Chleba

Když jsme přijeli, Luboš měl nápad: téměř v každém městě žije pár Poláků, kteří prodávají polské produkty. Šlo nám o chleba. Ale žádnou polskou prodejnu jsme v Monterrey nedogooglili. Naše první nákupy několikrát narazili na sladké housky, až jsme se odevzdali jednomu typu housek, a těm jsme přísahali věrnost.

Po čtyřech měsících se kolegyně v práci otrkaly a začaly mít narážky na to, jak přespříliš zdravě se stravuji o svačinách. Nosit si každý den nakrájené ovoce (jablko, mrkev, výborné banány a kiwi) je prý něco neslýchaného, a že mi prý donesou nějaký dobrý "pan", čili chleba, ale spíše sladkou housku posypanou cukrem. Bránila jsem se, že ani za nic, ať si nedělají škodu, ale na ty jejich sladké housky jsem již několikrát narazila a není o co stát. Toho se chytla Diana, která nedávno strávila měsíc v ČR: "No jo, já to chápu. Ty naše chleby se s vašimi nedají srovnat. Ale můj Dánský kamarád chodí nakupovat chleba do jedné pekárny, víš o ní?" A tak jsme se doptali a vypravili jsme se prubnout tento tip:
www.breadpanaderos.com
www.facebook.com/BREADPanaderosArtesanales

Je to pekárna/kavárna v San Pedro (kde jinde), Humberto Lobo. Uvnitř maličké, jen pár křesílek a stolků, ale velmi útulné, francouzské nebo hipsterské prostředí. V jedné části se prodává pečivo, ve druhé se praží káva, uprostřed stojí fronta a sedí evropsky vypadající mladí lidé. Má to ještě dva stolky vzadu. Prodavačky jsou dvě, jedna Mexičanka, druhá Američanka či Evropanka, zkrátka jedna ovládá španělštinu, druhá angličtinu. Použít tady opět slovo "pan" se mi zdálo nepatřičné, uchýlila jsem se proto k angličtině, která má slovo bochník. Koupili jsme ten největší - za 75 pesos (112 Kč). Měl tvrdou křupavou rozprasklou kůrku, uvnitř byl měkký. Vyšli jsme před obchod a zkušebně se zakousli. Jo, je to ono, je to chleba. Jednou za čas si stojí za to udělat takovouhle radost. Začali jsme se fotit s chlebem před krámem jako dva blázni :-) A najednou koukáme, půlka bochníku je pryč!

Druhá polovice zmizela další den při snídani. Po gulášovém obědu jsme se vypravili procházkou pro další pecen a u té příležitosti jsme si dali kávu a zákusek. Cítili jsme se tam v domáckém prostředí dobře. Už dávno jsme si takové kafové rande nedopřáli.


Nakonec se procházky pro chleba staly víkendovou tradicí. Procházka parkem tam, kávička, zákusek, koupě chleba a procházka parkem zpět. Je to na celé odpoledne. Při jedné z dalších návštěv mě dostala pokladní dotazem, jaké mléko chci do Café Laté. Nechápavě jsem na ni pohlédla. "Laté se přeci dělá s mlékem, nebo ne?" "No jo, ale jaké chcete mléko?" "Bílé, od kravičky. Jaké máte typy mléka?" "Máme mléko normální, light, trvanlivé, bez smetany, bez laktózy, sojové, rýžové..." "A mléko bez mléka byste neměli? Ne děkuji. Normální mléko, prosím."
Chleba se prodává pod názvem Sourdough, což je oficiální mezinárodní název pro kváskový chléb. Extra grande za 75, grande za 60, mediano za 50 a chico 35 - ten ani nekupujeme. Na webu jsou napsané hodiny, kdy se vyndavá z pece. Snažit se koupit chléb v neděli po 14h je zbytečné. Police zejí prázdnotou.

Téměř po roce jsme se dokonce seznámili s majitelem sítě pekáren/kaváren Panem. Je to Čech, který byl vychován v Německu a již 25 let žije v Mexiku. Jeho chléb je ještě více český a báječný.