V Katiře jsme zašli do nejbližší sody na kávu a majitel nám pořád vnucoval, že nám zavolá taxi. Strašil nás, že cesta pěšky trvá až 4 hodiny. Vzala jsem si číslo na taxika, přezula boty a vyrazili jsme směrem, kterým jsem vytušila odbočku do parku. Nebyla daleko od zastávky směrem dál na Upalu. Rozcestník říkal z jedné strany 10 km, z druhé 11 km k parku. Vyrazili jsme kamenitou cestou z valounů a všichni se na nás zubili. Šli jsme kolem pole papájovníků, zatím jsem papáju nikde neviděla prodávat, moc se těším, až konečně dozraje! Psi z okolních domů nás sledovali, bylo parno, slunce svítilo, ale bylo ráno a pod mrakem. Čím dál jsme došli, tím slunce ubývalo a pár kapek strašilo deštěm, až začalo opravdu pršet. Ukryli jsme se pod banánovníkem a doufali, že to brzy přejde. Rozhlédla jsem se na dům na pozemku, u kterého jsme stáli, vypadal poněkud podezřele oblepený reklamami. Měli jsme z pekla štěstí, že jsme se zastavili 10 metrů od mini-supermarketu. Takhle nějak si představuji kubánské obchody. Jen základní zboží v nevelkém počtu balíčků na poloprázdných regálech. Posadili jsme se venku pod stříškou, převlékli se do sucha, koupili si zmrzlinu a čekali, až déšť přejde. Posvačili jsme, pozorovali pestrobarevné ptáky, jak lítají na trs banánů, a čekali, a čekali.
Déšť ustal tak po půlhodince, vyrazili jsme opět na cestu a potkali jsme chlapíka v jeepu, který nám poradil, že máme 2-3 km ke křižovatce, na které se máme dát doprava a cestou přejdeme most přes Río Celeste. Doufali jsme, že nás sveze, ale odjel. Jenže neujel ani 20 metrů a zastavil. Smůla, zašel do domu, ale než jsme došli, zase vyběhl a ptal se, jestli nechceme svézt na to rozcestí. Super! Rozváží lidem zboží do domů. Přijímá objednávky na jídlo i oblečení. Než nás vysadil, ještě pěkně sprchlo, nakreslil nám plánek cesty, ale už se nemáme kam ztratit. A zase šlapeme po svých. Je nám krásně, mrholí, přecházíme pohoří, je to lokální zážitek, dobrodružství, koncentrovaný venkov. Naše meditace přerušily výkřiky, vrčení, mručení a pištění. Lu se trochu vylekal, já si vzpomněla, jak jsem měla nahnáno, když jsem to také slyšela poprvé. Na docela blízkém stromě musela sedět rodinka opic. Nebylo je vidět, ale povyk dělali pořádný. Míjí nás terénní auta s turisty, terén se konečně zvedá, doteď to bylo skoro po rovině. Ale pěkně se zvedá, teréňáky měli co dělat. U cesty trochu schován roste Arbol de la Paz (strom míru), pořádný to kousek. Kousek za ním nás pozvolna dojíždí pickup s dvěma vejrostky na korbě, zastavuje, ptáme se, jak je to daleko k parku, prý kilometr a jestli nechceme svézt. Paráda! Vyskakujeme ke klukům na korbu plnou větví juky k zasazení. Tak to je přesně ono, takhle jsme si to vysnili, pěkně nadivoko, stopem na korbě. Náš koráb se kymácel po rozbité kamenité cestě jako velbloud, a rozhodně to nebyl jen 1 kilometr. Nechali nás na rozcestí s tím, že vlastní hotel Posada Río Celeste a budeme vítáni.
Lu asi při nástupu ztratil brýle. Nu, sbohem brýle... Vstup do parku byl celkem nenápadný. Nechali jsme batohy v pokladně, zaplatili 10 dolarů a vyrazili do lesa. Překvapil nás betonový chodník ze začátku, ale netrvalo dlouho a zkončil. Šlapali jsme po kořenech a rozblácené cestě díky dešti. Bahno se stupňovalo, Lu si liboval sandály z New Yorku, já se bála, že jeden kořen nebude dřevo, ale had. Došli jsme k vodopádu. Podle legendy Bůh namaloval oblohu, a potom si vymáchal štětec v tůni Río Celeste. Bohužel, díky dešťům je řeka rozředěná a nemá tak sytou barvu, jako v únoru-dubnu, kdy je sušeji. Před lanovým mostem jsem zaváhala, nevypadal moc důvěryhodně a začalo pršet. Kryla jsem se ručníkem a listem, až jsem vypadala jako Zelená Karkulka. Všichni kolemjdoucí byli pobaveni a paní mi poradila, že ho mám obráceně, a měla pravdu. Déšť stál za to, co by to bylo za zkušenost být v deštném pralese bez toho, aby pršelo. Minuli jsme tůň a vřídlo, kde vodou probublával horký smrdutý plyn. Došli jsme až na konec cesty, kde se řeka barví. Je to na soutoku dvou potůčků, jeden je obarvený minerály do azurové modré. Cesta zpátky byla ve stylu "úprk z pralesa". Už nám bylo jedno, jestli šlápneme do bláta.
Opláchli jsme si boty pod kohoutkem, který u východu z parku pro ten případ je a vyzvedli si batohy. Správce minor nám popřál Pura vida! (čistý život), vzpomněla jsem si, že bych na to mohla odpovědět "Tuanís" a hned pookřál a dali jsme se do řeči. Mám od Minora pozdravovat děvčata v jiných parcích, sehnal nám odvoz zdarma do Bijagua, dal mi samolepku a já jemu mapu Prahy, co jsem dělala, dokonce ochutnal naší slivovici. Byli jsme za to svezení dost vděční a náhoda tomu chtěla, že hned za námi zastavil autobus do Caňadas, a tak jsme nepřespali ani nahoře v pralese (stejně pršelo), ani v krásné vesničce Bijagua, ale vypravili jsme se ještě na večer do Libérie. Jak jsme odpoledne měli pocit, že takhle nějak vypadá prales ve Vietnamu, tak večer jsme si připadali jako na savaně v Africe. V Libérii jsme měli od Minora typ na Hotel Libéria vedle kostela. Jak jsme hledali kostel, poradili nám strážníci a měli jsme eskortu až na kraj jejich rajónu. A Hotel Libéria je opravdu skvostný. Dvoulůžkový pokoj s koupelnou za 35 dolarů, postel ve sdílené třílůžkové ložnici se společnou koupelnou s druhým pokojem za 13 dolarů. Vybrali jsme si pohodlí. Vaří dobře, líbí se nám společný zastřešený prostor restaurace s vkusným nábytkem a houpacími křesly.
Žádné komentáře:
Okomentovat