Cesta do La Fortuna de San Carlos

V pondělí ráno jsme se rozloučili s našimi hostiteli, opustili jsme základnu, odstřihli pupeční šňůru a vyrazili za dobrodružstvím na vlastní pěst. Loučení to bylo věru srdceryvné, na náš vkus až přehnaně srdečné, ale takoví jsou Ticos - Kostaričani. A my jsme vděční, že si máme kde nechat dvě obří igelitky se zimními bundami a dalšími věcmi, které jsme se rozhodli nepotřebovat (svetry, čepice a rezervy na poslední třetinu pobytu). Po několika neúspěšných pokusech se nám podařilo koupit simkartu. Místní nová společnost Kölbi (po indiánsku žabička) zklamala, nefungoval jim systém. U Movistaru to šlo raz, dva. Mám tedy předplacenou kartu na 1500 colonů za 1000 kolonů a můžu být v kontaktu se základnou, nebo volat do hostelů.
Jako hlavní dopravní prostředek jsme si zvolili místní autobusy. Nechali jsme se ještě Marcem cestou do práce dovézt na nádraží v San José. Podobně jako v Mexiku, funguje tady více společností, a každá má své nádraží. V některých případech lépe řečeno stanoviště, prostě dvůr, odkud vyjíždí autobusy. Jízdní řády zde: www.visitcostarica.com/ict/paginas/LEYES/pdf/ItinerarioBuses_es.pdf Lístek do La Fortuna de San Carlos nás stál 2500 colones tj. 100 Kč, docela pohoda za 4h cesty. Obešli jsme okolí, na každém rohu je pekárna nebo soda (občerstvení), kde se dá koupit jídlo na cestu. Autobus je slušný, taková lepší Karosa... Rozhodně lepší než v Guatemale, takový horší mexický standart, bez klimatizace, ale každé zavazadlo dostalo lísteček jako v letadle. Vydávají se proti útržku se stejným kódem. Cesta přes hory byla delší než po hlavnější silnici, ale zato zajímavější. Autobus se plnil stojícími cestujícími, zatímco míjel nejdříve kávové kopečky, pak třtinové, nejvýše položené vrcholky spásaly krávy, a když jsme začali klesat k centrální nížině, vše ovládly banánovníky. Na úzké silničce jsme se míjeli s kamióny cukrové třtiny a slunce pralo do okének. Cesta se protáhla na 5 hodin, ale to nevadilo, tento den byl cestovní.

La Fortuna je menší městečko pod sopkou Arenal, nejmladší sopkou v Kostarice a prý 3. nejmladší na světě... Má tvar krásného kuželu se dvěma vrcholky, jako siamská dvojčata. Tyčí se majestátně na okraji centrální roviny, obklopena celou rodinou dalších, starších vulkánů. Vznikla v roce 1963 a odpočívá teprve tři roky. Včera v noci jsme si vytypovali jeden hostel, rezervaci jsme neudělali, tak jsme k němu zamířili a po cestě si ověřili v turistických informacích, že je to dobrá volba. A měli jsme štěstí, kromě tří lůžek ve společné ložnici měli volný i třílůžkový pokoj s vlastní koupelnou za 30 dolarů na noc za pokoj. Zaplatili jsme si 3 noci a vyptali se na možnosti, co podniknout. Je tady toho dost, je to oblíbená destinace se spoustou atrakcí. Nakonec jsme dostali doporučení na večeři v restauraci Familia Feliz (Šťastná rodina) s peruánskou kuchyní. Ochutnali jsme tam Aji de gallina (drůbeží maso s bramborou ve žluté smetanové omáčce s rýží) a Ceviche (kostičky rybího masa na citronu s cibulí a sladkou bramborou). Syn majitelky si s námi přišel popovídat, tak jsme ho vyzpovídali o doporučení, byl velmi milý, upřímný, upovídaný a bezprostřední. Po večeři jsme objevili supermarket, koupili si pivo a vypili jsme si ho před kostelem na lavičce. Po návratu do hostelu jsem si lehla, že si na chvilku odpočinu, a probudila jsem se až ráno.