Moín - Tortuguero

Vstáváme zase brzy, jako obvykle. Den zahajujeme procházkou podél zdi na pobřeží Limónu až k parku. Hledali jsme internetovou kavárnu, ale marně. Tržiště mě také zklamalo, mexické mají větší kouzlo. Architekturou a kulturou Kostarika pokulhává. Dopajdali jsme na autobusák, abychom se dozvěděli, že do Moínu to jezdé z jiného, ale už nás naháněl taxikář, že nás tam doveze, ale honem, jezdí jen jedna loď denně. Zapomněli jsme si koupit pití a svačinu. Po cestě nám vysvětlil, že tu bylo zemětřesení, které vyzvedlo korály z moře, a ty teď ční jako skaliska na pobřeží. V Moínu je další velký přístav. Odtud odjíždí nákladní lodě s kontejnery banánů do Evropy a USA. Chiquita a další společnosti nakládají a nakládají kamion za kamionem.

Taxikář nás předal převozníkovi. Cesta Z Moínu do Tortuguera měla stát 40 dolarů podle jedné cestovky z Puerta Vieja, mysleli jsme si, že to na místě pořídíme výrazně levněji, ale stejně chtěli 35 dolarů. Neměli jsme na vybranou, další hodina čekání. Jsem naštvaná a zklamaná, protože jsem se spletla a myslela si, že ta cestovka to nabízela za 30 a my to máme ještě dražší. V 10 dovezli benzín a začali nakládat batohy. Sedli jsme si dopředu, musela jsem si uvědomit, že tady na kanále nehrozí žádné vlny, které by se špičkou lodě ošklivě plácaly o hladinu, abych se uklidnila. Vyjeli jsme pomalu. Věděla jsem, že cesta je daleká, tak mě to ještě víc vyvedlo z míry. Kormidelník se šťoural v nose a ukazoval lidem lenochody. Nuda, těch je všude okolo spousta. Dokonce i Poláci, kteří přijeli rovnou z letiště už se začali ohlížet, proč nejedeme, když lodička začala zajíždět do křovisek na okraji kanálu. Pět lenochodů, leguán, velký a malý krokodýl, pár ptáků, vždy, když někdo na něco ukázal, nebo začal fotit, kapitán zastavil. Vzdala jsem to. Budeme muset trpět s tou trochou vody, co máme. To bude na celý den. Naštěstí to nakonec kapitán rozjel a frčeli jsme docela slušně. Kanál byl dost stejný, ale překvapilo mě, že nebyl rovný. Připomínal tůň u Labe. Akorát z vody rostlo víc vodního zelí, leknínů a tak. Zastavili jsme na oběd = chipsy, kafe, pivo a dva mini banány jako pozornost podniku za to, že neprodávají banány. Asi v půl čtvrté jsme konečně dorazili do Tortuguera (tortuga = želva).

Tortuguero je jedno z mála sídel na severní straně karibského pobřeží Kostariky. Vzniklo jako indiánská osada, ale roli sehrálo při lovu želv na maso a v době Nicaragujské války tudy utíkali lidé do Kostariky. Je to poklidná vesnice na úzkém pásu země mezi mořem a kanálem. Jedna "hlavní" cesta lemovaná dřevěnými domky. Obchůdky, restaurace, přístavy a obytné domky. Ubytovali jsme se za 8 dolarů za osobu. (U cestovky vás tří-denní výlet přijde na 300 dolarů.) Sousedka pracuje pro jednu místní malou zážitkovou kancelář, dohodila nám svého přítele, který nám nabídl levně (25 dolarů) ranní projížďku na kánoi po kanálech a řekách, v balíčku s odpolední návštěvou parku a zapůjčení holinek. Vydali jsme se po hnědé dlouhé popláži do muzea želv, které je na sever za osadou. Dorazili jsme půl hodiny před zavíračkou, ale stačilo to na 18 min. film a prohlídku expozice. Neni sezóna želv. Připlouvají klást vajíčka až od března. Sledují tady 6 druhů želv. Jednomu biologovi se podařilo místní převychovat od lovu želv v jejich ochránce. Slíbil jim, že budou mít jednoho dne víc peněz, když želvy budou chránit, a povedlo se, už je tu ta doba. Další metou bylo sehnat cestovku, která nám zařídí rafty na pátek. Jednu takovou jsme našli, ale nevyzvednou nás tady. Musíme se zítra odpoledne přiblížit do Guápiles. Chtěli zaplatit celou částku 100 dolarů na osobu hned, žádné zálohy. Dohodli jsme se, že zprostředkovatel jede zítra do Caliari, pojedeme s ním a polovinu mu dáme až tam. Potřebujem si ještě trochu peněz vybrat a tam je banka. Tady se kartou dá platit (nebo dokonce vybrat) akorát v supermarketu, kde mimochodem pracují zase Asiati. Měli jsme hlad jako vlci, byl konečně čas na večeři a vydatný mangový a ananasový džus. Lu si šel večer zaběhat, dva dny sezení na lodi za sebou bez pohybu neni nic moc.