Café, Cacao, Caňa (třtina)

Dnešní den jsme věnovali výletu za kávou, kakaem a cukrovou třtinou. Za Santa Elenou je statek Trapiche, kde jedna rodina pěstuje tyto tři plodiny, evidentně to dělají s láskou a nechávají cestovatele nahlédnout jim na pole i do kuchyně. Exkurzi na 2,5h jsme pořídili za 23 dolarů na osobu a rozhodně doporučuji nenechat se zlákat konkurenčním podnikem Don Juan, který má reklamy po celém městě. Návštěva kávové plantáže byla naším vytouženým zážitkem, pro který jsme přijeli. Finca Trapiche není žádným velkým kolosem, její produkce pokryje akorát potřeby obasti Santa Elena a okolí. Dostali jsme skvělého průvodce, který nešetřil vtipy, pokud se objevil zajímavý ptáček, odbočil od výkladu a povídal o kolibříkovi, který krmil své mládě, a hlavně věděl, jak pořídit zajímavé fotografie (kávových zrn např.).

Když se zastavil u prvního záhonku něčeho, co vypadalo jako libeček, vysvětlil nám, že se jedná o něco jako zázvor-bramboru-mrkev, ale nejlépe si to pamatovat jako "arakače". Na konci prohlídky ochutnáme pokrm z této plodiny připravený. Arakače jsou náročné na přípravu a jsou místní specialitou, která se servíruje na svatbách. Takže když se vás někdo v Kostarice zeptá, kdy bude moct u vás ochutnat arakače, ptá se vlastně, kdy bude svatba. Tak kdy budeme vařit arakače? Hmm? :-)

Jako první nás čekalo políčko cukrové třtiny. Pěstují tu tři druhy, ale nám připadaly všechny úplně stejné. Jedna je větší, šťavnatější, ale méně sladká, druhá je sladká až až, ale je menší a tvrdší, a ta třetí, to je vyšlechtěný mix. Dále navazovalo políčko kávovníků a ke zpracování třtiny jsme se dostali až úplně nakonec. Měli hezky ukázaná stádia růstu od klíčení, přes sazeničky až po keříky. Sazenice dávají vždy dvě k sobě, aby rostlinky spolu mohly soutěžit, rychleji rostly a byly silnější. Na stromcích kávovníků se zelenaly a červenaly bobulky, které jsme si mohli utrhnout a ochutnat. Obal semene je sladký, slupka je afrodiziakální a semeno nic moc, bez pražení je lepší ho vyplivnout. Na odslupkování měli speciální stroje, které byly roztomile barevné a malé. Pak se bílá zrnka suší, po sušení je čeká odstranění bílé slupky, takže jsou zelená. Dalším strojem v řadě je třídička, která zrna rozdělí na plná, poloviční a rozbitá. Měli jsme štěstí, majitel farmy zrovna pražil kávu. Samotné pražení trvá 10-12 minut, záleží jestli má být lehce, nebo více upražená. Pár vteřin navíc spálí celou dávku. Ochutnávali jsme horká již hnědá zrna.

Čekalo nás další překvapení, které jsme nečekali, kostarický tradiční vozík tažený párem volků. Dřevěný vozík je rodinnou chloubou, vesnice pořádají přehlídky vozíků, hodnotí se, který je nejkrásnější. Všechny, i ty pracovní, jsou nádherně ručně malované a každá rodina má vlastní vzor. Šest z nás se dokonce kousek svezlo. Cestou jsme minuli rostoucí malé ananasy. Další zastavení bylo o kakau. Viděli jsme kakaový bob, ocucali sladký obal z jeho zrn, prošli jsme kolem sušení a fáze fermentace, v poslední části nás čekalo pražení a ochutnávání upražených zrn. Už ty po fermentaci byly dobré, ale ne všichni si to mysleli. Ty upražená zrna nás ale úplně uchvátila. To byla panečku hořká čokoláda! Pak následoval mlýnek, ze kterého lezla čokoláda. Zrna totiž obsahují oleje, takže ze suchého oříšku je najednou pasta. Pěkně hořká a barvy spíše mléčné čokolády. Pasta se pak tře s cukrem 1:1 na kamenném lůžku a výsledek je pořád hořký, ale teď už i sladký. Nakonec to lze povařit s mlékem, což už byla substance, kterou většina výpravy přijala jako dobrou, ale Lu byl uchvácen prostě upraženými boby. Asi si budeme muset pořídit vlastní kakaovou plantáž, protože v této fázi se kakao neprodává. Vzpomněla jsem si matně na návštěvu švýcarské čokoládovny, ze které jsem před rokem byla nadšená, krásně vysvětlovali proces přípravy kakaa, ale ta vzpomínka byla právě potlačena mnohem autentičtějším zážitkem.

A vracíme se k cukrové třtině. Dostali jsme ochutnat kus třtiny na žvýkání - vyždímali jsme sladkou vodu a vlákna vyplivli. Dříve se k lisování užívali volci, kteří točili hřídelí, dnes je lis na vodní pohon. Šťáva teče ho pánví, kde se pak vaří substance, která obsahuje krystalky a melasu. Při schlazení ve vodě je z toho výborný táhlý karamel. Další možností, jak si sladkou hmotu užít je ji utřít. Dostali jsme dřevěné měchačky a kvedlali a provzdušňovali, dokud hmota nevychladla a nezbyla z ní taková hrouda jako karamelka. Hroudu jsme dostali do pytlíku s sebou. V této fázi už jsme měli jasno, že si na důchod musíme pořídit farmu s kafem, kakaem a třtinou. Tolik sladkostí najednou, to by byla paráda! Produkce uživí rodinu a co dostanou z turistů mají navíc. Líbilo se nám, že jsme majitele postupně potkávali. Vždycky při dalším procesu už na nás čekal a ukázkově pracoval i se synem. Na závěr jsme se zastavili v palírně, kde z třtiny destilují pálenku. Průvodce tvrdil, že má 70-80%, ale nezdála se nám o moc silnější než slivovice, kterou pravidelně dezinfikujeme. Na Japonce to ale bylo silné až až.

No a to vlastně ještě nebylo všechno. Čekala na nás ještě matka rodiny s čerstvě uvařenou kávou, olalá, jak to vonělo! Mají tady vlastně převážně kávu překapávanou. Mají dřevěné stojánky, do kterých umístí pytlík naplněný kávou, a horkou vodu přes něj prolijí. Kávu jsme si osladili třtinovým cukrem! Málem jsme zapomněli na slíbené arakače! Podávaly se na teplých tortilách, něco jako bramborovo-rebarborový teplý salát. Tak nevim, jestli budeme někdy vařit opravdové arakače... A navrch jsme dostali skleničku limetkové limonády s třtinovým cukrem. Místnost, ve které se občerstvení podávalo byla ze dvou třetin veřejnou jídelnou s dlouhými stoly s lavicemi po stranách, ale z třetí třetiny kuchyní a rodinnou jídelnou. Mšla jsem fakt pocit, že jsme u nich doma v kuchyni, že si nás pustili domů. Pak nás vyhnali do krámku, kde jsme pořídili pár balení kávy za výtečnou cenu. Odjížděli jsme spokojení, překafovaní, s očima na vrch hlavy.