorování rybiček... Zajímavý pocit v prosinci se cachtat v jezírku. :-)

Odpoledne jsme dojeli k Ciudad Valles a rozbalili tábor na břehu řeky u Tanchinchin. V neděli ráno jsme našli místo, kde se dá nasednout na lodičky, které nás odvezly pod vodopád Cascada de Tamul. Byly krásně barevné a užívali jsme si, že začátek cestování máme aktivní a přírodní. Denali dostal vestičku a byl naší "pannou" na přídi. Po hodině pádlování proti proudu jsme uviděli krásný vodopád. Cestou zpět se vykoupali v jeskyni a to už byl tak akorát čas, abychom se se setměním dostali do San Luis Potosí a poděkovali Alfredovi za parádní svezení. Vrátil se do Querétara a my si našli hotýlek v centru. Vyměnili veci na kempování za městské a jenom s malm batůžkem se jali prozkoumávat města.

San Luis Potosí je fajn, ale obyčejné město, nic moc zajímavého. Celé pondělní dopoledne jsem praktikovala konverzaci po telefonu na téma zamlouvání hotelů na Silvestra. Podařilo se nám zamluvit od Vánoc až po 3.1., jen 30. a 31. ne, protože se pořád chceme pohybovat a zrovna v té době budeme na plážích pod Acapulcem, kde se dá spát na pláži v hamace, na kterou se rezervace nedělají, nebo v hotelech, které už jsou dávno plné. Slávka dohonila odezva mexické kuchyně, takže akorát přežvykoval suchary a tiše záviděl moje enchiladas... Odpoledne jsme se vydali do Zacatecas a pozorovali krásný západ slunce.


V Zacatecas jsme natrefili na parádní hostel s milým personálem a příjemnou atmosférou. Zacatecas mě moc mile překvalilo, je to moc milé a pěkné městečko, není tolik turistické jako následující dvě města, má moc pěkně turisticky připravený bývalý stříbrný důl, lanovku na kopec s rozhledem na město a muzeum masek, které bylo ale zavřené. Mě se snad Zacatecas líbilo víc než Guanauato!







V Guanajuatu jsem se těšila do Casa Berta - hostel doporučený od Lucky, kde mi pomohli sehnat přespání během festivalu cervantino. První noc jsem ale přijeli dost pozdě a už měli zavříno. Našli jsme něco provizorního a dosti se nasmáli a nabáli a rozhodli, že zůstaneme ještě jednu noc, abychom se dostali do Casa Berta. Ale ten hostel v Zacatecas byl lepší. Překvapilo mě, jak jsem se parádně v Guanajuatu ztratila, i když už jsem tam jednou byla. Koupila jsem si hamaku, kterou jsem si tu už dávno vyhlídla a došli jsme se podívat do muzea mumií, které jsme minule vynechali. Bylo to dosti morbidní a strašidelné. Vystavili vysušená těla lidí i dětí. Mexičani mají na mrtvé docela jiný náhled než Evropani. Zatímco my jsem si je prohlíželi s odstupem a respektem, některým by se jistě dělalo zle, Mexičani se s nimi fotili a smáli se... Odpoledne nám propršelo. Konečně nás dostihla mexická zima. Usídlili jsme se s kafíčkem a něčím na zub na terase hotelu a něco malého jsem si načrtla, Slávek poctivě studoval španělštinul. Večer jsem si zašli do baru na pár driknů a natrefili jsme na fajn živou hudbu.



Ve čtvrtek ráno jsme dojeli do San Miguel Allende a dokončili nákupy. V Mexiku se totiž nejlépe cestuje po nákupech a jídle :-) Všechno je to lákavé, dostupné a barevné... Bavili jsme se pozorováním Američanů, kterých tu bylo víc než místních.. A k večeru jsme se vrátili do Querétara. Díky tomuto kolečku jsme si udělali představu o tom, jak se cestuje v Mexiku a jak se zabalit na cesty.

1 komentář:

  1. Jak dvě hrdličky- růžičky.
    To jsem zvědavá na fotku po 2 měsících cestování... ? máma

    OdpovědětVymazat