Kolem Vulkánu Arenal

Nemáme problém se vstáváním, slunce vychází v 6 a zapadá v 18h. Snídani v kostarickém stylu jsme si objednali na 7,30 a dostali jsme rýži s fazolemi, volským okem, opečený toast a kávu. Stále jsme byli na vážkách, jestli se vydáme objevovat okolí na vlastní pěst, nebo se necháme "poameričtit" a koupíme si výlet v některé z mnoha společností nabízející výlety a zážitky jako jízdu na kladce pralesem, projížďku na koních, čtyřkolkách nebo raftech atd. V hostelu nám nabídli a vychválili jeden výlet, který byl maxi-kombo všeho, co bychom neměli minout. Zdálo se nám to letem světem, trapné, že se budeme koupat a průvodce na nás bude koukat a čekat, a drahé (75 dolarů), ale nevyšpekulovali jsme co s tím uděláme. Kapitola k této oblasti totiž v našem vytištěném průvodci chybí :-( Lu vyzvěděl od sousedů Francouzů, že se má smlouvat, a hned dostal slevu na výlet. Zkusil to ještě sklepnout, ale už marně. Věděli jsme, že výlet začíná v 10,20 h, tak dopoledne řešil práci, po Skypu konzultoval dění na běžících projektech v Praze a moc si pochvaloval, jak to běží, jak je to skvělé řídit firmu z tropického pralesa :-) Já byla už trochu nervózní, co uděláme s tím výletem a dnem, ale ještě na poslední chvíli se to podařilo zařídit a před hostelem nás vyzvedl minibus. Ve skupině nás bylo 10, Němci, Švýcaři, Američanky a Chilani. Průvodce Erik byl raubíř od pohledu, 21 let, dred jak ocas opičáka a jiskřičky v očích z něj ale udělali nejlepšího průvodce, jakého jsme si mohli přát. Ukázalo se, že jedeme se polečností RedLava, která nám už při výstupu z autobusu vrazila letáček, ale bez doporučení z hostelu bychom s nimi asi nejeli.

Ulevilo se nám, že nejedeme sami. Dostali jsme balíček se svačinou na celý den. Autobus nás dovezl ke vstupu do parku - začátek cesty na Cerro Chatto, kde průvodce zaplatil vstup, podepsali jsme prohlášení o zodpovědnosti a chování v parku a vyrazili. Postupně se ukazovalo, že investovaných peněz nebudeme litovat. Erik se zastavoval a vysvětloval jak se to má s tím a oním stromem či mravencem. Že v pralese vše žije v symbióze, rychle a krátce. Na každém stromě žije spousta parazitů, popínavek, mechů a zvířat, v podstatě co strom to kolonie. Až na eukaliptus, který byl dovezen pro kvalitní dřevo, ale je to sobec, shazuje kůru, nic se na něm neuchytí a ještě vysává živiny ze země. Ve stromě žijí mravenci, chrání si svůj strom a pustí na něj jenom lenochoda, který jí psychotropní látky z listů a tím nutí strom rychleji růst a mravencům se rychleji zvětšuje bejvák. Jiní mravenci nežijí ve stromě, ale v obřím mrvaveništi, kde pěstují houby a nosí jim kousky listů až z 3 km vzdáleného stromu. Banánovník vyplodí jen jeden trs banánů, pak se musí useknout, ale už po čtvrt hodině je vidět, jak z něj raší nové listy. Nemáme se dotýkat velké kapradiny, která vypadá heboučce jako opičí ocásek, ale pod hnědými chloupky se skrývají černé trny. Natekla by nám ruka a infekce by byla jistá.

Nejdřív jsme šlapali otevřenou krajinou mezi dvěma ostnatými ploty, kterou lemovaly stromy, abychom se cestou k lesu neupekli. Na hranici deštného pralesa se zvýšila vlhkost, ale ochladilo se, takže přestal pařák. Nesmíme šlapat mimo cestu, protože metr od ní můžou číhat hadi, stovky hadů a jiné havěti, kterou nechceme poznat osobně. V lese (primární prales) žijí jaguáři, oceoti, pumy, hadi, nosálové, tukani, kolibříci, opice atd. Ale drží se dále od cest a větších skupin zvědavců. Začali jsme prudce stoupat pralesem po vysokých schodech z kořenů. Zadýchali jsme se hned, a to jsme jenom v 1400 m.n.m. Dvě hodiny jsme šlapali do kopce, lezli po skalách, protahovali se mezi kořeny kráčejících stromů, až jsme byli pěkně od bláta. Kráčející stromy musí rychle vyrůst, aby zabrali místo na slunci, tak nemají čas dělat pořádné kořeny a dohání to posléze kořeny přídavnými. Strom stojí vlastně ve vzduchu na spleti kořenů, které mu dávají stabilitu do stran a sbírají vodu z větší oblasti. A když na jedné straně jsou lepší podmínky, kořeny na horší straně začnou odumírat a strom se začne posouvat lepším směrem. Za 40 let urazí až 10 metrů. Prostě Stromovous. Docela nás překvapila náročnost na fyzičku, která nám chyběla.

Po cestě jsou dřevěné šipky, ale stejně bychom se sami trochu báli. Některé úseky by se jistě dali zvládnout i bez průvodce, ale jsme rádi, že ho máme. Na vrcholku - okraji starého kráteru - se nám v zeleni ukázalo zelené jezero z dešťové vody, která do kráteru napršela. Jenom by mě zajímalo, kde se tam vzaly ty malé rybičky, které okusují z nohou starou kůži. Také napršely? Sestup k jezeru by se dal kvalifikovat jako bahnitá ferata. Průvodce skákal jako opičák napřed, těšili jsme se na koupel. Voda byla příjemně studená, skvostná odměna za ten výšlap. Pokračovali jsme pralesem po vnitřní straně kráteru a prales byl ještě pralesovatější, výstup na okraj na opačné straně ještě příkřejší a bahnitější. Ale jakmile jsme stanuli nahoře, bylo vše strastiplné za námi, nádherný výhled před námi a pohodlnější cesta pod námi. Cestou dolu jsme pokukovali po vulkánu Arenal, který obcházíme dokola. Překonali jsme stranu, kde nevede silnice, kolečko dokončíme večer busíkem. Vyšli jsme z pralesa a zase bylo vedro. Na svačinovém místě se na nás přišel podívat pisote (nosál) a řádně s námi posvačil jablka, za která se nechal vyfotit a dokonce i panáčkoval. Na této straně náš čekalo několik snadných atrakcí jako dva lanové mosty, vodopády a observatoř. Observatorio je botanickou zahradou, hotelem, pozorovatelnou, biologickou stanicí a základnou správy parku. V jejím okolí byly stezky velmi dobře značené barevnými "choroši" nebo klíny na stromech. V zahradě kvetlo spousta keřů a stromů, z nich pili nektar kolibříci a další ptactvo. Pohodu si tu užívali hosté hotelu v bazénu a oáze uprostřed pralesa obklopeni sopkami. My zamířili na platformu s výhledem na jezero Arenal, za kterým zapadalo slunce, které, kdyby nebylo za mrakem, by rudě nasvítilo jezero a to zase bok sopky Arenal. Show se nekonala, tak jsme nasedli do busíku a spolu se skupinou Italů se vydali (20 minut) za posledním dobrodružstvím dne - do termálních lázní.

Na úbočí vulkánu je mnoho lázní, nejznámější je Tabacón, ale také nejdražší (80 dolarů). Ale přímo naproti je věru lokální zážitek. Dostali jsme za úkol se převléknout do plavek ještě v observatoriu, všechny věci včetně peněz, foťáků, oblečení, ba i ručníků si nechat v autobuse, a jenom v plavkách se vydat do teplé řeky. Každému v busíku hlodalo v hlavě podezření, co když nás tady svlíkli, zavedou do lesa a s věcmi nám ujedou? Dovedli nás za světla baterek k řece. Byla jsem ráda, že je tma, měla jsem podezření, že za světla to tady pod mostem nebude vypadat nic moc. Ale v březích hořely svíčky a mezi kameny se v bublající vodě již nakládali lidé popíjející něco z kelímků. Žbluňk a i naše skupinka se z malého jezu sklouzla do tůňky s příjemně teplou vodou. Podlé myšlenky byly najednou ty tam a my se poddali lázním. Dostali jsme ochutnat místní drink, trochu alkoholická sladká voda z cukrové třtiny, něco jako bílý rum se SevenUpem. Po cestě Erik našel nějaký kámen, prohlásil, že je to stlačené bláto sopečného původu, stále to někde zapomínal. Ale teď to rozdrtil, smíchal s vodou a umíchal nám masky na obličej. Za krátko v tůni seděli turisti a banda válečně pomalovaných barbarů - naše skupinka.

Zpět do La Fortuny to bylo 15minut, cestou jsme míjeli jeden spa rezort vedle druhého. Jsme spokojeni. Zážitků máme na 1. pořádný den až až. Možná bychom to mohli zvládnout sami, ale museli bychom mít dostatek informací, odvahy a asi by to bylo na dva dny, ne jeden. Ani to nebylo uspěchané letem světem,jak jsme se báli. Jsme spokojení. Jen příště můžeme ještě trochu smlouvat, kolegyně to měly ještě o 5 dolarů levnější, ale čert to vem. Těšíme se do sprchy a na večeři, rozhodli jsme se ji uvařit: kukuřičné tortily se sýrem a fazolemi. Lu usnul a já píšu blog... Zítřek bude trochu klidnější.