Během prvních pár dní po návratu do Mexika a do práce mi došlo, že už to není tak hrozné, jako když jsme odtud odjížděli před dvěma týdny. Tentokrát jsem se mnohem rychleji přeorientovala na jinou časovou zónu, jsem daleko méně unavená, neusínám už v 19 a nechodím spát nejpozději v 21 h, ale klidně v 22.30, jako normálně doma. Přivezla jsem si prášky proti nadýmání, které na sebe navazují vzduch ve střevech, první den jsem si jeden vzala a bylo to dobré, druhý den jsem zapomněla a bylo to dobré i bez nich. Zázrak? Samotná cesta z letiště byl v podstatě návrat do druhého domova. Už vím přesně, co mě čeká, jaký denní program, a mnohem smířeněji na ten denní režim najíždím. Téměř všechny nespokojenosti a rozčarování, že je všechno jiné, jsou pryč. Asi jsem našla lék na zvykání si na novou kulturu. Odjet a vrátit se. Vědomí, že vím, do čeho se vracím, zjevně pomohlo akceptovat skutečnost. Už je to známé, ne nové zklamání za zklamáním. Mám z toho radost a jsem veselejší, je to o dost lehčí tu být, než dříve. Ale nemít šanci zemi opustit a vrátit se jako do starého známého, byla bych asi dále nespokojená.
Docela razantně se ochladilo. Slunce má přes den pořád sílu, zvláště opírá-li se do oken, ale noci jsou chladnější a chladnější. 14°C, ale i 5°C. Bez topení, zateplení domu, klimatizaci jsme k výhřevu ještě nepřemluvili, topím si ráno teplou vodou ve sprše. Ale vstávat do zimy se nám nechce.
Žádné komentáře:
Okomentovat