Zdolání eMe - Chipinque

V sobotu nás čekala dlouho připravovaná událost - zdolání hřebene hor na jih od San Pedra - slavného eMe. Samotné eMe tvoří tři skály v hřebenu, mezi kterými jsou prolákliny a celkově to připomíná písmeno M. Před Vánoci nám kolegyně z práce slíbila, že zná člověka, který by nám uměl opatřit povolení k výstupu na hřeben. Problém byl v tom, že povolenky se vydávají pouze v pondělí a v úterý od 14 do 16 h na bráně parku. To jsme vlastními silami nemohli zvládnout. Získali jsme tedy i průvodce - Marca. Těšili jsme se, že Luboš půjde s Marcem nahoru, a já s Olimpií po vrstevnici na vyhlídku Piňal, kde již Luboš byl na východ slunce. Všechno dopadlo trochu jinak. Přibrali jsme do party kolegu z Čech a snažili jsme se vzít i mexického kolegu z práce - dva Davidové. Olimpia se těsně před víkendem omluvila a mexický kolega nedorazil na sraz. Průvodce Marco byl vybavený jako profesionální průvodce. Batoh měl obtěžkaný 10l vody a v něm měl spoustu ovoce. I když jsme ho ujistili, že máme dost vody a jídla, odmítl si odložit, protože prý potřebuje zátěž jako trénink. Co jsme ocenili nejvíce byly vysílačky. Měl tři. Jednu si nechal, jednu jsem dostala já a třetí Luboš. Mohli jsme tak celý den halekat: "tady orel, jak se má jaguár?" "tady jaguár, už jsem na vrcholu, a vy?" Je jasné, že orel se vydal vzhůru na hřebeny, kdežto jaguár se držel dole v lesích.

Jaguár: Vstávali jsme brzy, protože v 6,15 jsme nabírali Davida v hotelu, abychom stihli noční focení a východ slunce. Sraz byl nahoře u hotelu Chipinque v 7,00. Vyráželi jsme po drobném čekání a žhavení telefonních vln v 7,30 - již za světla. Překvapilo mě, kolik lidí vyráželo mým směrem ještě za tmy s čelovkami, takže jsem se nebála vyrazit sama. Cesta mi rychle ubíhala. Míjeli mě cyklisté na horských kolech. V 8 jsem zastavila na vyhlídce a posvačila, v 8,30 jsem došla na rozcestí, kde jsme minule odbočili doprava a začali se vracet horní cestou k hotelu, pak mě čekal výšlap nahoru a v 9,10 jsem byla na vyhlídce, které říkám posed (6,8 km).

Orel: Monterrey - San Pedro je ve výšce cca 550 m.n.m., parkoviště hotelu Chipinque už je ve 1350 m.n.m., a vrchol eMe cca ve 2000 m.n.m. Cesta na eMe začíná za branou jihovýchodně od parkoviště před hotelem. Brána je trvale uzamčená, turisté s povolením tuto bránu po zkontrolování místním strážcem obcházejí malou branou vlevo do brány. Po padesáti metrech je značená odbočka na eMe, směr doprava. Dále stačí jen na rozcestích sledovat směr eMe nebo prostě stoupat nahoru. Cesta výstupu je velmi zajímavá protože je různorodá. Stoupání po příjemné pěšině listnatým lesem se mění několikrát s borovicovým hájem, kde velmi příjemně voní jehličí. Cesta lesem nastoupá až ke skalní stěně horského hřebe, potom se stáčí směrem na západ. Následuje hezký výhled s panoramatem Monterrey a okolními kopci v rozsahu SZ až V, včetně Cerro de Antenas, Cerro de la Silla a posedu Piňal. Z tohoto místa jsme volali Julii, která byla právě těsně před vrcholem s posedem-vzdálenost vzdušnou čarou cca 5 km.

Jaguár: Když jsem byla 10 m pod vrcholem, ozvalo se mi z vysílačky, že skupina Orel dosáhla jakési rozsedliny a mám se podívat jejich směrem... Nic jsem neviděla. Rozsedlin tam je spousta. Vyšli z lesa do suťoviska pod skalami. Alespoň jsem nabyla dojmu, že na vrcholu je možná čeká nějaký kříž. Byl tam, ale je moc špatně vidět. Posed mě zklamal. Obyčejný návštěvník se dostane akorát na platformu mezi nohama podporujícíma budku. K budce vede žebřík, na který ale nikdo neleze (kromě Luboše). To nahoře má samá okna a žádné dveře. Vršek je zarostlý tak, že výhled není valný, rozhodně se člověku neotevře výhled na druhou stranu, jen stále do stejného údolí, které je vidět i po cestě. Dala jsem si svačinu s modrými ptáky.

Orel: Po rozhledu následuje průchod skalní rozsedlinou šířky 3 až 4 m. Skalní stěna po levé straně je přes 30 m vysoká. Cesta střídavě klesá a stoupá, ale stále vede těsně pod sklaní stěnou hřebene. Po dalších cca 400 m je odbočka doprava značená jen reflexním páskem na kmeni stromu cca ve výšce 2 m. Po cca 100 m začíná stoupání malým kamenným polem. Cesta se klikatí a poprvé straně se objevují pomocná ocelová lana se záchytnými objímkami cca po 50 cm. Lana jsou ve velmi dobrém stavu, k výstupu nejsou nutná, ale pro sestup se budou hodit. Po 200 m stoupání se cesta stáčí doprava a zavírá se opět do skalní rozsedliny s šířkou cca 5-6 m s kolmými stěnami po obou stranách. Stoupání je prudší, kameny jsou větší a ostřejší, rozpukaná skála však vytváří příjemné stupně s velmi proměnlivými výškami. Ocelové lano se začíná objevovat v nepříjemných úsecích na pravé straně. Po cca 100 výškových metrech končí skalní rozsedlina a dostáváme se na jižní úbočí hřebene. Z toho místa se otevře skvostný výhled -"přehlédnutí" úžasného panorama až za obzor se táhnoucích zelených hřebenů a údolí si vyžaduje zastávku. Výhled do divoké krajiny masivních hor je uchvacující a naprosto odlišný s otevřeným výhledem na Monterrey z druhého úbočí hřebene. Jak masiv působí impozantně od města, na místě člověka udiví, že to vůbec ještě drží pohromadě.

Jaguár: Když jsem v 9,40 zahájila sestup, skupina Orel hlásila, že přehlédli přes hřeben na druhou stranu do hor. Skály tam nahoře byly úzké jako čepel nože. Já nahoru na Piňal šla delší pohodlnou cestou, dolu jsem šla kratší příkrou. Byla opravdu o hodně kratší, ale na výstup by byla dost náročná. Potkávala jsem funící slečny, které se mě zoufale ptaly, jak dlouho ještě bude trvat jejich utrpení. V jeden moment jsem za sebou slyšela zvláštní funění a dusání. Byl to nosál. Pořádně vypasený coatí, který se nechtěl nechat zahnat. Svítilo sluníčko, byl nádherný den. Snažila jsem se nespěchat a užít si procházku v lese. V 10,20 jsem byla zpátky na první vyhlídce a zároveň přišlo hlášení, že vrchol byl dobyt.

Orel: Zbývá po severním úbočí nastoupat cca 200 výškových metrů. Cesta mezi keři a kamením je znatelná. Po dosažení hřebene-východního vrcholu eMe si člověk uvědomí, že hřeben je tvořen jednotlivými balvany - zvětralými pozůstatky skály, mezi kterými jsou díry a působí jako rozpadající se cimbuří. Před cimbuřím je několik set metrů kolmé skalní stěny. Při pohledu směrem, kterým by horal čekal cestu, neuvidí nic než další neprostupnou skalní stěnu. Důležité je to nevzdát a pokusit se přijít blíže. Pak pozná, že skála je mnohem členitější než se zdálo a cesta není tak obtížná. K vrcholu s křížem zbývá sestoupit cca 15 m do malého sedla v jehož nejnižším místě je zaražen dřevěný trámek. U trámku není dost místa ani pro průchod dvou lidí a na obě strany se hlučně rozléhají propasti věčnosti ze kterých stoupá prudký vítr. Následuje zajímavé místo, které osobně považuji za nejzajímavější část výstupu, ale chyty jsou poměrně velké. Dále už jen vylézt cca 20 m ke kříži z ocelových trubek. Vrcholová kniha je přímo na kříži v plechové skříňce. Výhled je impozantní. Je to místo, ze kterého se dá přehlédnou celé město Monterrey. Počasí je nádherné, jasno bez větru.

Jaguár: V 11,00 jsem byla zpět u hotelu. Rozbalila jsem si na volné lavičce španělštinu a hodinu do toho koukala. Pak jsem poobědvala z krabičky připravený proviant a odebrala se odpočívat do "divadla" - amfiteátru bez schodů, zato s tartanovým povrchem. Nechala jsem se prohřívat sluncem. Jen co jsem se nabažila a otevřela si k tomu knížku, přečetla jsem jednu stranu a koutkem oka jsem zahlédla, že vrcholová skupina prochází branou. Bylo 13,00. Jsou to rychlíci, mohlo jim to trvat až 6 hodin. David prý utíkal jako kamzík napřed a Luboš byl rád, že průvodce má zátěž a funí stejně jako on. Vyprávěli jsme si, jedli, a pak fotili ptáky v letu. Odpoledne se David vypravil na lov ptáků a my si užili ležení na slunci v amfiteátru. Jakmile však zašlo za kopec - asi v 16h, udělala se taková zima, že jsme na Davida čekali v autě.

Večer jsme ho vzali ještě na vlajku. Hlad nás vyhnal ještě před soumrakem. Zabloudili jsme do restaurace, kde dělají cabritos - kůzlata, ale kluci si dali anguse. Aby se neřeklo, že jsme to ani neochutnali, já si dala mix a podělila se s nimi o ten kousek kůzlete. Ale angus je angus. Kam se na bejka hrabou kozy.

V neděli jsme Davida vzali do hor, které v sobotu viděl z vrchu. Dojeli jsme k přehradě, o které ráno Davidovi čínští specialisté na elektriku a vzduchotechniku tvrdili, že to nemůže být přehrada, když to má díru - vjezd. Dopočítali jsme se, že to je 50 m vysoká zeď. A na závěr víkendu jsme se šli projít do Caňonu San Judas.