Moín - Tortuguero

Vstáváme zase brzy, jako obvykle. Den zahajujeme procházkou podél zdi na pobřeží Limónu až k parku. Hledali jsme internetovou kavárnu, ale marně. Tržiště mě také zklamalo, mexické mají větší kouzlo. Architekturou a kulturou Kostarika pokulhává. Dopajdali jsme na autobusák, abychom se dozvěděli, že do Moínu to jezdé z jiného, ale už nás naháněl taxikář, že nás tam doveze, ale honem, jezdí jen jedna loď denně. Zapomněli jsme si koupit pití a svačinu. Po cestě nám vysvětlil, že tu bylo zemětřesení, které vyzvedlo korály z moře, a ty teď ční jako skaliska na pobřeží. V Moínu je další velký přístav. Odtud odjíždí nákladní lodě s kontejnery banánů do Evropy a USA. Chiquita a další společnosti nakládají a nakládají kamion za kamionem.

Taxikář nás předal převozníkovi. Cesta Z Moínu do Tortuguera měla stát 40 dolarů podle jedné cestovky z Puerta Vieja, mysleli jsme si, že to na místě pořídíme výrazně levněji, ale stejně chtěli 35 dolarů. Neměli jsme na vybranou, další hodina čekání. Jsem naštvaná a zklamaná, protože jsem se spletla a myslela si, že ta cestovka to nabízela za 30 a my to máme ještě dražší. V 10 dovezli benzín a začali nakládat batohy. Sedli jsme si dopředu, musela jsem si uvědomit, že tady na kanále nehrozí žádné vlny, které by se špičkou lodě ošklivě plácaly o hladinu, abych se uklidnila. Vyjeli jsme pomalu. Věděla jsem, že cesta je daleká, tak mě to ještě víc vyvedlo z míry. Kormidelník se šťoural v nose a ukazoval lidem lenochody. Nuda, těch je všude okolo spousta. Dokonce i Poláci, kteří přijeli rovnou z letiště už se začali ohlížet, proč nejedeme, když lodička začala zajíždět do křovisek na okraji kanálu. Pět lenochodů, leguán, velký a malý krokodýl, pár ptáků, vždy, když někdo na něco ukázal, nebo začal fotit, kapitán zastavil. Vzdala jsem to. Budeme muset trpět s tou trochou vody, co máme. To bude na celý den. Naštěstí to nakonec kapitán rozjel a frčeli jsme docela slušně. Kanál byl dost stejný, ale překvapilo mě, že nebyl rovný. Připomínal tůň u Labe. Akorát z vody rostlo víc vodního zelí, leknínů a tak. Zastavili jsme na oběd = chipsy, kafe, pivo a dva mini banány jako pozornost podniku za to, že neprodávají banány. Asi v půl čtvrté jsme konečně dorazili do Tortuguera (tortuga = želva).

Tortuguero je jedno z mála sídel na severní straně karibského pobřeží Kostariky. Vzniklo jako indiánská osada, ale roli sehrálo při lovu želv na maso a v době Nicaragujské války tudy utíkali lidé do Kostariky. Je to poklidná vesnice na úzkém pásu země mezi mořem a kanálem. Jedna "hlavní" cesta lemovaná dřevěnými domky. Obchůdky, restaurace, přístavy a obytné domky. Ubytovali jsme se za 8 dolarů za osobu. (U cestovky vás tří-denní výlet přijde na 300 dolarů.) Sousedka pracuje pro jednu místní malou zážitkovou kancelář, dohodila nám svého přítele, který nám nabídl levně (25 dolarů) ranní projížďku na kánoi po kanálech a řekách, v balíčku s odpolední návštěvou parku a zapůjčení holinek. Vydali jsme se po hnědé dlouhé popláži do muzea želv, které je na sever za osadou. Dorazili jsme půl hodiny před zavíračkou, ale stačilo to na 18 min. film a prohlídku expozice. Neni sezóna želv. Připlouvají klást vajíčka až od března. Sledují tady 6 druhů želv. Jednomu biologovi se podařilo místní převychovat od lovu želv v jejich ochránce. Slíbil jim, že budou mít jednoho dne víc peněz, když želvy budou chránit, a povedlo se, už je tu ta doba. Další metou bylo sehnat cestovku, která nám zařídí rafty na pátek. Jednu takovou jsme našli, ale nevyzvednou nás tady. Musíme se zítra odpoledne přiblížit do Guápiles. Chtěli zaplatit celou částku 100 dolarů na osobu hned, žádné zálohy. Dohodli jsme se, že zprostředkovatel jede zítra do Caliari, pojedeme s ním a polovinu mu dáme až tam. Potřebujem si ještě trochu peněz vybrat a tam je banka. Tady se kartou dá platit (nebo dokonce vybrat) akorát v supermarketu, kde mimochodem pracují zase Asiati. Měli jsme hlad jako vlci, byl konečně čas na večeři a vydatný mangový a ananasový džus. Lu si šel večer zaběhat, dva dny sezení na lodi za sebou bez pohybu neni nic moc.

Bribri - Yorkín

Budíček zvonil ve 4:45, uff. V 5:30 jsme byli v plné polní připraveni, až nás Rosilla vyzvedne a po cestě do práce na kliniku vysadí v Bambú. Ušetřili jsme si tak cestu dvěma autobusy (z Puerta Vieja do Bribri a z Bribri do Bambu). Jedeme do indiánské rezervace na hranici Kostariky a Panamy do rezervace Bribri. Dál v horách je území kmene Cabécar. V rezervaci může půdu vlastnit pouze indián. Ani kdyby se přiženil někdo neindiánského původu, nemůže získat titul k vlastnictví půdy. Předky Bribriů jsou Májové. V Bambu jsme byli před sedmou, ocitli jsme se na prašném plácku před domečkem, který zvenku nevypadal jako krám, ale byla to "pulpería". Posadili jsme se na zastávku a sledovali ruch. Rodiče vodili děti do školy, otevřeli krámek, pokřikovali na sebe, zdravili se s námi... Cítili jsme se nesví. Najednou mělo všechno jinou dimenzi, my se ocitli v jiném měřítku. Lidé odsud čekají na autobus "dolů do města" a myslí tím Bribri, z Bribri je to "dolů do města" do Puerta Vieja, a my míříme ještě výš, tak, kde "dolů do města" znamená sem, do pulpería na plácku. Na zastávce se množily ženy s dětmi, vyklidili jsme pole, abychom nezabírali místo. Vyřídily si své záležitosti a přišly si popovídat, než přijedou jejich autobusy (bývalé školní z USA, dokonce jim nechali i žlutou barvu).

Seděli jsme v přístřešku z palmových listů. Úderem osmé se na plácku objevilo auto s bílými tvářemi - Francouzi. A za chvilku druhé a třetí. Jedno z nich přivezlo jako navigátorku ženu z organizace, kterou jedeme navštívit. Mysleli jsme si, že máme domluvené speciální rande, ale je to skupina, která přijímá návštěvy, které dole v Puerto Vieju uloví turistická agentura. Dokonce i cena je stejná: 55 dolarů. Žena nám osvětlila, že v Yorkínu jsou dvě skupiny přijímající návštěvy, a tady na plácku jsme se smíchali, ne všichni jedeme k nim. Yorkín (džorkýn) neni vesnice, spíš oblast roztroušených chatek v horách. V půl deváté dorazil její manžel se závozníkem. Vybrali si ze skupiny ještě dvojici Kanaďanů, ale málokdo z turistů mluví španělsky, tak tdomluva nebyla jednoduchá (aby zjistili, kdo zaplatil za návštěvu jejich osady). Došli jsme k řece a zbývající necelé dvě hodiny strávili na dřevěné lodi. Kapitán vzadu kormidloval benzinovým motorem, závozník vpředu odstrkoval bidlem, ale protože je málo vody, museli nejednou oba v holinách do vody a tlačit proti proudu. Cítili jsme se jako sultáni. Dle rady Rosilly jsme si pořídily balíček pytlů na odpadky velikosti "zahradní" na batohy, a kdyby pršelo. A byli jsme za tuto radu rádi, protože nás stihl déšť po cestě tam i zpátky. Řeka byla nádherná, hory a skály se vypínaly po stranách a za každým zákrutem se krajina měnila. Ptáci létali nad námi, volavky jsme pravidelně vyplašili a létali před námi, občas se na břehu pásl kůň nebo kráva.

Akorát když ustal déšť, dorazili jsme do vesnice, bylo 11 hodin. Areál u přístaviště byl věnován základní škole, děti měli zrovna přestávku a kupovidu uniformičky na sobě. Překvapilo nás, že indiánky jsou tělnaté, nepřekvapilo nás, že lidé jsou malí vzrůstem, s velkými hlavami a krátkými krky, snědí s černými vlasy a širokými nosy. Náš průvodce se jmenoval Rolando. 21 let, studuje turismus ve vesnici 8km od Bambu. Provázel nás po území vesnice, ale na turisty už jsou připraveni. Mají postavené nové chýše jako ubytování pro turisty. Zklamalo nás to. Rozhodovali jsme se na místě, jestli nezůstaneme přes noc, ale to by muselo být v kruhu rodinném, ne jenom na území kmene v lese kakaovníků. Ukázal nám dvě kuchyně-jídelny: pro turisty a pro dobrovolníky. Zrovna včera přijela skupina 14 mládežníků z USA pomáhat se stavbou další ubytovny pro dobrovolníky. Vázali listy na tyče na střechu a moc jim to zatim nešlo. Domlouvali se rukama, nohama. Prošli jsme kolem domů tří rodin, ten nejvypiplanější patřil našemu průvodci. Žije s rodiči, ostatní sourozenci se již odstěhovali. Ptala jsem se v kolika letech se berou a co pro to musí udělat. Holky v 16-17, kluci kolem 20 let, stačí požádat o ruku a svolat kámoše, aby pomohli se stavbou domu. Je běžné, že spolu žijí bez svatebního obřadu, rozvody nejsou ojedinělé. Prostě hippies, květinové děti. Dům postaví obvykle 30 chlapů za týden. Nechali jsme si vysvětlit z jakých dřev je která část. Dřevo tu roste rychle. Nejpoužívanější je laurel, ale za jeden pokácený je třeba zasadit dva nové, jinak hrozí pokuta. Docela se podařilo indiány přivést k udržitelnému a ekologickému způsobu života. Osvěta fungovala, odpadní vody jdou do septiku a neperou v řece, aby nepouštěli prášek do vody. Pitnou vodu berou z pramene z primárního lesa. Jejich komunita stojí na třech pilířích: znovuzalesňování a péče o les, udržitelný ekonomický rozvoj = ekoturismus, osvěta a produkce kakaa. Kousek sekundárního lesa, který nám ukázal Roland vyrostl za 20 let, všechno tu roste rychleji. Základním stromem všude okolo je kakaovník, pak banánovník. Rýži a fazole si pěstují pro vlastní spotřebu sami. Kakao vyvážejí do Švýcarska a Belgie. Ale nepřipadalo nám to jako extra dobrý obchod.

Kakaovník je těžké udržovat. Plodí stromek od tří let života, ale má roční cykly. Boby dozrávají akorát teď v zimě, na stromě jich vyroste tak 10, z toho jsou použitelné jen 3, protože v poslední době mají potíže s plísněmi. Překvapilo mě, že s plesnivými boby nic nedělají, nechají je vedle dobrých a rozprašují se dál. Na dotaz, jestli by nebylo lepší je otrhat dřív, než spóry rozšíří výtrusy mi odpověděl, že to stojí čas a práci. Nojo, jsou zvyklí, že jim to prostě vyroste, doteď se o to nemuseli starat. Asi budou potřebovat víc dobrovolníků... Dříve muži museli jít pracovat na banánové plantáže dolu do Bribri. Ale práce s chemickými postřiky jim nedělala dobře, rozšířili se nemoci, rakovina a umírali v padesáti. Před dvaceti lety ženy z Yorkínu založily sdružení a vsadily na turismus. Vybudovaly zázemí, domluvily se s cestovními agenturami a muži se mohli vrátit a pracovat jako převozníci a průvodci nahoře v horách. S upadající produkcí kakaa bude stoupat jejich touha kompenzovat si to turismem. Je to pro ně poměrně snadný a pohodlný výdělek, takže člověk je u nich docela mile přijat. Ale pustí si ho jen tak daleko, jak sami uznají za vhodné. A návštěvník se nemusí cítit jako vetřelec, protože ví, že se vykoupil. Ptala jsem se na hierarchii a bylo mi vysvětleno, že tady nemají žádného náčelníka, všichni mají rovný hlas, starší jsou samozřejmě uctíváni jako moudřejší, ale i děti mají právo mluvit do rozhodnutí, která dělá vždy komunita společně. Jedinec nemůže rozhodovat o věcech, které ovlivňují komunitu. Schází se a radí se společně. Demokracie, ráj pro hippies, co se jim v 60. letech nepovedlo v USA ani v Evropě tady funguje.

Ve druhé kuchyni nám ukázali pražení kakaa. Potom boby dala do dřevěné mísy a velkým kamenem je drtila, pak jsme si to také vyzkoušeli. Slupky se od kakaa odloučili prohazováním drti na mírném vánku. Drť se umlela a měli jsme 100% čokoládu, hořkou jako ďas. Tu pak smíchala se salkem a s banánem to byla výborná pochoutka. Snažili se nám prodat výrobky místní komunity. Na každé cetce bylo jméno toho, kdo ji vyrobil. Ale my šli po čokoládě. Za hroudu velikosti golfového míčku chtěli dolar = 20 Kč. Stačí ji zahřát a zase změkne.

Zastavili jsme se u řeky v místě, kde se dobře koupe, bohužel nám neřekli, abychom si vzali s sebou ručník a plavky, ale Lu tam stejně skočil. Skoro všechna místa ke koupání v řece jsou pod mostem, v tomto případě lanovým zavěšeným mostem. Na vodopád nás nevzali, tam chodí jen s těmi, kdo zůstanou přes noc. Zaplatili jsme málo, tak se s námi nemazali. Za 70 dolarů bychom měli víc aktivit a víc povídání o kultuře. Ale dostali jsme toho z nich docela dost, je třeba se ptát. Cestou zpátky jsem z něj vymámila vzorek kakaového bobu. Zkusíme to zasadit :-) Nakonec jsme dostali obídek, trochu rýže, fazolí, kuřecího a zeleniny. Vyprovodili nás a svezli po řece dolu. To bylo dvakrát rychlejší. Za hodinu jsme byli dole a pak ještě hodinu čekali na bus. Rosio bohužel náhodou zrovna kolem z práce nejela. Na zastávce spal ožrala, který se probudil a dal se s námi do řeči. Po delší době začal být nepříjemný, vyžadoval, abychom mu dali kousek chleba. No nakonec ho dostal, ale až když jsme dojedli frijole. Jízda autobusem nebyla tak špatná, bus díry v silnici vyjede líp, než malý teréňák. Silnici nechtějí vyasfaltovat, aby sem nezačalo jezdit víc aut. Raději si rozbíjejí dál svoje auta.

V Bribri jsme měli další hodinu čekání na bus do Limónu. Dnešek je pořád o čekání a sezení. Obešli jsme Bribri, koupili si další bagetu a zase se kolem nás začal ochomítat nějaký ožrala. Už abychom byli pryč. Ožralové jsou tu stejně dotěrní a nepříjemní jako hmyz. Jsme pěkně poštípaní i navzdory repelentu. Komáři tady totiž nebzučí. Cesta do Limónu byla klidná a pohodová, bus byl poloprázdný, jes strašně vrzala tyč hned vedle naší sedačky. Lu to nevydržel a z víčka flašky vyrobil ucpávky, které ještě promazal repelentem, a byl klid. Jak prostá oprava, ale místním je to fuk. V polospánku jsme dojeli do Limónu. Měli jsme z toho města trochu respekt, prý je to tu nebezpečné v noci kolem parku. Ale nakonec dojem dobrý. Překvapila nás betonová katedrála. Ubytování jsme sehnali na druhý pokus, žádný luxus, ale levnější než hamaka na pláži, 16 dolarů za pokoj. Jak jsme se natáhli na postel, tak jsme usnuli, nemají tady totiž wifi.

Návrat do Kostariky

Honém, vstávat, v kuchyni čeká mísa těsta a "udělej-si-kolik-lívanců-sníš", snídaně! Zní to dobře, ale výsledkem je, že sporák je velmi vytížený, všichni čekají jako hladoví supi a neni čas lívance pořádně propéct. Takže jsme měli hromadu nedopečených lívanců se sirupem, jogurtem a vše opepřeno čerstvými zážitky kolegů, kteří přišli ze záchytky.

Spakovali jsme se, je ošklivo, zataženo a poprchává, čas se vrátit. Nevěděli jsme, které z mol je doprava zpět do Almirate, ale trefili jsme se. Potkali jsme Kaliforňana, který se sem přestěhoval a prodává trička... Byli jsme zmateni, jestli máme jet do Almirate nebo Boquette, ale na pohodu. Nepotřebujeme žádný shuttle, to zvládnem.

V přístavu jsme se potkali se dvěma Kostaričany z Puerto Vieja a podělili se o taxik na hranice. Jsou to mladí doktoři, přestěhovali se ze San José za prací. Dělají na klinice v horách dál za Bribri, pracují s indiány. Tahali jsme z nich informace, až nám začali organizovat výlet na zítřek do rezervace. Ze Sixaoly nás vzali vlastním autem. Nepodařilo se domluvit přespání na dnešek u indiánů, ale zítra máme domluvený výlet, zvolili jsme tedy opět Puerto Viejo. La Ruka Hostel nás zase vypekl, nenechali jsme se opět poslat do GreenWoods. Australan, který svačil před recepcí nám dal tip na žluté kabinky u veterinární stanice za 35 dolarů. Prý tu dva měsíce bydlel.
Konečně zase jednou vlastní ložnice s koupelnou. Lu si tady hned padl do oka s majitelem z Argentiny a Američanem a začali společně zkoumat stavební dřevo a rozebírat problémy a potenciály oblasti. Američan si vzal židličku a prohlásil, že jde pozorovat lidi. Vyvalil se v bráně na pozemek. Píšu blog. Argentyňan šel okolo a komentoval: "O, ou". Říkala jsem si, co je asi špatně. Před chvílí vyprávěl story, že když se staví ze špatného dřeva, může se člověk propadnout ve sprše do prostoru pod barákem. Stalo se to o dva domy dál, host jednou přišel nahý, obalený brouky s nechápavou otázkou ve tváři: "WTF = Co to má znamenat? Co s tim teď uděláš? Pomoc!" Naštěstí tady je vše z betonu a "železného" dřeva (nispero). Vystrašena touto historkou jsem čekala, co to "O, ou" bude znamenat. Do domečku naproti našemu se valí dav velkých mravenců. Přicházejí jednou ročně, obalí stěny a všechno v domě, sní zbytky hmyzu, vyčistí nepořádek, nic neudělají našim věcem ani jídlu a za 20 minut jdou zas o dům dál. Je třeba jim dát čas a prostor, protože koušou. Jednou ročně na 20 minut - dnes odpoledne. Nebylo to tak dramatické, nebyli tak rychlí, ani tak roztahovační.

Na večer jsme se šli vykoupat. Dostali jsme typ, kde najdeme bazén. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, co to je, totiž místo v moři, kde 2 metry od břehu je hrana skaliska (bývalého korálového útesu) a hloubka. Voda se tu divně chovala, vlny nevěděly kterým směrem dřív, ale žádné nebezpečné proudy. Bylo to místo tak 20m v průměru, ale měla jsem strach z těch okrajů takový, že jsem si koupání v "bazénu" moc neužívala. Večer jsme šli na živou hudbu a nachos s guacamole (avokádový dip).