Cahuita - park, Puerto Viejo

Brzké vstávání nám překazil déšť. Když prší, není kam spěchat, zvířata jsou schovaná. Vylézají až po dešti, aby proschla a prohřála se. Když déšť ustával, snídali jsme na terase hotelu. Lu přinesl kávu, o které prohlásil, že je výborná, ale mam být ráda, že jsem neviděla ten kávovar (kuchyňka se podobala chlívku nebo poustevníkově kuchyni v horské chalupě). Spolu s kávou přinesl i příběh pana domácího. Narodil se tady, jako malý se s rodiči přestěhoval do New Yorku, kde vyrůstal. Bojoval v Iráku, v 90. roce byl zraněn a od té doby dostává veteránský důchod. Vrátil se do NY, kde má nějaký pozeme, ze kterého dostává 3000 dolarů měsíčně, oženil se, má děti, ale vrátil se do Kostariky. "New Yooork? Hroooozně r-y-chl-ý, strááášně r-y-chl-ý měěěstooo..." V hotýlku, který mu dnes tady patří chvíli pracoval, pak ho koupil. Nikam se nežene, ne jako Tony z Monteverde který se otáčel, aby měl hotel plný a prodal co nejvíce zážitkových aktivit. Na první pohled jsme z něj měli strach, ale docela dobrej chlapík. Nechali jsme si u něj batohy a šli do parku Cahuita. Tam jsme teprve pochopili všechny krásy této destinace. Před vstupem byl opět mluvící zelený papoušek, který umí napodobit dětský smích a říká hola. Podél Playa Blanca s velkými vlnami a nebezpečnými proudy vede cesta lesem. Odolali jsme, nevzali si průvodce a dobře jsme udělali. I tak jsme viděli spoustu zvířat. Koukala jsem do větví po opicích, v koruně stromu jsem uviděla nohy, ke kterým patřil pořádný leguán s pruhovaným ocasem. Po pár metrech byly na stromě první opice. Pokud zdálky uslyšíte řev, jsou to černé opice. Mono de araňa a Mono de cara blanca se poznají podle šustění stromů, hloučku turistů s foťáky obrácenými vzhůru, nebo podle čerstvých exkrementů na zemi. Viděli jsme jich spousty, zdálky, zblízka, blbnoucí mláďata, spící tlupu, pochutnávající si na banánech...

Zvláštností parku jsou žlutí hadi. Měli jsme štěstí na skupinku jdoucí před námi, která nás na dva upozornila. Nádherné exempláře.

Došli jsme až na výběžek, který je lemován korálovým útesem. Posadili jsme se na pláž posetou úlomky korálů. Zdánlivě klidné místo, pomineme-li příboj moře, se ukázalo pěkně rušným. Po chvíli se kolem nás začali hýbat mušličky. V každé ulitě bydlel krabík poustevníček. Na pláži byl čilý dopravní ruch. Po chvíli z děr začali vykukovat i pískoví krabíci. Po větvičkách skákaly skákací ještěrky. Po cestě se na každém kroku před námi ukrývají krabi do děr nebo ulit, které se pak kutálí skopečka. Na východní straně výběžku Punta Cahuita jsme došli na krásnou pláž s nakloněnými palmami nad vodu. Tohle místo doporučuji na koupání. Vlny nejsou agresivní a písek je světlý. O pár kroků dál na Playa Vargas je zase černý.

Bohužel na fotky nám počasí nepřálo, slunce bylo za mraky. Rozhodli jsme se nevracet, ale projít parkem k druhému vchodu. V průvodci psali, že u tohoto vchodu se platí za vstup, ale nic tomu nenasvědčovalo. Od kempu už park ztratil něco ze svého kouzla, šli jsme po kamenité široké cestě pro auta až k silnici. Jsme 5 km od Cahuity - města. Vydali jsme se po silnici, ale nedařilo se nám nikoho stopnout. V půli cesty nám došla trpělivost, potkali jsme muže - indiána - v klobouku, ověšeného korálky, stojícího na zastávce. A autobus už byl na dohled. Nechápu, proč řidiči nevyslovují pořádně, kolik má jízdenka stát, ani když se zeptám, jenom drží dlaň: "ještě přidej". Grr. Vyzvedli jsme si batohy, nakoupili a vrátili se na autobusák. Rozkrojili jsme si oranžový meloun a čekali na bus do Puerto Viejo. Pozorovali jsme rodinku kreolů. Mamacita byla pořádná ženská, měla dvě pěkné dcery a společně čekaly, až kadeřník vyholí reliéf do vlasů jejího synka.
Puerto Viejo je prý párty destinace, do roku 2003 už dál nevedla zpevněná cesta, tak to byla poslední lehce dosažitelná destinace na karibské straně. Opět na severo-západ od města se rozbíhá Playa Negra - černá pláž. U města vás z vody pozdraví prorezavělý starý remorker, který uvízl na mělčině a vypadá spíš jako "plovoucí" zahrada. Ve městě je spousta restaurací a prodejců suvenýrů, ale v ničem se nepodobá Tamarindu. Je to další obyčejná vesnička se špinavými odvrácenými uličkami. Mnohem pohodovější destinace, autentičtější a s lepšími plážemi než Pacifik. Zdá se nám, že v karibiku nemají odliv. V zátokách kotví jachty a motorové čluny. Šli jsme městem pořád dál po silnici na Playa Cocles, kde jsme měli vyhlídnutý typ na levné ubytování z Lonely Planet (Rocking J´s). Potkali jsme pekárnu a cestou se navečeřeli suchou bagetou, která měla být k snídani. Místo, ke kterému jsme mířili, se nám ale nezamlouvalo. Spousta hamak, možnost pronájmu stanu a jedna velká, ale obří, párty. Zrovna začínaly happy hour - dva koktejly za cenu jednoho. Prchli jsme. Ale La Ruka - hostel naproti - měl plno. Dostali jsme typ na Green Woods hostel, mezitím padla tma a my šli po silnici v lese kamsi pořád dál. Naproti komplexu Agapi jsem si ve světle reflekrotů projíždějících aut všimla cedule na GreenWoods. Boční ulička vypadala velice nepřesvědčivě a místo, které jsme našli na jejím konci nebylo o moc lepší. Chlápek v hamace drmolil anglicky něco nesrozumitelného, pobrali jsme akorát, že máme zaklepat o dva domy zpátky. Tam stál pěkný dřevěný dvoupatrový dům, který se na první pohled vymykal všemu okolo, byl minimálně o dvě třídy lepší. Mohl to dost dobře být dům majitele hostelu, nebo samostatný dům na pronájmy, každopádně vypadal, že bude drahý.

Chvíli jsme postávali, pak se Lu odváži zavolat a lidé na terase se probrali a sešli dolu. Pronajímají tady dva pokoje za 50 dolarů. Zdálo se nám to moc a měli jsme si sami říct cenu, za kterou bychom chtěli zůstat. Zkusila jsem našich oblíbených 30 a setkalo se to se souhlasem. Zdálo se to perfektní, nechtělo se nám vracet do hamakové džungle, ale ukázalo se, že nemají wifi. Tak na jednu noc. Susan a Angel jsou ze Španělska, bydleli půl roku ve vedlejším domě a tento týden se přestěhovali do tohohle. Majitel (zřejmě Američan) ho nechal postavit, vybavil ho, pronajal a zmizel do Brazílie. Susan nám pokoj připravila, seděli jsme mezitím na terase a cítili se jako vetřelci. Abychom se s nimi trochu seznámili, rozhodli jsme se jim nabídnout ochutnávku slivovice, kterou vezeme jako dezimfekci k internímu i externímu užití. Popili jsme, Angel se rozmluvil anglicky jako nikdy, slivovice mizela závratnou rychlostí i do druhé nohy, začali jsme spřádat společné podnikatelské plány, Angel se dal do vaření bramborové kaše z prášku. Dal do toho moc vody, tak zahušťoval strouhaným sýrem a vajíčkem na tvrdo - také strouhaným. Susan pak umixovala omáčku z rajčete a opekla chleby. Chlapi lili zbytek slivovice do třetí nohy a Susan se nemohla spokojit s tím, že je to chlapská záležitost a přešla na Tequilu. Docela výživný večer a konečně jsme se s někým pořádně podružili a navíc získali docela relevantví kontakt na nějaký business. Ale krize dorazila i sem a jak jsme se dozvěděli, Ticos mají slovo levné "barato" jako synonymum k pohodlný "comodo", což by se nám zdálo jako přesný opak. Takže investora je třeba hledat jinde.