Bribri - Yorkín

Budíček zvonil ve 4:45, uff. V 5:30 jsme byli v plné polní připraveni, až nás Rosilla vyzvedne a po cestě do práce na kliniku vysadí v Bambú. Ušetřili jsme si tak cestu dvěma autobusy (z Puerta Vieja do Bribri a z Bribri do Bambu). Jedeme do indiánské rezervace na hranici Kostariky a Panamy do rezervace Bribri. Dál v horách je území kmene Cabécar. V rezervaci může půdu vlastnit pouze indián. Ani kdyby se přiženil někdo neindiánského původu, nemůže získat titul k vlastnictví půdy. Předky Bribriů jsou Májové. V Bambu jsme byli před sedmou, ocitli jsme se na prašném plácku před domečkem, který zvenku nevypadal jako krám, ale byla to "pulpería". Posadili jsme se na zastávku a sledovali ruch. Rodiče vodili děti do školy, otevřeli krámek, pokřikovali na sebe, zdravili se s námi... Cítili jsme se nesví. Najednou mělo všechno jinou dimenzi, my se ocitli v jiném měřítku. Lidé odsud čekají na autobus "dolů do města" a myslí tím Bribri, z Bribri je to "dolů do města" do Puerta Vieja, a my míříme ještě výš, tak, kde "dolů do města" znamená sem, do pulpería na plácku. Na zastávce se množily ženy s dětmi, vyklidili jsme pole, abychom nezabírali místo. Vyřídily si své záležitosti a přišly si popovídat, než přijedou jejich autobusy (bývalé školní z USA, dokonce jim nechali i žlutou barvu).

Seděli jsme v přístřešku z palmových listů. Úderem osmé se na plácku objevilo auto s bílými tvářemi - Francouzi. A za chvilku druhé a třetí. Jedno z nich přivezlo jako navigátorku ženu z organizace, kterou jedeme navštívit. Mysleli jsme si, že máme domluvené speciální rande, ale je to skupina, která přijímá návštěvy, které dole v Puerto Vieju uloví turistická agentura. Dokonce i cena je stejná: 55 dolarů. Žena nám osvětlila, že v Yorkínu jsou dvě skupiny přijímající návštěvy, a tady na plácku jsme se smíchali, ne všichni jedeme k nim. Yorkín (džorkýn) neni vesnice, spíš oblast roztroušených chatek v horách. V půl deváté dorazil její manžel se závozníkem. Vybrali si ze skupiny ještě dvojici Kanaďanů, ale málokdo z turistů mluví španělsky, tak tdomluva nebyla jednoduchá (aby zjistili, kdo zaplatil za návštěvu jejich osady). Došli jsme k řece a zbývající necelé dvě hodiny strávili na dřevěné lodi. Kapitán vzadu kormidloval benzinovým motorem, závozník vpředu odstrkoval bidlem, ale protože je málo vody, museli nejednou oba v holinách do vody a tlačit proti proudu. Cítili jsme se jako sultáni. Dle rady Rosilly jsme si pořídily balíček pytlů na odpadky velikosti "zahradní" na batohy, a kdyby pršelo. A byli jsme za tuto radu rádi, protože nás stihl déšť po cestě tam i zpátky. Řeka byla nádherná, hory a skály se vypínaly po stranách a za každým zákrutem se krajina měnila. Ptáci létali nad námi, volavky jsme pravidelně vyplašili a létali před námi, občas se na břehu pásl kůň nebo kráva.

Akorát když ustal déšť, dorazili jsme do vesnice, bylo 11 hodin. Areál u přístaviště byl věnován základní škole, děti měli zrovna přestávku a kupovidu uniformičky na sobě. Překvapilo nás, že indiánky jsou tělnaté, nepřekvapilo nás, že lidé jsou malí vzrůstem, s velkými hlavami a krátkými krky, snědí s černými vlasy a širokými nosy. Náš průvodce se jmenoval Rolando. 21 let, studuje turismus ve vesnici 8km od Bambu. Provázel nás po území vesnice, ale na turisty už jsou připraveni. Mají postavené nové chýše jako ubytování pro turisty. Zklamalo nás to. Rozhodovali jsme se na místě, jestli nezůstaneme přes noc, ale to by muselo být v kruhu rodinném, ne jenom na území kmene v lese kakaovníků. Ukázal nám dvě kuchyně-jídelny: pro turisty a pro dobrovolníky. Zrovna včera přijela skupina 14 mládežníků z USA pomáhat se stavbou další ubytovny pro dobrovolníky. Vázali listy na tyče na střechu a moc jim to zatim nešlo. Domlouvali se rukama, nohama. Prošli jsme kolem domů tří rodin, ten nejvypiplanější patřil našemu průvodci. Žije s rodiči, ostatní sourozenci se již odstěhovali. Ptala jsem se v kolika letech se berou a co pro to musí udělat. Holky v 16-17, kluci kolem 20 let, stačí požádat o ruku a svolat kámoše, aby pomohli se stavbou domu. Je běžné, že spolu žijí bez svatebního obřadu, rozvody nejsou ojedinělé. Prostě hippies, květinové děti. Dům postaví obvykle 30 chlapů za týden. Nechali jsme si vysvětlit z jakých dřev je která část. Dřevo tu roste rychle. Nejpoužívanější je laurel, ale za jeden pokácený je třeba zasadit dva nové, jinak hrozí pokuta. Docela se podařilo indiány přivést k udržitelnému a ekologickému způsobu života. Osvěta fungovala, odpadní vody jdou do septiku a neperou v řece, aby nepouštěli prášek do vody. Pitnou vodu berou z pramene z primárního lesa. Jejich komunita stojí na třech pilířích: znovuzalesňování a péče o les, udržitelný ekonomický rozvoj = ekoturismus, osvěta a produkce kakaa. Kousek sekundárního lesa, který nám ukázal Roland vyrostl za 20 let, všechno tu roste rychleji. Základním stromem všude okolo je kakaovník, pak banánovník. Rýži a fazole si pěstují pro vlastní spotřebu sami. Kakao vyvážejí do Švýcarska a Belgie. Ale nepřipadalo nám to jako extra dobrý obchod.

Kakaovník je těžké udržovat. Plodí stromek od tří let života, ale má roční cykly. Boby dozrávají akorát teď v zimě, na stromě jich vyroste tak 10, z toho jsou použitelné jen 3, protože v poslední době mají potíže s plísněmi. Překvapilo mě, že s plesnivými boby nic nedělají, nechají je vedle dobrých a rozprašují se dál. Na dotaz, jestli by nebylo lepší je otrhat dřív, než spóry rozšíří výtrusy mi odpověděl, že to stojí čas a práci. Nojo, jsou zvyklí, že jim to prostě vyroste, doteď se o to nemuseli starat. Asi budou potřebovat víc dobrovolníků... Dříve muži museli jít pracovat na banánové plantáže dolu do Bribri. Ale práce s chemickými postřiky jim nedělala dobře, rozšířili se nemoci, rakovina a umírali v padesáti. Před dvaceti lety ženy z Yorkínu založily sdružení a vsadily na turismus. Vybudovaly zázemí, domluvily se s cestovními agenturami a muži se mohli vrátit a pracovat jako převozníci a průvodci nahoře v horách. S upadající produkcí kakaa bude stoupat jejich touha kompenzovat si to turismem. Je to pro ně poměrně snadný a pohodlný výdělek, takže člověk je u nich docela mile přijat. Ale pustí si ho jen tak daleko, jak sami uznají za vhodné. A návštěvník se nemusí cítit jako vetřelec, protože ví, že se vykoupil. Ptala jsem se na hierarchii a bylo mi vysvětleno, že tady nemají žádného náčelníka, všichni mají rovný hlas, starší jsou samozřejmě uctíváni jako moudřejší, ale i děti mají právo mluvit do rozhodnutí, která dělá vždy komunita společně. Jedinec nemůže rozhodovat o věcech, které ovlivňují komunitu. Schází se a radí se společně. Demokracie, ráj pro hippies, co se jim v 60. letech nepovedlo v USA ani v Evropě tady funguje.

Ve druhé kuchyni nám ukázali pražení kakaa. Potom boby dala do dřevěné mísy a velkým kamenem je drtila, pak jsme si to také vyzkoušeli. Slupky se od kakaa odloučili prohazováním drti na mírném vánku. Drť se umlela a měli jsme 100% čokoládu, hořkou jako ďas. Tu pak smíchala se salkem a s banánem to byla výborná pochoutka. Snažili se nám prodat výrobky místní komunity. Na každé cetce bylo jméno toho, kdo ji vyrobil. Ale my šli po čokoládě. Za hroudu velikosti golfového míčku chtěli dolar = 20 Kč. Stačí ji zahřát a zase změkne.

Zastavili jsme se u řeky v místě, kde se dobře koupe, bohužel nám neřekli, abychom si vzali s sebou ručník a plavky, ale Lu tam stejně skočil. Skoro všechna místa ke koupání v řece jsou pod mostem, v tomto případě lanovým zavěšeným mostem. Na vodopád nás nevzali, tam chodí jen s těmi, kdo zůstanou přes noc. Zaplatili jsme málo, tak se s námi nemazali. Za 70 dolarů bychom měli víc aktivit a víc povídání o kultuře. Ale dostali jsme toho z nich docela dost, je třeba se ptát. Cestou zpátky jsem z něj vymámila vzorek kakaového bobu. Zkusíme to zasadit :-) Nakonec jsme dostali obídek, trochu rýže, fazolí, kuřecího a zeleniny. Vyprovodili nás a svezli po řece dolu. To bylo dvakrát rychlejší. Za hodinu jsme byli dole a pak ještě hodinu čekali na bus. Rosio bohužel náhodou zrovna kolem z práce nejela. Na zastávce spal ožrala, který se probudil a dal se s námi do řeči. Po delší době začal být nepříjemný, vyžadoval, abychom mu dali kousek chleba. No nakonec ho dostal, ale až když jsme dojedli frijole. Jízda autobusem nebyla tak špatná, bus díry v silnici vyjede líp, než malý teréňák. Silnici nechtějí vyasfaltovat, aby sem nezačalo jezdit víc aut. Raději si rozbíjejí dál svoje auta.

V Bribri jsme měli další hodinu čekání na bus do Limónu. Dnešek je pořád o čekání a sezení. Obešli jsme Bribri, koupili si další bagetu a zase se kolem nás začal ochomítat nějaký ožrala. Už abychom byli pryč. Ožralové jsou tu stejně dotěrní a nepříjemní jako hmyz. Jsme pěkně poštípaní i navzdory repelentu. Komáři tady totiž nebzučí. Cesta do Limónu byla klidná a pohodová, bus byl poloprázdný, jes strašně vrzala tyč hned vedle naší sedačky. Lu to nevydržel a z víčka flašky vyrobil ucpávky, které ještě promazal repelentem, a byl klid. Jak prostá oprava, ale místním je to fuk. V polospánku jsme dojeli do Limónu. Měli jsme z toho města trochu respekt, prý je to tu nebezpečné v noci kolem parku. Ale nakonec dojem dobrý. Překvapila nás betonová katedrála. Ubytování jsme sehnali na druhý pokus, žádný luxus, ale levnější než hamaka na pláži, 16 dolarů za pokoj. Jak jsme se natáhli na postel, tak jsme usnuli, nemají tady totiž wifi.