San Jose - Washington - Frankfurt - Praha

Probudili jsme se čilým ruchem v domě. Krystýna s Diegem dorazili na snídani. Diego hrál na kytaru, Marco na klavír a celá rodina chystala snídani, nebo si pobrukovala písničky. Moc příjemná rodinná atmosféra. Prostřeno bylo v patiu, pochopili jsme, proč rodiče potřebují větší dům, i když už se 3 děti ze šesti odstěhovali a Davida svatba čeká koncem roku. Vyprávěli jsme, co jsme zažili, byli jsme podrobeni kontrolním otázkám, na které jsme naštěstí povětšinou mohli odpovědět: "Ano, i zde jsme byli a všechno viděl, dokonce jsme byli i tam a až taam..." Rodiče vyprávěli, jaká byla svatba dojemná, protože nevěsta odjíždí žít do Německa. Žádné speciální tradice jsme se ale nedozvěděli, nic co bychom tady neměli, naopak, spíš naše zvyky pro ně byly zajímavé. Na rozloučenou jsme dostali obrázek úplňku na Bocas del Toro, který otec namaloval 2012. Nádherná vzpomínka na valentýnský úplněk na Bocas.

Po snídani nás čekal napínavý úkol balení. Dobrých 30 minut jsme skládali, rovnali a tlačili, aby se všechno vešlo, ale podařilo se. Pečlivě jsme ukryli kakaový bob, ale stejně byl na rentgenech vidět, jak jsem se později v Praze přesvědčila. Asi v USA stačilo, že jsem zaškrtla, že žádná semena nepřevážím, nebo si mysleli, že je to rugbyový míček... Deset minut před odjezdem bylo rezervováno pro dojemné loučení a focení. Laura a David se fotili v pyžamu, ale to je jedno, jsme rodina. Stále se nás ptali, kdy je zase navštívíme a my jich, kdy navštíví oni nás... Bylo to náročné, srdečné, moc milé loučení. Měsíc utekl jako voda. Jsme odpočatí, máme nový pohled na naše doma, je čas...

Zaplatili jsme 29 dolarů daň za opuštění Kostariky, která obsahovala příspěvek úřadům, letišti i příspěvek 1 dolar na zlepšování kostarických letišť. Vystáli jsme nekonečné fronty u odbavení a rentgenu, spravili jsme si chuť v krámku se suvenýry, kde měli ochutnávky čokolády a kávy. Ten trouba u odbavení nám nedal ani na jeden let sedadla vedle sebe. Neměli jsme sílu to zkontrolovat včas, ale nebyli jsme jediní. Na mém místě už seděly dvě holčičky a jejich tatínek na mě čekal, aby mě posadil jinam, jenže na místě, kde seděla holčička původně už seděl někdo další... Musela jsem počkat, které místo zůstane prázdné, protože nebylo možné vystopovat, kam až tato škatulata hýbejte vedou. Nakonec se ale pán vedle Lu slitoval a ještě se se mnou vyměnil. Celou cestu jsem probírala fotky, mazala, řadila dohromady fotky ze dvou foťáků a vybírala do prezentace. Pět hodin prvního letu uteklo jako voda.

Ve Washingtonu nás nechali vzít batohy, poponést je 20 metrů a zase je položit na pás. To jako vážně? No alespoň víme, že do USA batoh dorazil. 90 minut na přestup bylo tak akorát, rovnou jsme si stoupli do fronty odbavující naší skupinu. Byl večer. Čekalo nás 8 hodin dalšího letu - spacího letu. Jak jsme se vzdalovali v oblacích, zdálo se nám to všechno neuvěřitelné, daleko, nebyl to jenom sen?
Let přes Atlantik jsem prospala. Přestup ve Frankfurtu byl rychlý, když jsme přišli na gate, už naše skupina nastupovala. Promazala jsem pár fotek a už jsme přistávali v Praze. Zdrželi jsme se v letadle posíláním sms o šťastném návratu, takže naše batohy byly skoro poslední k vyzvednutí a bylo to poprvé, co mě kdy zastavil celník těsně před východem do příletové haly. Museli jsme zavazadla strčit do rentgenu, kde byl ten kakaový bob krásně vidět. Ale bez problému nás pustil. Čekala na nás máma, zvědavá na novinky, dojmy a suvenýry. Na konec února je tady dost teplo. Celou dobu jsme kecali, když jsme se chlubili, jak doma máme -10°C. Tady zatím + 10°C!

Myslela jsem si, že časový posun (7h) zvládnu dobře, když jsem se vyspala v letadle a půjdu jakoby dřív spát, ale nemohli jsme usnout. Už dlouho nám nezazvonil budíček do tak tvrdého spánku, měli jsme teprve půlnoc a museli jsme vstát do práce. Celý týden trvalo, než jsme se trochu srovnali. Nebo to bylo jarní únavou a návalem pracovních povinností?