Conca

Tento víkend byl dlouho očekávaný. V podstatě od počátku semestru, kdy jsem se zapisovala na lezení. V tom momentu mi Alf ukazoval jedno video z akce, která se jmenuje puenting (puente = most) viz. www.youtube.com/watch?v=GbUvnGQhiYA - jedná se o něco mezi houpačkou a bungee-jumpingem za použití mostu. Mnohokrát jsem se psychicky připravovala pozorováním videí na Youtube a během mé cesty směr Huasteca - Sierra (Jalpan, Xilitla, Huchihuayan) jsme první noc spali právě v kempu pod tímto mostem, díky čemuž jsem zjistila, že neni tak vysoký, jak to vypadá na těch videích. Minulý víkend se mělo jet, ale nakonec se to odložilo. Tento víkend jsme jeli. Jenomže jenco jsme opustili Querétaro, začalo pršet, a pršelo až do chvíle, kdy jsme opouštěli kemp pod mostem.

Sraz byl v 6 ráno, do aut jsme se nasoukali odhadem tak v 7 a vyrazili na snídani do Bernal. K snídani byli tacos, ale před restaurací se v obřích kotlích vařilo maso, které zezačátku vonělo, ale čím déle jsme postávali okolo, tím méně vábně to vypadalo. Curvas peligrosas za deště byly ještě více nebezpečné pro kameny na silnici a oslíky s krávami, které se potulují u krajnice. Protože jsme úplně na začátku řekli, že se stavíme u jednoho vodopádu, opravdu se naše 4 auta odvážně vrhly ze srázu a ze zpevněné vozovky na kamenitou cestu vedoucí k vodopádu. Na místě jsme zjistili, že se nikomu nechce vystrčit nos do toho nečasu a jedno auto píchlo. Nakonec jsme se přeci jenom vydali poklusem k vodopádu. Když jsme doběhli, byli jsme totálně durch. První účastníci výpravy ze sebe začali strhávat mokré hadry a vrhali se do vody vychutnat si vodopád přímým zážitkem. Otálela jsem až do chvíle, kdy jsem na břehu zůstala skoro sama, a pak jsem si řekla, že to vyjde na stejno, víc mokrá už stejně nebudu… a stálo to za to.

Převlékli jsme se, opravili kolo a pokračovali v krasojízdě, ovšem s četnými zastávkami v každé vsi, u každé pumpy, každého druhého obchodu… Dojeli jsme tak až odpoledne. Pro déšť se logicky skákání z mostu zrušilo. Mokrý materiál není bezpečný, ale hlavně je nebezpeční za deště šaškovat na mostě a strašit řidiče na mokré vozovce. Uvelebili jsme se v kiosku v kempu, objednali micheladas (pivo s rajčatovým protlakem a celé to je pálivé) a vybalili svačiny. Někteří tak zůstali až do noci, akorát pití vyměnili za tequilu. Já se rozhodla večer strávit v hamace v improvizovaném hotelu s vlastní kuchyní při víně. Relativně v suchu jsem pak akorát litovala skupinku přiopilých kamarádů, kteří se za deště a za tmy snažili postavit si stan. Přespala jsem v autě, ale ráno pršelo jen o něco méně a naděje na lepší vyhlídky a adrenalin se rozplynula. Mnozí se zabalili a vydali se k dalšímu vodopádu po cestě do Querétara.

Nicméně to by nebyl Alf, aby neměl připravený plán B. Z auta vytáhl ti „hydrospeedy“ – něco mezi přídí lodi a destičkou na plavání. Funguje to tak, že si na to člověk lehne tělem, chytí se za poutko, skočí do řeky a nezbývá než kopat nohama. Nevěřila jsem, že při stavu řeky, která měla odhadem dvakrát tolik vody, než při naší první návštěvě, lze plavat. Ale bylo mi vysvětleno, že je to vlastně víc bezpečné, protože kameny jsem hluboko pod hladinou. Tři odvážlivci se tak vyzbrojili neopreny, chrániči, přilbou a ploutvemi a nechali se odvézt 3km proti proudu, kde se odvážně vrhli do proudu, aby nakonec doplavali do kempu s blaženým úsměvem na tváři. A to bych nebyla já, abych něco nechtěla zkusit… První plavba byla pokusná, ve druhém kole jsme se nechali odvézt dál, cca 8km proti proudu. Alf plul napřed a hledal nejlepší cestu, já uprostřed a zezadu mě jistil Champi. Neupluli jsme ani z dohledu od místa, kde jsme se vrhli do proudu, když jsme potkali zákeřnou peřej, která chytila Champiho a docela dlouho ho nechtěla pustit. Alf měl o něj vážný strach a čekal v klidnější vodě jak se s tím popere, já měla strach, že mě proud unášel napřed, daleko od obou a nakonec jsme se dozvěděli, že Fish (který nás sem dovezl a vracel se do kempu autem) mezitím běžel po břehu, kdyby bylo potřeba jeho pomoci.

Nakonec vše dobře dopadlo a Champi vyplul a oba dva mě dohnali. Nicméně jsme všichni měli pořádně nahnáno a adrenalinu jsem se tento víkend přeci jenom dočkala. Srdce mi bušilo, jediné, co se dalo dělat, bylo kopat nohama. Jenom já a živel. Nikdo by mi nemohl pomoct, všechno bylo na mě. Bylo třeba ragovat pohotově, s klidnou hlavou, předvídat okolnosti a znát chování vody. V dalším meandru nás proud zanesl pod větve stromů, což působilo strašidelně, ale nic se nedělo. Až do chvíle, kdy řeka narážela do skály, která stáčela proud a vytvářela pěkný vír. Tady se chytil Alf. Nejdřív ho proud mrštil o skálu – plovákem napřed, takže se nic nestalo, ale pak nemohl vyplavat z víru. Já jsem to viděla včas a o metr jsem se víru vyhnula, Champi taktéž, i když měj jisté problémy. Myslím, že jedině strach mi pomohl se zázračně vyhnout tomuto vodnému peklu, i když jsem si nebyla jistá, jestli do té skály narazil omylem, schválně, nebo jako demonstrace toho, jak se mám zachovat, kdyby něco. Když ani Alf dlouho nevyplavával, tentokrát to bych Champi, kdo měl vážné obavy. Nakonec se ale ukázal. A ukázalo se, že největší obavy ze všeho oba mají z toho, že další vír čeká na mě, že nebudu mít sílu vyplavat, že třeba pustím plovák, a že ani jeden z nich mi nebude moci pomoci. To mě chlapci moc nepotěšili, ale věděla jsem, že se musím vyhýbat podezřelým místům, a že se nic takového nestane. Několikrát jsem si vyzkoušela co to je sáhnout si na dno sil fyzických i psychických, když bylo třeba vyhnout se kamenu uprostřed řeky, ke kterému mě unášel proud. Nejtěžší bylo uklidnit zrychlený dech a spolehnout se na pohyb, který mi není úplně vlastní – kopat nohama (plavu většinou jako žába, i když už jsem se obstojně naučila kraul), ale vše zafungovalo, pud sebezáchovy je mocný štít. Nakonec jsme byli pořádně unavení, vyčerpaní, ani jsme necítili jestli je voda studená, nebo jestli nás dře plovák do loktů a jenom jsme se houpali na vlnách jako koráby za bouře na moři. Všechno dobře dopadlo, dopluli jsme do kempu beze ztrát a bez újmy, akorát s roztrženým neoprenem. Byl to opravdu zajímavý zážitek – jenom já, voda a zelené hory, téměř panenská příroda.

V kempu jsme se najedli, odpočinuli, zabalili saky paky a než jsme nasedli do auta, byla dokončena moje lekce používání slova huevos (vejce). Občas Mexičani často používají nějaké ne úplně slušné slovo častěji než jiná, v sobotu jsem nerozuměla v jakých situacích lze toto slovo použít, tak měli za úkol, abych po víkendu měla jasno. Přestalo pršet a na chvilku se mraky roztrhly a zasvítilo sluníčko – huevoooooooos!!!! (Teď, když odjíždíme bude svítit sluníčko?) A moje první vlastní aplikace na sebe také nenechala dlouho čekat, to když jsem v pondělí zapnula počítač, a ten mi řekl: aplikace nebude fungovat, a nefungoval. Huevos! (Dávno mi hlásil, že má málo místa na disku, dávno jsem chtěla koupit externí disk a zálohovat data a přesunout nepotřebné soubory, aby mi nezabírali zbytečně místo. Až nebylo místo na uložení osobního profilu a celý můj profil se vytratil. Naštěstí jsem našla všechny dokumenty v pořádku, založila si nový účet a vše přesunula a přeinstalovala.)

Po cestě zpět jsme zažila první pořádnou, neuvěřitelnou zimu. V nejvyšším místě v Sieře je pueblo, kde nemají rovné střechy, ale sedlové s červenou střechou, jako v Čechách. To místo se jmenuje Piňal de Amoles a v zimě tu prý i sněží. Nechápu, jak to ty lidi bez topení přežívají, ale je to místo, kde je největší počet úmrtí zmrznutím. Opravdu jsem nelitovala, že jsem si vzala i teplé oblečení, když jsem si balila dvoje šortky, tílka, plavky, opalovací krém a sombrero. Vyzkoumali jsme, že v šesti lidech se dokážeme na zadních sedadlech docela obstojně zahřát, ale není radno se zdržovat v těchto končinách…