pátek 31. ledna 2014

Rincón de la Vieja, Tamarindo

Vstáváme brzy, v sedm nás vyzvedává jeep, míříme do parku Rincón de la Vieja (15 km), tam a zpět za 20 dolarů na osobu. Kam se poděla naše stopařská duše? Tady totiž není žádná vesnice, kam by měli místní náhodou cestu a brali pocestné. Platíme 700 colones za správu cesty, 10 dolarů za vstup do parku, odmítáme průvodce za dalších 10 dolarů na osobu. Váháme, ale nakonec jsme viděli to samé, stejná zvířata a většinu rostlin už nám popsal Erik na Arenalu. Snídáme před branou parku vstup Pailas, kolem poletují modří ptáci a čekají, co upadne.

Cesty ke kráterům jsou zavřené už skoro dva roky, vydáváme se nejdřív na vodopády, a ze dvou možností vybíráme bližší a menší Cataratas escondidas (ukryté vodopády). Prales je výrazně sušší než v parku Tenorio. Zanedlouho jsem zahlédla pohyb ve větvích přes údolíčko a byly to naše první opice žluté "monos de araňa". V tom Luboš zahlédl další podezřelý šelest pár větví od nás a byla to další opice. Po pár stech dalších metrů se začalo ozývat štěkání jiného druhu opic - černých. Opatrně jsme se blížili ke stromu, na kterém seděla celá tlupa, a pod kterým číhalo několik dvojic fotografů, ale opičky byly vysoko a na fotkách jsou akorát černé hroudy na černých větvích, nebo rozmázliny. Druhá polovina cesty vedla otevřenou krajinou s vysokou trávou a kameny, na kterých se vyhřívaly ještěrky. Cesta vedla do kopce a foukal silný vítr. Řidič nám ráno sliboval krásný den, žádný vítr a hodně ptáků. Fičelo, že jsme postupovali s obtížemi vzhůru a nevěřili, že najdeme vodopád v tak vyprahlé krajině. Ale nakonec za kopcem byla rokle s kaskádami a jezírky, ve kterých se milovník studených koupelí několikrát smočil. Cesta stála za to, většina návštěvníků parku zvolila větší a vzdálenější vodopád po vrstevnici, byli jsme tam skoro sami.

Druhá část parku byl frekventovanější okruh s mnoha zastaveními a odbočkami. Stromy s propletenými kořeny, plochými kořeny, vzdušnými kořeny, vodopád, trochu zvrtnutý kotník, horká pára, smradlavá kouřící horká vřídla, bublající bahenní vývěry, zvuky pralesa a v otevřené krajině přímě slunce a vedro. Park zavírá ve 4 hodiny, okruh se místo za 3h dá stihnout za 2h, doporučuji koupel pod vodopádem mimo park (Pailas pod parkovištěm u občerstvovny). My to bohužel nestihli.

Vyzvedli jsme si batohy v hotelu, nakoupili na cestu jídlo a pití a vyrážíme na pláže. Trochu nás překvapilo, že do Tamarinda to trvá 2h 20min. Vyrážíme po šesté s drobným zpožděním, ale podezíráme řidiče, že by jel jako o život i kdyby jel včas. Je sezóna, začíná víkend a míříme do oblíbené americké destinace. Na Booking.com byla většina hostelů obsazená, našla jsem jedno místo na pláži s hamakami a pro jistotu poslala rezervaci, ale nebyla jsem si jistá, jestli na nás počkají a jestli platí i bez zálohy. Hned po výstupu se nás snažili upíchnout v jednom hostelu v centru, ale vyvlíkli jsme se jim. Jestli jsou tu vlezlí s nabídkami, tak se ale spokojí s tím, že nám sdělí, co potřebují a akceptují odmítnutí, nebo čas na rozmyšlenou. Vydali jsme se na procházku - hledat to místo co se jmenovalo něco se surfem. Došli jsme do Surf Clubu. Spousta Amíků v důchodu si užívala "pura vida", hráli kulečník a ping-pong. Jeden chlapík se nás ujal, poradil, kde hledat ono místo Hamaka Surf Camp a doporučil spíše Backpackers Hostel, kde jsme nakonec dvě noci zůstali za 15 dolarů na osobu v šestilůžkové ložnici, první noc sami. Ještě večer jsme vyrazili na pláž, ale koupat jsme si netroufli a bylo to dobře, protože bychom neviděli skaliska čnící z vody. Dali jsme si pivo a byla teplá noc.

Obávané střevní problémy se doposud nedostavily, což mě velmi mile překvapilo a doufám, že to tak zůstane. Ťuk, ťuk.

Žádné komentáře:

Okomentovat