Přílet doprovázelo zvýšené množství emocí už i mých, nedočkavě jsem vyhlížela z letadla sopky a překvapilo mě, že nevidím tolik pralesa, kolik jsem očekávala. Po přistání jsme se lekli, že hoří letadlo, ale to jen u letiště zrovna něco pálili. V letištní hale jsme se svlékli do triček, zimní kabáty nás pálili do rukou a bylo na první pohled vidět, kdo přiletěl naším letem a kdo ne. U výstupní kontroly jsem zmátla inspektora, když jsem mu řekla, že jedu do Cartageny. Cartago jsem doposud viděla jen napsané a dalo mi práci si na název města vzpomenout, načež ho poprvé vyslovit. Inspektor se zděsil: "Cartagena? Ale to je přeci v Kolumbii! Buď jste myslela Kartágo, nebo jste tady špatně!" Ups, fopá, jasně, že Cartago!
Před letištěm na nás čekali Marco s Davidem už celí nedočkaví a hladoví, kvůli našemu zpoždění. Dali jsme si věci do auta, přezuli se do sandálů a zašli na první kostarický oběd. Klasické jídlo je založené na rýži s fazolemi (pinto), zelenině, masu a smaženém banánu. Po O jsme byli eskortováni do Cartaga do rodinného domečku, kde na nás s vřelým přijetím čekali rodiče a sestra Laura. Dostali jsme pokojík pro hosty. Sesedli jsme se kolem kulatého stolu a ochutnali první výbornou kostarickou kávu. Předali jsme dary, které jsme přivezli a společně ochutnali slivovici. Marco vzpomínal na česká slova, která si pamatoval ze studijního pobytu v Praze, Lu se snažil pochytit o čem je řeč, s Marcem mohl konzultovat podobnosti francoužštiny se španělštinou, rodiče se snažili rozpomenout na nějaká anglická slovíčka... zkrátka náročná konverzace. Abychom si odpočinuli, vydali jsme se na procházku po okolí, kterému vévodil kostel se zvláštním půdorysem (něco blízkého kříži s úhlopříčnými spojnicemi vrcholů), krásnými vitrážemi v oknech, malovaným oltářem a co bylo hlavní, žádnými sloupy.
A náš dojem? Domy jsou jednoduché, KB blok a železobeton, tenoučká konstrukce střechy a vlnitý plech. Žádné topení, žádná izolace. Vtipné jsou plechové okapy profilované jako římsy. A i před tím nejobyčejnějším domečkem pěkný auťák. Příkopy jsou pořádně hluboké, člověk si musí dávat bacha kam šlape. Když prší, tak prší a stejně na tolik vody příkopy nestačí. Dráty jdou většinou horem, vytváří chuchvalce kabelů na sloupech, a nejen kvůli častým zemětřesení, prostě je to levnější. Kartágo je poměrně vysoko, teplota je zde příjemná, večer je chladno na mikinu.
K večeři jsme dostali těstoviny a odebrali jsme se dospat všechny časové rozdíly a deficity, díky kterým jsme se dobře vypořádali s přechodem na jiný čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat