John je z Anglie, přítelkyni má napůl Němku, napůl Norku, žili v Californii, přestěhovali se do Miami, tam se jim nelíbili, tak se rozhodli svou dceru vychovávat tady a přestěhovali se do Nosary. Živí se masážemi a akupunkturou, ona učí jógu. Obě aktivity jsou v této oblasti velmi časté. Nechápeme, jak se ti Amíci můžou nechat masírovat na pláži s tak spálenou kůží. John nás přesvědčil, že Nosara je nádherné místo, že ho musíme vidět, než odjedeme. Montezumu (Montefumu, fumar = kouřit) jsme vzdali, obtížně se tam dostává a nemáme čas, navíc trojice vodopádů, která nás tam lákala je napůl vyschlá. Chtěli jsme co nejrychleji do hor, do lesa, do zeleně. Ale nechali jsme si doporučit zapadlé zákoutí, které ho uchvátilo. Asfaltová cesta ovšem zkončila pár kilometrů před Nosarou a ocitli jsme se na prašné cestě. Vyasfaltovaná byla jen místy tam, kde byla obydlená zóna. Proč? Nejsou peníze ve fondu na dopravu, ale dá se čerpat z fondu na zdraví. Prach byl fakt protivný. Dočasné řešení, které využívají je melasa, jeden z produktů při zpracování cukrové třtiny. Jeden barel tohoto sladkého lepidla stojí víc než benzín, ale dá se vylít na cestu a slepit tím prach. Vypadá to jako sladce vonící slabá vrstva asfaltu. Vydrží to 2-3 měsíce. Jo a všude se tady prodávají pozemky. Od Tenoria po Nosaru, každý čtvrtý je na prodej.
John nás vysadil u hostelu a zmizel v prachu. Hostel se nám nezdál, tak jsme zamířili na tu úžasnou pláž a ... no zklamání. Nic spešl, jen málo lidí. Vykoupali jsme se a zamířili do "centra", které jsme asi nenašli, nebo to byl prostě lokální trh na návsi, kde hlavní atrakcí byla skupina bubeníku HareKryšna. Vydali jsme se tušeným směrem zpět, což nebylo jednoduché, protože se nedalo orientovat podle míry frekventovaných cest, nikdy nevíte, které slepá ulička je vyasfaltovaná / vymelasovaná. Ale vymotali jsme se. Cestou jsme se naobědvali.
Šlapali jsme po cestě, ústa a nos jsme si kryli šátky a doufali, že někdo brzy zastaví a vysvobodí nás z tohoto prašného pekla. V období dešťů to tady je jistě překrásné, ale teď rychle pryč. Na cestování je nejlepší, že ty náhody a štěstí se vyskytují v hojné míře. Zastavil nám klimatizovaný autobus! Místní troubové se pořád snažili otvírat okénka, protože nevěřili, že klimoška funguje. To pak bylo v buse prašno a vedro. Ale měli jsme fakt štěstí jako hrom, protože bus nebyl v našem jízdním řádu a nejel jenom do Nicoya, ale až do San José. Vysvětlili jsme řidiči, že potřebujeme vysadit u Sardinales - odbočky do Monteverde. Myslel na nás, ne jako ten ranní. V Nicoye se bus zaplnil, všichni měli místenky, ale nikdo nás nevyhodil z našich sedaček, i když dva zůstali stát. Přejeli jsme dlouhý most přes záliv / ústí řeky Tempisque, viděli jsme tam plameňáky.
U benzinky (la bomba) v odbočce na Monteverde a Santa Elenu jsme potkali další dvě skupinky cestovatelů. Jedni stopovali, druzí čekali na bus, který jede za půl hodiny. Obě skupiny přijeli z Nicaragui a stěžovali si, jak je to tu drahé. Němci jsme nabídli mandarinku, která nám nechutnala a zhltl ji na to tata. Jeho kamarádka mezitím stopla jeden z mnoha Shuttle Busíků projíždějících okolo. Nedozvěděli jsme se, kolik nás ta jízda bude stát, pořád jenom říkal: "rápido, rápido, regular". Nechtěl totiž, aby ho viděl ten normální regular bus, který jel za chvíli. Pak jsme museli ztichnout, když mu volal jeho dispečer. Nu uvidíme co z toho bude. Ale nakonec jsme vyšli bez placení. Cesta byla zase prašná, ale tentokrát s příslibem zeleně, po které jsme toužili. Vedla přes hory. Kde se tu vzalo tolik kopečků? Jsme na druhé straně od vulkánu Arenal a všechny ty sopky dosud čněly z nekonečné roviny! No nádhera! A v dálce před námi seděl mrak. Jo tak přesně jedeme, do mlžného pralesa! Je to kousek od Cerro Chatto a Lago de Arenal, ale cesta mezi Tilaránem a Santa Elenou je strašná, dá se to leda tak jeepem nebo čtyřkolkou. Proto jsme to objeli přes Pacifik.
Shuttlebus nám zastavil v Santa Eleně před hostelem Tucan, kde nám nabídli 12 dolarů za noc, 24 za doubleroom se sdílenou sprchou. S vlastní koupelnou to pak bylo za krásných 30 dolarů, jak jsme zvyklí a za tuto cenu jsme v Nosaře nepořídili nic. Němec dokonce sehnal něco za 7 dolarů! Máme stěnu v koupelně nakřivo do ulice! V recepci nám dali mapku okolí a nabrífovali nás možnostmi, co dělat. Ze samého nadšení z hor jsme nevěděli co bychom vynechali, všechno zní lákavě! Ranní pozorování tukanů a quetzalů, výlet za kávou, kakaem a třtinou, canopy - to je lanový park, kde jsou kladky, bungee, slaňování, houpačky atd... jo z toho máme trochu strach, až po noční procházku pralesem za hady a nočními savci. Jo a kromě toho se dá jít normélně na tůru po parku - pralese. Osprchovali jsme ze sebe prach z cest, zašli do supermarketu a rovnou se vrhli na noční procházku pralesem. Je tady příjemně chladno, na dlouhé kalhoty a večer na mikinu.
Dostali jsme baterky a hned za branou běhala liška, asi cvičená, abychom nemohli říct, že jsme nic neviděli. Průvodce šermoval baterkou po stromech a my 2 hodiny klopítali za ním lesem. Tu nám ukázal spícího tukana, mládě hada, většího zeleného hada, o obou prohlásil, že jsou strašně moc jedovatí a mohli bychom umřít, nebo alespoň přijít k nějaké amputaci, pokud by nás kousnul, super! hned se tu cítíme lépe. Asi vycítil naše nadšení pro hady, protože pak úplně vynechal pavouky a soustředil se na spící ještěrky, strašilky, sarančata a mravence. Lenochoda jsme neviděli, ani opice. Pořád předstíral, že kolem nás krouží sova, houkal na ni, ale stejně si myslim, že to houkali mezi sebou ostatní průvodci z jiných skupin. Šli jsme pozdější termín, před námi tu bylo fakt hodně lidí, zvířata byla pryč, jestli tu někdý nějaká byla. Padáme únavou. Náročný den, jsme rádi, že jsme se zase rychle přesunuly o pěkných pár kilometrů dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat