Dorazili jsme do Cartaga

Sláva nazdar výletu, nezmrzli jsme, už jsme tu, už jsme v Cartagu!
Přílet doprovázelo zvýšené množství emocí už i mých, nedočkavě jsem vyhlížela z letadla sopky a překvapilo mě, že nevidím tolik pralesa, kolik jsem očekávala. Po přistání jsme se lekli, že hoří letadlo, ale to jen u letiště zrovna něco pálili. V letištní hale jsme se svlékli do triček, zimní kabáty nás pálili do rukou a bylo na první pohled vidět, kdo přiletěl naším letem a kdo ne. U výstupní kontroly jsem zmátla inspektora, když jsem mu řekla, že jedu do Cartageny. Cartago jsem doposud viděla jen napsané a dalo mi práci si na název města vzpomenout, načež ho poprvé vyslovit. Inspektor se zděsil: "Cartagena? Ale to je přeci v Kolumbii! Buď jste myslela Kartágo, nebo jste tady špatně!" Ups, fopá, jasně, že Cartago!
Před letištěm na nás čekali Marco s Davidem už celí nedočkaví a hladoví, kvůli našemu zpoždění. Dali jsme si věci do auta, přezuli se do sandálů a zašli na první kostarický oběd. Klasické jídlo je založené na rýži s fazolemi (pinto), zelenině, masu a smaženém banánu. Po O jsme byli eskortováni do Cartaga do rodinného domečku, kde na nás s vřelým přijetím čekali rodiče a sestra Laura. Dostali jsme pokojík pro hosty. Sesedli jsme se kolem kulatého stolu a ochutnali první výbornou kostarickou kávu. Předali jsme dary, které jsme přivezli a společně ochutnali slivovici. Marco vzpomínal na česká slova, která si pamatoval ze studijního pobytu v Praze, Lu se snažil pochytit o čem je řeč, s Marcem mohl konzultovat podobnosti francoužštiny se španělštinou, rodiče se snažili rozpomenout na nějaká anglická slovíčka... zkrátka náročná konverzace. Abychom si odpočinuli, vydali jsme se na procházku po okolí, kterému vévodil kostel se zvláštním půdorysem (něco blízkého kříži s úhlopříčnými spojnicemi vrcholů), krásnými vitrážemi v oknech, malovaným oltářem a co bylo hlavní, žádnými sloupy.

A náš dojem? Domy jsou jednoduché, KB blok a železobeton, tenoučká konstrukce střechy a vlnitý plech. Žádné topení, žádná izolace. Vtipné jsou plechové okapy profilované jako římsy. A i před tím nejobyčejnějším domečkem pěkný auťák. Příkopy jsou pořádně hluboké, člověk si musí dávat bacha kam šlape. Když prší, tak prší a stejně na tolik vody příkopy nestačí. Dráty jdou většinou horem, vytváří chuchvalce kabelů na sloupech, a nejen kvůli častým zemětřesení, prostě je to levnější. Kartágo je poměrně vysoko, teplota je zde příjemná, večer je chladno na mikinu.

K večeři jsme dostali těstoviny a odebrali jsme se dospat všechny časové rozdíly a deficity, díky kterým jsme se dobře vypořádali s přechodem na jiný čas.

New York

V 16,10 jsme dosedli do zamrzlého Newarku. Tohle mezipřistání si chceme užít, Lu si přál vidět Manhatan a já se těším, že ho provedu. Hostel máme v dochozí vzdálenosti od Penn Station, kde nás vysadil vlak z letiště. Je to na 11th Avenue u 23. ulice, Chelsea HighLine Hostel vypadá jako stará budova, která ještě smrdí železničářskou kolomazí. V pokoji je zima, okno netěsní, klimatizací táhne, topení netopí. Vyměňujeme jej za jiný pokoj, kde je to lepší, topí stoupačka. Je jasné, že spacáky, které si chceme pořídit, bude rozumnější pořídit ještě dnes večer. Nabrala jsem směr na Union Square, kde je obchod Paragon Sport, odkud pochází moje pohorky co mám na nohou a již nepřítomná softshelka a nepromokavá bunda. Lu si nevybral pohorky, ale sandále s gumovou špičkou a koupili jsme spacáky. V pokoji jsme vyzkoušeli, jak jdou pěkně sepnout a byli jsme rádi, že je na tu noc máme.

V New Yorku je tak -13°C, pocitem ale mnohem méně, fouká studený vítr. Máme nejteplejší zimní kabáty, dvě čepice, kapucu, šály, rukavice a stejně chodíme od dveří ke dveřím. Prošli jsme se po HighLine a zapadli do BH foto, kde prodávají pánové s licousy a čepičkami na temeni a zboží jezdí pod stropem na válečkových dopravnících, ale tubus a polarizační filtr na Lubošův foťák se v Americe nevyrábí. Přebíháme do Subwaye na oběd, a pak do Empire State Building, abychom si udělali obrázek o městě z ptačí perspektivy, nejde mi do hlavy, jak na tu ocelovou konstrukci nabalili tolik kamení. Central Station a rychle do knihovny, obdivujeme dřevem vykládaný sál čítárny. Dál do katedrály, ještě nikdy jsem neviděla katedrálu plnou lešení, jedinečný zážitek a velké překvapení z probíhající rekonstrukce. Další zastávka Apple Store, skleněná kostička a obchod s nejnovějšími produkty pod zemí je natřískaný lidmi. Procházka Central Parkem a hurá do metra a do DownTownu. Vystupujeme u GrandZero a veškeré priority se obratem mění. Fučí studený vítr od Hudson river a setmělo se. Winter Garden je v rekonstrukci, nechce se nám ale už ani vystrčit nos, tak zapadáváme do restaurace přímo v objektu. Hamburgry vnás zmizí na to tata a obdivujeme, jak tady všichni odvádí svou práci s nasazením. Každý, ať už číšník, hlídač nebo naháněč ztracených oveček, rád poradí, s úsměvem a hrdostí na svou práci. Žádné otrávené ksichty, i kdyby měly být neupřímné, je to fajn. Hned za restaurací je Irský památník, fotíme kry v přístavu a mažeme na metro zpátky nahoru. Poslední zastavení noční Times Square, ohřátí v několika nákupních centrech po cestě a hurá do hostelu. Ale tentokrát se v posteli ve spacácích nezahřejeme. Bereme batohy a pádíme zpátky na Penn Station. Asi už máme zamrzlé mozkové závity, protože jdeme od 11Av. na 8. a na 7. prohlásim, že to je ještě jednu. No a jaké to překvapení, když se octnu na 6. a musim se 2 vrátit... Urychleně kupujeme lístky a dobíháme vlak na Newark Penn Station a letiště. V odletové hale si vyhlídneme sedačky a uvelebíme se do spací polohy. Spánek je to věru nevalný, ale lepší že je ten přesun za námi. Ráno trochu stres s odbavením, zpoždění 1h s odletem, sedíme u nouzového východu a doufáme, že ho nebudeme muset použít.

Odlet

Poslední den před podletem byl náročný a hektický a dlouhý. Dokončit všechny potřebné projekty, úkoly, pracovní úlohy. Shánění nezbytností jsme také nechali na poslední chvíli. Pojištění máme u Generali, vyměnili jsme 1000 dolarů, do lékárničky dokoupili dezinfekci, léky proti průjmu, repelent, antibakteriální gel na ruce, nesehnala jsem žádnou pěknou mapu Kostariky ani lepšího průvodce než Lonelz Planet, kterého Lu tiskne... a zarezervovali jsme si hostel v New Yorku. Veškeré přípravy se vlastně omezily na NY. Večer jsme začali balit, před půlnocí se zdálo, že to nejdůležitější je hotové, a můžeme se soustředit na počítačové a pracovní záležitosti jako nainstalovat potřebné programy do počítače, který byl prohlášen za cestovní, nahrát soubory, které bychom mohli potřebovat... a to se protáhlo do rána, jak to počítače umí. Lu si schrupnul několikrát na koberci, já si dala poslední půl hodinku v posteli, ranní sprcha nás probrala, batohy jsme hodily na záda a vyrazili za ranní misí. Lu ještě nechával něco v inkubátoru, já čekala v Luxoru na Dejvické, kde si pak pořídil učebnici španělštiny pro samouky. Nervozita stoupala, když jsme do 119 nastupovali o něco později, než jsme chtěli, ale u odbavení jsme byli z našeho letu 1. Nojo, však je to jenom do Frankfurtu. Tentokrát nás nečekal žádný srandovní americký dotazník, u kterého jsem se při minulé cestě do New Zorku tak dobře bavila, zvláště u otázky, jestli hrozí možnost, že mi někdo něco přidal do zavazadla poté, co jsem se zabalila. Protože mi tam Miško přibalil pár svých sandálů, cestoval na lehko a všechno pořizoval na místě, včetně zavazadla. Prostě všechno hladce proběhlo, ve Frankfurtu jsme přestoupili a těšili se na dobrodružství a spánek. Lu všechno fotil, byl u vytržení, dlouho neletěl. Já to až do NY měla trochu na háku.

Sbírám informace o Costa Rice kde se dá

- shlédli jsme Cestománii www.ceskatelevize.cz
- připomněla jsem si blog Jirky Nedomela denik-poutnika.blogspot.cz
- dobrým zdrojem je blog Tomáše Borta lucci-tom.blogspot.com - kontaktovala jsem několik přátel, o kterých jsem si myslela, že by mohli něco vědět, mít fotky, kontakty atd. a dostala jsem odkazy na tyto weby www.anywherecostarica.com, kostarika.orbion.cz, www.iliveinmexico.com
- popřála jsem vše nej do nového roku přátelům v Kostarice, Marco mi nahrál na smeč, když svou zprávu zakončil otázkou: "A kdy přijedeš do Kostariky?" a stane se z něho náš styčný výchozí bod, hlavní informátor a buddík, který nás vyzvedne na letišti :-) Zrovna mi poslal seznam míst, která stojí za návštěvu, začala jsem si je vyhledávat a sestavovat z nich mapu a plán cesty
- z Wikipedie víme, že leden-březen jsou jediné 3 měsíce, kdy tam skoro neprší. V létě spadně klidně 300 mm srážek. Po celý rok se tam teploty pohybují od 18°C do 28°C. en.wikipedia.org

Návrat do Střední Ameriky

Vracím do Střední Ameriky! To není možné, opravdu už jsou to přesně čtyři roky, co jsem se koupala v Guatemale na Semuc Champei - doposud nejúžasnějším místě, kde jsem kdy byla? To to letí. Je čas na další dobrodružství! Tentokrát mám namířeno do Kostariky, možná i do Panamy, když budou okolnosti přát.
Letenky jsem (zjednodušeně řečeno) našla pod stromečkem, a byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostala! Už jsem se bála, že Ježíšek se letos omezil na vybavování mé nové kuchyně, když jsem zahlédla ještě jeden poslední dáreček v obálce! Času na přípravy nebylo moc, sotva měsíc včetně rozhodnutí ANO / NE a vyšpekulování letenek. Některá očkování, která jsem měla do Mexika, mi propadla (břišní tyfus a meningokok byly jen na 3 roky). Hned po Novém roce jsme pro jistotu paní doktorce nabídli každý obě svá ramena. Nový meningokok už je na 10 let (za 1800 Kč), vakcína na tyfus není dostupná, výrobce nestíhá, prostě smůla, farmaceutický průmysl selhal a nemůže mě oškubat o nějakou tu další tisícovku, tak alespoň chřipka za 400 Kč. Lu dostal žloutenku A, protože na A+B není dost času, a také meningokoka. To by jeden neřekl, jak taková včelička zacvičí se skoro stokilovým chlapem, a jaká hrůza v očích se zračila v očích doktorky i sestry při představě, že by jim tam omdlel a musely ho zvedat, ale zvládli to všichni statečně. Odolali jsme i jejich pokusům koupit si kdejaký lék a speciální moskytiéru. V oblasti Karibiku je podle speciální lékařské mapičky malé riziko malárie, ale dle výzkumů mích místních kontaktů tam žádné nebezpečí nehrozí. Jsme tedy klidní, ale pořádný repelent si přibalíme. Něco na střeva nás také nemine, ale jinak odcházíme docela zhnuseni očkovacím businessem.
Dalším krokem v přípravách jsou americká víza ESTA, protože letíme s Lufthanzou přes USA. Lu si plní sen a strávíme ještě dvě noci v New Yorku. Tam jsem byla už v roce 2011 na týden, takže neletim do neznáma, ale rozepisovat se o New Yorku příliš nebudu, neni to Střední Amerika ;-)

Můj nový blog

Založila jsem si nový blog - mé webové portfolio kde můžete sledovat na čem pracuji a jak se mi karierně daří.

http://juliedurrova.blogspot.com/

The only existing limits are those we believe in

Když by se mě teď někdo zeptal, s kým bych si chtěla ve svém životě potřást rukou a dát kafe, musela bych opět přemýšlet. A přitom ještě před měsícem bych měla jasno! Jak to? Zkrátka některé sny se plní až překvapivě lehce, pokud tomu jsou okolnosti nakloněny a člověk dokáže využít příležitosti, kterou dostal. Jednou z příležitostí, kdy bych neváhala vydat se zpět do Mexika, by bylo pracovat s Michelem Rojkindem - mým oblíbeným architektem. Okolnosti tomu přáli a Michel přijel do Prahy. Když jsem za ním po jeho přednášce 16.9. přišla, abych mu vyjádřila svou lítost nad tím, že můj oblíbený z jeho projektů se nebude nealizovat (asi jako Kaplického knihovna), potěšilo ho, že můžeme mluvit španělsky. Popovídali jsme si u skleničky šampaňského a utrousil pro mě i jedno moudro. Totiž, že jediné existující hranice jsou ty, kterým věříme (všechno lze). Ten večer a ještě týden poté jsem byla v naprosté radosti a euforii z tohoto setkání...

Následující 3 dny jsem strávila na workshopu v plném pracovním nasazení ve skupince tří ambiciózních kolegů a měla jsem pocit, že to, co děláme je tak trochu Rojkindův styl prezentace. Pracovali jsme celý pátek, sobotu i neděli, závěrečná prezentace se vydařila a protáhla se do 3 do rána, fakultu jsem opouštěla v 5 ráno - v pondělí v den, kdy začal školní rok. Výsledky můžete vidět na následujících odkazech:
BLOG 101. vež
Křižovatky architektury