sobota 8. února 2014

Poás, Waterfall Garden Catarata de la Paz

Slibovaná velká snídaně byla spíše dietní. Čtyři skrojky bagety jsme považovali za milý předkrm, ale radost nás přešla, když jsme pochopili, že už víc pečiva nedostanem. Řekli jsme si o další ošatku a byly v ní další 4 skrojky. Pak kupička vajíček a nejmenší množství gallo pinto, které jsme zatím viděli. Hm, no tak hlavně, že máme sušenky s sebou. Marco nás vyzvednul v 8h a nabrali jsme směr vzhůru na vulkán Poás - nejnavštěvovanější narodní park. Vrcholek se ale bohužel halil do mraku a čekala nás jen stále hustší mlha. Na vrátnici nás přivítala pěkná Tica, prý počasí včera bylo nádherné, ale dnes moc šancí na to vidět kráter nedává. Zeptali jsme se jí, jak se jmenuje, byla to Ana! Byla to ona, dobrý typ! Pozdravovala jsem ji od Minora z Tenorio parku :-) Parkoviště bylo skoro prázdné, ale postupně se zaplnilo, i když počasí neslibovalo dobrý výhled.

Hmm, krásný výhled... do bíla :-( Chvíli jsme čekali, pak jsme se šli projít k jezeru, které taktéž nebylo v mlze vidět, tak jsme se vrátili ke kráteru a čekali dál. Lidí na vyhlídce přibývalo a všichni se modlili, odháněli mlhu a smáli se nádherným výhledům do ničeho. Smáli jsme se, že je to nejnavštěvovanější park, protože sem každý musí alespoň dvakrát. Když v tom se nad námi mraky začali rozestupovat a pár paprsků se prodralo až k nám, ale mlha v kráteru byla hustá a ani se nehla. Na druhý pokus se ale rozestoupila i mračna pod námi a v mlze se pomalu odhaloval výhled: až k okraji kráteru, až k jezírku, začali jsme rozeznávat kouř stoupající z vulkánu od mlhy, až se celý odhalil a foťáky nestíhaly cvakat. Všichni byli moc nadšení, že se naše přáni vyplnilo! Včera i dnes se ukázalo, že ne vždycky je potřeba být na místě brzy ráno, někdy se vyplatí chvíli počkat.

Bylo už skoro poledne, měli jsme hlad, byl čas se přesunout k vodopádům míru Waterfall Gardens - Cataratas de la Paz. Krásná oblast, bohužel soukromý pozemek. Nějaký podnikatel měl výborný nápad, že si postaví hotel a zoo u krásných vodopádů v pralese, koupil pozemky a teď vybírá tučné vstupné. Nejezdí sem autobusy, jen další draze zaplacené shuttle busy, a to je důvod, proč jsme se sem vypravili s Markem. Mimochodem, Kostaričani platí mnohom nižší ceny za vstupy do parků, než turisti. Vstupné bylo asi 35 dolarů, s obědem ještě o 16 víc. Ale bar "sněz co můžeš" jsme si užili, dali jsme si od všeho trošku.

Druhou, neméně šťavnatou částí prohlídky, byla malá zoologická zahrada. Voliéra s ptáky ukrývala část specializovanou na tukany, mohli jsme si je prohlédnout zblízka a dokonce se vyfotit s tukanem na ruce! Jsou to krasavci. Kolibříci byli volně v přírodě, lákáni na krmítka. Viděli jsme motýly sosat ovocnou šťávu a líhnout se z kukel.

Žáby spali na listech později označených visačkou. Hadi byli pěkně nechutní, člověk se na ně dívá úplně jinak, když ví, že tyhle potvory jsou v lese všude kolem něj. Opičky s bílým obličejem se předváděli, zatímco mono de araňa (pavoučí opice) spaly. Těšila jsem se na kočičky, ale měli tu jen dvě - malého ocelota a pořádně vypaseného jaguára.

Závěrem druhé části byl tradiční dřevěný venkovský dům s pouze jednou obytnou místností uvnitř, verandou po všech čtyřech stranách a s krávami okolo.

Třetí část se konečně věnovala vodopádům. Nejen, že mžilo, ještě na nás chlístala voda ze čtyřech kaskádovitě uspořádaných krásných, vysokých vodopádů. Před čtyřmi lety zdejší oblast zasáhlo zemětřesení a způsobilo rozsáhlé sesuvy půdy. Turisté zůstali uvězněni v areálu, protože byly zničeny schody i silnice vedoucí do oblasti. Od spodního vodopádu je vidět odhalená hlína v části svahu, který se sesunul. Voda v řece se několik měsíců změnila z modré na hnědou. A dokonce i před dvěma lety napadané kameny a hlína vytvořili v řece přehradu která se roztrhla a vlna vody s balvany opět zničila most pod vodopádem. Díky této katastrofě minulý rok opravili cesty a dokonce vyasfaltovali příjezdovou cestu od Poásu k areálu. A aby toho nebylo málo, viděli jsme v jedné zatáčce v serpentýně uvízlý kamion, který znemožňoval průjezd všem větším náklaďákům. Řidič akorát koukal do motoru a na pomoc mu přišli dva nosálové, kteří se motali okolo, a začali panáčkovat a nakukovat stejným směrem, jako pan řidič. Jako by říkali: "Ukáž... No jó, já to tušil, já vim co s tim máš, máš to rozbitý!"

Po cestě zpátky jsme se zastavili v jenom obchůdku po cestě koupit místní sýr queso palmito a pár místních sladkostí. A hurá do Kartága, kde nás opět s otevřenou náručí přijala naše místní rodina. Byli zvědaví na všechny naše zážitky, dobrodružství a fotky. Lu se těšil na klid na práci, já se těšila, že se vyptám, jak se vaří místní speciality. Večer jsme si pouštěli místní skupiny, se svými znalostmi z Mexika jsem zabodovala, netušila jsem, že skupina Mal País (špatná země) je z Kostariky, na poloostrově Nicoya je dokonce vesnice a pláž Mal País. A z poslechu hudby se večer zvrhl v kurzy tance...

Žádné komentáře:

Okomentovat