sobota 31. března 2018

El Fuerte, Los Mochis, Topolobampo

Den 5. - Bílá sobota - blížíme se k moři
Na snídani nás ošklivě pokousaly neviditelné mušky - no-see-thems se jim říká. Nojo, jsme dole pod horama a teče tu široká řeka, která má své zákruty klidné vody pro hmyz. Udělalo se vedro, hodilo se lehké oblečení s dlouhými rukávy a nohavicemi. Vydali jsme se na vlastní procházku městem El Fuerte - Pueblo mágico. Luboš byl ráno běhat, tak nám dělal průvodce. Slunce pálilo a bylo vedro k padnutí. Hned za Hotelem Posada Hidalgo jsme vyšlápli k pevnosti, ve které je muzeum, a rozhlédli se po okolí: stromy, kaktusy a palmy.






Prošli jsme se přes hlavní náměstí, nahlédli do paláce, do kostela jsme ani nešli, mířili jsme k ulici Calle Juarez. Tam před Marketem stojí autobusy, které jezdí do Los Mochis. Vyděsilo mě, že tam stála spousta starých školních autobusů z USA. Tím jsem neměla v plánu jet. Kancelář jsme nenašli, byla na druhé straně ulice, ale stejně zavřená, protože dispečerka byla venku. Při cestě zpět nás odchytila a nabídla nám jízdu moderním klimatizovaným minibusem za 60 pesos na osobu ve 14,40. Rezervaci nechtěla, tak jsme jí řekli, ať nám drží místo a ona nám doporučila přijít o půl třetí. V hotelu jsme se preventivně zeptali, zda některá organizovaná skupina nepojede do Los Mochis a nemohli by nás vzít s sebou. Recepční někam zavolala a dostali jsme nabídku na jízdu ve 13,00 za 150 pesos na osobu. Bylo to na nás brzy. Ale byla by to dobrá možnost pro ty, kteří by se nedomluvili španělsky na lokální dopravě.






Vzdali jsme další chození po městě v tom vedru, i když jsem chtěla vidět Zorrův dům a dočíst se, jak to s ním bylo. Odevzdali jsme pokoj a zalezli jsme do hotelových bazénů. A objednali si oběd. Čas utekl rychle, přeplahočili jsme se přes městečko, Vanesa mi usnula v náručí. V autobusu jsme byli první, chvíli to vypadalo, že pojedeme sami, ale postupně se naplnil. Promítali americko-mexický animovaný film Coco. Už jsme ho viděli s českým dabingem (uložto), ale rádi jsme se na něj podívali znovu.

Do Los Mochis jsme dorazili za 1 h 20 min. Na autobusovém terminálu  jsme ukecali jednoho dispečera, aby nám pohlídal zavazadlo v čekárně. Byl to risk, báli jsme se, ale vyšlo to. Vzali jsme si taxika a poprosili ho, aby nás provezl po městě a něco nám ukázal. No dle očekávání toho moc nebylo. Ani hlavní náměstí, ani kostel, jen ulice s obchody. Měli jsme namířeno do Parque Sinaloa s botanickou zahradou. Je to to nejlepší, co ve městě je. Vcelku moderně pojatý velký park s dětskými hřišti, jezírkem s kachnami, v každé části roste něco trochu jiného, tu kaktusy, tu palmy rovné, tu palmy zakroucené a uprostřed je plachtový skleník. Původně to byla zahrada kolem vily, ze které zbyl akorát bazén. Líbilo se nám, jak děti blbly ve vodotryscích. Prošli jsme se, našli zase jedno velikonoční vajíčko, a zamířili do nákupní zóny na večeři. 




Zkusili jsme jednu čínskou restauraci, protože tam určitě mají rýži pro Vanesu. A před restaurací prolézačky. Jídlo bylo poněkud odstáté, ale najedli jsme se a nic nám nebylo. Zavolali jsme si Uber, vyzvedli zavazadlo, pán měl radost, že jsme to stihli před osmou, a zamířili do přístavu Topolobampo. Řidič vyprávěl a vyprávěl, jak se město rozrůstá, že je to teď v Cabos nebezpečné kvůli přestřelkám gangů, že má v Cabos dceru a vnuka... Vanesa v autě usnula. Lístky na trajekt Baja ferries bajaferries.com jsme měli koupené dopředu, ale dalo by se i na místě. Pokladny jsou velmi pomalé. Doporučuje se přijet s dostatečným náskokem. Odplouvá se o půlnoci, dvě hodiny předem jsou akorát, my byly tři. Měli jsme rezervovanou kajutu, těšili jsme se, že se vyspíme v posteli sedm hodin. Trajekt přijíždí kolem deváté, docela dlouho trvalo, než všichni vystoupili. Až tak okolo jedenácté se začalo nastupovat. Rozdělili nás na muže a ženy. To bylo divné. Pouštěli vždy těsně za sebou 20 žen a 20 mužů. Byli jsme zmatení, čekali jsme až na konec, abychom mohli jít víceméně společně. Vyšli jsme po schodech nahoru, tam byli mariňáci se psem, který prošel obě řady mužů a žen a očuchal zavazadla. Chlapi ještě měli prohlídku zavazadel a procházeli rámem. Šli jsme jak na transport do koncentráku. 



Na lodi byla fronta na recepci pro klíče ke kajutám, tak jsem šli nejdříve na večeři. Šlichta, ale docela to šlo, výběr ze tří mas. Vanesa se po třech hodinách spánku na lavičce v čekárně probudila a dala si s námi večerní mlíčko. Loď vyplula, vyzvedli jsme si klíče a zalehli do docela slušné kajuty s vlastní koupelnou. Jednosměrná jízdenka stojí 1100 pesos na osobu + kajuta pro max 4 osoby 800 pesos.

Žádné komentáře:

Okomentovat