I přesto, že se nám ráno už nepodařilo zapálit plynová kamna, vstávání do svěžího rána nebylo nic hrozného. Ve sprše i tady tekla horká voda. Na snídani jsme nedorazili pozdě, jenom jsme nepočítali s tím, že budeme 20 minut trčet ve frontě s talířem v ruce, aby těsně před námi došla míchaná vajíčka. Ve stresu jsme ty dobroty do sebe natlačili, protože nám řekli, že v 8.30 odjíždí autobus do Parque de Adventura. Vlastně žádný časový údaj, který nám na začátku řekli, nebyl tak úplně pravdivý. Autobus odjel dokonce dříve! Asi ho naplnili a odjeli. Čekali jsme dalších 30 minut než se posbíralo 20 lidí do druhého autobusu, mohli jsme se v klidu najíst. Předpoklad byl, že lidi z prvního autobusu budou chtít vyzkoušet adrenalinové zážitky, které park nabízí - hlavní atrakcí je nejdelší kladka - tirolesa - zipline na světě. Pak také dělají slaňování a feratu po stěně pod vyhlídkou. Ta tirolesa jede 2,5 km dolů do kaňonu, stejně jako kabinková lanovka, kterou jsme zvolili my z druhého autobusu. Kabinka byla stejná jako v Alpách, taková ta jak se v ní stojí i s lyžemi. Akorát tady je asi jediná v Mexiku, tak z toho byli všichni vyjukaní.
Teprve když ta kabinka přistávala v cílové stanici uprostřed cesty dolů do kaňonu (druhá polovina - lanovka na dno je zatím v nedohlednu), mi došlo, jak je to obrovské. Až mě to dojalo k slzám, když si člověk uvědomí, jak malá je jeho domovská republika, a jak je tady všechno obří. Prý že celý systém šesti kaňonů Barrancas del Cobre zabírá 4x větší území než Grand Canion v Coloradu. Akorát že ten v USA je hezky červený, zatímco tento je tak šedivě zelený, že to není tak fotogenické. Jo a Měděný se nejmenuje proto, že by tu těžili měď, ale prostě proto, že mechy a lišejníky na skalách mu dodávají takovou barvu. Nachází se zde snad všechno kromě mědi: zlato, stříbro, drahé kameny... Naše lanovka je v největším kaňonu Urique, kterým teče stejnojmenná řeka. 1800 m převýšení. Prošli jsme kolem stánků s Tarahumarskými výrobky skrz křoví na okraj, opět nečekejte vyhlídkovou plošinu se zábradlím. Na kameni tak sedělo 5 indiánek a jako profesionální modelky se usmívaly a nechávaly se fotit s turisty. Děti si hrály s penězi, které dostali, zjevně to pro ně nemá valnou cenu.
Náš průvodce se nás snažil držet pohromadě, obdivuji, že si pamatoval všechny tváře z autobusu. Ukázal nám ještě pár vyhlídek. Než tu byla lanovka a park, hlavním lákadlem byla Piedra Volada - kámen na malém převisu zato s 80 m volného pádu dolů, který může člověk nohama rozhýbat a ťukat kameny o sebe. Po návštěvě Norska to nebylo nic ohromujícího. Pár plošin nad propastí s tahokovem na podlaze a mostky mezi kameny známe z Českého ráje taky. Poslední zastávka byla opět v Divisadero Barrancas, ale Lubošovi trvalo dost dlouho, než mi uvěřil, že to je ta stejná zastávka ze včerejška.
Odvezli nás na hotel. Ostatní čas využili k odhlášení z hotelu, nás včera vystrašili, že na to už nebude čas, oběd nám nedali, tak jsme si koupili konzervu tuňáka a kde kdo nám ji záviděl. Nastal hrozný zmatek. Někdo jede směr Los Mochis, jiní - většina - se vrací směr Chihuahua, vlaky přijedou v opačném pořadí než včera, protože dnes jede ekonomický courák z druhé strany. Alespoň jsme měli čas obdivovat dřevěnou zastávku, kde se z jedné strany nastupuje a z druhé vystupuje.
Přijel asi o 20 minut později, tj. okolo 13.30. Čekalo nás dalších 5-7 h ve vlaku, v El Fuerte jsme měli být v 18.30, ale dorazili jsme až kolem osmé. Dlouho jsme čekali na protijedoucí vlak v zastávce Bauhuichivo. Bylo to pěkně do zatáčky, byl čas a dobré podmínky pro focení vykloněných fotek z vlaku. V Bauhuichivo nastoupila spousta lidí, všichni vesměs unavení, dali si pivo a usnuli. Vlak se naplnil.
Cesta dolů k Pacifiku (odtud název asi Posázavský Pacifik) se více zazelenala, konečně jsem se v jedné části dočkala své představy, že pojedeme po stěně kaňonu s nebezpečnými výhledy. Vanesa hlásila všechny tunely. Moc pěkná je zákruta u zastávka Témoris. Vyjede se z tunelu a ve svahu pod námi byla další trať, vlak se za chvíli otočí a výhled je na druhé straně a my jedeme po té spodní trati zpátky. Nakonec po mostě zahneme zpět a pokračuje se v původním směru. Chvíli po dně kaňonu, pak zase výš, chvíli je výhled vpravo, pak zase vlevo. Akorát že ke konci cesty už z barového vozu trajdají přiopilí cestující. Vanesa nám usnula, čekali jsme, až se vyspí. Jeli jsme kolem obrovské přehrady s rozeklanými břehy do všech údolíček. Netušili jsme, že jídelna a bar mají zavírací hodinu, takže jsme tam na večeři naběhli na poslední chvíli. A hned jak to přinesli, přišel průvodčí oznámit, že se blížíme do El Fuerte, a my si to museli nechat zabalit s sebou.
Vystoupili jsme do tmy, odchytili nás do luxusního autobusu, už žádné školní staré busy jako tam nahoře. Všichni měli hlad, protože měli v plánu večeřet v hotelu, ale já se neostýchala a jedla rukama svou arracheru z krabičky. Posada del Hidalgo Hotel je asi nejlepší hotel v El Fuerte, rozhodně nejvyhlášenější - hlavně večerním posezením v baru u bazénu s návštěvou Zorra, který prý pochází z El Fuerte. Na zítřek nabízeli tři navazující výlety: ráno od 7 ekotour po řece, od 10 procházku městem a od 12 seznámení s májskými a apačskými rituály. Chtěli jsme jít na rituály, ale nikdo jiný se nepřihlásil, takže nebylo dosaženo minimálního počtu účastníků = 4 osoby. Byli jsme rádi, že jsme po večeři, skočili jsme do teplé vířivky, a pak šli spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat