Pacaya se zlobí

Jestli si nezačneme všímat jak sebedestruktivně se k sobě chováme, jaké války o moc vedeme, jak děláme díry do mořského dna a zaplavujeme zálivy ropou a oceány odpadky, jak každý se snažíme prosadit a udělat díru do světa, jednou opravdu uděláme ze světa velkou díru a nezbyde nám nic.

Umělci si dávno všimli, že emocemi diváka dnes už nepohne surrealistický obraz, že je třeba šokovat mnohem víc a útočit na naše city. Třeba si toho všimla i planeta, chytá nás za ramena, cloumá s námi: "probuďte se, lidi, koukejte se co se tady děje!" zemětřesení na Haiti, bum sopka na Islandu, bum sopka Pacaya, na které jsem se před čtyřmi měsíci fotila a šťourala do lávového kamene klackem a před týdnem tam zemřel novinář...
Pacaya bum I.
Pacaya bum II.
Tak kdy nám to sakra dojde? Co se ještě musí všechno stát?

Mexiko z povzdálí

Už více než čtvrt roku mě dělí od doby, kdy jsem chodila po americkém kontinentu. Jela jsem do Mexika a nevěděla mnoho o této zemi. Snad jen to, že se tam mluví španělsky, vládne narkomafie a je tam nebezpečno. Během doby, kterou jsem tam strávila, se mi nic zlého nepřihodilo, a tak to pro mně byl nádherný snový zážitek plný překvapení. Po návratu jsem byla citlivá na každou zmínku o Mexiku, a došlo mi, že je to země ztělesňující zlo. Jakmile je potřeba lotr, bude to Mexičan:
"...mezi nima Babinskej, známej lotr mexickej ach ouvej..."
Muž z Acapulca, Limonádový Joe: "Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina." "...kakaová skvrna velikosti mexického dolaru..."
Kdysi dávno v Mexiku, Mexická jízda, Sin nombre...
Tři sestry


Říkala jsem si, proč, vždyť to je tak nádherná země plná milých lidí...
Během semestru jsem se zúčastnila přednášky na VŠE výměnných studentů z Mexika/Texasu, kteří žijí/žili v Mexiku a studují v USA. Mají tudíž bohatou sbírku historek a postřehů z hraniční oblasti, kde je situace nejostřejší. El Paso a Juarez jsou města, kde zemřou desetitisíce lidí ročně. Přednáška o současných problémech zajména s mafií, pašováním drog a migrací směr USA vyzněla natolik otřesně, že mě pak poprosili o kladný příspěvek na závěr pro zvednutí nálady.
Mexiko má problém I.
Mexiko má problém II.

Brzy po mém návratu přišly dvě otřesné zprávy. První od kamaráda, který jel studovat na TEC do Mazatlánu. Během karnevalu se tam za městem objevovaly lidské hlavy... Druhá zpráva byla přímo z kampusu TEC v Monterrey. Mafie vtrhla do areálu školy (a že kampusy jsou vyhlášeny svou izolací a bezpečnou zónou uvnitř) a na univerzitní půdě popravila dva studenty. Zřejmě se zapletly...

Problémy vzrostly hlavně v době, kdy vláda vyhlásila válku mafii. Vláda se snaží s problémem něco dělat, ale země je moc veliká. Mexiko dost trpí přímým sousedstvím s USA - cílovou stanicí pašovaných drog. Drogy míří z jižní Ameriky přes mnoho tranzitních zemí ve střední Americe, ale do USA jdou přes Mexiko. Severní hranice je nejfrekventovanější hranicí na světě! Mezi USA a Mexikem existuje zeď (trochu to připomíná Berlínskou zeď, historie se opakuje na různých místech...). Přes hranice chodí děti do školy, turisti, obchodníci, pašeráci a přes zeď uprchlíci, kteří věří v americký sen a lepší život. Čeká je ovšem nejnižší pozice na společenském žebříčku a špinavá práce. USA je vzor, magnet, odbytiště a tudíž problém. Místo řešení konfliktů v Iráku by si mělo všímat vlastní hranice a souseda, kterým opovrhuje, kterého využívá jako levnou pracovní sílu, na jehož půdě se roztahuje... Mexická vláda má program na boj proti svízelům, ale slabší zbraně než ony živly. Problém je třeba řešit od epicentra, ne od periferie...

Po prasečí chřipce neštěkne ani pes, převládá názor, že to bylo z poloviny vymyšlené za účelem zakrýt nějaký mnohem větší ekonomický průšvih. Toto mi řekl Mexičan před rokem, před půl rokem i před měsícem. Něco na tom bude.

Začala jsem uvažovat, že jsme přeci jenom měli "z pekla štěstí", a že to peklo na to sedí. Mexiko je země kontrastů. Ráj i peklo. Vše i nadále doporučuji se do Mexika podívat, pravděpodobně se vám nic nestane, ale opatrnosti není nikdy dost.

Přednášky & prezentace

Sedím na přednášce jednoho profesora a studentů přišlo pomálu. Ne že by vykládal nezajímavou látku, ale vykládá ji každý semestr dokola a vykládá ji stejně, jako před dvaceti lety. Profesor sedí za katedrou, vlastně se spíše krčí, mikrofon málokdy natočí tak, aby mohl splnit význam své existence a na meotaru posouvá rukou psané poznámky. Studenti ani nemají motivaci předstírat pozornost a povzbuzovat profesora k vyšší snaze, protože pan profesor se na ně stejně nedívá. Přišel, aby si dovykládal to svoje, několikrát se nechá unést a zavzpomíná na zážitek z praxe, a to vše proto, aby pak u zkoušky mohl oponovat studentovi, že to přeci říkal na přednášce. Běžná praxe na vysoké škole u nás. To je přednáška.

Později odpoledne máme za úkol prezentovat svou práci. Klidně tu prezentaci může hodnotit stejný pan profesor. A po studentovi se chce, aby prezentace měla hlavu a patu, tzn. úvod, tělo a shrnutí, aby strany prezentace obsahovali akorátní poměr textu a obrázků, aby celá prezentace měla kulturu, byla graficky vypracována a hlavně, aby projev studenta nebyl nudný, aby mluvil k věci a krátce, nahlas a udržoval kontakt s publikem. Nejlepší prezentace jsou takové, při kterých student dá najevo svůj zájem o zpracovávané téma, zapojí zúčastněné do diskuze, motivuje, ukáže emoce a přesvědčí.

A teď kde je chyba. Jaký je rozdíl mezi přednáškou a prezentací? Proč vidíme takový rozpor v tom, co dostáváme a co se po nás chce? Proč je nám vyčítáno, že neumíme prezentovat? Kde máme brát vzory, od koho se máme učit? Kdo nás má motivovat? Odcházet z přednášky ospalý, dutý a s pocitem ztraceného času nás má motivovat ke kreativnímu myšlení a snaze? Nevychovává nás česká univerzita k samostatnosti až moc? Neprospělo by nám naopak vidět trochu pokory a vřelého přístupu?

Po zkušenosti se studiem v zahraničí mohu říct, že to opravdu jde i jinak. Například se mi líbila hodina teorie urbanismu. U nás jsem absolvovala již dva předměty nazvané urbanismus, ale protože jsem se na nich naučila akorát definovat veřejný prostor a náměstí, zapsala jsem si „stejnou“ hodinu i „venku“. A byla jsem překvapena. Zatímco u nás chodil na přednášky málokdo, tam byla hodina plná, i když byla od sedmi do deseti večer! Je pravda, že účast byla dána systémem školního řádu, ale semestr byl velice dynamicky rozčleněn. První čtyři přednášky vedl profesor a probrali jsme historii, myšlenky a jejich aplikaci v jednotlivých obdobích, a to až do dvacátého století. Málokdy se během hodin dějepisu došlo tak daleko/blízko. Zbytek semestru jsme prezentovali my - studenti. Místo semestrální práce na cvičení jsme tak ve skupinách vypracovávali dvě prezentace. Jednak jsme se museli do hloubky seznámit s tématem, zadruhé jsme vyvinuli mnohem větší snahu při prezentaci a i pro ostatní to bylo pestřejší. Profesor nám kdykoliv do projevu vstoupil, uvedl něco na pravou míru, doplnil, nebo se dotázal, jak to bylo myšleno a požádal o lepší vysvětlení. Po konci prezentace se zeptal třídy, co si o tom myslí, jak se nám to pozdává. Nechal diskutovat dvě skupiny prezentující dvě odlišné teorie, nebo úplně nejnověji realizované projekty z dvou různých konců světa. A ta hodina měla ještě praktickou část, na které se zpracovával projekt a chodilo na exkurze a vycházky. Všechny úkoly se zadávaly z týdne na týden a bylo přesně ověřeno, kolik času na nich student stráví domácí prací. Studenti z přednášek odcházeli diskutující, protože profesor si dal záležet na tom, aby student téma pochopil hned, a ne až při studiu během zkouškového, to už je pozdě. Prvním krokem by mohlo být na konci přednášky se místo: „Má někdo nějaký dotaz?“ zeptat: „Můžete mi vlastními slovy shrnout jak funguje to a to?“ Chápu, že při obsazenosti přednášky třemi sty hlavami se špatně diskutuje. Tak proč to děláme? Proč chceme rozšiřovat řady posluchačů? Jsou za tím peníze? Nebo prestiž? Copak ta univerzita v zahraničí je na nižší pozici v žebříčku? Takže asi peníze, za vším jsou peníze, nebo žena…

Jaro je tu

Uplynulo sedm týdnů od mého návratu do reality kdy s příchodem jara a odchodem zimy začal polevovat i můj kulturní šok. Na lepší časy začalo svítat ve čtvrtek 25.3., kdy jsem se konečně potlaka s Luckou z Tolucy. Jsme každá jiná, ale protože prožíváme totéž, rozumíme si. Navíc je to jediný člověk, který se mě neptal: "a proč? a co? a jakto?", ale byl to po dlouhé době rozhovor, který měl smysl a pomohl mi. Navíc jsme si řekly, že se sebou musíme něco udělat, že čekání na zlepšení je jako čekání na to, až se problém vypaří (což by byl mexický přístup, ale "mexičanství" odsud potsud). A konkrétní řešení jsme našly dvě: pohyb a pohnout s projekty. Obrat k lepšímu nastal v pondělí 29.3. Měla jsem prezentaci atelieru a na papírech po dvou měsících školy stále jen zmatené čáry a žádnou přesnou představu. Už ráno jsem věděla, že to bude stres a depka, a tak jsem si řekla, že musím odpoledne jít běhat. Ta presentace ale vůbec neměla takový dopad, jaký jsem očekávala a ve čtvrtek jsem za ni byla dokonce pochválena! Běhat jsem se opravdu vydala a nic mě neodradilo, že začalo pršet. Zmokla jsem, ale po dešti se krásně dýchalo. V úterý jsem se podruhé sešla s Luckou a zkonzultovaly jsme si projekty. Hlavním zlomem byla středa a čtvrtek. Na středu jsem si domluvila mexickou večeři s Mexičany v mexické restauraci, z čehož jsem měla velmi dobrou náladu, která mi vydržela celý večer s kamarády z ISC a až do rána, kdy jsem na konzultaci atelieru odhodila veškeré předchozí návrhy a dostala novou inspiraci. Jak už jsem zmínila, byla jsem i pochválena a navíc mám v kapse první letošní zápočet.

Takže recept na překonání kulturního šoku:
1) svěřit se člověku, který porozumí, motivuje a pomůže
2) fyzická aktivita
3) prostředí, které připomene nedávnou minulost, optimističtí lidé
4) snaha - úspěch a pochvala
5) rodinná podpora
6) čaš

Musím podotknout, že dodnes se alespoň třikrát denně přistihnu, že myslim, nebo že k sobě mluvim španělsky! A je to daň za angličtinu, která mi činí neuvěřitelné potíže, protože mi naskakují slovíčka ve španělštině, která musím přeložit do angličtiny. Španělština utrpěla největší úpadek po skončení hodin španělštiny a při přechodu do českého prostředí, ale to, co zůstalo, věřím, že už i zůstane.

Kulturní šok

Nikdy jsem si nepředstavovala jak náročné může být vrátit se zpět. První překážkou byla adaptace na časové pásmo. Při cestě tam to šlo: přiletěli jsme se spánkovým deficitem, vyspali se a začali podle nového rozvrhu. Zpět jsem se ráno probudila v Paříži a bylo k večeru. Další dny jsem se budila v poledních hodinách: ve 13, v 11:30, v 11, v 10:30, zvykala jsem si postupně, ale ještě po týdnu se mi podařilo pěkně zaspat. Nadšení ze sněhu, studeného vzduchu, který štípal v nose, tmy a zimy mi vydrželo jen něco málo přes týden. Začala jsem chodit do školy a bylo vše jako bych ani nikam nejela. Myslela jsem si, že vše je jak má být, že jsem si rychle zvykla, až do chvíle, kdy jsem na sobě zpozorovala smutek, nespokojenost a zamlklost větší než obvykle. Kamarádi mi říkali, že mě nepoznávají, co se mnou je. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou motivaci, metu a plán. Nápady jsem měla, během cestování jsem si vymyslela jeden projekt s časovým rozvržením na celý zbývající čas studia, ale s hrůzou jsem zjistila, že se mi nechce ale vůbec nic dělat. Hlavně nemít zodpovědnost, úkoly a deadliny. Cože? Vždycky jsem zvládala takové množství práce s perfektním time managementem a teď taková nechuť? Neviděla jsem v ničem, co jsem dřív s nadšením dělala, až jsem se mohla přetrhnout, žádný smysl. Padla na mě silná demotivace a pesimismus, neměla jsem chuť vyprávět a probírat fotky, ba ani vidět se s moc lidma. Došlo mi, co je to ten kulturní šok.

Po příjezdu do Mexika jsem měla kladný kulturní šok tři měsíce, muselo se to tedy vyrovnat měsíčním záporným šokem po návratu. Hledala jsem, co mi dělá radost, a našla snad jen tři momenty: klábosení s mámou, film, který jsem si přivezla z Mexika a nový pohyb - běžkování. Měla jsem radost druhý týden školy, že jsem byla docela napřed s navrhováním ateliérového projektu, ale koncept zkrátka nemůže být schválen v první myšlence, takže se vývoj klasicky zpomalil, přesně podle ČVUT zásad navrhování, žádné zahraniční metody práce nemá smysl aplikovat. Takže opět špatně.

Bylo třeba přemýšlet o změně, o nějakém plánu, který by byl motivací a probudil mě z té letargie. Mám v rozvrhu spoustu času, který bych věnovala práci, či praxi, ale nepodařilo se mi nic sehnat. A další plány jsou odvislé od nedostatku financí, které mě teď trápí nejvíce.

Zhodnotila jsem i vztahy: rodinné během pobytu stouply na důležitosti. Překvapilo mě, jak byla rodina v nerovnováze, když jsem chyběla já. Z různých stran jsem slyšela, že byl někdo na někoho nepříjemný, a to proto, že se jim stýskalo. Vše se zdá se vyrovnalo po mém návratu. Objevuji, kdo jsou mí opravdoví přátelé a s nimi se snažím trávit víc času. A nakonec jsem na prvním místě musela řešit osobní vztah a uvědomit si, co vlastně chci.

Nakonec se toho zas tak moc nezměnilo, ale je mi už líp. Také je fajn, že vysvitlo sluníčko, i ostatním se projasnily tváře a rozšířili úsměvy. Motivací pro práci do školy je jeden plánovaný výlet, kvůli kterému musím dřív všechny zápočty a projekty odevzdat. Ale hlavně bych ráda tu práci. Už mám sbírečku motivačních dopisů, ale zdá se, že ani jeden ještě není dobrý.

Shnula bych to tedy tím, že období temna po návratu mám za sebou, jsem opět v jakš-takš klasickém rozpoložení, nicméně přemýšlím, co by se dalo udělat, abych se častěji radovala, jako ty první měsíce v Mexiku. A to bude ale otázka na celý život :-)

Mexičtina - jak zapadnout

omlouvám se
Slova, která se snadno odposlouchají...

que onda? - jak je? (jaká vlna?) ¨
orale - překvapený souhlas
andale - souhlas (rozchoď to)
híjole - safra

vey - vůl
no manches - překvapení, nekecej, (neposkvrň), dámská varianta
no mames - drsné překvapení, hustý, nedržkuj, (nevsávej), pánská varianta
no mames vey - nedržkuj vole
pinche vey - zatracený vůl
pedo - prd
que pedo vey - jakej prd vole?

cabrón - zmrd
pendejo - hlupák
puta - kurva
puta madre - kurvo matko
hijo de puta - zkurvysyn
chinga - souložit
chingada - šukačka
huevos - vejce, koule, drsný
huevon - drsňák

Návrat do Prahy

Den D nadešel. Rozloučili jsme se s Alfrédem, dobalili poslední maličkosti a zavolali si taxi. Když jsem se šla podívat, jestli taxi už přijel, našla jsem před bránou Artura s kamarádkou. Včera se sice ptal, v kolik odjíždim, ale nevěřila jsem, že opravdu přijede se ještě jednou rozloučit. Jeli jsme raději dříve, abychom měli čas převážit moje zavazadla a přebalit nadbytečná kila. Kromě toho, co jsem pobrala s sebou, jsem některé věci poslala poštou napřed, a to jedny na Vánoce, druhé se Slávkovou krabicí, dvě deky s Mexičankou, která už je v Praze týden, a zbytek přiveze Slávek za dva týdny. Zavazadla na váze ukázala 22,9 a 23,1kg, příruční mi naštěstí nevážili... Let z Mexika se zpozdil o hodinu a půl, naštěstí již při odbavení to (narozdíl ode mně) věděli. Takže zatímco já si v klidu četla, někde někdo přebookovával můj let z Paříže na pozdější spoj. Což jsem zjistila až v Paříži, kde jsem si zaplatila internet a poslala zprávy domů, protože ten let by přiletěl beze mně. Babička je tak naštvaná na celé létání, protože mě chtěla překvapit na letišti, taková je to čiperka! Jak jsem byla nedočkavá, nakonec vystoupení z letadla a najití zavazadel bylo strašně rychlé, a už jsem byla v náručí milované rodiny, doma. A tak šťastně skončilo mé dobrodružství, na které budu vždy s úsměvem vzpomínat...