3 měsíce v Mexiku

Dnes slavím 3 měsíce v Mexiku, utíká to jako voda. Od začátku třetího parciálu, kdy mi došlo, že jsem za polovinou studia, mě drobnosti, které mě vždy vykouzlí úsměv na tváři a pocit spokojenosti, začaly zároveň přinášet i smutek a úzkost. To proto, že jsem si uvědomila, jak mi bude chybět kampus, přístup profesorů k výuce a studentům, možnost zajít si zalézt na zeď kdykoliv mám hodinu, nebo i jenom 10 minut volna, všechny ty tváře, které mě rádi vidí, a hlavně ta nálada, sednout si do auta, pustit si Bumburiho a začít spontánně zpívat a zapomenou na všechny starosti. Ta kultura, kde je součástí slušnosti ptát se vždy jak se máš a popřát zdravíčko, když si někdo kýchne, a na všechny projevy nejistoty uslyšet „no te preocupes“ – neměj obavy. Naučila jsem se, že všechno nějak dopadne, a ať je to tak, nebo onak, vždycky je to nakonec dobré. Nemá cenu se stresovat, co bude zítra, protože plány se mění mávnutím proutku a není důležité to, co není, nebo co mohlo být, ale jenom to, co je teď a tady...

Abych jenom nechválila, to, co mi tady vadí, je vliv USA, to mi chybět nebude, ale za čas se to samé dostane i k nám. Opravdu se můj vztah k „gringos“ lidem z USA nijak nezměnil k lepšímu…

Sžila jsem se už naprosto takřka se vším. Španělština mi jde sama, neuplyne jediný týden, kdy by mě někdo nepochválil, nebo se neobdivoval jak mi to pěkně mluví. Zbavuji se úspěšně toho, co mě trápilo nejvíc, když jsme někam jeli s Mexičany – neznalosti písniček. Založila jsem si zpěvník, nakoupila pirátské kopie CDček a trénuji paměť. Nechápu, proč mě všichni varovali, že mi tortily a tacos polezou ušima a nebudu je moci ani cítit po třech měsících jednotvárné stravy. Naopak je vyhledávám jak můžu!

Poslední dva týdny přemýšlím o tom, co by znamenalo, kdybych tu mohla zůstat i na další semestr. Je to složité rozhodnutí, ale začnu se poohlížet po možnostech a zvažovat důsledky…