Po obědě jsme sedli na bus směr Bribri - hlavního města oblasti, zároveň indiánského města, ze kterého lze pokračovat do rezervace kmenu Bribri. My ale nevysedáme, pokračujeme dál přes banánové plantáže do Sixaoly, kde končí autobusy i Kostarika. Hraniční přechod Sixaola je klidnější a bezpečnější než přechod na Panamericaně, přesto však si vychutnáváme trochu adrenalinu. Hned po výstupu z busu nám jednonohý místní radí, kam máme jít a co máme dělat. Vyplnili jsme dotazník, dostali razítko a byli jsme z Kostariky venku.
Hranici mezi Kostarikou a Panamou v této části tvoří řeka, překonáváme ji tedy po mostě - bývalém železničním. Pod námi se koupou děti. Na Panamské straně platíme 3 dolary za kolek a hledáme autobus. V tom nás nahání chlapík, že ještě musíme na imigrační, a pak hned k němu do autobusu. Ověřuji si, že ještě musíme projít jednou kontrolou, že to ještě neni za námi a nebude to tak jednoduché. Nechápeme, že imigrační úřad je schovaný za bukem a vůbec neni vidět, ale prostě se nevešel na bývalý železniční násep a naháněči fungují spolehlivě. Už jsem se bála, že to bylo v klidu a bez letenek. A opravdu, chtějí vidět, že máme s sebou zpáteční letenky. Jenže jim nestačí číslo letenky, potřebují vidět vytištěný dokument, ne jen poznámku propiskou, v čem se liší čísla našich letenek. Svoji jsem vzala s sebou, druhou jsem nechala v Kartagu, pro všechny případy. Nepodařilo se nám úřednice přesvědčit a stejně jako každý druhý míříme k autoservisu, kde si slečna přepočítává dolary, které utržila za půjčování tiskárny turistům tisknoucím si letenky. Vytiskli jsme úspěšně mejl s druhou letenkou, paní na přepážce to přísným pohledem přezkoumala a pustila nás. Chlapík nás hned odchytil, nasměroval k jeho shuttle busíku a vysvětlil všechny výhody této dopravy. Hlavní argument bylo, že regulérním autobusem, který staví na každé mezi, bychom loď do Bocas del Toro nestihli. Mění se totiž čas, v Panamě mají o hodinu víc než v Kostarice. Cena není špatná, nasedáme a s námi všichni zahraňáci, které jsme potkali na přechodu. Vzájemně jsme si půjčovali drobné dolary, když úředník nebo autobusák neměl na vrácení.
Cesta do Altamirante trvá asi hodinu. 10 dolarů za bus, 6 za lodičku do hlavního města na ostrovech Bocas del Toro. Pomocník nakládání zavazadel do loďky se nás snažil přesvědčit, že mu pomůžeme házet batohy, a pak mu dáme dolar. Všichni jsme se shodli, že jsme už za loď zaplatili o dolar víc, než nám bylo řečeno původně a jeho řeknutí si o peníz se nám nelíbilo. Dlouho to zkoušel, ale nic nedostal. Vyjíždíme a domy kolem nás stojí na kůlech ve vodě, před nimi kotví vydlabané loďky z kmenů, všechno je chudé, jednoduché a špinavé. Když přijíždíme k přístavu, slunce už zapadá. Najít volný pokoj v naší cenové relaci v pátek večer není snadné. Zůstala nám jediná možnost: Coconut hostel u centrálního parku. V ložnici jsme "jen" 4, ale sprchy jsou "zvláštní". Za lítacími dveřmi jako na divokém západě byly do salónů je chodbička se závěsy do sprchových koutů... Nad námi je ještě patro, kde jsou stany.
Je úplněk, den zamilovaných 14. února, vyrážíme hledat nějaké romantické místo na večeři. Hledat pěkné místo u vody ke snědení baget, které zbyly z cesty, je hloupost. Všude kolem vody stojí domy s terasamy a moly. Po delším hledání a dvou vniknutích do hostelů místo do restaurací jsme si vybrali. Vyšel měsíc a ozářil průliv, měli jsme štěstí a dostali stůl až na konci mola. Dali jsme si, jak jinak, než ryby s rýží s koktejl z maracuyi. Zdá se nám neuvěřitelné, že jsme se dostali až sem, a že doma je zima.
Žádné komentáře:
Okomentovat