Ve čtvrtek mi kamarádi vnukli myšlenku na výborný víkend: v Guanajuatu – městečku poblíž, které podle všech vyprávění je nádherné, romantické a nesmím ho vynechat – se poslední 3 týdny koná festival kultury zvaný „Cervantino“dle autora Dona Quijote. Tento víkend festival končí, navíc v pondělí jsou dušičky – día de muertos + Haloween… což je příslib nevšedních zážitků a ukázky mexické kultury. Další faktor, který jasně říkal, že tento směr na tento víkend je ten jediný správný byl projekt na taller de arquitectura. Můj třetí projekt bude v Leónu, který je jen necelou hodinu cesty dál než Guanajuato. Zkrátka výborná příležitost. Kamarádi z lezení měli v plánu jet lézt někam poblíž Leónu, večer se podívat na Cervantino a přespat u kamarádů v Leónu. Nicméně všechny plány selhaly, a tak se stalo, že jsem se v sobotu probudila s tím, že jedu do Guanajuata, ale nevěděla jsem s kým. Lámala jsem si hlavu a posílala sms, až jsem přišla na tu správnou osobu. Isabel – Němka, se kterou mám taller de arquitectura – je dostatečně bláznivá na to, aby mi kývla na sraz za 2 hodiny na autobusovém nádraží, a jely jsme. 
Když jsme konečně vystoupily v Guanajuatu, hnedka nás chytil chlápek z místní cestovní kanceláře a koupily jsme si na zítřejší ráno poznávací okruh. V autobuse do centra jsme potkaly skupinku přiopilých Mexičanů. Stalo se to tak, že si vedle mě sednul jeden z nich a zeptal se mě, kolik stojí jízdenka. Neřekla jsem víc než „4 pesos“ načež zvolal: „Aaa extranjera!“. Což mě naprosto dostalo, to se jenom ze čtyř pesos pozná, že jsem cizinka? Julio nám prozradil, že je jich asi 6, a taktéž jdou hledat ubytování. Popřáli jsme jim hodně zdaru a byly rády, že jsme jenom dvě, protože bylo jasné, že ubytování bude problém. Autobus nás nechal vystoupit v tunelu, domnívala jsem se, že je to špatný vtip, ale opravdu tam byla zastávka. Z tunelu jsme po schodech vystoupali na povrch a byly jsme uprostřed centra nádherného městečka v údolí, kde nejsou ulice uspořádané do pravoúhlé mřížky. Konečně město dle mého vkusu, křivolaké a úzké uličky je to, co mě nadchne. Následující dvě hodiny jsme chodily od hotelu k hotelu a každá odpověď byla akorát zavrtění hlavou. Tak jsme došly do hotelu Berta, ztraceného v úzkých uličkách, který mi doporučila Lucka. Paní majitelka byla velice vstřícná, a protože se jí zdálo, že už mě jednou viděla, rozhodla se nám pomoci. Ještě se k nám připojily dvě Mexičanky. Pokoje neměla, ale zavolala svému známému, který si pro nás přišel a odvedl nás na druhý konec města, kde jeho známý pekař měl pokojík k pronajmutí. Isabel vyslovila svou domněnku, že to je pokoj jeho dítka, které vyšoupli na tuto noc, aby ho mohli pronajmout. Mexičanky ohrnuly nos a vzdálily se, my zajásaly a s klíčem v kapse vyrazily něco povečeřet, protože se nám už dávno setmělo.
Ulice byly plné lidí, kam se člověk podíval, viděl někoho ve strašidelném převleku, hlavně děti. Na trhu jsme nakoupily morbidní sladkosti a chvíli pozorovaly skupinu kostlivců tančících na náměstí. Našly jsme uličku polibků – strmě klesající necelý metr širokou uličku, ke které se váže romantická smutná legenda: Carmen žila v domě v této ulici a měla milého. Ale její otec byl velice žárlivý muž a nedovolil jí jakýkoliv kontakt s mladíky a držel ji ve svém pokoji. Její milý koupil dům na druhé straně uličky a mohli si tak povídat. Jednoho dne, akorát když Carmen natahovala ruku z okna, aby ji její milý políbil, je přistihl její otec a vrazil své dceři nůž do zad. Od té doby je tato ulička zasvěcená polibkům. V době festivalu ale bylo naprosto nemožné uličku projít, takže jsme nahlédly z jedné strany, obešly blok a nahlédly i z druhé strany. 
V tom se k nám donesly zvuky veselé hudby a zanedlouho se na konci ulice vynořila skupinka hudebníků následovaná davem posluchačů popíjejících cosi ze zvláštních džbánků. Zdrželi jsme se a poslouchaly, následovaly je zpět k uličce polibků a zde se skupina rozešla. Ale to už se na konci ulice vynořila další skupina, a pak další. Pomalu jsme se pohybovaly proti směru, ze kterého přicházely, ale daleko jsme nedošly. Isabel, jakožto blondýna, přitahovala pozornost všech černovlasých Mexičanů, kteří se s ní chtěli fotit. Potkaly jsme dva s vydlabanou tykví přes rameno (byla v ní tequila) a po chvíli, co jsme se s nimi bavily jsme dostaly každá jeden ten zvláštní džbánek (plný samozřejmě) a každá jeden šátek, které měli ti kluci na krku. Bohužel, nebo naštěstí, jeden z nich byl tak opilý, že ho brzy museli doprovodit domů. S Juliem z autobusu jsme se zkoušeli potkat, ale Isabel byla unavená, a tak jsme si tak v 1:30 šly vychutnat těžce nalezenou postel. 
Druhý den ráno jsme vstaly v 8 (v 6 nás vzbudil pekař, jestli náhodou nemáme klíče od pekárny), došly jsme si do tržnice na snídani, nakoupily pár suvenýrů a v 10:30 jsme se už čekaly před hotelem Central na náš výlet. Po dobrých 40ti minutách, kdy jsme si opravdu nebyly jisté, jestli byl dobrý nápad platit dopředu, jsme se nakonec dočkaly mikrobusu, nicméně ještě další hodinu jsme strávili vyzvedáváním dalších účastníků výletu. Nakonec nás bylo 14 – fajn parta lidí. Mexičani se smáli, že španělsky mluvíme líp než Brazilec a zkoušeli vyslovit „Ř“. 
V rámci výletu jsme navštívili muzeum mučících nástrojů, ve kterém bylo i něco málo odkazů na mumie a těžbu stříbra a drahých kamenů. Odvážní členové naší výpravy si vyzkoušeli některé nástroje na vlastní kůži. Dál jsme se zastavili v obchodě s drahými kameny, kde jsme dostali přednášku o významech kamenů, což bylo jen nudné čekání na to, až si dámy vyberou ten správný náramek. To už bylo poledne a členové výpravy hladem ztráceli morálku a odbíhali hledat stánky s tacos. Když jsme se opět všichni usadili v mikrobusu, odvezli nás do muzea těžby stříbra. Dál jsme navštívili obchod s tradičními sladkostmi, ochutnaly co se dalo a koupila jsem si kandované mango v chili košilce – sladké a pálivé. Dalším bodem programu měly být již zmíněné mumie. Guanajuato je slavné pro své mumie, protože nikde jinde se nenašly. Nejsou to tak úplně mumie, jako vysušená těla v bizardních pózách. Říká se, že byla epidemie cholery. Spousty mrtvých, které nebylo kam pohřbívat tak skončili v improvizovaných hrobech. Pro intenzivní slunce a výskyt minerálů ve vzduchu se těla vysušila a teď je z toho atrakce. Nicméně jsme toto muzeum vynechali pro nedostatek času, hlad a lenost členů výpravy popojít pár metrů do kopce. Výlet jsme zakončili na výhlídce Pipila, odkud byla krásná podívaná na to barevné údolí. 
Co mě fascinovalo na Guanajuatu, kromě uliček a domečků, bylo vyřešení dopravy. Ve městě není místo na pořádnou silnici, dostat se z jednoho konce města na druhý byl problém. Guanajuatem protéká řeka. Když jsem viděla první most, radostí jsem poskočila a utíkala se podívat na řeku. Nicméně v korytě byla umístěna silnice, která brzy mizela v tunelu/kanálu. Zkrátka a dobře. Guanajuatem protékala řeka, několikrát měli problémy se záplavami, a tak se rozhodli koryto řeky posunout hlouběji – vybudovali kanál, kterým odvedli vodu pod městem a problém s dopravou vyřešili přesunutím silnice do starého koryta. Pod městem vybudovaly systém tunelů (26 tunelů, asi 66km). Příjezd do města tak je především exkurze po kanalizaci – některé úseky tunelů se podobají kanalizačnímu uzlu v Praze – hlavně díky cihlovému zaklenutí. Většina zůstala na vyhlídce a vyzkoušela lanovku do centra. My se nechaly odvézt na nádraží, kde jsme měly 4 minuty na koupení lístků.
Isabel jela zpět do Querétara přes Irapuato – nejkratší cestou. Já jela do Leónu mrknout na svůj pozemek. León je známý svými obchody s kůží – levné boty, kabelky, pásky, bundy… Na nádraží jsem měla štěstí na taxikáře, odvezl mě na vlakovou zastávku, z obavy o mou bezpečnost mě provedl po okolí a vyprávěl historky, fakta z Leónu, zajímavosti ze života… Po hodině v taxíku jsem se nechala vysadit v centru a šla se podívat na katedrálu a na hlavní náměstí, kde se konal trh morbidních cukrovinek. V Leónu jsem se celkově nezdržela jsem se víc než dvě hodiny a upalovala zpátky do Querétara, přeci jenom jsou to 3 hodiny cesty.Zkrátka a dobře, Guanajuato je kouzelné město. V Mexiku teď vyšel nový film – El Estudiante (Student), který se odehrává právě v Guanajuatu. Doufám, že se časem dostane i k nám, protože je stejně kouzelný jako Guanajuato.
Žádné komentáře:
Okomentovat